ECLI:CZ:NSS:2015:3.ADS.87.2014:21
sp. zn. 3 Ads 87/2014 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radoslava Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: S. G.,
zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem Šumavská 35, Brno, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 17. 8. 2012, č. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2014, č. j. 4 Ad 52/2012 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského
soudu v Praze (dále též krajský soud), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované
ze dne 17. 8. 2012.
Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu:
Žalobce se svojí rodinou vstoupil na území České republiky v roce 2000 a v roce 2003
mu byl rozhodnutím Ministerstva vnitra udělen azyl. Ve svém domovském státě Arménii
pracoval od 25. 8. 1967 do 25. 8. 1991 a vykonával tak zaměstnání 24 let. Na území České
republiky pak získal výkonem zaměstnání pět let a 277 dní důchodového pojištění. V roce 2008
bylo žalobci uděleno státní občanství České republiky.
Dne 3. 4. 2012 podal žalobce žádost o přiznání starobního důchodu ke dni splnění
věkové podmínky, tedy ke dni 2. 7. 2012. Tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím žalované
ze dne 25. 5. 2012 s odůvodněním, že žalobci nelze pro účely nároku na starobní důchod započíst
dobu zaměstnání (pojištění) v Arménii, neboť s touto zemí nemá Česká republika uzavřenu
smlouvu na poli sociálního zabezpečení a platnost předchozí Dohody mezi Československou
republikou a Svazem sovětských socialistických republik, jež se vztahovala i na Českou republiku
a Arménii, vypršela již dne 23. 9. 2009. Žalobce tak nezískal potřebných 28 let pojištění nutných
pro vnik nároku na dávku.
Při právním posouzení věci dospěl krajský soud k témuž závěru, v odůvodnění svého
rozsudku se vypořádal také s námitkami uplatněnými žalobcem. Neztotožnil se přitom s jeho
názorem, že měla Česká republika po skončení platnosti Dohody upravit zákonem poměry osob,
na které se tato Dohoda vztahovala, tak, aby mohli i tito občané objektivně podmínky pro vznik
nároku na starobní důchod splnit. Soud poukázal na skutečnost, že každá mezinárodní smlouva
na poli sociálního zabezpečení, jíž je i předmětná Dohoda, je dvoustranným aktem, a pokud
nedojde k prodloužení její platnosti, není možné očekávat, že některá ze smluvních stran bude
po vypršení její platnosti ve smyslu této smlouvy jednat. Soud měl proto za to, že žalovaná
při posouzení žalobcovy žádosti o starobní důchod postupovala v souladu se zákonem.
Kasační stížnost podal žalobce (dále jen stěžovatel) z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel má za to, že soud posoudil nesprávně právní otázku použitelnosti Dohody
mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení (č. 116/1960 Sb.), pokud tuto neaplikoval na osobu,
která do České republiky přišla jako uprchlík. Vzhledem k tomu, že se Dohoda používala
v právních vztazích mezi oběma zeměmi více než 40 let, stěžovatel předpokládal, že tomu
tak bude i v jeho případě a při rozhodování o jeho starobním důchodu bude započtena doba
pojištění, kterou získal na území dnešní Arménie. Česká republika však na právní vztahy v oblasti
sociálního zabezpečení používala předmětnou dohodu vůči Arménii pouze do 23. 9. 2009
(sdělení č. 76/2009 Sb.m.s.). Tento krok vede k naprosto absurdní nerovnosti posuzování
nároku na důchod u osob, které podaly žádost o starobní důchod (byť i jen několik dní)
před ukončením platnosti Dohody a osob, které podaly žádost o důchod (byť i jen několik dní)
po ukončení platnosti Dohody.
Stěžovatel poukázal též na ustanovení čl. 24 odst. 1 písm. b) Úmluvy o právním postavení
uprchlíků (č. 208/1993 Sb.), podle něhož se smluvní státy zavazují zaručit uprchlíkům,
kteří se zákonně nacházejí na jejich území, stejné zacházení jako svým vlastním občanům
v oblasti sociálního zabezpečení, včetně zabezpečení ve stáří, s výjimkou následujících omezení:
i) příslušná opatření týkající se zachování práv již nabytých či jejich nabývání,
ii) zákony nebo nařízení země pobytu mohou stanovit zvláštní opatření týkající se výhod
či částečných výhod, jež mohou být plně hrazeny z veřejných prostředků, jakož i příspěvků
poskytovaných osobám, které nesplnily všechny požadované podmínky předepsané k vyplácení
normálního důchodu.
To znamená, že uprchlíci mají mít stejné postavení v oblasti sociálního zabezpečení
jako občané přijímajícího státu, přičemž Úmluva umožňuje, aby pro ně přijímající stát zavedl
příznivější právní úpravu a jim vznikl nárok na důchodové dávky, neboť tvůrci Úmluvy si byli
vědomi toho, že dotčené osoby, pokud jim bude udělen status uprchlíka v pozdějším věku,
nezískají na území státu, který jim poskytl mezinárodní ochranu, potřebnou dobu pojištění
pro vznik nároku na starobní důchod.
Vedle Úmluvy o právním postavení uprchlíků však je Česká republika vázána rovněž
Mezinárodním Paktem o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), jenž ve svém čl. 26
zakotvuje, že „všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli
diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu
proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického
nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu.“
Z právní úpravy obsažené v §29 zákona č. 155/1995 Sb, o důchodovém pojištění,
vyplývá, že uprchlíci, kteří do České republiky přijdou ve středním nebo vyšším produktivním
věku, fakticky nemohou splnit podmínky pro nárok na obecný starobní důchod
(a to ani vypočtený v dílčí výši pouze z dob pojištění získaných v České republice), i když by byli
po celou dobu ode dne udělení mezinárodní ochrany do dne dosažení důchodového věku účastni
důchodového pojištění (přičemž tato doba může být i poměrně dlouhá, např. 19 let, přičemž
uprchlík neobdrží žádné protiplnění z českého důchodového systému, i když řádně odváděl
pojistné). Vyvstává zde tudíž otázka, zda české právní předpisy, byť formálně zakotvují rovnost
uprchlíků v oblasti sociálního zabezpečení s osobami, které podmínky pro vznik nároku na český
starobní důchod mohou fakticky plnit (zejména s občany České republiky), nezakládají nepřímou
diskriminaci v oblasti zabezpečení ve stáří pro uprchlíky, příp. pro osoby, které měly nejprve
status uprchlíka a následně se staly občany České republiky.
Stěžovatel má za to, že současná právní úprava nároku na obecný starobní důchod
znevýhodnění uprchlíků způsobuje. Je pak otázkou, zda toto znevýhodnění lze považovat
za přiměřené a nezbytné k dosažení legitimního cíle jím sledovaného (zajištění stability systému
důchodového pojištění). Vzhledem k nízkému počtu osob, kterým byla v České republice
poskytnuta mezinárodní ochrana, by v situaci, kdy by jim při dosažení důchodového věku
byl přiznán „quasi dílčí“ starobní důchod ve výši odpovídající době pojištění získané v České
republice, jež by se u naprosté většiny z nich pohybovala okolo minimální výše důchodu,
resp. většinou pod ní, lze mít za to, že zmíněné opatření, které osobám neumožňuje čerpat žádný
starobní důchod, není přiměřené, neboť finanční zátěž spojená s vyplácením takových
důchodových dávek by byla pro důchodový systém České republiky zanedbatelná. Legitimního
cíle sledovaného právní úpravou by tak bylo možné dosáhnout i jinými prostředky,
které by zároveň zajišťovaly ochranu sociálních práv dotčených osob.
Stěžovatel je tudíž toho názoru, že Česká republika nedostála svému závazku zajistit
stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace uprchlíkům v oblasti zabezpečení ve stáří,
když nepřijala žádnou právní úpravu tak, aby uprchlíci mohli vzhledem k věku, v němž jim byla
v České republice udělena mezinárodní ochrana, fakticky splnit podmínky nároku na obecný
starobní důchod (byť samozřejmě nižší, odvozený pouze z dob pojištění získaných v České
republice, příp. na území jejích smluvních partnerů v oblasti sociálního zabezpečení).
Za této situace, kdy existuje mezera v právu způsobující nepřímou diskriminaci uprchlíků
v oblasti zabezpečení ve stáří v České republice, se stěžovatel domnívá, že k zajištění jeho práva
na přiměřené sociální zabezpečení ve stáří by mu Česká republika měla započíst jako českou dobu
pojištění i doby pojištění, které získal v době platnosti Dohody mezi ČSR a SSSR o sociálním
zabezpečení č. 116/1960 Sb. na území dnešní Arménie.
Smlouvy o sociálním zabezpečení v oblasti zabezpečení ve stáří mají za úkol zajistit
sociální ochranu osob migrujících mezi signatářskými státy a zakládají osobám náležejícím
do osobního rozsahu působnosti konkrétní smlouvy legitimní očekávání, že doby pojištění jimi
získané v době platnosti smlouvy budou příslušnými institucemi smluvních států započítávány
pro účely rozhodování o dávkách ve stáří (tj. v České republice při rozhodování o starobním
důchodu). Česká republika postupovala podle zmíněné Dohody více než 40 let, přičemž
při ukončení její aplikace nedala možnost osobám, které podléhaly jejím právním předpisům
(a to ani svým státním občanům), dodatečně dobu pojištění získanou v době platnosti Dohody
na území dosavadního smluvního partnera získat (např. na základě dobrovolné účasti na pojištění
a zpětného zaplacení pojistného do českého systému důchodového pojištění). Porušila
tak legitimní očekávání dotčených osob, že jim při dosažení důchodového věku budou doby
pojištění získané na území SSSR započteny a znemožnila jim získat přiměřené zabezpečení
ve stáří.
V návaznosti na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel uplatnil
formálně dva důvody kasační stížnosti, důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
však nijak blíže nerozvádí a není tedy zřejmé, v čem vady řízení před krajským soudem spatřuje.
Z obsahu soudního spisu takové vady nezjistil ani Nejvyšší správní soud postupem podle §109
odst. 4 s. ř. s.
V dalším stěžovatel tvrdí, že krajský soud a před ním též žalovaná nesprávně posoudily
právní otázku zápočtu dob pojištění získaných stěžovatelem výkonem zaměstnání v původním
domovském státě – v Arménii. Tato námitka je podřaditelná důvodu kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel nezpochybňoval skutkový stav zjištěný správním orgánem,
Nejvyšší správní soud tedy při posouzení věci (obdobně jako soud krajský) ze skutkového stavu
takto zjištěného a výše popsaného vycházel. K otázce zápočtu doby zaměstnání v Arménii
jako doby pojištění pro nárok na starobní důchod z českého systému důchodového pojištění
a k námitkám stěžovatele uvádí Nejvyšší správní soud následující:
Právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě
živitele je zakotveno v čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právo na pomoc v hmotné
nouzi upravuje odst. 2. Podle odst. 3 pak podrobnosti k realizaci uvedených práv stanoví zákon.
Podle čl. 41 odst. 1 Listiny se lze práv v předchozím článku uvedených domáhat pouze v mezích
zákonů, které je provádějí.
Práva podle článku 30 Listiny jsou realizována prostřednictvím tří systémů zabezpečení.
Jedná se o systém nemocenského a důchodového pojištění, systém státní sociální podpory
a systém pomoci v hmotné nouzi.
Projednávané věci se dotýká úprava systému prvního, Nejvyšší správní soud proto
považuje za vhodné krátce se zmínit o základních pilířích jeho fungování.
Nároky na dávky z českého systému důchodového pojištění jsou podmíněny
účastenstvím pojištěnce na tomto systému a v zásadě jsou navázány na výkon jeho výdělečné
činnosti na území České republiky a na související odvody pojistného z výdělku dosaženého
při této činnosti. Pojištěncem v tomto systému může být kdokoliv, nerozhodná je otázka
jak státního občanství, tak trvalého pobytu na území. Vznik nároku na dávku z tohoto systému
je závislý výhradně na splnění zákonných podmínek, nárok na starobní důchod ani jinou dávku
není bez tohoto nikomu garantován. Doby pojištění získané v důchodových systémech jiných
států zásadně nelze v českém systému důchodového pojištění zohlednit s výjimkou případů,
kdy Česká republika uzavřela s dotyčným státem dvoustrannou smlouvu o sociálním
zabezpečení nebo kdy takováto povinnost vyplývá z příslušných předpisů Evropské unie
(nařízení č. 883/2004).
V projednávané věci získal stěžovatel v českém systému důchodového pojištění pouze
5 let a 277 dní pojištění, vzhledem k tomu, že v roce 2012, v němž dosáhl důchodového věku,
bylo potřeba pro vnik nároku na starobní důchod získat 28 let pojištění, podmínky nároku
nesplnil. Stěžovatel se v této souvislosti domáhá přinejmenším částečné aplikace Dohody mezi
Československou republikou a Svazem Sovětských socialistických republik č. 116/1960 Sb.,
tak, aby mu alespoň pro vznik nároku na dávku byla započtena jako doba pojištění doba 24 let
zaměstnání vykonávaného pro zaměstnavatele v Arménii.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že předmětná Dohoda byla uzavřena oběma státy
dne 2. 12. 1959, v platnost vstoupila dne 1. 7. 1960. Do českého právního řádu byla
inkorporována prostřednictvím zákona č. 100/1932 Sb., který ve svém §1 odst. 1 uváděl,
že ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění mají po dobu své mezinárodní
účinnosti též účinnost vnitrostátní. Po rozpadu Sovětského svazu i ČSFR probíhaly mezi
nástupnickými státy obou smluvních stran jednání o sukcesi, jednání mezi Českou republikou
a Arménií bylo ukončeno jednostranným prohlášením české strany formou diplomatické nóty
dne 28. 4. 2004 a Dohoda od tohoto dne pozbyla platnosti (účinnosti). Od uvedeného data tedy
podle výše citovaného ustanovení §1 odst. 1 z. č. 100/1932 Sb. neměla Dohoda ve vztahu
k Arménii ani účinnost vnitrostátní. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009
sp. zn. I. ÚS 420/09 bylo však nutno s ohledem na princip oprávněného očekávání Dohodu
považovat vnitrostátně za platnou až do publikace sdělení o ukončení její platnosti
ve Sbírce mezinárodních smluv.
K publikaci pak došlo na základě sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 76/2009 Sb. m.
s. v částce 32 Sb.m.s., která byla rozeslána dne 23. 9. 2009. Ve sdělení se uvádí, „že na základě
ukončení jednání mezi Českou republikou a Arménskou republikou o právním nástupnictví do mezinárodních
smluv sjednaných mezi bývalým Československem (kterým se rozumí někdejší Česká a Slovenská Federativní
Republika, Československá socialistická republika, resp. Československá republika) a bývalým Svazem
sovětských socialistických republik, při nichž česká strana vycházela do ukončení zmíněných jednání z prohlášení
České republiky, podle kterého se Česká republika počínaje 1. lednem 1993 považuje za právního nástupce
ve dvoustranných mezinárodních smlouvách, v nichž jednou ze stran bylo bývalé Československo, a s ohledem
na pozici druhé strany vyjádřené v nótě ze dne 6. srpna 2002 a na vyjádření obsažené v nótě české strany
ze dne 28. dubna 2004 nejsou tyto smlouvy od 28. dubna 2004 považovány za platné ve vztazích mezi Českou
republikou a Arménskou republikou“. Tím Dohoda přestala být definitivně součástí právního řádu
České republiky a nebylo ji proto možno při posouzení podmínek nároku stěžovatele na starobní
důchod použít.
Vzhledem k tomu, že podle §2 odst. 1 správního řádu jsou správní orgány povinny
postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními
smlouvami, které jsou součástí právního řádu, je zřejmé, že žalovaná při posouzení otázky výběru
právních norem dopadajících na projednávanou věc postupovala v souladu s tímto ustanovením.
Je přitom třeba podotknout, že přihlížet k dalším skutečnostem namítaným stěžovatelem mohla
žalovaná jen stěží a i v případě, že by byla ohledně otázek rovnosti v právech či nedostatečné
legislativní činnosti zákonodárných orgánů České republiky téhož názoru jako stěžovatel, nebylo
by v její pravomoci bez vnějšího zásahu tyto nedostatky napravit. Zde je třeba připomenout další
imperativ základních zásad správního řízení, podle něhož správní orgány uplatňují
svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž jim byla zákonem nebo na základě zákona svěřena,
a v rozsahu, v jakém jim byla svěřena (§2 odst. 2 správního řádu). Neaplikovat některé právní
normy či nahrazovat jejich skutečnou či domnělou absenci vlastní normotvorbou v pravomoci
správních orgánů (aniž je tím dotčen čl. 79 odst. 3 Ústavy) není. Úkolem správních soudů
je pak posuzovat zákonnost správních rozhodnutí. V projednávané věci není pochyb
o tom, že žalovaná v rámci svých zákonných pravomocí postupovala a rozhodla, pokud
by na tomto Nejvyšší správní soud ustal, musel by bez dalšího kasační stížnost zamítnout.
Soudy, jakožto jiné orgány veřejné moci, mají však o něco širší oprávnění, než je tomu
u správních orgánů, proto se Nejvyšší správní soud námitkami stěžovatele, jež jsou ostatně stejné
jako ty, co již uplatnil v řízení o námitkách před správním orgánem a v řízení o žalobě, zabýval
podrobněji. Stěžovatel svůj požadavek na aplikaci Dohody i po skončení její platnosti primárně
odůvodňuje odkazem na princip rovnosti a princip oprávněného očekávání, sekundárně
též poukazuje na neplnění mezinárodních závazků České republiky při sociálním zabezpečení
uprchlíků.
K aplikaci principu rovnosti existuje bohatá judikatura Ústavního soudu, která se dotýká
i oblasti mezinárodních smluv v oblasti sociálního zabezpečení. Aktuální je především usnesení
Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 2590/14, v němž se tento soud ztotožnil
s náhledem Nejvyššího správního soudu na aplikaci principu rovnosti v podobných případech.
Při úvahách o povinnosti rovného zacházení je třeba podle jeho názoru vycházet z toho,
že „nedovolené nerovné zacházení je možno konstatovat pouze v případě, kdy se poruší pravidlo „stejnému stejně,
odlišnému odlišně“ (rozsudek ze dne 7. 11. 2012, č. j. 6 Ads 76/2012 - 63). Skutečnost, že je vůči osobám,
žadatelům o dávku důchodového pojištění, přistupováno odlišně v důsledku jiné právní úpravy aplikovatelné
na jejich poměry (vypovězení mezinárodní smlouvy), nezpůsobuje nerovné či diskriminační zacházení. Tyto osoby,
které uplatnily svůj nárok na důchod v rozdílné době, a tedy za účinnosti různých právních předpisů,
se nenacházejí ve stejné situaci, a proto odlišné posouzení jejich nároků nelze považovat za porušení rovného
zacházení či zákazu diskriminace.“ Tvrdí-li tedy stěžovatel, že takovýto stav vede k absurdní
nerovnosti při posuzování nároků účastníků, je takovýto názor výše uvedenými výstižnými větami
přesvědčivě vyvrácen.
V dalším stěžovatel tvrdí, že byl v jeho případě porušen princip oprávněného očekávání.
Ani s touto námitkou se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit. Oba signatáři původní smlouvy
přestali existovat nejpozději dnem 1. 1. 1993. K sukcesi práv vyplývajících z mezinárodních smluv
nedochází u nástupnických států původních účastníků smlouvy automaticky, k tomu je třeba
oboustranného souhlasného projevu vůle. Jak bylo již uvedeno výše, sukcesní jednání mezi
Českou republikou a Arménií skončila neúspěšně (přes opakované snahy České republiky fakticky
vůbec nezačala) a ukončena byla již v roce 2004. Jestliže stěžovatel vstoupil na území České
republiky v roce 2000, tedy více než za sedm let po zániku států, jež byly původními signatáři
Dohody, azyl mu byl udělen v roce 2003 a státní občanství České republiky získal dokonce
až v roce 2008, tedy čtyři roky poté, co Dohoda pozbyla platnost (mezinárodní účinky),
mohl mít dle názoru Nejvyššího správního soudu jen stěží jakékoliv (natož oprávněné) očekávání,
že jeho důchodové nároky budou posuzovány s použitím této smlouvy.
Otázkou naplnění principu oprávněného očekávání se ostatně podrobně zabýval Ústavní
soud v již zmiňovaném nálezu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/2009, jímž právě s odkazem
na tento princip prodloužil vnitrostátní aplikovatelnost Dohody do oznámení o ukončení
její platnosti v Sb.m.s., tedy nakonec až do 23. 9. 2009. Judikaturou Ústavního soudu
se tak dostalo žadatelům o důchod výrazného beneficia oproti stavu vyplývajícímu ze zákona,
po tomto datu však již nelze o oprávněném očekávání aplikace Dohody hovořit z žádného
v úvahu připadajícího hlediska, a to zvláště za situace, kdy stěžovatel dosáhl důchodového věku
až tři roky poté, co použitelnost Dohody jakožto vnitrostátního předpisu skončila i podle kriterií
stanovených Ústavním soudem. Výše uvedené lze zobecnit i tak, že použití právního předpisu,
který již není součástí právního řádu České republiky, není možné ani s odkazem na princip
oprávněného očekávání.
Stěžovatel dále tvrdí, že u osob, které mají či v minulosti měly status uprchlíka, dochází
k nepřímé diskriminaci (čímž se opět vrací, tentokrát z jiného hlediska, k principu rovnosti
nakládání), neboť nejsou sto podmínky nároku na dávku jen podle vnitrostátních předpisů splnit.
V souvislosti s tím tvrdí, že Česká republika neplní při zajištění uprchlíků své mezinárodní
závazky, neboť nepřijala právní úpravu, která by jejich postavení v oblasti důchodového
zabezpečení řešila.
Ani s touto námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožnil. Definici diskriminace
v současné době obsahuje zákon č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, který je s ohledem
na ustanovení §1 odst. 1 písm. f) použitelný i v projednávané věci. Nepřímou diskriminací
se podle jeho ustanovení §3 odst. 1 rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě
zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v §2
odst. 3 tohoto zákona osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud
toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky
k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.
Žádný z definičních znaků nepřímé diskriminace však ustanovení §28 zákona
o důchodovém pojištění neobsahuje. Toto ustanovení upravuje podmínky nároku na starobní
důchod tak, že ke vzniku nároku na dávku je třeba dosáhnout důchodového věku a získat
předepsaný počet let důchodového pojištění. Ustanovení §29 tohoto zákona je pak zcela
v souladu s čl. 29 bod 1 písm. a) Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 102. Tyto normy jsou
vůči pojištěncům účastným na systému důchodového pojištění České republiky skutečně, nikoliv
pouze zdánlivě neutrální. Jak bylo již uvedeno výše, zápočty dob i vznik nároku na dávku jsou
zcela nezávislé na státním občanství pojištěnce či jeho trvalém pobytu, žádnou roli nehraje
ani jeho rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, zdravotní postižení,
náboženské vyznání, víra či světový názor, vůči žádné takto definované skupině nemá toto
ustanovení ani svými dopady zřetelně pozitivnější či negativnější účinky než vůči jiným
pojištěncům. Věk je jednou z podmínek nároku na dávku, jeho stanovení ve věcech důchodových
je však podle §6 odst. 2 antidiskriminačního zákona jednou z přípustných forem rozdílného
zacházení a v projednávané věci o něj ostatně ani nejde.
Příslušnost k „sociální skupině uprchlíků“jako možný důvod diskriminace zákon
neupravuje a podle názoru Nejvyššího správního soudu se v jejich případě ani o žádnou formu
diskriminace nejedná. Již výše bylo vysvětleno, že započítat doby získané v systému důchodového
zabezpečení jiného státu lze jen tehdy, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva nebo příslušný
předpis Evropské unie. Není-li se státem, v němž pojištěnec vykonával výdělečnou činnost,
taková smlouva uzavřena, nelze získané doby započítat bez ohledu na to, zda se dotyčný
pojištěnec stal účastníkem našeho systému důchodového pojištění jako uprchlík, jako cizinec
mající na našem území povolení k pobytu nebo zda šlo o našeho občana vykonávajícího práci
v zahraničí.
Zajisté tedy existují pojištěnci, kteří nemají a nikdy neměli status uprchlíka a nebude
jim pro jejich důchodové nároky započtena doba výkonu zaměstnání v nesmluvní cizině
(i s nepříjemným dopadem v podobě nesplnění podmínek nároku na starobní důchod) a naopak
uprchlíci, kteří přicházejí ze zemí smluvních (např. Ukrajina či Turecko) a tuto dobu proto
pro nárok na dávku započítánu mít budou.
O tom, že se v případě uprchlíků o žádnou z forem diskriminace nejedná, svědčí ostatně
i Úmluva o právním postavení uprchlíků, na niž se odvolává sám stěžovatel. Ta ve svém
článku 24 odst. 1 písm. b) zaručuje uprchlíkům v oblasti zabezpečení ve stáří stejné postavení
jako vlastním občanům, zákony nebo nařízení země pobytu však mohou stanovit zvláštní
opatření týkající se výhod či částečných výhod osobám, které nesplnily požadované podmínky
předepsané k vyplácení normálního důchodu.
Úmluva tedy vychází z rovného postavení uprchlíků s občany země pobytu v oblasti
sociálního zabezpečení, s ohledem na jejich konkrétní situaci a možné potíže se získáváním
nároku na starobní důchod (a v tomto lze dát stěžovateli zčásti za pravdu, v jiném ne, neboť
u ostatních dávek jsou podmínky doby potřebné pro vznik nároku podstatně mírnější)
však umožňuje tzv. pozitivní diskriminaci, tedy jejich zvýhodnění oproti ostatním občanům.
Z Úmluvy však rozhodně nelze dovodit, že by takovýto předpis či opatření byl stát pobytu
povinen učinit, ani že by tento předpis či opatření měly mít povahu zvýhodnění v oblasti
důchodového pojištění. K tomu lze jen podotknout, že dosavadní praxe šla zatím jiným směrem
a např. srovnatelná situace přesídlenců z Kazachstánu byla řešena na základě usnesení vlády
speciální dávkou mimo rámec zákona o důchodovém pojištění.
Povinnost dát pojištěncům možnost doplatit si chybějící dobu pojištění poté,
co byla vypovězena mezinárodní smlouva, pak nelze dovodit z žádného právního předpisu,
tedy ani z Listiny základních práv a svobod, ani z mezinárodních smluv ani z jakéhokoliv zákona,
stěžovatel sám ostatně v této souvislosti na žádný takový nepoukazuje.
Lze tedy shrnout, že v českém právním řádu neexistuje ohledně úpravy důchodových
nároků pojištěnců mezera, kterou by bylo nutné a zároveň možné překlenout výkladem
existujících právních předpisů, aplikace smlouvy, která již není součástí českého právního řádu,
by pak nebyla možná v žádném v úvahu přicházejícím případě.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze
je zákonný, kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení, žalovaná
byla úspěšná, ve věcech důchodového pojištění však nemá ani v tomto případě právo na náhradu
nákladů řízení, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. v návaznosti na §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu