ECLI:CZ:NSS:2015:3.ADS.211.2015:25
sp. zn. 3 Ads 211/2015 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce:
Zentiva a. s., se sídlem Hlohovec, Nitranská 100, Slovenská republika, zastoupeného
JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem se sídlem Praha 5, Duškova 45,
proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Praha 2, Palackého náměstí 4,
o přezkoumání rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 16. 3. 2010, č. j. MZDR11572/
2010, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 18. 6. 2015, č. j. 6 Ad 10/2010 – 136,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze zrušil v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného
ze dne 16. 3. 2010, č. j. MZDR11572/2010 v části, kterou bylo zamítnuto odvolání žalobce
proti výrokům 1. a 48. až 60. rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 29. 12. 2009,
č. j. SUKLS175300/2009, ve věci stanovení výše základní úhrady referenční skupiny
č. 25/3 - antihypertenziva, antagonisté angiotenzinu II samotné, p.o. a stanovení výše
a podmínek úhrady léčivého přípravku Lozap.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, v níž navrhl, aby byl napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti. Uvedl, že se Městský
soud v Praze v napadeném rozhodnutí nezabýval metodickými spisovými podklady, nezohlednil
ani fakt, že se výše DPH za l éčivé přípravky uplatňovaná v České republice při stanovení
či změně výše a podmínek úhrad léčivých přípravků porovnává s daněmi za léčivé přípravky
v zahraničí. Soud se rozsáhle zabýval nemožností použití koeficientů při stanovení základní
úhrady, ačkoli základní úhrada nebyla v předmětném případě s jejich použitím stanovena;
tato argumentace soudu je tedy bez jakékoliv spojitosti s výroky správních rozhodnutí.
Podle stěžovatele tak není z rozsudku Městského soudu v Praze zřejmé, zda mají být metodické
podklady aplikovány ve správním řízení, dále z něj nevyplývá, jak se má porovnávat budoucí
DPH za léčivé přípravky v České republice proti aktuálním daním za léčivé přípravky v zahraničí.
Z napadeného rozsudku není zřejmé ani to, jak se má argumentace soudu o nemožnosti použití
koeficientů při stanovení základní úhrady odrazit v následných rozhodnutích správních orgánů.
V důsledku uvedeného byla významně narušena právní jistota správních orgánů v jejich dalším
rozhodování.
Žalobce k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že stěžovatel neuvedl žádné
konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám. Stěžovatel ve svém návrhu dokonce nijak nespecifikoval, jakou újmu by pro něj mohlo
nepřiznání odkladného účinku znamenat. Zákonné důvody pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti podle §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tak podle žalobce nejsou dány.
Nejvyšší správní soud důvody pro přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti
neshledal.
Kasační stížnost nemá podle §107 s. ř. s. odkladný účinek, avšak Nejvyšší správní soud
jej může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Jak již dříve Nejvyšší správní soud judikoval, poskytují soudy ve správním soudnictví
primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinku
je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka správního řízení –
před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsou-li pro to splněny
zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik újmy na straně
žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, tak jsou nepochybně
představitelné v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce. Postavením
žalovaného správního orgánu, jemuž soudní řád správní přiznal legitimaci podat kasační stížnost,
se vyjadřuje zájem na efektivitě působení objektivního práva a jednotě a zákonnosti rozhodování
krajských soudů ve správním soudnictví. Z tohoto hlediska je nutné nahlížet i na návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti správního orgánu.
Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, neboť směřuje proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Přiznání odkladného účinku vůči pravomocnému
rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost odkladného účinku převáží
nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná
rozhodnutí orgánů veřejné moci. Přiznáním odkladného účinku se prolamují právní účinky
pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně
správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno; tímto zákonným postupem ovšem
není přiznání odkladného účinku, ale až případný meritorní výrok o kasační stížnosti.
Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů,
kterými se ruší jejich správní akty, musel by zákonodárce zcela změnit koncepci správního
soudnictví. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy,
které zákonodárce popsal slovy o „nepoměrně větší újmě“.
Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být v souladu s usnesením
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58,
splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí
pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká
přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku
nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Újma, která má hrozit stěžovateli, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní,
ale naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo,
že kasační stížnost nemá odkladný účinek, nebylo výjimečně uplatněno. Významnou bude újma
tehdy, nebude-li možno v případě, že bude napadené správní rozhodnutí naplněno a poté
shledáno nezákonným a zrušeno, v podstatných ohledech navrátit v původní stav jím způsobené
následky či dopady. Významnou bude též tehdy, půjde-li sice při uplatnění rozhodnutí o následky
vratné či napravitelné, avšak takového rázu, že způsobí žadateli vážné obtíže či významné
poruchy v jeho fungování, činnosti apod. (viz usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs
73/2014 - 56).
Vznik takto chápané újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním
následkem plynoucím z rozhodnutí krajského soudu. Zatímco žalobce bude zpravidla spojovat
újmu se svými subjektivními právy, která může okamžitý výkon rozhodnutí krajského soudu
skutečně závažně ohrozit, žalovaný správní orgán žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše
nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem napadeného rozsudku či jeho jinými následky
ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí.
Samotná otázka zákonnosti rozhodnutí však není důvodem pro přiznání odkladného účinku.
Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku soud nijak nepředjímá, jaké bude
meritorní rozhodnutí ve věci samé.
Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného tak bude na místě tehdy,
kdy bude podloženo ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním
případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinků
vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný správní orgán
musí stejně jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem újma a její intenzita spočívá.
Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní
následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu žalovaný obává,
by pro něj byl zásadním zásahem, kterým by byl důležitý veřejný zájem skutečně ohrožen.
V nyní projednávané věci žalovaný výslovně neuvedl, jaká újma mu v důsledku
napadeného rozsudku hrozí. Ve svém návrhu pouze Městskému soudu v Praze vytkl,
že se k určitým faktům (metodické spisové podklady, daně za léčivé přípravky v zahraničí)
nevyjádřil, a že z jeho rozsudku není zřejmé, jaký vztah má argumentace o nemožnosti použití
koeficientů při stanovení základní úhrady k výrokům správních rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud má za to, že z uvedených tvrzení o nejasnosti napadeného rozsudku hrozba žádné újmy
nevyplývá. Zdůraznil, že přiznání odkladného účinku nemůže být prostředkem, který by měl
sloužit k odvrácení účinku pravomocného rozsudku krajského soudu pouze z důvodu jeho
možné nesprávnosti. Takto extenzivní užití institutu odkladného účinku by vyžadovalo faktické
předběžné posouzení pravděpodobného úspěchu kasačních námitek (viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 12. 2012, č. j. 5 As 144/2012 – 27).
Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že procesní situace, kdy žalovaný správní
orgán na základě pravomocného rozsudku krajského soudu znovu vydá ve správním řízení
rozhodnutí, které posléze nabude právní moci, následně či mezitím však Nejvyšší správní soud
tento rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k novému projednání, jistě není žádoucí.
O žalobě je pak třeba znovu rozhodnout v souladu se závazným právním názorem kasačního
soudu, což mimo jiné znamená „obživnutí“ původně zrušeného rozhodnutí správního orgánu
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ans 3/2006 - 49).
Tato obtížně řešitelná procesní situace však není bezprostředním ohrožením důležitého
veřejného zájmu. Dodržení závazného právního názoru a v tomto důsledku pouhá hrozba
existence dvou rozhodnutí ve stejné věci, včetně dvou protichůdných hmotněprávních
rozhodnutí, nepředstavuje pro stěžovatele újmu dosahující intenzity požadované pro přiznání
odkladného účinku (srov. již citované usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 Ads 99/2014 - 58).
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud uzavřel, že zde není naplněna základní
podmínka pro přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti, tedy vznik újmy na straně
žalovaného spočívající v ohrožení důležitého veřejného zájmu. Nebylo již tedy třeba zkoumat
podmínky další, s nimiž by tato musela být naplněna kumulativně. Nejvyšší správní soud proto
návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín v. r.
předseda senátu