ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.49.2015:48
sp. zn. 2 Azs 49/2015 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobců: a) F A., b) F. I., c)
nezl. A. A., d) nezl. A. A., e) nezl. B. A., f) nezl. M.A., všichni zast. Mgr. Pavlínou
Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie, se
sídlem Pod Zámkem 922, Valtice, o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 29. 12. 2014,
č. j. KRPB-307954-24/ČJ-2014-060027-50A a KRPB-307955-26/ČJ-2014-060027-50A, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2015 , č. j. 32 A
6/2015 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci a) až f) n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Ustanovené zástupkyni žalobců a) až f), Mgr. Pavlíně Zámečníkové, advokátce
se u r č u je odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 15 180 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního sou du do 60 dnů od nabytí
právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutími ze dne 29. 12. 2014, č. j. KRPB-307954-24/ČJ-2014-060027-50A
a KRPB-307955-26/ČJ-2014-060027-50A, žalovaná rozhodla o zajištění žalobců a) a b) podle
§129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem
jejich předání podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne
26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo
osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“).
o
O žalobě stěžovatelů, směřující proti shora označený m rozhodnutím žalované,
rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2015,
č. j. 32 A 6/2015 - 35 (dále jen „napadený rozsudek“), tak , že tuto pro nedůvodnost zamítl.
Krajský soud rozhodl na základě zjištění učiněných v rámci správního řízení
před žalovanou, tedy že všichni stěžovatelé prchali z Kosova přes Srbsko do Maďarska, kde byli
zadrženi policií a podali žádost o mezinárodní ochranu, ač to původně neměli v úmyslu, neboť
cílovým státem pro tento úkon byla od počátku Spolková republika Německo
(dále jen „Německo“). Nevyčkali rozhodnutí o mezinárodní ochraně v Maďarsku, nýbrž ihned
pokračovali v cestě vlakem do Vídně, pak přes Českou republiku, kde byli zadrženi a zajištěni
žalovanou.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud zejména zdůraznil, že rozhodnutími nedošlo
k zajištění nezletilých stěžovatelů c) – f), ale k jejich ubytování v zařízení pro zajištění cizinců
ve smyslu §140 zákona o pobytu cizinců, pročež je třeba odmítnout závěr, že byli zbaveni osobní
svobody. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve skutkově a právně
obdobné věci ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 Azs 115/201 - 37 (veškerá citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Dále poukázal na tvrzení
samotných stěžovatelů, že v tuzemsku ani v jiném členském státě Evropské unie nemají žádné
příbuzné. Též vzhledem k věku nezletilých stěžovatelů bylo nemožné ponechat je mimo zařízení,
které je přizpůsobeno pro pobyt nezletilých dětí. Dle krajského soudu nebylo vůči stěžovatelům
a) – b) možné ani užití mírnějších opatření dle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců,
neboť pro takový postup nebyly kumulativně splněny zákonné podmínky, když u stěžovatelů
hrozilo vážné nebezpečí útěku do Německa.
Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelé včas podanou kasační stížností, kterou
podávají z důvodu tvrzené nezákonnosti napadeného rozsudku, spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem [kasační důvod dle §103 odst . 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“], a dále
pro tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Stěžovatelé namítají, že zajištění rodiny s nezletilými dětmi ve věku 16, 14, 4 a 2 roky
na 60 dní v zařízení pro zajištění cizinců bylo nepřiměřeným opatřením, které zasáhlo do jejich
základních práv. Nesouhlasí jednak se zajištěním nezletilých stěžovatelů, jednak
ani s konstatováním nebezpečí jejich útěku jako důvodu pro zajištění.
Zásadní nesouhlas vyjadřují stěžovatelé ve vztahu k závěru krajského soudu, že nezletilí
stěžovatelé nemohli být zbaveni osobní svobody, neboť nebyli zajištěni, ale pouze ubytováni
v zařízení pro zajištění cizinců. Odkazují přitom na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 19. 1. 2010 ve věci Muskhadzhiyeva a další proti Belgii, č. 41442/07, a rozhodnutí
ze dne 19. 1. 2012 ve věci Popov proti Francii, č. 39472/07, dle kterých děti umístěné v zařízení
pro zajištění cizinců společně se svými zajištěnými rodiči objektivně nemohou opustit
toto zařízení, protože fakticky nemají kam jinam jít, čímž jsou zbaveny osobní svobody ve smyslu
čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.,
dále jen „Úmluva“). Je přitom lhostejno, že nezletilí stěžovatelé nebyli formálně zajištěn i, a mohli
tak se souhlasem rodičů dané zařízení opustit, neboť toto nebylo možné vzhledem k věku
nezletilých stěžovatelů a jejich odkázanosti na rodiče. V této souvislosti se stěžovatelé rovněž
ohrazují vůči konstataci krajského soudu, že stěžovatelé a) a b) připravili svým dětem nelehkou
životní situaci. V tomto hodnocení totiž spatřují nepřípustné přenášení odpovědnosti
za nezasahování do práva na osobní svobodu nezletilých děti na jejich rodiče, kteří v podstatě
nemají žádnou jinou možnost než se zajištěním dětí souhlasit, aby nedošlo k rozdělení rodiny.
Stěžovatelé dále namítají, že zajištění nezletilých stěžovatelů v zařízení pro zajištění
cizinců bylo v rozporu s nejlepším zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (sdělení
Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte). Zbavení
osobní svobody totiž nemůže být v zásadě nikdy v nejlepším zájmu dítěte. Žalovaný tak měl
zvážit, zda není pro dítě nejlepší alternativou jeho rodiče nezajistit. Odkazují též na doporučení
Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky z roku 2012, dle nichž
se musí zacházení s dětmi žadatelů o azyl řídit etickými zásadami péče a nikoli vynucováním
dodržování zákonů, což se týká i dětí v rodinách, přičemž základním hlediskem je zájem dítěte.
Extrémní zranitelnost dítěte je hledisko, které má přednost před postavením nelegálního cizince.
Dále stěžovatelé odkazují na závěrečná doporučení Výboru Organ izace spojených národů
pro práva dítěte ke třetí a čtvrté Periodické zprávě o naplňová ní Úmluvy o právech dítěte ze dne
17. 6. 2011, ve kterých bylo zdůrazněno, že osoby mladší 18 le t by do detenčních zařízení
pro cizince neměly být umísťovány vůbec. Proto se domnívají, že žalovaná hrubě pochybila,
když přistoupila k zajištění rodiny s nezletilými dětmi.
Zajištění stěžovatelů rovněž nebylo krajním řešením, když po celou dobu zajištění byla
dostupná alternativa jejich přemístění do zařízení B. Tvrzení krajského soudu, že tato alternativa
nebyla dostupná, neobstojí, neboť k její realizaci v minulosti několikrát prokazatelně došlo. ZZC
není vhodné pro pobyt rodin s dětmi. Jde o zařízení polovězeňského typu, s přísně daným
režimem, obklopené plotem, který je na dohled, a je střeženo. Dětské centrum není dostupné
v průběhu celého dne, o víkendu pak vůbec. Pedagogická pracovnice byla příliš vytížená péčí o
dalších asi deset rodin s dětmi, které byly v zařízení toho času zajištěny. V důsledku zajištění bylo
porušeno právo nezletilých stěžovatelů nebýt podrobeni špatnému zacházení (čl. 3 Úmluvy),
jejich právo na osobní svobodu (čl. 5 Úmluvy) a právo všech stěžovatelů na rodinný život (čl. 8
Úmluvy).
Krom toho stěžovatelé namítají, že v jejich případě neexistovalo vážné nebezpečí útěku,
a že jejich zajištění tudíž nebylo z důvodu existence mírnějších prostředků nevyhnutelné. Pojem
vážného nebezpečí útěku přitom není v zákoně (o pobytu cizinců – pozn. NSS) definován,
a proto byli zajištěni nezákonně. Stěžovatelé rovněž podotýkají, že jim nebyla dána možnost
dobrovolného přemístění formou kontrolovaného vycestování do Maďarska, a o této možnosti
nebyli ani poučeni. Rovněž neměli možnost se k celé věci vyjádřit a byli zajištěni automaticky.
Žalovaná neměla k závěru o vážném nebezpečí útěku dostatek informací. Rovněž dobu zajištění,
stanovenou původně na 60 dní a posléze o 30 dní prodlouženou, považují stěžovatelé
za nepřiměřenou.
Žalovaná se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soud u
podanými v odůvodnění napadeného rozsudku. Jednotlivé kasační námitky stěžovatelů považuje
za nedůvodné, neboť k zajištění nezletilých cizinců nedošlo formálně ani materiálně. Poukázala
na skutečnost, že nezletilí stěžovatelé mohli kdykoli se souhlasem rodičů zařízení pro zajištění
cizinců opustit. K tomu citovala rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011,
č. j. 7 As 103/2011 – 54, ve kterém zdejší soud odlišil právě institut zajištění dle §129 zákona
o pobytu cizinců od možnosti ubytování nezletilých členů rodiny takto zajištěných cizinců
v témže zařízení ve smyslu §140 téhož zákona. V případě stěžovatelů neexistovalo použitelné
mírnější opatření, pročež ubytování nezletilých stěžovatelů v zařízení zajištění jejich rodičů bylo
v souladu s jejich nejlepšími zájmy. Již z výpovědí stěžovatelů a) a b) v rámci řízení
před žalovanou bylo přitom zřejmé, že jejich cílovou destinací je Německo, kde odpočátku
zamýšleli požádat o mezinárodní ochranu. Jelikož však během své cesty požádali o mezinárodní
ochranu již v Maďarsku a nedostáli své povinnosti vyčkat tam na rozhodnutí o této žádosti,
namísto čehož nelegálně překročili státní hranice Rakouské republiky a České republiky,
směřujíce do Německa, dospěla žalovaná k závěru, že existuje vážná obava z útěku stěžovatelů,
který by zmařil jejich předání do Maďarska. Pokud se týče podmínek v ZZC, uvádí žalovaná, že
toto zařízení je přímo uzpůsobeno pobytu rodin s dětmi, pro které je vybudováno vhodné zázemí
jak po stránce materiální, tak i personální. K bližšímu posouzení této vhodnosti pak odkazuje na
závěry přijaté Nejvyšším správním soudem v jeho rozsudku ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 Azs
115/2014 – 37. Ohledně názoru stěžovatelů, dle kterého měli být umístěni do přijímacího
střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu, odkazuje žalovaná na rozsudek zdejšího soudu ze
dne 9. 10. 2014, č. j. 2 Azs 57/2014 – 28, a zdůrazňuje, že stěžovatelé nejsou žadateli o
mezinárodní ochranu v České republice, a proto mají postavení cizinců dle zákona o pobytu
cizinců. Nebylo proto možné stěžovatele do takového střediska umístit. Žalovaná závěrem
navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal naplnění podmínek řízení a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátkou, a není
nepřípustná. Napadený rozsudek poté přezkoumal v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle
nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelé uplatnili v kasační stížnosti. Přitom neshledal
vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V kasační
stížnosti označili stěžovatelé důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že ve skutkově a právně obdobné věci v minulosti
již rozhodl např. v rozsudku ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 Azs 115/2014 – 37. Tehdy Nejvyšší
správní soud rozhodoval o kasační stížnosti otce a jeho dvou nezletilých dětí, státních příslušníků
Kosovské republiky, zadržených žalovanou na cestě do Německa, kteří požádali o mezinárodní
ochranu v Maďarsku, avšak nevyčkali rozhodnutí o této žádosti a cest ou do Německa nelegálně
překročili státní hranici České republiky. Kasační námitky nynějších stěžovatelů jsou přitom
v zásadě obdobné těm, které byly vzneseny tehdejšími stěžovateli. Nejvyšší správní soud
neshledal důvodu k odchýlení se od právního názoru dříve vyřčeného v citovaném rozsudku.
Nejvyšší správní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že stě žovatelé nepatřičně
směšují jednak institut zajištění cizince za účelem jeho předání (§129 zákona o pobytu cizinců)
s možností ubytování cizince, vůči kterému má zajištěný cizinec v yživovací povinnost
nebo jej má v péči (§140 téhož zákona), jednak též postavení cizince dle zákona o pobytu cizinců
s postavením žadatele o mezinárodní ochranu dle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
K prvně uvedenému se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 30. 9. 2011,
č. j. 7 As 103/2011 – 54, když uvedl, že „[u]místění nezletilého do zařízení pro pobyt cizinců je primárně
výsledkem rozhodnutí jeho zákonných zástupců, byť je nutnost tohoto rozhodování vyvolána změnou faktického
stavu, spočívající v omezení osobní svobody osoby, která má nezletilého v péči. Rozhodnutím o zajištění žalobkyně
a) tedy nedošlo k omezení osobní svobody ani práva volného pohybu žalobce b).“ Ani v případě nynějších
stěžovatelů není důvod toto vyjádření revidovat. Rozdíl mezi zajištěním cizince dle §129 zákona
o pobytu cizinců a možností ubytování cizince dle §140 téhož zák ona je evidentní již z možnosti
ubytovaného cizince zařízení opustit, má-li zajištěnu péči jiným způsobem (s případnou
podmínkou udělení souhlasu zákonného zástupce ubytovaného cizince). Skutečnost, že péči
o nezletilé stěžovatele nešlo zajistit jiným způs obem, nelze přičítat žalované, nýbrž stěžovatelům
a) a b). Vědomým porušením povinnosti setrvat ve státě, ve kterém jsou žadateli o mezinárodní
ochranu, stejně jako protiprávním překročením státních hran ic (nejen) České republiky,
kde nemají žádné příbuzné či známé, bez odpovídajících finančních prostředků, stěžovatelé sami
zapříčinili své zajištění a z něj plynoucí negativní důsledky. Z obsahu kasační stížnosti je přitom
patrné, že námitky stran nenaplnění nejlepšího zájmu nezletilých stěžovatelů jsou konc ipovány
účelově tak, aby bylo docíleno především ukončení jejich zajiš tění a ubytování v zařízení
pro zajištění cizinců, jež je uzpůsobené k zabránění útěku tam zajištěných osob.
V souvislosti s tím je třeba rezolutně odmítnout stěžovateli prezentovaný názor,
že žalovaná neměla přistoupit k zajištění stěžovatelů a) a b), neboť to nebylo v souladu
s nejlepším zájmem nezletilých stěžovatelů c), d), e) a f). Pokud by měl soud této argumentaci
stěžovatelů přisvědčit, znamenalo by to v konečném důsledku rezignaci na naplňování povinností
České republiky plynoucích z Dublinského nařízení ve všech případech, kdy by měl být cizinec
i se svými dětmi předán dle čl. 28 tohoto nařízení, existovala -li by vážná obava z jejich útěku.
Je však třeba připustit, že by bylo namístě dát přednost nejlepšímu zájmu dítěte a jeho rodiče
nezajistit tehdy, kdy by zařízení, ve kterém by dítě mělo být ubytováno, bylo pro tento účel
nevhodné.
Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho činnosti známo, že ačkoli dříve bylo ZZC
předmětem kritiky stran jeho vhodnosti pro ubytování nezletilých dětí zajištěných cizinců,
v současnosti je toto zařízení k danému účelu dostatečně vybaveno. Např. v rozsudku ze dne 24.
7. 2014, č. j. 4 Azs 115/2014 – 37, zdejší soud uvedl zjištění, že dané zařízení pro zajištění cizinců
skýtá oddělené prostory pro pobyt rodin, dětské centrum, kinosál, dětem je k dispozici
pedagogická pracovnice a podávaná strava odpovídá zásadám správného stravování. Ačkoli zdejší
soud nepopírá, že ubytování nezletilých stěžovatelů v zařízení pro zajištění cizinců není ideální
z hlediska jejich zájmů, nelze konstatovat, že do nich zasahuje způsobem vážnějším, než jaký by
představovalo jejich případné odloučení od rodičů, bez zajištění jakékoli péče.
Ohledně názoru stěžovatelů, dle kterého bylo možné ubytovat je v pobytovém středisku
B., konstatuje Nejvyšší správní soud, že tomuto nelze přisvědčit. Setrvává na svém dřívějším
postoji, prezentovaném v rozsudku ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 Azs 115/2014 – 37, ve kterém
podrobně vyložil, že na základě §130 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[r]ozhodnutí o zajištění
cizince se zpravidla vykonává v zařízení“ , přičemž „zařízení“ představuje legislativní zkratku podle §
18 písm. d) bod 2 zákona o pobytu cizinců, jíž je míněno zařízení pro zajištění cizinců. Postavení
žadatelů o mezinárodní ochranu v České republice za daných skutkových okolností stěžovatelům
nepřiznává zákon o azylu, ani jiný právní předpis. Takový závěr je ostatně v souladu s rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2013, č. j. 4 As 134/2013 – 31. Je tedy zřejmé, že
žalovaná ani krajský soud nebyly oprávněny umístit stěžovatele do přijímacího nebo pobytového
střediska.
Stěžovatelé rovněž namítli, že v jejich případě nebyly splněny podmínky pro jejich
zajištění žalovanou, neboť u nich neexistovalo vážné nebezpečí útěku (čl. 28 bod 2. Dublinského
nařízení). Nejvyšší správní soud se s tímto tvrzením neztotožňuje. Naopak přisvědčuje posouzení
naplnění této podmínky zajištění, jak bylo provedeno žalovanou a krajským soudem. Jelikož
stěžovatelé měli setrvat na území Maďarska do rozhodnutí o jejich žádosti o mezinárodní
ochranu, avšak tuto svou povinnost porušili a vydali se, dle vlastních slov, do Německa,
aby zde podali novou žádost, lze rozumně očekávat, že naskytne-li se jim faktická možnost
pokračovat v této cestě, opětovně nevyčkají svého předání do příslušného členského státu
a pokusí se docílit své původní destinace. Již v minulosti přitom prokázali, že neváhají vědomě
porušovat právní předpisy států, jejichž státní hranice nelegálně překračují. V protokolech
o výslechu účastníka správního řízení navíc stěžovatelé a) a b) shodně uvedli, že chtějí (bezesporu
i s nezletilými stěžovateli) pokračovat ve své cestě do Německa. Žalovaná proto neporušila
čl. 28 bod 2. Dublinského nařízení, když stěžovatele a) a b) zajistila. Zvažovala především
individuální okolnosti situace stěžovatelů, pročež nelze hovořit o automatické povaze rozhodnutí
o zajištění.
S ohledem na posledně uvedené je patrno, že případné využití dobrovolného přemístění,
ať již formou kontrolovaného vycestování nebo přemístění s doprovodem, bylo s ohledem
na vyjádření stěžovatelů a) a b) vyloučeno, neboť chování stěžovatelů neskýtalo dostatečných
záruk jejich návratu do Maďarska.
Zdejší soud neshledal dobu zajištění, stanovenou žalovanou na 60 dní a poté o 30 dní
prodlouženou, jakkoli nepřiměřenou. Jak napadená rozhodnutí žalované, tak i její roz hodnutí
o prodloužení zajištění jsou náležitě odůvodněna a je z nich seznatelné, že ke stanovení této doby
zajištění došlo s přihlédnutím k procesním lhůtám předávacího řízení dle Dublinského nařízení
a k předchozím zkušenostem žalované ohledně obvyklé délky tohoto řízení, stejně
jako v důsledku podání žaloby stěžovatelů proti rozhodnutí o přemístění s návrhem na přiznání
odkladného účinku. Nejvyšší správní soud rovněž připomíná, že institut zajištění není
ve své podstatě institutem sankčním, ačkoli k jeho uplatnění je v obecné rovině dán důvod
typicky v důsledku sníženého předpokladu uposlechnutí nově uložených povinností cizincem,
plynoucím obvykle z jeho předchozího protiprávního jednání.
Ve světle výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek
netrpí stěžovateli vytýkanými vadami, krajský soud správně posoudil v mezích žalobních bodů
vyvstalé právní otázky, přičemž veškeré své závěry náležitě odůvodnil. Zdejší soud proto
vyhodnotil kasační námitky stěžovatelů jako nedůvodné. Nezbylo tak, než kasační stížnost
dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítnout.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 věty první
a §120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli v tomto řízení procesně úspěšní, a proto nemají právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované nevznikly náklady přesahující rámec její běžné úřed ní
činnosti, pročež jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal .
Stěžovatelům a) až f) byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní
Mgr. Pavlína Zámečníková, advokátka. V takovém případě platí hotové výdaje zástupkyně
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Podle §11 odst. 1 písm. b )
ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advok átní tarif) náleží ustanovené
zástupkyni odměna za jeden úkon právní služby spočívající v převzetí věci a přípravě zastoupení
ve výši 3100 Kč; tj. 18 600 Kč pro šest stěžovatelů. Tato částka se snižuje o 20%
dle §12 odst. 4 advokátního tarifu na 14 880 Kč. Podle §13 odst. 3 advokátního tarifu přísluší
náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za jeden úkon. Za zastupování všech
stěžovatelů náleží zástupkyni odměna ve výši 15 180 Kč, přičemž nedoložila, že by byla plátkyní
daně z přidané hodnoty. Tato částka bude zástupkyni stěžovatelů vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. června 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu