ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.54.2015:43
sp. zn. 2 Azs 54/2015 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: nezl. T. G. B.,
zastoupen Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Ostrava, Stodolní 7, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2014, č. j.
OAM-113/ZA-HA18-HA08-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2015, č. j. 62 Az 10/2014 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Faridu Alizeyovi, advokátovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 4114 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2015, č. j. 62 Az 10/2014 – 29, jímž byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2014, č. j. OAM-113/ZA-HA18-HA08-2014,
kterým nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o azylu“.
Krajský soud ve svém rozhodnutí shrnul důvody, pro které došlo k zamítnutí
stěžovatelovy žádosti, přičemž dospěl k závěru, že správní řízení, které předcházelo vydání
napadeného rozhodnutí, netrpí vytýkanými vadami a napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu
se zákonem na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Krajský soud uvedl, že jakkoli
je smyslem práva azylu poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu jakoukoliv, nýbrž jen
z důvodů, které jsou poměrně úzce vymezeny zákonem. Žádný z uvedených důvodů však
stěžovatel netvrdil. Zákonná zástupkyně nezletilého stěžovatele v žádosti o mezinárodní ochranu
uvedla jako důvod pouze zajištění zdravotního pojištění pro stěžovatele, protože momentálně
nemá možnost vyřizovat pro stěžovatele jiný druh pobytu, přičemž výslovně též uvedla,
že v případě návratu do vlasti se ničeho neobává, pouze že s možností návratu nepočítá.
Za uvedené situace krajský soud vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou, a to i stran tvrzeného
porušení blíže nerozvedeného čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.).
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že se soud nedostatečně vypořádal s právní otázkou
objektivní existence důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Poukazuje též na to, že se soud
zabýval toliko obecnou rovinou zásad správního řízení, přičemž opomenul jejich konkretizaci
k danému případu proto, že ani žaloba tuto konkretizaci neobsahovala. Stěžovatel se domnívá,
že soud je ze své úřední činnosti seznámen s aplikací zákona o azylu a s jeho vazbou na zákon
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a mezinárodní
smlouvy. Opomenutí jejich aplikace měl soud shledat chybným.
V doplnění kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem ustanoveným zástupcem
stěžovatel uvádí, že se soud řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou jednak součástí
spisového materiálu a jednak vyšly najevo v řízení před soudem. Dle stěžovatele žalovaný
nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu,
který je nezbytný pro soulad s požadavky uvedenými v §2, §3 a §4 odst. 1 správního řádu
a §50 odst. 4 stejného zákona, a nesprávně tedy posoudil stěžovatelovu žádost o udělení
mezinárodní ochrany. Žalovaný neuvedl dostatečné důvody, podklady a úvahy, kterými se řídil,
a ani neuvedl, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníka řízení a s jeho vyjádřením
k podkladům rozhodnutí, jak to ukládá §68 odst. 3 správního řádu.
Stěžovatel se dále domnívá, že správní orgán, a potažmo také krajský soud, přezkoumával
toliko důvody vylučující udělení mezinárodní ochrany, přičemž žalovaný se v odůvodnění svého
rozhodnutí omezil pouze na obecná a ničím nepodložená konstatování. Stěžovatel se domnívá,
že splňuje minimálně podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
Stěžovatel tedy vytýká žalovanému, že se zabýval jenom důvody, které uvedla stěžovatelova
zákonná zástupkyně, tj. zejména zdravotním pojištěním stěžovatele v ČR. V této souvislosti
dle stěžovatele žalovaný nemohl s jistotou dospět k závěru, že země původu patří k bezpečným
zemím. Žalovaný navíc vycházel ze starších zpráv o zemi původu z let 2012 a 2013, ačkoli
rozhodoval v roce 2014. Stěžovatel zdůrazňuje, že v zemi jeho původu nejsou dodržována lidská
práva. Stěžovatel dále vytýká krajskému soudu, že se řádným způsobem nevypořádal s důvody,
které byly zákonnou zástupkyní stěžovatele uvedeny jako důvody pro udělení mezinárodní
ochrany, a to že stěžovatelův otec má v ČR udělen trvalý pobyt a jeho matka o trvalý pobyt
rovněž požádala. Pokud žalovaný uvedl, že stěžovatel má svoji situaci řešit prostřednictvím
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), považuje stěžovatel toto
tvrzení za rozporné s čl. 3 odst. 2 a 3 odst. 4 Úmluvy o právech dítěte, dle kterých mají státy dítěti
zajistit takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho. Žalovaný tuto skutečnost vůbec
nerespektoval, stejně jako krajský soud. Neudělení mezinárodní ochrany by navíc znamenalo
porušení čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, neboť by mohlo pro stěžovatele představovat odloučení
minimálně od jeho otce.
Na základě uvedeného navrhuje stěžovatel rozsudek krajského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k podané kasační stížnosti předesílá, že trvá na tom,
že u stěžovatele neexistují důvody pro udělení kterékoli z forem mezinárodní ochrany, přičemž
odkazuje na své rozhodnutí i na rozsudek krajského soudu, s jehož odůvodněním se zcela
ztotožňuje. Navrhuje proto kasační stížnost pro její nedůvodnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti
zastoupen ustanoveným advokátem. V daném případě je tak kasační stížnost přípustná. Nejsou
však přípustné všechny uplatněné kasační námitky. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. se kasační stížnost
nemůže přípustně opírat o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. V daném případě se jedná o námitky
směřující proti porušení čl. 3 odst. 2 a odst. 4 a čl. 7 Úmluvy o právech dítěte a proti porušení
§4 odst. 1, §50 a 68 odst. 3 správního řádu, které stěžovatel prvně uplatnil až v kasační stížnosti,
ačkoli mu nic nebránilo tyto námitky uplatnit již v řízení před krajským soudem. Tyto námitky
stěžovatel navíc uplatnil pouze v obecné rovně parafrázováním znění předmětných ustanovení,
bez jejich náležité konkretizace. S ohledem na uvedené se nelze v kasačním řízení těmito
námitkami věcně zabývat.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla podána ve věci mezinárodní ochrany, musel
Nejvyšší správní soud rovněž posoudit, zda je podaná kasační stížnost přijatelná ve smyslu
§104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz). Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační
stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také
uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel
spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak
z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Krajský soud
rozhodl v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Pokud pak stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, kterou
odůvodnil tím, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s důvody, které byly zákonnou
zástupkyní stěžovatele uvedeny jako důvody pro udělení mezinárodní ochrany (trvalý pobyt otce,
žádost matky), resp. s některými dalšími skutečnostmi plynoucími z průběhu řízení, tuto Nejvyšší
správní soud neshledal. Ohledně nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí pro nedostatek
důvodů Nejvyšší správní soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 23. 12. 2005,
č. j. 4 As 13/2004, podle kterého „[r]ozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], ztotožní-li se sice krajský soud se závěry správního orgánu
a označí-li je za správné, nevypořádá se ale s věcnými či právními námitkami v žalobě uplatněnými proti takovým
závěrům.“ Nejvyšší správní soud zjistil, že v projednávané věci se krajský soud se všemi námitkami
uplatněnými v žalobě dostatečně a řádně vypořádal a stěžovatelova tvrzení jsou tak pouze
účelová. Stěžovatel totiž v žalobě pouze obecně, bez jakékoli konkretizace nebo rozvedení,
namítal porušení §2 odst. 1, §2 odst. 4 a §3 správního řádu, dále §§12-14b zákona o azylu
a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Doplnění žaloby bylo krajskému soudu doručeno
až po lhůtě k podání žaloby podle §32 odst. 1 zákona o azylu, a tedy nově uplatněné námitky
nebyly přípustné (ohledně koncentrační zásady ve správním soudnictví srov. rozsudek ze dne
16. 3. 2005, č. j. 1 Azs 106/2004 - 55). Je-li žalobní argumentace uplatněna toliko v rovině
obecné, může se soud přezkumu napadeného rozhodnutí věnovat taktéž pouze ve stejné míře
obecnosti. Tento názor ostatně zastává i konstantní judikatura zdejšího soudu – například
z rozsudku ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, se podává, že „[p]ro řízení o přezkoumání
správního rozhodnutí soudem platí dispoziční zásada [§71 odst. 1 písm. d) a §75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.],
a proto obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu.“ Z tohoto pohledu
se tedy vypořádání zmiňovaných žalobních námitek krajským soudem jeví zdejšímu soudu jako
zcela odpovídající. Krajský soud se však zabýval rovněž spornými námitkami, protože
je považoval za rozšíření žalobních bodů ohledně porušení ustanovení zákona o azylu
a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, přičemž dostatečně odůvodnil, proč je shledal
nedůvodnými. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry krajského soudu neznamená, že se krajský
soud se žalobními námitkami nevypořádal, a nezpůsobuje tudíž nepřezkoumatelnost soudního
rozhodnutí (viz např. rozsudek ze dne 16. 7. 2009, č. j. 9 As 79/2008 - 55).
Stěžovatel dále vytýká žalovanému, že se zabýval pouze důvody pro neudělení
mezinárodní ochrany, že neposuzoval, zda je země původu stěžovatele bezpečnou zemí,
a že se tedy zabýval toliko důvody tvrzenými zákonnou zástupkyní stěžovatele. Namítá tak
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V průběhu azylového řízení zákonná
zástupkyně stěžovatele opakovaně uvedla, že za nezletilého stěžovatele požádala o azyl pouze
proto, že v předmětné době neměla možnost vyřizovat jiný druh pobytu a nezletilý nebyl
zdravotně pojištěn. K otázce obav před možným návratem do vlasti uvedla pouze to, že s ním
nepočítá. Při jednání před krajským soudem tuto svoji argumentaci zopakovala.
K tomu zdejší soud uvádí, že otázkou povinnosti tvrzení azylově relevantních důvodů
v řízení o udělení mezinárodní ochrany se v minulosti zabýval již mnohokrát. Dospěl přitom
k závěru, že „uvede-li žadatel o udělení azylu v průběhu správního řízení skutečnosti, jež by mohly nasvědčovat
závěru, že opustil zemi původu pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
je povinností správního orgánu vést zjišťování skutkového stavu takovým způsobem, aby byly odstraněny
nejasnosti o žadatelových skutečných důvodech odchodu ze země původu“ (rozsudek NSS ze dne 19. 8. 2005,
č. j. 4 Azs 467/2004 – 89, publ. pod č. 1095/2007 Sb. NSS). Současně však platí, že „[p]okud
žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů,
resp. nemá z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním
řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a to i přes skutečnost, že pochází ze země s nedemokratickým
a autoritativním režimem, který zásadním způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající
politicky odlišné názory“ (viz rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 – 79, podtrženo
NSS). Žadatel o azyl musí uvést skutečnosti a důvody, pro které o azyl žádá, již ve správním
řízení. „Správní orgán tak není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o azyl uvedl jako důvody,
pro které o azyl žádá. Uvedl-li v řízení před správním orgánem pouze důvody ekonomické, nemůže účinně v řízení
o kasační stížnosti namítat [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový
stav, když nezjišťoval důvody jiné, žadatelem v řízení před správním orgánem neuváděné“ (viz rozsudek NSS
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42). Ze stejných důvodů pak nemůže být akceptována
ani námitka ohledně neaktuálních podkladů o zemi původu, resp. ohledně jejího posouzení
jako bezpečné země. Jak již bylo uvedeno např. v rozsudku ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 5 Azs 53/2003 - 36, „[n]ámitka, jejíž podstatou je poukaz na porušování lidských práv v zemi původu,
zpochybňující informace podané ministerstvem zahraničí (…) o stavu hospodářství v zemi žadatele o azyl,
nepředstavuje okolnost, která by měla být v řízení vzata v úvahu a není ani právně významná pro zjištění
naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu, neboť podstatnou se jeví konkrétní situace žadatele o azyl
a důvody, pro které o něj žádá“ (podtrženo NSS). V azylovém řízení však stěžovatel prostřednictvím
své zákonné zástupkyně žádné skutečnosti týkající se bezpečnosti v zemi původu netvrdil.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že pokud stěžovatel žádá o udělení mezinárodní
ochrany, musí především platně tvrdit zákonné důvody, které její udělení odůvodňují. Pokud
ve správním řízení stěžovatel (prostřednictvím své zákonné zástupkyně) výslovně uvedl,
že jediným důvodem jeho žádosti je momentální nemožnost zajištění jiného druhu pobytu
a neexistence zdravotního pojištění, nelze přičítat k tíži správního orgánu, pokud jeho žádost
zamítl. Soukromé pohnutky tohoto charakteru nesplňují podmínky zákona o azylu (k tomu
srov. rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2005, čj. 2 Azs 216/2004 - 60).
Zdejší soud se v minulosti zabýval rovněž otázkou legalizace pobytu prostřednictvím
azylového řízení. Přestože se může jednat o důvod pochopitelný (soužití s manželem nebo
s jinými rodinnými příslušníky), nejedná se o důvod natolik závažný a naléhavý,
aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako azylově
relevantní (viz k tomu rozsudek NSS ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60; obdobně
též rozsudek NSS ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69). Zákonná zástupkyně stěžovatele
v azylovém řízení navíc uvedla, že ačkoli žije ve společné domácnosti s přítelem (otcem
stěžovatele), o stěžovatele pečuje pouze ona. Proto ani odloučení od otce za takových okolností
není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud stěžovatele upozorňuje,
ostatně stejně jako žalovaný, na možnost legalizovat jeho pobytový status prostřednictvím zákona
o pobytu cizinců [§66 písm. d)].
S ohledem na výše uvedené tak lze uzavřít, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura
Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační
stížnosti. Za těchto okolností zdejší soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pro úplnost zdejší soud k námitce stěžovatele týkající se porušení mezinárodních závazků
ČR, konkrétně práv plynoucích z Úmluvy o právech dítěte v případě jeho návratu do země
původu uvádí, že jde rovněž o skutečnost, kterou nikterak v řízení před žalovaným nenamítal,
proto zdejší soud odkazuje na argumentaci učiněnou shora.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že neshledal přijatelnost kasační stížnosti
a ani z úřední povinnosti pak nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen
se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských
soudů. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou
splněny a kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že pro řízení o kasační stížnosti byl stěžovateli
usnesením ze dne 23. 3. 2015, č. j. 2 Azs 54/2015 – 21, ustanoven zástupce z řad advokátů,
Mgr. Farid Alizey. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti ve výši 3100 Kč,
a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle
§13 odst. 3 cit. vyhlášky. Předmětná částka se zvyšuje o částku DPH ve výši 714 Kč, neboť
ustanovený advokát je plátcem DPH. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů
v celkové výši 4114 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení stěžovatele
nese stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. června 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu