ECLI:CZ:NSS:2015:3.ADS.151.2014:29
sp. zn. 3 Ads 151/2014 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína, a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce:
BUPA, s.r.o., se sídlem Rosice, Trávníky 74, zastoupeného Mgr. Tomášem Vybíralem,
advokátem se sídlem Brno, Rybníček 4, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce,
se sídlem Opava, Horní náměstí 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 1117/1.30/13/14.3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 9. 7. 2014, č. j. 62 A 40/2013 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých
Budějovicích (dále jen „správní orgán I. stupně“) provedl dne 23. 5. 2012 kontrolu v provozovně
stěžovatele „Herna Bar“ na adrese Husovo nám. 34, Polná. Při kontrole zjistil, že v provozovně
vykonává nelegální práci P. C., nar. X a příkazem z 27. 8. 2012, č. j.13166/5.72/12/14.3., sp. zn.
339/12/2057, uložil žalobci pokutu ve výši 250.000 Kč za správní delikt spáchaný na úseku
nelegální práce podle §140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti.
Stěžovatel proti příkazu podal odpor; správní orgán I. stupně následně po provedeném
řízení rozhodnutím z 18. 1. 2013, č. j. 18781/5.30/12/14.3., sp. zn. 339/12/2057, uložil žalobci
za uvedený správní delikt pokutu ve výši 250.000 Kč.
Státní úřad inspekce práce (dále též „žalovaný“) rozhodnutím z 25. 4. 2013,
č. j. 1117/1.30/13/14.3 odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně
potvrdil.
Krajský soud v Brně rozsudkem z 9. 7. 2014, č. j. 62A 40/2013-56, žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost
Žalobce (dále též jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
V ní žalovanému vytýká nesprávný postup při zajištění důkazů. Stěžovatel namítá,
že jediným faktickým důkazem ve správním řízení byl dotazník vyplněný P. C., nad rámec
dotazníku byla důkazem již jen dohoda o provedení práce. Stěžovatel je názoru, že odpovědi
příp. chybějící odpovědi v dotazníku neměly být předmětem interpretace a spekulací ze strany
správního orgánu nebo krajského soudu, dotazník měl jako důkaz pouze prokázat či zpochybnit
spáchání správního deliktu. Stěžovatel taktéž namítl, že dotazník je zaměřený na pracovní poměr
založený pracovní smlouvou, kdežto pracovněprávní vztahy založené dohodami o pracích
konaných mimo pracovní poměr mají svá specifika, a proto část dotazníku nemůže mít důkazní
hodnotu. Stěžovatel odmítá názor, že dotazník prokazuje spáchání správního deliktu.
Stěžovatel dále tvrdí, že dohoda o provedení práce sjednaná s P. C. byla v době kontroly
na pracovišti k dispozici. Pokud měl tedy žalovaný pochybnosti o existenci pracovněprávního
vztahu, měl je vypořádat na místě. Stěžovatel zdůraznil, že dohodu o provedení práce
podepsanou zaměstnavatelem a zaměstnancem ve správním řízení předložil. Tato dohoda podle
něj nemůže být odmítnuta jen proto, že chybí její identifikace v dotazníku.
Stěžovatel rovněž setrval na svém dřívějším postoji, že kontrolní protokol nebyl podepsán
oprávněnou osobou a navrhl provedení důkazu porovnáním podpisového vzoru jednatele
stěžovatele s podpisem na plné moci z 1. 6. 2012.
Stěžovatel je přesvědčen, že závěry krajského soudu nemají oporu v dokazování a byly
učiněny v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Stěžovatel poukázal
na to, že žalovaný mu měl nade vší pochybnost prokázat spáchání správního deliktu a pokud
by tak učinil, nemusel krajský soud následně spekulovat o výkladu a smyslu provedeného důkazu
a dovozovat účelovost tvrzení stěžovatele. Podle stěžovatele mu nemůže být kladeno k tíži,
že v řízení nebyly provedeny další důkazy např. výslech svědka, že žádná osoba ve zmíněném
rozhodnutí nebyla poučena podle §55 odst. 5 správního řádu, ani že žalovaný neprovedl
z kontroly 23. 5. 2015 žádný zápis ani dílčí protokol.
Stěžovatel závěrem tvrdí, že výše sankce je pro něj likvidační, poukázal přitom
na své hospodářské výsledky, které doložil již k žádosti o odkladný účinek žaloby. Stěžovatel
uvedl, že nepřiměřenost výše sankce nemohl napadnout až do okamžiku, kdy i vláda České
republiky prostřednictvím ministryně práce a sociálních věcí sama upozornila na nepřiměřenou
tvrdost spodní hranice sankce. Stěžovatel uvedl, že návrh vlády na snížení dolní hranice sankce
je ve výši jedné pětiny sankce uložené stěžovateli.
Žalovaný setrval na svém postoji a ztotožnil se se závěry krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud výtky stěžovatele vůči podkladům rozhodnutí resp. vůči
dokazování podřadil k důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“); námitku proti výši pokuty podřadil Nejvyšší správní soud k důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Z podkladů, které opatřil žalovaný ve správním řízení (záznam vyhotovený P. C. z 23. 5.
2012, protokol o výsledku kontroly z 6. 6. 2012, dohoda o provedení práce sjednanou mezi P. C.
a stěžovatelem dne 20. 5. 2012) učinil Nejvyšší správní soud následující skutková zjištění.
Sama P. C. v záznamu z 23. 5. 2012 svou činnost charakterizovala jako práci závislou
na zaměstnavateli. Pracovní pozici v provozovně vymezila jako „barmanka“. Dotazovaná dále
označila osobu, která jí přiděluje práci a uvedla, že pracovní prostředky náleží zaměstnavateli.
Podle jejího názoru za výsledky práce taktéž odpovídá zaměstnavatel. Důkazní hodnotu tohoto
záznamu nesnižuje ani později předložená dohoda o provedení práce z 20. 5. 2012, která naopak
uvedené skutečnosti o charakteru vykonávané práce P. C. potvrzuje.
Stěžovatel tvrdí, že s P. C. dohodu o provedení práce sjednal řádně již 20. 5. 2012, a že
tato dohoda v době kontroly byla na pracovišti. Věrohodnost uvedeného tvrzení však snižuje
skutečnost, že v době kontroly dohodu žalovanému neposkytl ani stěžovatel ani kontrolovaná
osoba. Přestože obě strany měly pracovněprávní vztah sjednat už dříve, stěžovatel dohodu o
provedení práce předložil až při podpisu protokolu o výsledku kontroly dne 6. 6. 2012.
Stěžovateli přitom nemohlo nic bránit v tom, aby sjednanou dohodu předložil relativně ihned;
obdobně též P. C. za této situace měly být alespoň známy sjednané podmínky dohody.
Krajský soud v rozsudku uvedl, že kontrola zahrnuje jistý „moment překvapení“. Nejvyšší
správní soud pod tímto výrazem rozumí situaci, při níž snad lze omluvit míru nepřipravenosti
a neutříbenosti reakcí kontrolovaného subjektu. V tomto ohledu by tedy bylo lze částečně
přihlédnout k neúplnosti či zkratkovitosti reakcí P. C., tím spíše, měla-li v provozovně pracovat
teprve první den.
Tímto „momentem překvapení“ však rozhodně nelze omluvit úplnou absenci odpovědi
P. C. na otázku, zda vykonává tuto práci na základě pracovní smlouvy, dohody o provedení práce
nebo jiné smlouvy, a kdy tuto dohodu podepisovala. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
je nepravděpodobné, aby kontrolovaná osoba v celém průběhu kontroly (a to i po opadnutí
„momentu překvapení“) zcela pozapomněla na to, že jen několik dní předem sjednala se
zaměstnavatelem dohodu o provedení práce, anebo si nevybavila alespoň její základní podmínky
(výši odměny atp.). Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s názorem krajského soudu, že
stěžovatel s P. C. tuto dohodu před kontrolou vůbec nesjednal a umožnil jí tak výkon práce
mimo pracovněprávní vztah.
Stěžovatel dále namítl, že J. S. jako zmocněnec neměl potřebné oprávnění k podpisu
protokolu o výsledku kontroly dne 6. 6. 2012. Krajský soud v rozsudku uvedl, že nemá pochyby
o pravosti plné moci a konstrukci, podle níž by J. S. žalovanému předložil falsifikát plné moci,
shledal nevěrohodnou.
Nejvyšší správní soud předesílá, že správní řád neukládá správním orgánům povinnost
vždy vyžadovat plnou moc s úředně ověřenými podpisy, to je jejich povinností jen v případě
neurčitého počtu řízení s určitým předmětem, která budou zahájena v určené době nebo
bez omezení v budoucnu (srov. §33 odst. 2 písm. c) správního řádu).
Ve shodě s krajským soudem je proto toho názoru, že plná moc z 1. 6. 2012 nepochybně
vykazuje znaky původní listiny. Váhu, určitost a srozumitelnost jejímu obsahu navíc dodává
vymezení předmětu zmocnění – „k zastupování ve věci podepsání protokolu - Oblastní inspektorát práce
pro Jihočeský kraj a Vysočinu“. Uvedené skutečnosti, včetně jednání J. S., který protokol o výsledku
kontroly podepsal jako „S. – zmocněný zástupce“, proto dostatečně odůvodňují vědomou a dobrou
víru žalovaného v oprávnění podepsané osoby k zastoupení stěžovatele.
Rozdíl v podpisu zmocnitele na plné moci, kterou žalovanému předložil zmocněnec J. S.
a v podpisu plné moci pro advokáta z 11. 9. 2012, je podle názoru Nejvyššího správního soudu
na první pohled zjevný. Zmíněné pochybnosti však vyšly najevo až v době po podpisu protokolu
o výsledku kontroly. Stěžovatel na ně poukázal v odůvodnění odporu proti příkazu z 27. 8. 2012,
v žalobě jen neurčitě naznačil, že pro nepřítomnost provozního na pracovišti došlo k překročení
pravomoci, které následně vyřešil v souladu s pracovněprávními předpisy.
Nejvyšší správní soud připomíná, že právní úprava účinná v době rozhodování
žalovaného (stejně jako aktuálně účinná právní úprava) neomezuje podnikatele výlučně na jednání
statutárního orgánu; jednat jménem podnikatele jsou tak ze zákona zmocněny i další osoby
(srov. zejména §13 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník a obdobně též §161
a násl., §430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Ze správního spisu vyplývá, že tak tomu bylo nepochybně i u stěžovatele. Z dohody
o provedení práce z 20. 5. 2012, jejíž pravost a důkazní hodnotu stěžovatel v řízení nijak
nezpochybňuje, je na straně zaměstnavatele spolu s otiskem razítka patrný podpis obdobný
podpisu J. S., prostým srovnáním podpisů je zjevné, že ji za stěžovatele nesjednal jednatel Pavel
Buďa.
Nejvyšší správní soud je proto názoru, že oprávnění J. S. k zastoupení stěžovatele
nemuselo nutně vyplývat pouze ze speciální plné moci, nýbrž už z jeho pracovního zařazení.
Strohá námitka stěžovatele, že J. S. nebyl k zastoupení při podpisu protokolu o výsledku z 6. 6.
2012 zmocněn, neboť jej nezmocnil přímo jednatel, z těchto důvodů sama o sobě neobstojí.
Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatel po podpisu protokolu o výsledku kontroly
v dalším řízení (tj. již po odporu proti příkazu) vyvinul dostatečnou aktivitu a uplatnil svá práva
účastníka. Stěžovatel se seznámil s podklady rozhodnutí, vznesl námitky vůči zjištěnému
skutkovému stavu, polemizoval s ním, sám při podpisu protokolu předložil listinný důkaz,
na nějž se dál odvolává, žalovaný v návaznosti na procesní aktivitu stěžovatele doplnil
dokazování. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že samotná námitka vůči nedostatečnému
zastoupení při podpisu protokolu o výsledku kontroly není na újmu závěru o skutkovém stavu,
neboť ten byl v řízení spolehlivě zjištěn i z jiných podkladů. Vyřešení této otázky podle názoru
Nejvyššího správního soudu proto není pro věc podstatné.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu má zjištěný skutkový stav dostatečnou oporu
v dokazování a jednoznačně vyplývá ze správního spisu. Nejvyšší správní soud se proto se závěry
žalovaného i krajského soudu zcela ztotožnil.
Stěžovatel teprve v kasační stížnosti namítl, že uložená sankce je pro něj likvidační
a v podrobnostech odkázal na skutečnosti, které již uplatnil u krajského soudu k žádosti
na přiznání odkladného účinku žaloby. Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel tento návrh
odůvodnil pouze nedostatkem finanční hotovostí, která by mu umožnila sankci okamžitě zaplatit,
avšak výši sankce nenapadl. Krajský soud poté v rozsudku proto zcela logicky konstatoval,
že k výši sankce žaloba neobsahuje žádný bod ani v nejobecnější rovině, a proto se otázkou
pokuty nezabýval. Nejvyšší správní soud nad potřebný rámec dodává, že žádný takový závěr
nelze dovozovat ani z usnesení krajského soudu o přiznání odkladného účinku. Z povahy věci
totiž vyplývá, že krajský soud se při rozhodování o návrhu zabýval toliko právními účinky
žalovaného rozhodnutí, nikoliv přiměřeností sankce.
Stěžovateli přitom nic nebránilo výši pokuty napadnout před krajským soudem
bez ohledu na výrok o vině např. podle §78 odst. 2 s. ř. s. Při absenci žalobního bodu
však Nejvyšší správní soud nemůže logicky přezkoumat ani neexistující závěry krajského soudu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že námitku vůči sankci stěžovatel v řízení před krajským
soudem řádně neuplatnil, ač tak zajisté učinit mohl. Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační
stížnost je v této části podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
Z vyložených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.)
IV. Náklady řízení
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z ustanovení §60 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto podle §60 odst. 1 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu
nákladů v řízení o kasační stížnosti neuplatnil a ani ze spisu nevyplynuly náklady přesahující běžný
rámec výdajů na jeho administrativní činnost, Nejvyšší správní soud proto žalovanému náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3 s. ř.
s.).
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu