ECLI:CZ:NSS:2015:3.AFS.10.2015:68
sp. zn. 3 Afs 10/2015 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
OXY TRADE GmbH, se sídlem Görlitz, Blumenstr. 59, Spolková republika Německo,
zastoupené JUDr. Drahomírou Janebovou Kubisovou, advokátkou se sídlem Mladá Boleslav,
Olbrachtova 599/8, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická
1387/7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočka v Pardubicích ze dne 14. 11. 2014, č. j. 52 Af 30/2014 – 64,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Podle rozhodnutí Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 2. 12. 2013, č . j. 53553-
2/2013-590000-12, došlo podle §42d odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních
daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) k propadnutí
zajištěných výrobků – minerálního oleje zařazeného pod kód kombinované nomenklatury
27101999 (dále „minerální olej“) v celkovém množství 26.000 litrů, který byl ve vlastnictví
žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“). Důvodem propadnutí byla skutečnost, že zásilka byla
přepravována bez dokladů specifikovaných v ustanovení §42 odst. 1 písm. a) zákona
o spotřebních daních, konkrétně bez zjednodušeného průvodního dokladu dle §30 tohoto
zákona. Stěžovatelka se bránila odvoláním, které bylo rozhodnutím Generálního ředitelství cel
(dále jen „žalovaný“) ze dne 28. 5. 2014, č . j. 12193-2/2014-900000-304.3, zamítnuto
a prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno.
Rozhodnutí žalovaného napadla stěžovatelka správní žalobou, v níž tvrdila nedostatečně
zjištěný skutkový stav, překročení mezí správního uvážení a odmítla, že by neunesla důkazní
břemeno. Konkrétně se odvolávala na dokumenty předložené v průběhu správního řízení,
především na rámcovou smlouvu sjednanou s odběratelem minerálních olejů. Podle ní neměl být
předmětný olej použit pro pohon motorů či výrobu tepla, a neměl tudíž spotřební dani podléhat.
Stěžovatelka měla rovněž za to, že se na minerální olej nevztahuje povinnost zjednodušeného
průvodního dokladu a nesouhlasila s požadavky ve smyslu prověřování obchodních partnerů,
které na ní byly správními orgány kladeny.
Rozsudkem ze dne 14. 11. 2014, č. j. 52 Af 30/2014 – 64, Krajský soud v Hradci Králové
– pobočka v Pardubicích (dále „krajský soud“) podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) správní žalobu zamítl.
Krajský soud se ztotožnil s názorem žalovaného i prvoinstančního správního orgánu.
Vyšel z jednotlivých ustanovení zákona o spotřebních daních a konstatoval, že daný minerální
olej byl předmětem spotřební daně, neboť nebylo prokázáno, že by jeho určení daňovou
povinnost vylučovalo. Bylo tudíž nezbytné dopravovat jej se zjednodušeným prů vodním
dokladem. Vzhledem k tomu, že žádný z předložených dokumentů zjednodušenému průvodnímu
dokladu neodpovídal, a navíc se v dokladech vyskytovaly nepravdivé údaje, byly dány podmínky
k zajištění minerálního oleje podle §42 odst. 1 písm. a) a c) zákona o spotřebních daních.
Následné propadnutí věci bylo realizováno v souladu se zákonem, neboť byl vlastník minerálního
oleje znám a důvody k jeho uvolnění ze zajištění nenastaly.
Krajský soud se neztotožnil s argumentací založenou na obsahu rámcové smlouvy mezi
stěžovatelkou a odběratelem, neboť její znění neodpovídalo zjištěným skutkovým okolnostem.
Soud označil za stěžejní absenci požadovaných dokladů a uvedení nevěrohodných údajů, což
rámcová smlouva zpochybnit nemohla. Přestože stěžovatelka tvrdila, že minerální olej není
předmětem spotřební daně, nepovedlo se jí toto tvrzení doložit. Neuvedla totiž konkrétní způsob
jeho využití, ani subjekt, který by jej měl realizovat. Místo určení dodávky se navíc ukázalo
smyšleným. Za této situace krajský soud usoudil, že správní orgány postupovaly zcela v souladu
se zákonem, a nemohly tudíž překročit správní uvážení. S názorem správních orgánu se krajský
soud ztotožnil i v tom, že měl být minerální olej označkován, ve smyslu ustanovení §134m odst.
1 zákona o spotřebních daních.
Závěrem krajský soud dodal, že stěžovatelce nebyla zkrácena žádná ústavní práva, neboť
správní orgány postupovaly v mezích zákona.
Kasační stížností ze dne 18. 12. 2014, doplněnou podáním ze dne 2. 3. 2015, napadá
stěžovatelka rozsudek krajského soudu dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Namítá jednak
nesprávné posouzení podmínek značení minerálních olejů a následně rozporuje požadavky, které
na ní byly kladeny ve vztahu k obchodním partnerům.
Stěžovatelka krajskému soudu rovněž vyčítá, že rozsudek trpí přepjatým forma lismem
a omezil se na opakování argumentů správních orgánu, aniž by byly reflektovány žalobní námitky.
Má za to, že se soud řádně nevěnoval dokladům, jež byly předloženy v daňovém řízení, a to
především rámcové smlouvě, v níž bylo dojednáno, že minerální olej nebude spotřební dani
podléhat. Upozorňuje, že kupující byl informován, že nesmí olej použít jako motorové palivo
a odmítá tvrzení, že další využití oleje neprokázala. Dodává k tomu, že v rámci běžných
obchodních transakcí není schopna opatřit jiné důkazy, než řádnou smluvní dokumentaci, která
má zajistit závazek odběratele užívat zboží určitým způsobem. Pokud takové důkazy správní
orgány požadovaly, postupovaly v rozporu se správním uvážením. Stěžovatelka rovněž
argumentuje tím, že povinnost k dani vzniká až v případě, kdy jsou výrobky určeny k pohonu
motorů či výrobě tepla, k čemuž v daném případě nedošlo.
Připomíná také, že kupující si minerální olej objednal jako nebarvený a za účelem dalšího
exportu. V tomto ohledu se domnívá, že byly splněny podmínky §134m odst. 4 zákona
o spotřebních daních. Stěžovatelka následně konstatuje, že dokud nebylo zboží převzato
zákazníkem, bylo stále jejím vlastnictvím, a nevztahují se na něj proto právní předpisy České
republiky. Uvádí, že krajský soud se vůbec nezabýval tím, že podle předpisů Evropské unie
nepodléhá minerální olej povinnému značkování.
Stěžovatelka má také za to, že se na přepravu minerálního oleje nevztahovala povinnost
dopravovat jej se zjednodušeným průvodním dokladem. Podle ní to vyplývá ze skutečnosti,
že se tato povinnost vztahuje jen na zboží podléhající spotřební dani. Podle jejího názoru však
předmětný minerální olej vzhledem k §45 odst. 3 písm. d) a odst. 4 zákona o spotřebních daních
spotřební dani nepodléhá.
V závěru stěžovatelka nesouhlasí s názorem, že cílem obchodu bylo obcházení daňových
předpisů. Nelíbí se jí, že správní orgány učinily závěr o nevěr ohodnosti obchodní transakce
na základě poznatků, s nimiž nemohla disponovat. Namítá, že požadavky, které jsou na ní
v tomto ohledu kladeny, jdou nad rámec povinností upravených zákonem, což je v rozporu
se svobodou podnikání.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto stěžovatelka navrhuje rozsudek
krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 17. 3. 2015. Především odkázal na svá
předchozí rozhodnutí. K námitkám stěžovatelky doplnil, že se na její jednání vztahují předpisy
České republiky, neboť režimu zákona o spotřebních daních je zboží podřízeno od okamžiku
dopravy na území ČR. Trvá na tom, že minerální olej podléhal spotřební dani, přičemž
o problematiku jeho značkování v řízení před správními orgány vůbec nešlo; není to tudíž důvod
podstatný. K požadavkům kladeným na stěžovatelku dodává, že si informace o kupujícím mohla
ověřit z dostupných veřejných zdrojů (registrace ke spotřební dani, sídlo kupujícího, obor
podnikání) a tím se mohla vyhnout následným problémům v daňovém řízení. V tomto ohledu
žalovaný nevylučuje, že se kupující vůči stěžovatelce dopustil soukromoprávního deliktu. To
ovšem nemá vliv na veřejnoprávní opatření, které muselo být provedeno.
K vyjádření žalovaného podala stěžovatelka repliku, která však žádné nové skutečnosti
či argumentaci neobsahovala.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou splnění podmínek řízení. Zjistil,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena
advokátkou a jsou splněny i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka se explicitně odvolává na kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s., nicméně zdejší soud nepřehlédl, že některé z námitek vycházejí z jejího přesvědčení,
že se krajský soud nedostatečně vypořádal s žalobní argumentací. V tomto směru se tedy jedná
o námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku, podřaditelnou pod kasační důvod dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., kterou je z logiky kasačního přezkumu třeba vypořádat jako první. Platí totiž, že
podrobit věcnému hodnocení je možné jen rozsudek přezkoumatelný.
Stěžovatelka konkrétně uvedla, že je napadený rozsudek zatížen přepjatým formalismem
a zatímco soud opakuje argumenty žalovaného, některé z žalobních námitek ponechává
bez povšimnutí. Lze souhlasit s tím, že krajský soud v mnohém odkázal na argumentaci použitou
žalovaným v průběhu správního řízení, to však neznamená, že by se jednotlivým námitkám sám
nevěnoval, popřípadě je zcela opomenul. Nejvyšší správní soud stabilně judikuje, že není chybou,
pokud se soud s námitkami správních orgánů ztotožní a pro stručnost na jejich závěry odkáže.
Měl by však v odůvodnění rozsudku vyložit, proč tak učinil, popřípadě přidat alespoň vlastní
krátké hodnocení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný pod č. 1350/2007 Sb.
NSS). Těmto požadavkům krajský soud plně dostál. Z rozs udku vyplývá, jakým způsobem
se s žalobní argumentací vypořádal, proč se s názory správních orgánů ztotožnil, a z jakých
právních předpisů vycházel. Odůvodnění rozsudku odpovídá žalobním námitkám a argumentaci
stěžovatelky dostatečně reflektuje. Zdejší soud současně připomíná, že nepřezkoumatelnost
rozsudku není závislá na subjektivní představě stěžovatelky o tom, jak podrobně by měl být
rozsudek odůvodněn. Jedná se o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje
přezkum napadeného rozhodnutí. Takovou překážku Nejvyšší správní soud neshledal, a nic tudíž
nebrání, aby se dále zabýval meritem věci.
Vzhledem k tomu, že jde v projednávané věci primárně o hodnocení problematiky úzce
související se skutkovým stavem, pokládá Nejvyšší správ ní soud za vhodné alespoň stručně
zrekapitulovat rozhodné skutečnosti daného případu.
Dne 17. 6. 2013 bylo zahájeno místní šetření a kontrola výrobků ve vlastnictví
stěžovatelky, které byly přepravovány z Polska přes Německo pro společnost ZÁKLADNA. CZ
s.r.o., se sídlem Liberec, Ječmínkova 1154/4. Místo určení výrobků se nacházelo na adrese Nové
Město č. 2. Dle předložených dokladů odpovídaly přepravované výrobky minerálnímu oleji
v množství 26.000 litrů s kódem kombinované nomenklatury 27101999, což bylo následně
potvrzeno i celně technickou laboratoří v Hradci Králové. Vzhledem k zjištění, že se na cílovém
místě nachází motorest, kde nelze předmětný minerální olej složit, olej nebyl označen a zápach
připomínal motorovou naftu, pojala celní hlídka podezření z uvádění nepravdivých údajů
a rozhodla se dané výrobky i přepravní vozidlo zajistit. Následně bylo zjištěno, že předložené
přepravní doklady neměly všechny náležitosti a především neodpovídaly zjednodušenému
průvodnímu dokladu dle §30 zákona o spotřebních daních. Na základě těchto skutečností
rozhodl dne 20. 6. 2013 Celní úřad pro Pardubický kraj o zajištění předmětného minerálního oleje
podle §42 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních. V rámci následujícího řízení předložila
stěžovatelka vyjádření s dalšími doklady a rámcovou smlouvou, z níž vyplynulo, že kupující byl
informován, že minerální olej nesmí být použit jako pohonná látka. Dále stěžovatelka předložila
objednávku na měsíc červen, ve které společnost ZÁKLADNA. CZ s.r.o. uvádí, že olej
objednává nebarvený a bude dále exportován. Ani tím nebyly rozptýleny pochybnosti celního
orgánu o přepravě minerálního oleje bez potřebných dokladů.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že je mezi účastníky nesporné, že byl
přepravován minerální olej s kódem kombinované nomenklatury 27101999. Zároveň není sporu,
že přeprava byla realizována bez zjednodušeného průvodního dokladu. Stěžovatelka však tvrdí,
že takový doklad nebyl zapotřebí, neboť minerální olej nemohl být na základě rámcové smlouvy
použit k pohonu motorů, a nepodléhal tudíž spotřební dani. S ohledem na ustanovení §45 odst.
3 a 4 zákona o spotřebních daních se na něj proto povinnost přepravy se zjednodušeným
průvodním dokladem nevztahovala. Uvedenou problematiku pokládá Nejvyšší správní soud
za klíčovou, neboť důvodem k propadnutí věci byla právě absence požadovaných dokladů.
Ze skutkových okolností vyplývá, že byl minerální olej přepravován z Polska
přes Německo na území České republiky. Vlastníkem oleje (prodávajícím) je německá společnost
a kupujícím byla společnost sídlící v České republice. Je nepochybné, že přepravované množství
(26.000 litrů) přesahuje limity osobní potřeby, a jednalo se tudíž o obchodní transakci mezi
podnikateli pro účely podnikání. Vhodné je rovněž poznamenat, že stěžovatelka podléhá
v posuzované věci zákonu o spotřebních daních, který se vztahuje také na převážený minerální
olej, který byl dopravován na území České republiky. Podle §30 odst. 1 zákona o spotřebních
daních lze vybrané výrobky uvedené do volného daňového oběhu v jiném členském státě
a dopravované na daňové území České republiky pro účely podnikání nebo určené k plnění úkolů
veřejnoprávního subjektu dopravovat se zjednodušeným průvodním dokladem. Vzor
zjednodušeného průvodního dokladu a jeho náležitosti jsou uvedeny v Nařízení Komise (EHS)
č. 3649/92 ze dne 17. prosince 1992 o zjednodušeném průvodním dokladu pro pohyb výrobků
podléhajících spotřební dani, které byly uvolněny ke spotřebě v odesílajícím členském státě,
uvnitř Společenství. Podle čl. 1 tohoto nařízení „[m]ají-li výrobky podléhající spotřební dani, které byly
propuštěny pro domácí spotřebu v některém členském státě, použity v jiném čle nském státu pro účely uvedené
v článku 7 směrnice 92/12/EHS, musí osoba odpovědná za přepravu uvnitř Společenství vystavit zjednodušený
průvodní doklad. Při přepravě nebo odesílání mezi členskými státy musí být doklad přiložen a předložen
při kontrole příslušným orgánům členských států.“ Je tedy zřejmé, že výrobky, které jsou předmětem
spotřební daně lze dopravovat pouze se zjed nodušeným průvodním dokladem. V kontextu
daného případu je proto nezbytné posoudit, zda se citovaná právní úprava vztahuje
i na předmětný minerální olej.
Podstatou a smyslem spotřební daně je zatížení vybraných výrobků touto daní
a to z důvodu nepřímé regulace jejich spotřeby. Předmětem jsou specifické alkoholické
a tabákové výrobky a dále minerální oleje, pro které zákon zavedl shrnující výraz „vybrané
výrobky“ (viz §1 zákona o spotřebních daních). Obecně proto platí, že minerální oleje spotřební
dani podléhají. V nyní posuzované věci se jedná konkrétně o minerální olej uvedený pod kódem
kombinované nomenklatury 27101999, který je dle §45 odst. 3 písm. d) zákon a o spotřebních
daních rovněž předmětem daně. Společně s dalšími výrobky z této skupiny přitom patří mezi
vybrané výrobky bez ohledu na účel použití [ a contrario písm. a), g) a k) daného ustanovení],
a regulace zákona o spotřebních daních na něj tudíž dopadá. Nic na tom nemění skutečnost,
že povinnost daň přiznat a zaplatit vznikne při jejich uvedení do volného daňového oběhu pouze
tehdy, jsou-li určeny k použití, nabízeny k prodeji nebo používány pro pohon motorů,
pro výrobu tepla nebo pro výrobu specifických směsí (srov. §45 odst. 4 zákona o spotřebních
daních). To, že v některých případech absentuje povinnost za minerální olej s kódem
kombinované nomenklatury 27101999 daň přiznat a zaplatit, nemá vliv na jeho postavení
v režimu volného daňového oběhu. Stále se totiž jedná o vybraný výrobek, pro který se uvedením
do volného daňového oběhu rozumí mimo jiné „každý, i protiprávní, dovoz vybraných výrobků mimo
režim podmíněného osvobození od daně“ [srov. §3 písm. l) bodu 3 zákona o spotřebních daních].
Ostatně v obdobném duchu se již Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku
ze dne 26. 9. 2014, č. j. 4 Afs 147/2014 – 26. Uvedl tehdy, že „režim volného daňového oběhu nebo
podmíněného osvobození daně se neváže na skutečnosti uváděné stěžovatelkou, kte rá se fakticky dovolává
ustanovení §45 odst. 4 zákona o spotřebních daních. Z dikce citovaného ustanovení bez jakýchkoli pochyb
vyplývá, že upravuje pouze povinnost daň přiznat a zaplatit (srov. ‘u minerálních olejů podle odstavce 3 vznikne
při uvedení do volného daňového oběhu povinnost daň přiznat a zaplatit pouze tehdy, jsou -li určeny k použití,
nabízeny k prodeji nebo používány pro pohon motorů, pro výrobu tepla nebo pro výrobu směsí uvedených v odstavci
2.‘); nestanoví tedy, že na předmětné vybrané vý robky regulace zákona o spotřebních daních nedopadá. Podmínky,
za kterých se jedná o uvedení do volného daňového oběhu nebo do režimu podmíněného osvobození, jsou stanoveny
v §3 a násl. zákona o spotřebních daních, nikoli v ustanovení, jehož se dovolává s těžovatelka. Skutečnost,
pro jaký účel byly vybrané výrobky v České republice přepravovány, je tudíž z hlediska určení, zda byly v režimu
volného daňového oběhu nebo jiném, irelevantní, neboť citované ustanovení nestanoví, že v režimu volného daňového
oběhu se vybrané výrobky nachází pouze v případě, že jsou užity k tam vymezeným účelům, ale že za splnění všech
podmínek normovaných ustanovením §45 odst. 4 vzniká povinnost přiznat a zaplatit daň “ (rozsudek je,
stejně jako ostatní zde uváděná rozhodnutí tohoto soudu, dostupný na www.nssoud.cz).
Lze proto uzavřít, že přepravovaný minerální olej je vybraným výrobkem, který byl
uveden do volného daňového oběhu a následně dopravován na území České republiky za účelem
podnikaní. Takový výrobek je ovšem nutné dopravovat se zjednodušeným průvodním dokladem.
Pokud jej stěžovatelka neopatřila, a přesto se snažila minerální olej na území České republiky
dopravit, naplnila beze zbytku jednání předvídané v hypotéze právní normy v §42 odst. 1 písm.
a) zákona o spotřebních daních. Vzhledem k tomu, že není povinnost dopravovat předmětný
minerální olej se zjednodušeným průvodním dokladem závislá na způsobu jeho dalšího využití,
bylo by nadbytečné hodnotit rámcovou smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelkou a společností
ZÁKLADNA.CZ s.r.o. Závazek kupujícího by totiž neměl na posouzení věci žádný vliv.
Ze shora uvedených závěrů vycházel Nejvyšší správní soud rovněž při posouzení otázky,
zda správní orgány postupovaly správně, když minerální olej zajistily a následně rozhodly o jeho
propadnutí.
Podle §42 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních správce daně zajistí vybrané
výrobky, popřípadě i dopravní prostředek, který je dopravuje, také tehdy, jestliže zjistí, že vybrané
výrobky jsou dopravovány bez zjednodušeného průvodního dokladu či jiných dokladů, na které
je v tomto ustanovení odkazováno. O zajištění minerálního oleje bylo rozhodnuto zcela
po právu, neboť citovaná skutková podstata byla nepředložením zjednodušeného průvodního
dokladu naplněna. V následném řízení mohl správce daně rozhodnout buď o uvolnění
zajištěných výrobků, nebo jejich propadnutí, respektive zabrání. Uvolnit zajištěné výrobky lze jen
tehdy, prokáže-li se, že s nimi nebylo nakládáno způsoby uvedenými v §42 odst. 1 nebo 2 zákona
o spotřebních daních. To se v daném případě prokázáno rozhodně nebylo, a protože byl vlastník
výrobků znám, rozhodovalo se o jejich propadnutí. Platí přitom, že „[p]ři rozhodování správce daně
o propadnutí vybraných výrobků podle §42d zákona č. 353/2003 Sb., o spo třebních daních, účinného
od 1. 5. 2011, nemá správce daně správní uvážení “ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 11. 2014, č. j. 10 Afs 148/2014 - 70). Za této situace tedy nemohl správce daně
postupovat jinak, než rozhodnout o propadnutí předmětného minerálního oleje. Zákon jiný
postup nepřipouští. Správně tedy postupovaly jak správní orgány, tak i krajský soud, pokud jejich
přístup aproboval.
Jen stručně se Nejvyšší správní soud zabýval dalšími námitkami stěžovatelky. Vzhledem
k tomu, že důvodem k propadnutí minerálního oleje byla absence zjednodušeného průvodního
dokladu, bylo by nadbytečné zabývat se podrobněji otázkou, zda měl být olej značen či nikoli.
Na rozhodnutí o propadnutí totiž nemá uvedená problematika žádný vliv. V daném kontextu
je irelevantní rovněž polemika ohledně zjišťování informací o obchodním partneru stěžovatelky.
Přestože na základě nevěrohodných údajů o místě dodávky a nevěrohodnosti společnosti
ZÁKLADNA. CZ s.r.o. pojaly celní orgány podezření, že s minerálním olejem není nakládáno
v souladu se zákonem o spotřebních daních, nebylo to důvodem pro následné zajištění
a propadnutí výrobků. Argumentace stěžovatelky, že po ní nelze požadovat, aby si o obchodním
partneru zjišťovala detailnější informace, tedy nemůže na důvodech napadeného správního
rozhodnutí cokoli změnit a nemohlo tím dojít ani k zásahu do jejích ústavních práv. I v tomto
se lze s rozsudkem krajského soudu ztotožnit.
Na základě výše uvedeného tak nezbývá než konstatovat, že správní orgány i krajský soud
vyhodnotily důvody pro propadnutí minerálního oleje správně. Klíčovou byla skutečnost, že byl
olej přepravován bez zjednodušeného průvodního dokladu, přestože se na něj plně uplatní
podmínky plynoucí z §30 zákona o spotřebních daních. Krajský soud sice převzal některé
z názorů správních orgánů, ale celou věc pečlivě přezkoumal a doplnil rovněž vlastní hodnocení,
které se ukázalo správné. Naopak některé z námitek stěžovatelky se zcela míjejí s důvody
správních rozhodnutí, a bylo proto nadbytečné na ně detailněji reagovat.
Vzhledem k tomu, že kasační námitky důvodné nebyly, nemohl Nejvyšší správní soud
dospět k jinému závěru, než posoudit kasační stížnost jako n edůvodnou a jako takovou
ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítnout.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů jí
nenáleží a náhradu nákladů jí tudíž nelze přiznat. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému
žalovanému, u kterého však nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké
náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto také v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada
nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu