ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.214.2015:26
sp. zn. 2 Azs 214/2015 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. B., zast.
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze
dne 9. 6. 2014, č. j. OAM-408/LE-05-K01-R3-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2015, č. j. 1 Az 29/2014 – 64,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobce, jakožto stěžovatel, proti shora označenému
rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného
(dále jen „rozhodnutí žalovaného“).
Žalovaným bylo v rozhodnutí ze dne 17. 10. 2007, č. j. OAM-408/LE-05-ZA09-R2-2006,
vysloveno, že se stěžovateli neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). V rámci řízení o žalobě proti
uvedenému rozhodnutí se Krajský soud v Brně ztotožnil s důvody, kterými žalovaný
toto rozhodnutí podepřel, a stěžovatelovu žalobu proto zamítl rozsudkem ze dne 29. 9. 2009,
č. j. 56 Az 122/2008 – 82. Tento rozsudek byl ke kasační stížnosti žalobce zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2010, č. j. 2 Azs 3/2010 - 108. Krajský soud
v Brně následně rozhodl o stěžovatelově žalobě rozsudkem ze dne 26. 7. 2010,
č. j. 56 Az 122/2008 – 124, kterým zrušil tu část výroku rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 10. 2007, dle níž se stěžovateli neuděluje dle §14a zákona o azylu doplňková ochrana,
a věc v tomto rozsahu vrátil žalovanému k dalšímu řízení a ve zbytku žalobu zamítl.
V dalším řízení proto žalovaný posuzoval toliko podmínky pro udělení doplňkové
ochrany dle §14a zákona o azylu. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatel neuvedl (a sám žalovaný
nenalezl) žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla stěžovateli hrozit vážná újma uložením
nebo vykonáním trestu smrti. Žalovaný rovněž neshledal, že by stěžovateli mělo v případě
návratu do vlasti hrozit nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení
nebo trestání. Rozhodnutím ze dne 9. 6. 2014 proto jmenovanému doplňkovou ochranu neudělil.
Usnesením ze dne 20. 11. 2014, č. j. 1 Az 29/2014 – 45, odmítl Městský soud
stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí žalovaného, neboť shledal, že byla podána opožděně.
Nejvyšší správní soud toto usnesení ke kasační stížnosti žalobce zrušil rozsudkem ze dne
29. 4. 2015, č. j. 2 Azs 233/2014 – 66, přičemž městský soud pro další řízení zavázal,
aby se zabýval tím, kdy a jak bylo stěžovateli doručeno předvolání k převzetí rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany a v návaznosti na to kdy bylo doručeno i samotné rozhodnutí. Teprve poté,
až zhodnotí doručení uvedených listin ve světle shora uvedených závěrů Nejvyššího správního
soudu, měl městský soud opětovně posoudit včasnost podání žaloby proti rozhodnutí
žalovaného.
Městský soud v dalším řízení naznal, že žaloba byla podána včas, pročež přistoupil
k jejímu věcnému projednání. Posléze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Konstatoval,
že žalobci nelze přisvědčit, pokud se domnívá, že doplňková ochrana mu má být udělena
již s ohledem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2010,
č. j. 2 Azs 3/2010 – 108, neboť žalovaný je povinen rozhodnout o jeho žádosti na základě
skutkového stavu existujícího v době jeho rozhodování. Tento stav se přitom od vydání
rozhodnutí ze dne 17. 10. 2007, č. j. OAM-408/LE-05-ZA09-R2-2006, podstatně změnil.
S ohledem na žalovaným objektivně zjištěná fakta pak městský soud uzavřel, že stěžovatel
nesplňuje zákonem předvídaná kumulativní kriteria, pro která by mu bylo možno udělit
doplňkovou ochranu dle §14a zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku městského soudu brojí stěžovatel včasně podanou kasační
stížností. Výslovně přitom uvádí, že tak činí z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a e)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel má za to, že v případě nutnosti jeho vycestování by bylo porušeno právo
na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Dále namítá, že se žalovaný nevypořádal s fakty, které po celou dobu řízení uváděl,
tj. s okolností jeho integrace do české společnosti, zaměstnání, délkou pobytu stěžovatele,
vybudování si osobních vazeb, a dále se žalovaný nevypořádal s tím, zda tato tvrzení stěžovatele
nepředstavují skutečnosti relevantní pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu. Poukazuje rovněž na to, že čl. 8 Úmluvy dopadá i na cizince, kteří nemají v České
republice rodinu, neboť pokrývá též právo na osobní život, které zahrnuje aspekty sociální
identity a právo na vytváření a rozvíjení vztahů s jinými lidskými bytostmi a vnějším světem.
V tomto odkazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 12. 1992,
č. 13710/88, a ze dne 18. 10. 2006, č. 46410/99.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel je svobodný,
bez závazků, nemá zde žádné příbuzné a známé, a že neuváděl ani družku. Skutečnost, že zde žije
již devět let, je jeho svobodné, dobrovolné rozhodnutí, přičemž ani za tak dlouhou dobu nebyl
schopen vyřídit si určitou formu legálního pobytu dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky. Ve zbytku žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku,
s nímž se ztotožnil, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti kasační stížnosti.
Dospěl přitom ke zjištění, že kasační stížnost byla podána v zákonem stanovené lhůtě, směřuje
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, byla podána osobou
k tomu oprávněnou (účastníkem řízení před krajským soudem) a obsahuje některý z důvodů
dle §103 odst. 1 s. ř. s. Zároveň nelze shledat nepřípustnost kasační stížnosti ve smyslu
§104 téhož zákona. Kasační stížnost je tudíž přípustná.
Následně se Nejvyšší správní soud zabýval posouzením přijatelnosti kasační stížnosti,
když dle ustanovení §104a odst. 1 s. ř. s. je třeba pro nepřijatelnost odmítnout takovou kasační
stížnost ve věci mezinárodní ochrany, která svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba pod podstatným přesahem
vlastních zájmů stěžovatele spatřovat jen natolik zásadní a intenzivní situace, v nichž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů.
V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů stanovených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem stěžovatel
spatřuje - v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů,
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39).
Kasační stížnost stěžovatele však neobsahuje žádnou argumentaci pro závěr, že zájem
na přezkoumání jejím prostřednictvím předestřených právních otázek podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele.
Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by se stěžovatelova kasační stížnost dotýkala právních
otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou zdejšího soudu. V tomto směru
Nejvyšší správní soud poznamenává, že předmětná kasační stížnost prakticky žádné právní
otázky nevyzdvihuje, jelikož je jejím prostřednictvím pouze tvrzeno, že se žalovaný v napadeném
rozhodnutí nikterak nevypořádal s tvrzenými skutečnostmi. Krajský soud tedy neměl pochybit
v posouzení právní otázky, nýbrž tím, že žalobu zamítl i přes to, že rozhodnutí žalovaného trpělo
nepřezkoumatelností. Za takového stavu nelze uvažovat o přijatelnosti kasační stížnosti skrze
kterékoli z kriterií 1) až 3) předchozího odstavce. Naopak stěžovatelova námitka by svou
povahou mohla založit důvod přijatelnosti dle bodu 4), neboť jí vytýkaná vada by mohla
představovat zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že tak tomu v nyní
posuzované věci není. Žalovaný se ve svém rozhodnutí dostatečně zabýval posouzením otázky,
zda by stěžovateli mohla vzniknout vážná újma dle §14a odst. 2 zákona o azylu. Stěžovatel
v řízení před žalovaným rozpor svého případného vycestování s ustanovením čl. 8 Úmluvy
nenamítal, přičemž tak nečinil ani v řízení před městským soudem, kde toliko při soudním
jednání jeho zástupkyně konstatovala, že stěžovatel je slušný člověk, který má na území České
republiky zaměstnání a žije zde se svou přítelkyní, se kterou hodlá uzavřít manželství.
Stěžovatel užil poprvé námitku rozpornosti jeho případného vycestování s čl. 8 Úmluvy
až v řízení o kasační stížnosti, ačkoli tak bez zjevných obtíží mohl učinit již v řízení
před žalovaným nebo městským soudem. Taková námitka je pak dle ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
Pokud jde o hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu, ve spojení s právem na respektování soukromého života dle čl. 8 Úmluvy, pak Nejvyšší
správní soud připomíná, že se v obecné rovině touto otázkou již zabýval. V rozsudku ze dne
28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, se vyjádřil v tom smyslu, že zásahem do soukromého
a rodinného života, který si cizinec na území České republiky vytvořil, by v souvislosti
s čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou
mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu
pro lidská práva. Výjimkou by pak mohl být pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem
do rodinné či osobní vazby byla již pouhá nutnost jeho vycestování. Ačkoli tak činí nad rámec
potřebného odůvodnění, konstatuje Nejvyšší správní soud, že tato otázka by ani v případě
přípustnosti dané námitky nemohla sama o sobě být důvodem pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání.
Pokud jde o stěžovatelem výslovně uvedený důvod podání kasační stížnosti
dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat,
že stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádnou námitku, kterou by bylo lze pod jím označený
důvod podřadit a ani objektivně tento kasační důvod nepřicházel v úvahu.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, a proto není důvod pro její přijetí k věcnému projednání. Posuzovaná
věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně, přičemž nebyl shledán důvod
pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Soud neshledal ani zásadní pochybení městského
soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury či ve formě hrubého
pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Soud proto kasační stížnost odmítl
pro nepřijatelnost podle §104a s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení při odmítnutí
návrhu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu