ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.219.2015:34
sp. zn. 2 Azs 219/2015 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. S., zastoupen Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalovanému: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2015, č. j. CPR-2139-2/ČJ-2015-930310-V243, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2015,
č. j. 2 A 44/2015 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce, jakožto stěžovatel, brojí kasační stížností proti rozsudku (dále jen „napadený
rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba vůči shora označenému rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“).
Rozhodnutím žalovaného bylo, krom dalšího, zamítnuto odvolání stěžovatele proti
rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán“) ze dne 14. 12. 2014,
č. j. KRPA-13629-184/ČJ-2011-000022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí
bylo potvrzeno.
Prvostupňovým rozhodnutím bylo podle §119 odst. 1 písm. a) bodu 3 a §119 odst. 1
písm. c) bodů 1, 2 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 427/2010 Sb. (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), rozhodnuto o uložení správního vyhoštění stěžovateli, se stanovením doby,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území České republiky v délce dvou let. Dle výroku
prvostupňového rozhodnutí pak tato doba počíná okamžikem, kdy stěžovatel pozbude oprávnění
k pobytu na území České republiky. Doba k vycestování stěžovatele byla stanovena na 45 dnů
od nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí. Výrokem bylo nakonec i konstatováno,
že se na účastníka řízení nevztahují důvody dle §179 zákona o pobytu cizinců,
které by znemožňovaly jeho vycestování.
Stěžovatel brojil proti rozhodnutí žalovaného správní žalobou, v níž zejména namítal,
že nebyl správními orgány dostatečně zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností,
jak vyžaduje §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“). Dále stěžovatel v žalobě namítal, že řízení před správním orgánem
bylo nepřípustně rozšířeno o další skutkovou podstatu, a to v rozporu se zájmy účastníka řízení.
Krom toho byla dle stěžovatele jak forma, tak i délka uloženého opatření (správního vyhoštění)
vyměřena zcela nepřiměřeně a neadekvátně okolnostem jeho případu. V souvislosti s tímto dodal,
že správní orgány nedostatečně posoudily přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění,
pokud jde o zásah do jeho soukromého a rodinného života.
Při jednání nařízeném ve věci městským soudem stěžovatel nadto uvedl, že v průběhu pět
let trvajícího správního řízení o správním vyhoštění stěžovatele došlo k významnému snížení
nebezpečnosti jeho jednání, avšak žalovaný tuto skutečnost nevzal v úvahu, přestože
mu to zákon o pobytu cizinců umožňuje. Z důvodu, že se stěžovatel za posledních pět let
nedopustil žádného protiprávního jednání, měl žalovaný prvostupňové rozhodnutí zrušit a vrátit
je správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Městský soud v odůvodnění napadeného zamítavého rozsudku nejdříve zevrubně
zrekapituloval rozhodnutí žalovaného, stejně jako podstatný obsah správního spisu,
a poté vypořádal jednotlivé žalobní námitky stěžovatele. Nejprve městský soud konstatoval,
že stěžovatel není dle §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem
občana Evropské unie, neboť nežije se svým synem, občanem České republiky, ve společné
domácnosti. Městský soud dále uvedl, že se neztotožňuje s námitkou stěžovatele stran
nedostatečného zjištění skutkového stavu, o kterém by nebyly důvodné pochybnosti,
neboť z obsahu správního spisu i prvostupňového rozhodnutí jednoznačně vyplývá opak,
přičemž dle názoru městského soudu se správní orgány snažily zjistit skutečný stav věci
bez ohledu na to, zda výsledek zjištění bude svědčit ve prospěch stěžovatele či nikoliv. Ve vztahu
k námitce stěžovatele stran nepřípustného rozšíření předmětu řízení správním orgánem městský
soud naznal, že ani tato není důvodná, neboť správní orgán v době zahájení řízení
nevěděl o tom, že stěžovateli bylo již v minulosti pravomocně uloženo správní vyhoštění.
O této okolnosti se správní orgán dozvěděl až skrze provedenou lustraci osoby stěžovatele,
přičemž bez zbytečného odkladu o předmětnou skutkovou podstatu předmět řízení rozšířil.
Obsáhle pak městský soud odůvodnil svůj závěr o nedůvodnosti jak námitky nepřiměřenosti
uložení správního vyhoštění tak i námitky nepřiměřenosti jeho délky. Stejně tak dospěl k závěru
o nedůvodnosti námitky nepřiměřenosti zásahu, který do jeho soukromého a rodinného života
dané uložení správního vyhoštění představuje.
Proti napadenému rozsudku brojí stěžovatel včas podanou kasační stížností,
kterou se domáhá jeho zrušení. Důvody jejího podání ztotožňuje s těmi uvedenými
v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V obecné rovině stěžovatel namítá, že „odůvodnění napadeného rozhodnutí je chaotické,
nesystematické a nepřehledné a lze jej označit jako plynulý myšlenkový proud, který však alespoň dle možností
právního zástupce stěžovatele v podstatě znemožňuje jednotlivé argumenty vymezit a proti těmto
brojit…odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje věty, které na sebe logicky nenavazují, a věty, které nejsou
ukončeny, kdy tento nedostatek spolu s výše uvedeným činí napadené rozhodnutí v podstatě nesrozumitelným
a nepřezkoumatelným.“
Konkrétně pak stěžovatel namítá, že se městský soud nevypořádal s námitkou vznesenou
při jednání ve věci nařízeném, dle které s ohledem na délku vedeného řízení a opakovaná
nezákonná rozhodnutí je výrazným způsobem snižována společenská škodlivost jednání
stěžovatele. Stěžovatel dodává, že si je vědom skutečnosti, že správní řád ani zákon o pobytu
cizinců neobsahuje žádnou lhůtu, po které by nebylo možno rozhodnutí o správním vyhoštění
vydat, avšak vedení správního řízení po dobu téměř pěti let považuje za neakceptovatelné.
Dále stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně v odůvodnění napadeného rozsudku
uvedl, že doba neoprávněného pobytu stěžovatele na území České republiky přesahovala dobu
zdejšího pobytu oprávněného. Tento závěr napadá stěžovatel jako věcně zjevně nesprávný,
jenž mohl mít vliv na způsob, jakým městský soud posoudil přiměřenost uložení správního
vyhoštění stěžovateli. Stěžovatel konkretizuje, že sedm a půl roku pobýval v České republice
oprávněně, a pouze tři a tři čtvrtě roku neoprávněně. Stěžovatel se vymezuje vůči závěru
městského soudu o neoprávněnosti jeho pobytu v době probíhajícího správního řízení,
neboť oprávněnost jeho pobytu je dána již s odkazem na principy spravedlivého procesu.
I kdyby však stěžovatelův pobyt na území České republiky v čase probíhajícího správního řízení
byl neoprávněný, nelze stěžovateli přičítat k tíži, že řízení trvá téměř pět let. Stěžovatel navíc
podával v průběhu vedeného řízení o správním vyhoštění opakovaně žádosti o vydání povolení
k přechodnému pobytu, které jej dle §87y zákona o pobytu cizinců k pobytu opravňovaly.
Žalovaný pro účely vyjádření ke kasační stížnosti toliko odkázal na obsah spisového
materiálu s tím, že způsob rozhodování správního soudu „nehodlá blíže komentovat.“
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti kasační stížnosti. Zjistil
přitom, že kasační stížnost byla podána včasně, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
advokátem, a že není nepřípustná dle §104 s. ř. s. O přípustnosti kasační stížnosti proto usoudil
kladně. Pokud jde o stěžovatele, nemá Nejvyšší správní soud o jeho totožnosti pochyb, navzdory
tomu, že v žalobě, v záhlaví rozsudku městského soudu i v kasační stížnosti, je uveden nesprávný
rok jeho narození (1982 místo 1980). Veškerá rozhodnutí vycházejí ze správného údaje
korespondujícího se stěžovatelovými osobními doklady.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti zejména namítá nesrozumitelnost odůvodnění napadeného
rozsudku, kterou shledává v takové intenzitě, že způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku. Odůvodnění považuje za nepřehledné, nesystematické a chaotické, představující spíše
mechanický záznam myšlenkového toku pisatele rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se otázkou nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí ve správním
soudnictví zabýval v minulosti mnohokrát, přičemž ve vztahu k nyní projednávané věci se jeví
jako vhodné odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130
(dostupné z www.nssoud.cz), kde se vyslovil tak, že „[z]a nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné
náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní
úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo
rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“
Jelikož stěžovatelova námitka je v této části navýsost obecná, nelze než rovněž obecně
konstatovat, že Nejvyšší správní soud sice v napadeném rozsudku nalezl některá ze stěžovatelem
vytýkaných pochybení, tato se však nevyskytují v takové míře, že by snad zastřely úvahy,
na základě kterých městský soud k zamítavému výroku rozsudku dospěl. Ačkoli je část
odůvodnění, v níž se městský soud zabývá popisem dosavadního průběhu řízení před správními
orgány a jejich soudním přezkumem, poněkud hypertrofovaná, nelze odhlédnout od faktu,
že je tato vlastnost dané části odůvodnění poplatná zejména dvojímu zrušení rozhodnutí
žalovaného ze strany městského soudu a s tím souvisejícím dvojím zrušením prvostupňového
rozhodnutí žalovaným. Správní orgány pak musely v průběhu téměř pět let trvajícího řízení
o správním vyhoštění zohledňovat zásadní změny skutkového stavu, včetně podstatných změn
výpovědí některých účastníků, resp. svědků.
Pokud jde o stěžovatelem namítanou „chaotičnost“ odůvodnění napadeného rozsudku,
nemůže se s touto výtkou Nejvyšší správní soud ztotožnit. Městský soud nejprve přistoupil
k zevrubnému popsání dosavadního procesního vývoje ve věci, včetně vývoje správního řízení.
Dále dle své úvahy vyzdvihl relevantní skutkové okolnosti, plynoucí z jemu poskytnutého
spisového materiálu. Pokud jde o jednotlivá žalobní tvrzení stěžovatele, vypořádával tyto městský
soud postupně, v rámci jednotlivých odstavců svého odůvodnění, kdy tyto odstavce uvozuje
výsledkem uvážení o důvodnosti té které konkrétní žalobní námitky, s následným popsáním úvah,
na základě kterých k takovým závěrům dospěl. Tyto úvahy jsou formulovány dostatečně zřetelně,
aby je bylo možné přezkoumat, tedy posoudit, do jaké míry jsou podložené, opodstatněné,
relevantní či věcně správné. Nelze tedy důvodně tvrdit, že je odůvodnění napadeného rozsudku
chaotické a že znemožňuje precizaci dostatečně konkrétních kasačních námitek.
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž tvrdil, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný,
neboť městský soud opomněl jakkoli se vyjádřit k námitce vznesené stěžovatelem během jednání
před městským soudem. Tato námitka měla spočívat v tom, že s ohledem na délku vedeného
řízení a opakovaná nezákonná rozhodnutí je výrazným způsobem snižována společenská
škodlivost jednání stěžovatele, což měly dle stěžovatele správní orgány ve svých rozhodnutích
zohlednit alespoň ve vztahu k přiměřenosti stanovené doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit
vstup na území České republiky.
Je pravdou, že v rozsudku ze dne 8. 12. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 – 111, Nejvyšší správní
soud v souvislosti s požadavky na přezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví konstatoval, že „krajský soud je povinen se v rozhodnutí o žalobě vypořádat se všemi žalobními
námitkami. Zamítne-li žalobu, přičemž se opomene zabývat byť i marginální námitkou, nezbývá Nejvyššímu
správnímu soudu než jeho rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], byť i důvodnost námitky by Nejvyšší správní soud mohl sám spolehlivě posoudit
podle obsahu spisu.“ Judikatura v podobných případech však rovněž váží konkrétní skutkové
okolnosti.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádání
takové námitky vskutku nenalezl. Je přitom třeba podotknout, že stěžovatelem označená žalobní
námitka byla svou povahou rozšířením stěžovatelovy žalobní argumentace a je třeba ji nazírat
jako přípustně vznesenou. Nejvyšší správní soud sice shledal, že odůvodnění napadeného
rozsudku neobsahuje výslovné vypořádání této námitky, nicméně městský soud o této námitce
nepřímo pojednal na str. 13 odůvodnění napadeného rozsudku, když z jeho závěru
o přiměřenosti uložení správního vyhoštění je zřejmé, že nepovažuje danou námitku
za opodstatněnou. Nejvyšší správní soud rovněž podotýká, že nedůvodnost stěžovatelem
označené námitky je zjevná prima facie, pročež by zrušení napadeného rozsudku jenom
pro nedostatek jejího explicitního vypořádání bylo postupem toliko formálním, postrádajícím
jakoukoli ambici na následné vyhovění žalobě.
Dále se stěžovatel v kasační stížnosti vymezil vůči správnosti zjištění městského soudu,
dle kterého měla být doba jeho neoprávněného pobytu na území České republiky delší, nežli
doba jeho oprávněného pobytu. Stěžovatel má za to, že takové zjištění je v rozporu
se skutečností, a jako takové mohlo nepříznivě ovlivnit navazující závěr městského soudu
o přiměřenosti uloženého správního vyhoštění. Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelem
spatřovaná nesprávnost daného zjištění pramení z odlišného náhledu stěžovatele a městského
soudu na posouzení a relevanci oprávněnosti pobytu stěžovatele na území České republiky
v době probíhajícího správního řízení. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že městský
soud do souhrnu doby neoprávněného pobytu stěžovatele započetl rovněž dobu, po kterou
bylo vedeno správní řízení o správním vyhoštění stěžovatele, což jej vedlo ke konstataci převahy
doby, po kterou stěžovatel pobýval na území České republiky neoprávněně. Podstatou dané
kasační námitky je nesouhlas s takovým postupem městského soudu. Dle stěžovatele je třeba
na jeho pobyt na území České republiky nahlížet jako na pobyt oprávněný, je-li řeč o době,
v níž probíhalo řízení před správními orgány.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že zde není právní norma, která by spojovala
s probíhajícím řízením o správním vyhoštění oprávnění účastníka takového řízení k pobytu
na území České republiky (tj. ve smyslu pobytového oprávnění cizince). Pokud stěžovatel
namítal, že jeho pobyt byl oprávněný skrze jím podávané opakované žádosti o vydání povolení
k přechodnému pobytu (jeho tvrzení zde však zůstává ve zcela obecné rovině) ve spojení
s ustanovením §87y zákona o pobytu cizinců, pak nezbývá zdejšímu soudu než poukázat
na to, že odkazované ustanovení tohoto zákona se vztáhne pouze na rodinné příslušníky občana
Evropské unie, kterýmžto stěžovatel dle názoru městského soudu v době vydání rozhodnutí
žalovaného nebyl. Městský soud proto nepochybil, pokud konstatoval, že pobyt stěžovatele
na území České republiky byl neoprávněný, ani když na základě tohoto dospěl následně k závěru,
že délka jeho neoprávněného pobytu přesahovala délku pobytu oprávněného. Ani tato námitka
proto není dle názoru Nejvyššího správního soudu důvodná.
Pokud stěžovatel poukazoval na konstataci městského soudu, dle níž žádost o udělení
pobytu nezakládá fikci oprávněného pobytu na území dle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
pak Nejvyšší správní soud uvádí, že daná úvaha městského soudu je pravděpodobně toliko reakcí
na značně obecnou formulaci části žalobní argumentace stěžovatele, dle níž byl žalobce v dobré
víře ohledně pozitivního budoucího výsledku řízení o jeho žádosti o vydání povolení
k přechodnému pobytu. Ze strany městského soudu se tedy jednalo o reakci na možné konotace
stěžovatelovy místy nikoli zcela srozumitelné žalobní argumentace, přičemž takový postup
městského soudu nemohl dle názoru Nejvyššího správního soudu zatížit jeho rozsudek vadou
nepřezkoumatelnosti, neboť jím vysloveným závěrem byla v podstatě vypořádána námitka,
kterou stěžovatel (jak nyní v kasační stížnosti naznačil) nezamýšlel vznést.
Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelovy námitky proti napadenému rozsudku
důvodnými, a rovněž nedospěl k závěru, že by se jednalo o rozsudek nepřezkoumatelný v jiných
ohledech než stěžovatelem vytýkaných. Z tohoto důvodu, postupem dle §110 odst. 1 in fine
s. ř. s., kasační stížnost zamítl pro její nedůvodnost.
Výroky stran náhrady nákladů řízení se opírají o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 tohoto zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, pročež nemá právo
na náhradu nákladů, které mu v tomto řízení vznikly. Žalovanému, kterému jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčí z důvodu jeho procesního úspěchu, Nejvyšší
správní soud náhradu nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly důvodně vynaložené náklady,
které by přesahovaly rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu