ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.51.2015:48
sp. zn. 2 Azs 51/2015 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: H. M., zastoupen JUDr.
Lukášem Polákem, advokátem se sídlem Sladkovského 484, Pardubice, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
15. 4. 2013, č. j. OAM-21/ZA-ZA06-ZA14-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2015, č. j. 61 Az 2/2013 – 90.
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Lukáši Polákovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 6800 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá přezkoumání a zrušení
v záhlaví nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2013, č. j. OAM-21/ZA-ZA06-ZA14-2011, kterým
nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „zákon o azylu“.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul důvody, pro které stěžovatel
o udělení mezinárodní ochrany žádá, jakož i shromážděné podklady žalovaného k rozhodnutí
ve věci a konstatoval, že správní řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, netrpí
vytýkanými vadami a napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem na základě
dostatečně zjištěného skutkového stavu. Za důvodnou krajský soud neshledal ani námitku
ohledně nedostatečného odůvodnění rozdílného zacházení s vyznavači Svědků Jehovových, tedy
námitku ohledně restriktivního výkladu pojmu „pronásledování“ žalovaným, ani námitku stran
nesprávného vyhodnocení možnosti přístupu stěžovatele ke zdravotní péči, zdravotnímu
pojištění či sociálnímu zabezpečení v zemi původu.
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“.
Stěžovatel se domnívá, že se soud dostatečným způsobem nevypořádal s rozporem mezi
předloženými důkazy a učiněnými právními závěry. Kromě toho se soud spokojil s důkazy
opatřenými žalovaným, ačkoli je stěžovatel považuje za zcela nedostatečné, neúplné
a neobjektivní, zejména pokud jde o Informace Freedom House z června 2012, Svoboda ve světě
2012 – Arménie, výroční zprávu Human Rights Watch 2013 – Arménie a Informaci sítě
„důvěrných lékařů“ č. AM-2678-2012 ze dne 21. 11. 2012. Stěžovatel si je vědom, že prokazovat
fakta má primárně žadatel o mezinárodní ochranu, žalovaný je však také povinen zajistit
maximální možné množství důkazů, a to nejen těch, které tvrzení žadatele vyvracejí, ale též těch,
které je potvrzují. Stěžovatel se domnívá, že ačkoli žalovaný rozhodoval za důkazní nouze, měl
posoudit jeho celkovou věrohodnost a rovněž pravděpodobnost, zda ke stěžovatelem tvrzeným
událostem skutečně došlo, na což však žalovaný úplně rezignoval. Stěžovatel dále upozorňuje
na skutečnost, že již od roku 2012 působí v Jerevanu Velvyslanectví ČR, které je nepochybně
s to poskytnout v dané věci objektivní a dostatečné informace o situaci v zemi původu, o úrovni
lékařské péče, jakož i informace ohledně represivních zásahů státních orgánů vůči Svědkům
Jehovovým apod.
Stěžovatel spatřuje rozpor mezi obsahem listin ve správním spise a učiněnými právními
závěry v tom, že ze zprávy MZ USA o svobodě vyznání z července 2012 mj. plyne, že „některé
zákony a zásady omezují svobodu vyznání náboženských skupin a objevily se i zprávy o porušování lidských práv
společnosti a o společenské diskriminaci z důvodu náboženské příslušnosti (…)“. Stěžovatel je tak toho
názoru, že jeho obava z pronásledování je zcela důvodná. Žalovaný navíc vůbec neposuzoval,
zda stěžovateli nehrozí větší riziko pronásledování, než příznivcům dalších náboženství.
Stěžovatel napadenému rozhodnutí dále vytýká, že jeho tvrzení nebyla posouzena
v souladu s čl. 4 odst. 3 až 5 kvalifikační směrnice. Pokud měl žalovaný za to, že stěžovatel
neunesl důkazní břemeno, bylo jeho povinností aplikovat standard „přiměřené
pravděpodobnosti.“ Žalovaný měl také posoudit všechny relevantní skutečnosti jednotlivě
a ve vzájemných souvislostech a to podle standardu „reálného rizika“ pro účely §14a zákona
o azylu. Stěžovatel namítá další pochybení žalovaného spočívající v tom, že neshledal kauzální
souvislost mezi jednáním arménských bezpečnostních složek a jeho náboženským přesvědčením,
a proto tímto směrem nezaměřil ani analýzu informací o zemi původu.
Stěžovatel se tak domnívá, že žalovaný a krajský soud nesprávně posoudili skutkovou
otázku, zda byl stěžovatel ve své zemi pronásledován z důvodu náboženství a zda je v jeho zemi
zajištěna dostatečná lékařská péče. V potaz nevzali ani jeho osobní a sociální situaci v zemi
původu. Vzhledem k uvedenému navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané kasační stížnosti.
Je toho názoru, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy, a navrhuje kasační stížnost pro její nedůvodnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti
zastoupen ustanoveným advokátem. V daném případě je tak kasační stížnost přípustná; ne však
všechny stěžovatelem uplatněné námitky.
Nejvyšší správní soud upozorňuje, že podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost
přípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Toto ustanovení „nesleduje restrikci práv
fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení
o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat,
aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení
před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace
v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené“ (viz rozsudek ze dne 25. 9. 2008,
č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, publ. pod č. 1743/2009 Sb. NSS). Uvedené ustanovení tedy brání tomu,
aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou
nepřípustné. V nyní projednávané věci však stěžovatel až na výtku, že krajský soud nesprávně
posoudil skutkovou otázku, zda byl stěžovatel ve své zemi pronásledován z důvodu náboženství
a zda je v jeho zemi původu zajištěna dostatečná lékařská péče, uplatnil pouze námitky, které
před krajským soudem uplatněny nebyly, ač uplatněny být mohly. Jak to plyne ze shora
uvedeného, je nutno shledat takto uplatněné kasační námitky jako nepřípustné. Jedná
se o námitku ohledně neobjektivních podkladů opatřených žalovaným, nesprávného hodnocení
důkazů, dále o námitku rozporu mezi právními závěry a spisovým materiálem a rovněž o námitku
ohledně nesení důkazního břemene v azylovém řízení, či povinnosti užití důkazního standardu
přiměřené pravděpodobnosti, rozhodoval-li žalovaný za důkazní nouze. V žalobě nebyly
uplatněny ani námitky týkající se nevyžádání si podkladů od Velvyslanectví ČR v Jerevanu,
neposouzení osobní – sociální situace stěžovatele v zemi původu, dále námitka týkající
se neposuzování rizika pronásledování stěžovatele v porovnání s jinými náboženstvími
a namítáno nebylo ani jednání arménských bezpečnostních složek ve vztahu ke Svědkům
Jehovovým (a to ani v průběhu azylového řízení).
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla podána ve věci mezinárodní ochrany, musel
Nejvyšší správní soud rovněž posoudit, zda je podaná kasační stížnost v mezích, v nichž jsou
kasační námitky přípustné, přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 (všechna rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Podle tohoto usnesení je podstatným
přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodu uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel
spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak
z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Krajský soud
rozhodl v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu.
V žalobě byla uplatněna toliko námitka stran restriktivního výkladu pojmu pronásledování
provedeného žalovaným, související s formálním zdůvodněním neexistence pronásledování
ve vztahu ke stěžovateli jeho věkem, protože zásahy státní moci jsou v Arménské republice
činěny pouze proti odpíračům vojenské služby; dále námitka, že se žalovaný nezabýval možnou
diskriminací Svědků Jehovových v oblastech jako je zdravotní péče nebo pojištění, a ani
schopností arménských státních orgánů poskytnout této sociální skupině efektivní a přípustnou
ochranu. Krajský soud se všemi těmito námitkami zabýval a neshledal v postupu žalovaného
žádné pochybení. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry krajského soudu neznamená,
že se krajský soud nevypořádal s uplatněnými námitkami a nezpůsobuje nezákonnost
ani nepřezkoumatelnost jeho rozsudku (srov. např. rozsudek ze dne 29. 10. 2014,
č. j. 2 Azs 98/2014 - 41).
Pokud pak stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, svoji
argumentaci žádným způsobem nerozvedl. Ohledně namítané nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů rozhodnutí Nejvyšší správní soud proto odkazuje na své rozhodnutí
ze dne 23. 12. 2005, č. j. 4 As 13/2004, podle kterého „[r]ozhodnutí krajského soudu
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], ztotožní-li se sice krajský soud
se závěry správního orgánu a označí-li je za správné, nevypořádá se ale s věcnými či právními námitkami v žalobě
uplatněnými proti takovým závěrům.“ Nejvyšší správní soud zjistil, že v projednávané věci se krajský
soud se všemi námitkami uplatněnými v žalobě dostatečně a řádně vypořádal a stěžovatelova
tvrzení jsou tak pouze účelová.
Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky přijatelnosti
kasační stížnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost stěžovatele podle
§104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud poznamenává, že pro řízení
o kasační stížnosti byl stěžovateli usnesením ze dne 1. 4. 2015, č. j. 2 Azs 51/2015 – 32,
ustanoven zástupce z řad advokátů, JUDr. Lukáš Polák. Ustanovenému zástupci stěžovatele
náleží v souladu s §11 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné
v řízení o kasační stížnosti ve výši 6200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky 600 Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky. Ustanovený zástupce
soudu nedoložil, ˇˇze by byl plátcem DPH. Soud proto vycházel z předpokladu, že zástupce
stěžovatele plátcem uvedené daně není. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů
v celkové výši 6800 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení stěžovatele
nese stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu