ECLI:CZ:NSS:2015:3.ADS.109.2013:57
sp. zn. 3 Ads 109/2013 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobců:
a) ZENTIVA, k.s., se sídlem U Kabelovny 130, Praha 10 a b) APOTEX EUROPE B.V.,
se sídlem Darwinweg 20, 2333 CR Leiden, Holandsko, oba zastoupeni
JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 17, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo zdravotníctví ČR, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2,
o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2010, č. j. MZDR32194/2010,
sp. zn. FAR:L86/2010, v řízení o kasačních stížnostech žalobců proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 5. 11. 2013, č. j. 10 Ad 23/2010 – 99,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2013, č. j. 10 Ad 23/2010 – 99,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci a) a b) (dále také „stěžovatelé“) v záhlaví
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byly zamítnuty
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2010, č. j. MZDR32194/2010 ,
sp. zn. FAR:L86/2010 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Napadeným rozhodnutím žalovaný ve výroku č. II zamítl odvolání žalobce a) proti
výrokům č. 1, 27, 28, 29, 30 a 31 rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále „Ústav“)
ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. SUKLS92653/2009 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) ve věci
změny výše a podmínek základní úhrady léčivých přípravků v zásadě terapeuticky zaměnitelných
s léčivými přípravky, náležejícími do referenční skupiny č. 46/2 - léčiva k terapii benigní
hyperplazie prostaty, ostatní, p.o. a léčivých přípravků s touto skupinou v zásadě terapeuticky
zaměnitelných a o změně výše a podmínek úhrady léčivých přípravků s obsahem léčivých látek
Pygeum africanum a Serenoa repens a stanovení výše a podmínek úhrady léčivého přípravku
PENESTER (dále jen „předmětný přípravek“) a napadená část rozhodnutí byla potvrzena.
Napadeným rozhodnutím žalovaný ve výroku č. II dále zamítl i odvolání žalobce b) proti
výrokům č. 1, 3 a 4 prvostupňového rozhodnutí, ve věci stanovení výše z ákladní úhrady léčivých
přípravků v zásadě terapeuticky zaměnitelných s léčivými přípravky, náležejícími do referenční
skupiny č. 46/2 – léčiva k terapii benigní hyperplazie prostaty, ostat ní, p.o. a léčivých přípravků
s touto skupinou v zásadě terapeuticky zaměnitelných a o změně výše a podmínek úhrady
léčivých přípravků s obsahem léčivých látek Pygeum africanum a Serenoa repens a stanovení
výše a podmínek úhrady léčivého přípravku APO-FINAS (dále jen „předmětný přípravek“)
a napadená část rozhodnutí Ústavu byla potvrzena.
V žalobách proti napadenému rozhodnutí žalobci namítali, že posouzení vlastností
jednotlivých léčivých látek, respektive léčivých přípravků a jejich zařazení do téže referenční
skupiny č. 46/2 bylo provedeno zcela nesprávně a v rozporu s odbornými důkazy obsaženými
ve spisu. Léčivé látky finasterid a mepartricin nejsou v zásadě terapeuticky zaměnitelné, mají
zásadně odlišný mechanismus účinku, místo působení a zásadně odlišnou bezpečnost, a proto
nesplňují zákonné podmínky pro zařazení do téže referenční skupiny, uvedené v §39c odst. 1
věty čtvrté zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném
zdravotním pojištění“). Žalobci tvrdili, že rozhodnutí Ústavu nevychází ze skutkového i právního
stavu v době jeho vydání, ale odkazuje na stav, který má teprve v budoucnu nastat.
Dále, výše základní úhrady byla stanovena nesprávně a v rozporu s §15 odst. 5 a §39c
citovaného zákona a z toho důvodu byla rovněž nesprávně stanovena výše úhrady předmětného
přípravku. Rovněž podmínky úhrady pro předmětný přípravek byly stanoveny nesprávně
v rozporu s §39b odst. 5 téhož zákona.
Městský soud spojil žaloby žalobce a) a žalobce b) k společnému projednání pod
sp. zn. 10 Ad 23/2010. V odůvodnění napadeného rozsudku vyšel z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2011, č. j. 3 Ads 48/2010 – 237 a dalších rozhodnutí vydaných
tímto soudem v obdobných věcech (rozsudek ze dne 18. 5. 2011, č. j. 3 Ads 59/2011 - 73,
rozsudek ze dne 26. 5. 2011, č. j. 4 Ads 133/2010 - 164, a rozsudek ze dne 11. 7. 2012, č. j. 6 Ads
70/2012 - 60). Městský soud poukázal na svoji vázanost právním názorem zde vysloveným,
podle něhož není dána žalobní legitimace držitelů registrace, dovozců a výrobců
(žadatelů ve smyslu §39f odst. 2 písm. a) a b) zákona o veřejném zdravotním pojištění) podle
§65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „s. ř. s.“), nicméně svědčí jim procesní legitimace podle odst. 2 téhož ustanovení.
Soudní ochrana jim proto může být poskytnuta pouze v rozsahu jejích veřejných subjektivních
práv procesních, nikoli však hmotných. Následně městský soud vztáhl závěry týkající se procesní
legitimace na projednávanou věc, jelikož předmětem řízení podle §39i téhož zákona byla změna
výše a podmínek úhrady ze zdravotního pojištění. Městský soud proto přezkoumal napadené
rozhodnutí v rozsahu žalobní legitimace, která žalobcům přísluší, tedy v rozsahu dotčení
veřejných subjektivních práv procesních.
Námitky směřující proti nesprávnému posouzení vlastností jednotlivých léčivých látek,
resp. léčivých přípravků a jejich zařazení do téže referenční s kupiny č. 46/2 posoudil
městský soud jako směřující do porušení hmotných práv stěžovatelů, a proto nepřípustné.
Námitky, podle kterých si správní orgány neopatřily dostatek důkazů pro zaměnitelnost léčivých
přípravků, sice soud posoudil jako námitky procesní, ale neshledal je důvodnými. Soud nemohl
přisvědčit procesní námitce žalobců, že na terapeutickou nezaměnitelnost léčivých přípravků
s obsahem léčivých látek finasterid a mepartricin poukazovali již v průběhu řízení, neboť z jejich
vyjádření podaných před rozhodnutím Ústavu nic takového neplyne. Také bylo zcela zřejmé,
z jakých důkazů Ústav vycházel a proč učinil uvedený odborný závěr, podle městského soudu
tak nebyla důvodná námitka, že Ústav vycházel pouze z toho, že obě léčivé látky jsou zařazeny
do referenční skupiny č. 46/2 již samotnou vyhláškou. Další námitkou žalobců bylo,
že prvostupňové rozhodnutí nevychází ze skutkového a právního stavu v době jeho vydání,
ale odkazuje na stav, který má teprve v budoucnosti nastat v důsledku řízení, které nebylo dosud
pravomocně ukončeno. Napadené rozhodnutí ho však přesto potvrdilo, a to bez posouzení
rozhodných skutečností a nepřezkoumatelným způsobem. Konkrétně žalobci uvedli, že v tomto
řízení nebyla provedena úprava úhrady léčivých přípravků tak, aby byl zajištěn požadavek,
že alespoň jeden léčivý přípravek v příslušné skupině č. 114 Přílohy č. 2 zákona byl plně hrazen.
Námitka podle městského soudu akcentuje procesní stránku věci, v podstatě je však námitkou
směřující k porušení hmotných práv, jejichž porušení posuzovat soudu nepřísluší. Rozhodnutí
žalovaného městský soud neshledal nepřezkoumatelným. Námitka rozdílné rozhodovací praxe
správních orgánů při hodnocení naplnění požadavku §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním
pojištění je v podstatě námitkou směřující do porušení hmotných práv a proto je nepřípustná.
Námitky, že výše základní úhrady byla stanovena nesprávn ě a dále že podmínky úhrady
pro předmětný přípravek byly stanoveny nesprávně, městský soud také nemohl z výše uvedených
důvodů přezkoumat, a porušení procesních práv žalobců neshledal. Z výše uvedených důvodů
městský soud obě žaloby zamítl.
Proti rozsudku městského soudu se stěžovatelé bránili kasační stížností podanou
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které navrhli, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Namítali, že napadeným
rozsudkem byl porušen zákon a mimoto bylo zasaženo do jejich práv podle čl. 36
odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Městským soudem rovněž
nebyl respektován právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 36/05, a judikatuře Evropského soudního dvora. Rozpor se zákonem stěžovatelé
spatřují v omezení soudní ochrany jejich práv výhradně na veřejná subjektivní práva procesní;
městský soud vyloučil z přezkumu veškeré námitky týkající se jejich práv hmotných. Otázka
hmotných práv byla v projednávané věci klíčovou. Nemožnost přezkumu hmotných práv
podle názoru stěžovatelů poškozuje nejen jejich práva, ale zejména práva jednoho z účastníků
pojistného vztahu, tedy pojištěnce, který není účastníkem řízení před Ústavem.
Za nesprávné považují stěžovatelé využití aplikace právních názorů obsažených
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, č. j. 3 Ads 48/2010 – 237,
a dále rozsudku ze dne 26. 5. 2011, č. j. 4 Ads 133/2010 – 164, podle nichž může být držitelům
registrace léčivých přípravků, dovozcům a výrobcům léčiv poskytnuta soudní ochrana pouze
v rozsahu jejich veřejných práv procesních, nikoliv hmotných. Postup městského soudu
je podle stěžovatelů v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS
36/05, a to zejména body 46 a 50 jeho odůvodnění. Tímto nálezem Ústavní soud ČR zrušil
předchozí právní úpravu, která neumožňovala, aby držitelé registrace léčivých přípravků
či výrobci mohli uplatnit opravné prostředky proti stanovené výši úhrady toho kterého léčivého
přípravku. Podle stěžovatelů z výše uvedeného nálezu jednoznačně vyplývá, že konkrétní výše
úhrady léčiva podléhá garanci procesních práv, a je tedy nutné, aby soudní přezkum zahrnoval
i otázku přezkumu postupu a jednotlivých kroků správních orgánů při stanovení konkrétní výše
úhrady toho kterého léčiva. Jak uvádí stěžovatelé, otázka výkla du a aplikace hmotného práva
je zcela zásadním a rozhodujícím krokem při posuzování vlastností jednotlivých léčivých
přípravků a při následném stanovování výše a podmínek jejich úhrady. Procesní práva účastníků
řízení slouží v převážné míře k zajištění toho, aby tito účastníci mohli uplatňovat svoje návrhy
a námitky k výkladu a aplikaci hmotného práva správními orgány.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem navrhl jejich zamítnutí.
K tomu uvedl, že napadený rozsudek považuje za souladný se známou judikaturou Nejvyššího
správního soudu, kterou byl městský soud při rozhodování vázán. Dle žalovaného nedošlo
k porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu, když jeho procesněprávní námitky byly
městským soudem přezkoumány. V otázce hmotněprávních námitek je Nejvyšší správní soud
vázán svou předchozí judikaturou.
Klíčovou otázkou pro posouzení věci samé je rozsah soudního přezkumu rozhodnutí
o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků ze zdravotního pojištění, vydaného
ve správním řízení. Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 23. 1. 2014,
č. j. 4 Ads 35/2013 – 37, postoupil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu k posouzení
právní otázku, zda jsou žadatelé o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků
ze zdravotního pojištění podle §39f odst. 2 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění
jako držitelé registrace těchto léčivých přípravků a účastníci správního řízení podle §39g odst. 1
téhož zákona v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v tomto řízení vydaného aktivně procesně
legitimováni podle §65 odst. 1 s. ř. s., anebo toliko podle odst. 2 téhož ustanovení.
Posouzení otázky, zda jsou stěžovatelé coby účastníci řízení podle §39g odst. 1 zákona
o veřejném zdravotním pojištění, v rámci soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného aktivně
procesně legitimováni podle §65 odst. 1 s. ř. s., anebo toliko podle odst. 2 téhož ustanovení,
resp. zda lze jejich soudní ochranu omezit na veřejná subjektivní práva procesní nebo je třeba
podrobit přezkumu i námitky, týkající se zásahu do jejich veřejných subjektivních práv hmotných,
byla v posuzované věci stěžejní.
Nejvyšší správní soud proto ve smyslu §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. v nyní posuzované věci
přerušil řízení, a to usnesením č. j. 3 Ads 109/2013 – 52, ze dne 23. 6. 2014. Dne 9. 12. 2014
rozšířený senát rozhodl usnesením č. j. 4 Ads 35/2013 – 64 (dostupné z www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud proto v souladu s ustanovením §48 odst. 5 s. ř. s. výrokem I. rozhodl tak,
že se v řízení pokračuje.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasačních stížností,
přičemž zjistil, že jsou podány osobami oprávněnými a jsou proti označenému rozsudku
přípustné za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházela, a dospěl k závěru, že kasační stížnosti jsou důvodné.
Z obsahu kasačních stížností vyplývá, že je stěžovatelé podali z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní názor.
Právní úprava regulace cen a úhrad léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské
účely je obsažena v části šesté, ustanoveních §39a až §39q zákona o veřejném zdravotním
pojištění. Tato navazuje na §15 odst. 5 věta první téhož zák ona, podle něhož „ze zdravotního
pojištění se hradí při poskytování ambulantní zdravotní péče léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské
účely, pokud pro ně Státní ústav pro kontrolu léčiv (dále jen ‚Ústav‘) rozhodl o výši úhrady (§39h).“
Podle ustanovení §39b odst. 1 věta prvá zákona o veřejném zdravotním pojištění,
v rozhodném znění, o výši a podmínkách úhrady léčivých přípravků a potravin pro zvláštní
lékařské účely rozhoduje Ústav. O stanovení výše a podmínek úhrady jednotlivých léčivých
přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely ze zdravotního pojištění se rozhoduje na základě
žádosti podle §39f, kterou podle odst. 2 tohoto ustanovení „mohou podat a) držitel rozhodnutí
o egistraci léčivého přípravku, je-li léčivý přípravek registrován, a dovozce nebo tuzemský výrobce potraviny
pro zvláštní lékařské účely, b) dovozce nebo tuzemský výrobce léčivého přípravku, je -li jím dovážený nebo vyráběný
léčivý přípravek používán na území České republiky v rámci specifického léčebného programu nebo jiný
předkladatel specifického léčebného programu, c) zdravotní pojišťovna.“ Podle ustanovení §39g odst. 1
zákona o veřejném zdravotním pojištění jsou účastníky řízení o stanovení maximální ce ny
a řízení o stanovení výše a podmínek úhrady „osoby, které podaly žádost, zdravotní pojišťovny, nejsou-li
osobami, které podaly žádost, držitel registrace, jde -li o registrovaný léčivý přípravek, dovozce nebo tuzemský
výrobce, jde-li o neregistrovaný léčivý přípravek používaný ve schváleném specif ickém léčebném programu,
nebo o potravinu pro zvláštní lékařské účely.“ V řízení podle ustanovení §39i zákona o veřejném
zdravotním pojištění, kdy Ústav rozhoduje o změně rozhodnutí o stanovení maximální ceny
a rozhodnutí o stanovení výše a podmínek úhrady, se na základě §39i odst. 4 postupuje podle
§39g a 39h obdobně.
Rozšířený senát dospěl ve výše citovaném usnesení č. j. 4 Ads 35/2013 – 65 k závěru,
že právní názory plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011
č. j. 3 Ads 48/2010 – 237, jsou v rozporu jednak s jazykovým výkladem zákona o veřejném
zdravotním pojištění, v rozporu s předchozím nálezem Ústavního soudu, směrnicí
č. 89/105/EHS, o průhlednosti opatření upravujících tvorbu cen u humánních léčivých
přípravků a jejich začlenění do oblasti působnosti vnitrostátních systémů zdravotního pojištění
(dále jen „směrnice č. 89/105“) a tuto směrnici vykládající judikaturou Soudního dvora EU.
Rozšířený senát proto rozhodl, že „žadatelé o stanovení výše a podmínek úhrad y léčivých přípravků
ze zdravotního pojištění podle §39f odst. 2 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění
a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, jako držitelé registrace těchto léčivých přípravků a účastníci
správního řízení podle §39g odst. 1 téhož zákona, jsou v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v tomto řízení
vydaného aktivně procesně legitimováni podle §65 odst. 1 s. ř. s.“ Těmto osobám tak v rámci soudního
přezkumu správního rozhodnutí svědčí aktivní procesní legitimace jak v rozsahu jejich veřejných
subjektivních práv procesních, tak i v rozsahu veřejných subjektivních práv hmotných.
V odůvodnění rozšířený senát uvedl, že „(z) výkladu tohoto zákona, ve znění jeho novely
zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci ve řejných rozpočtů, nelze v žádném případě vyčíst, že by se vztahoval
výhradně jen na právní vztahy pojištěnců ve vztahu k pojišťovnám, tedy na povinnosti pojištěnců odvádět pojistné
a jejich tomu odpovídající práva na úhradu zdravotní péče. “ (…) „Rozšířený senát souhlasí s názorem čtvrtého
senátu, že rozhodování o výši a podmínkách úhrady léčivých přípravků ze zdravotní ho pojištění je třeba již jen
s ohledem na §1 odst. 1 písm. c) zákona vnímat jako plnohodnotnou a pojmově samostatnou součást právní
úpravy zákona o veřejném zdravotním pojištění. Předmětem správních řízení tohoto druhu tedy není úhrada
zdravotní péče jakožto plnění z pojistného vztahu mezi pojišťovnou a pojištěnci, nýbrž stanovení úhrad léčivých
přípravků ze zdravotního pojištění jako samosta tný okruh právních vztahů ve smyslu §1 odst. 1 písm. c) zákona
o veřejném zdravotním pojištění. Osobami, které jsou přímo dotčeny na svých veřejných subjektivních právech
rozhodnutím o výši úhrad léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely h razených ze zdravotního
pojištění, jsou proto též účastníci řízení podle §39f odst. 2 písm. a) a b) zákona o veřejném zdravotním pojištění. “
(body 43 - 45 usnesení)
Rozšířený senát dále konstatoval, že uvedené „je rovněž v plném souladu s korespondující
judikaturou Soudního dvora EU k výkladu čl. 6 odst. 2 směrnice 89/105.“ (…) „Soudní dvůr EU
již v bodě 43 rozsudku ze dne 27. 11. 2001, Komise proti Rakouské republice, věc C-424/99
(ECLI:EU:C:2001:642), zdůraznil, že „opravné prostředky“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 směrnice se nesmí
omezovat na přezkum rozhodnutí před správními orgány, nýbrž se musí jednat o opravné prostředky vedoucí
k přezkumu „skutečnými soudními orgány“ (echte Rechtsprechungsorganen, genuine judicial bodies).
Soudní dvůr požadavek soudního přezkumu vyvodil z obecného principu práva EU společného právním tradicím
členských států (bod 45). Argument, který činí třetí senát, podle něhož rozhodování správního orgánu
podle směrnice 89/105 dopadá jen na právní vztahy mezi pojišťovnou a pojištěnci, pak Soudní dvůr rezolutně
odmítl ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2006, G. Pohl-Boskamp, věc C-317/05 (ECLI:EU:C:2006:684).
K obdobnému argumentu vznesenému žalovaným správním orgánem Soudní dvůr uvedl, že „účinkem uvedeného
rozhodnutí je umožnit hrazení souboru léčivých přípravků obsahujících účinné látky, které jsou v něm uvedeny.
Z tohoto důvodu se na toto rozhodnutí vztahuje článek 6 směrnice 89/105. V této souvislosti není důležité,
zda se rozhodnutí dotčených v původním řízení mohou dovolávat pouze pojištěnci v jejich vztahu se zdravotními
pojišťovnami, neboť pro použití uvedeného článku je rozhodující to, zda dochází k hrazení systémem zdravotního
pojištění, či nikoliv“ (bod 43). Čl. 6 bod 2 směrnice 89/105, který disponuje přímým účinkem, tedy
přiznává výrobcům léčivých přípravků, kteří jsou dotčeni rozhodnutím, jehož účinkem je umožnit hrazení
některých léčivých přípravků obsahujících účinné látky, právo na odůvodněné rozhodnutí obsahující poučení
o opravných prostředcích, přestože právní úprava členského státu nestanoví odpovídající řízení ani opravné
prostředky.“ (body 48 - 50 usnesení)
Na závěr odůvodnění rozšířený senát dodal, že „(z) rozhodnutí G. Pohl-Boskamp tedy jasně
plyne, že rozhodování podle čl. 6 odst. 2 směrnice 89/105, tedy potažmo §39f zákona o veřejném zdravotním
pojištění, se týká veřejných subjektivních práv výrobců léčivých přípravků, respektive dalších osob uvedených
v §39f odst. 2 písm. a) a b) zákona. V tomto smyslu je bez významu, zda se v konkrétním případě jedná
o prvotní stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků nebo o následné rozhodnutí o změně výše
a podmínek úhrady, respektive zda bylo řízení o takové změně správním orgánem zahájeno na žádost či z moci
úřední (takto již generální advokát Tizzano ve stanovisku ze dne 11. 7. 2002, ve věci Komise proti
Finské republice, C-229/00, body 45 - 48, ECLI:EU:C:2002:441). Slovy rozsudku G. Pohl-Boskamp
je účinkem takovéhoto rozhodnutí vždy otázka ne/hrazení tam uvedených léčivých přípravků, tedy zasahuje
do právní sféry výrobců takovýchto přípravků, respektive dalších v zákoně uvedených osob.“ (bod 51 usnesení).
V nyní posuzovaném případě vyšel městský soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2011, č. j. 3 Ads 48/2010 – 237 a vycházel tak z právního názoru, že není dána
žalobní legitimace žalobců podle §65 odst. 1 s. ř. s., a soudní ochrana proto může být žalobcům
poskytnuta pouze v rozsahu jejích veřejných subjektivních práv procesních, nikoli však
hmotných. Námitky směřující k porušení hmotných práv tudíž nepřezkoumával. Vzhledem
k tomu, že rozšířený senát dospěl usnesením ze dne 9. 12. 2014 č. j. 4 Ads 35/2013 – 65
k opačnému závěru, a právní názor vyslovený v rozsudku č. j. 3 Ads 48/2010 – 237 byl tímto
usnesením překonán, musel Nejvyšší správní soud v posuzovaném případu shledat, že kasační
stížnost je důvodná. Ačkoliv se v nyní posuzovaném případě jednalo o řízení zahájené z moci
úřední podle §39i zákona o veřejném zdravotním pojištění, jak vyplývá z odůvodnění usnesení
rozšířeného senátu, je bez významu, zda se v konkrétním případě jedná o prvotní stanovení výše
a podmínek úhrady léčivých přípravků nebo o následné rozhodnutí o změně výše a podmínek
úhrady, respektive zda bylo řízení o takové změně správním orgánem zahájeno na žádost
či z moci úřední.
Ze všech uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu
nezákonným z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení, proto
jej podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil městského soudu k dalšímu řízení. V něm městský
soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí městský soud rozhodne rovněž o náhradě
nákladů řízení o této kasační stížnosti (110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu