ECLI:CZ:NSS:2015:3.AFS.87.2015:31
sp. zn. 3 Afs 87/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Ing. J. P., zast.
Mgr. Lucií Šmidákovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 4, Brno, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 3. 2013, č. j. 9309/13/5000-14102-709598, č. j. 9308/13/5000-14102-
709598 a č. j. 9306/13/5000-14102-709598, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2015, č. j. 31 Af 52/2013 – 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.400 Kč
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně
Mgr. Lucie Šmidákové.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutími ze dne 27. 3. 2013, č. j. 9309/13/5000-14102-709598, č. j. 9308/13/5000-
14102-709598 a č. j. 9306/13/5000-14102-709598 (dále též „napadená rozhodnutí“), žalovaný
částečně změnil (pouze v části týkající se bankovního spojení) dodatečné platební výměry
Finančního úřadu ve Znojmě, kterými byla žalobci doměřena podle pomůcek daň z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2008 ve výši 31.500 Kč spolu s penále ve výši 6.300 Kč,
daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 ve výši 43.500 Kč spolu s penále ve
výši 8.700 Kč a daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 ve výši 21.000 Kč
spolu s penále ve výši 4.200 Kč. Ve zbytku ponechal žalovaný dodatečné platební výměry beze
změny.
[2] V odůvodnění napadených rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobci byla zaslána výzva
k podání daňového tvrzení za příslušná zdaňovací období ohledně příjmu od společnosti
NOVOTOS s.r.o., z něhož nebyla sražena daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti
a funkčních požitků ani vybrána daň zvláštní sazbou daně a který ani nebyl uveden v přiznání
k dani z příjmů fyzických osob. Součástí výzvy bylo i upozornění, že pokud jí nebude vyhověno,
může správce daně vyměřit daň podle pomůcek ve smyslu §145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce na výzvu reagoval podáním označeným jako
„Odmítnutí výzvy k podání daňového tvrzení k dani z příjmů fyzických osob“, protože měl za to,
že příslušný příjem je od daně z příjmů osvobozen, jelikož obdržel od společnosti NOVOTOS,
s.r.o. příjmy z prodeje akcií emitenta CENTOS, a.s., které v minulosti prodal společnosti
NOVOTOS s. r. o. Žalobce v dalším podání odkazoval na zprávu o daňové kontrole, která
se týkala totožné obchodní transakce, již uskutečnil pan T.
[3] Vzhledem k tomu, že žalobce výzvám k podání dodatečného daňového tvrzení
nevyhověl, dospěl správce daně k závěru, že byly splněny podmínky podle §145 odst. 2
daňového řádu pro doměření daně podle pomůcek. K námitkám žalobce proti doměření daně
žalovaný uvedl, že žalobci plynuly příjmy od společnosti NOVOTOS, s. r. o., které nezdanil.
Správce daně přitom byl podle výše citovaného ustanovení daňového řádu oprávněn vydat výzvu
k podání dodatečného tvrzení k dani z příjmů fyzických osob. Nebylo povinností správce daně
provést u žalobce daňovou kontrolu. Pokud žalobce na výzvu správce daně řádně nereagoval,
nelze to klást k tíži správce daně. Poukaz žalobce na možnost provedení daňové kontroly u pana
T. není podle žalovaného relevantní, neboť se jedná o zcela jiné daňové řízení; v této věci lze
totiž jednoznačně konstatovat, že doměření daně podle pomůcek bylo vyvoláno jednáním
samotného daňového subjektu, který nerespektoval výzvu správce daně. Jelikož byla daň
doměřena za použití pomůcek, nemůže se žalovaný v odvolacím řízení zabývat jinými okolnostmi
než těmi, zda byly splněny podmínky pro jejich použití, další důkazní prostředky předložené
žalobcem v odvolání jsou proto nepřípustné. Jako nedůvodnou shledal žalovaný rovněž námitku,
že správce daně v obdobných věcech postupoval rozdílně, protože v těchto řízeních, na něž
žalobce odkazoval, byla jiná důkazní situace; v nyní posuzované věci totiž žalobce neprokázal,
z jakého zdroje jím obdržené peněžní prostředky pocházejí.
[4] V žalobách proti těmto rozhodnutím žalobce uvedl, že v projednávaných věcech
neexistovaly důvody k doměření daně z příjmů fyzických osob. Poukázal na to, že finanční
orgány porušily ustanovení §8 odst. 2 daňového řádu, neboť nerozhodovaly ve skutkově
stejných případech obdobně, protože ve vztahu k jiným osobám, které se rovněž účastnily
předmětné transakce (prodeje akcií společnosti CENTOS a.s.), dospěly k závěrům, že tyto příjmy
zdanění nepodléhají. Správce daně podle názoru žalobce zneužil ustanovení §145 odst. 2
daňového řádu, neboť měl v souladu s daňovým řádem provést primárně daňovou kontrolu;
v opačném případě podle žalobce hrozí, že správce daně bude vždy daň doměřovat za použití
pomůcek jako v projednávané věci. Podmínky citovaného ustanovení pro použití pomůcek nadto
nebyly splněny, jelikož správce daně nemohl důvodně předpokládat, že dojde k doměření daně.
Obdržel totiž od žalobce výsledek daňové kontroly srovnatelného daňového subjektu, který
obsahoval závěr, že tato transakce zdanění nepodléhá, a tento tedy výzvě správce daně vyhověl.
Žalobce proto trval na tom, že správce daně měl v dané věci provést daňovou kontrolu, nikoli
doměřit daň za použití pomůcek, zvláště když u ostatních subjektů téže transakce na základě
týchž argumentů dospěl správce daně k diametrálně odlišným závěrům. V neposlední řadě
zdůraznil, že správce daně měl k dispozici veškeré důkazní prostředky, tudíž se nemusel
uchylovat k použití pomůcek.
[5] Krajský soud v Brně rozhodl o žalobě rozsudkem tak, že výrokem I. všechny žaloby spojil
ke společnému projednání a výrokem II. napadená rozhodnutí zrušil a věci vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Výrokem III. tohoto rozsudku pak žalobci přiznal právo na náhradu nákladů
řízení. Soud vyšel z judikatury Nejvyššího správního soud vztahující se k předchozí právní úpravě
daňového řízení, která obecně dospěla k závěru, že správce daně může daň doměřit za použití
pomůcek, pokud daňový subjekt nepodá daňové přiznání. Zdůraznil však, že daňové pomůcky
představují institut ultima ratio, který je použitelný pouze tehdy, když daňový subjekt je zcela
pasivní. V posuzované věci však žalobce se správcem daně komunikoval, neboť mu zaslal podání
nazvané jako „Odmítnutí výzvy k podání daňového tvrzení k dani z příjmů fyzických osob“,
v němž uvedl, že příjmy z prodeje cenných papírů společnosti CENTOS a.s. jsou osvobozeny
od daně z příjmů. Podle závěru krajského soudu se toto podání dá považovat za nulové tvrzení
daně v materiálním smyslu, tudíž v takovém případě nebyla splněna podmínka nepodání
dodatečného daňového přiznání podle §145 odst. 2 daňového řádu. Skutečnost, že toto podání
žalobce neučinil na předepsaném tiskopisu, je irelevantní, neboť správce daně měl žalobce vyzvat
k odstranění vad tohoto podání. Zjištěná vada měla podle závěru soudu vliv na zákonnost
napadených rozhodnutí.
[6] Ke zbývajícím námitkám krajský soud uvedl, že zpráva o daňové kontrole
u srovnatelného subjektu mohla být pomůckou pro stanovení daňové povinnosti žalobce.
Ohledně rozporné rozhodovací praxe finančních orgánů soud vysvětlil, že závěry, kterých se
žalobce dovolával v předmětné žalobě, učinil jiný správce daně, přičemž Finanční úřad ve
Znojmě dospěl v předcházejících řízeních ke zcela opačným závěrům, tudíž správce daně nemohl
zvolit jiný postup. Soud nezjistil, že by finanční orgány obcházely ustanovení §143 odst. 3
daňového řádu v souvislosti s neprovedením daňové kontroly, neboť správce daně může zjistit
relevantní informace, aniž by prováděl daňovou kontrolu, jako se tomu stalo v projednávané věci.
Bylo primárně věcí žalobce, aby na základě své vlastní činnosti tvrdil a prokázal výši své daňové
povinnosti. Pokud daňový subjekt nespolupracuje a je pasivní, je na místě doměřit daň za použití
pomůcek. Správce daně postupoval správně, pokud žalobce vyzval k podání dodatečných
daňových tvrzení; vydání rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností, které krajský soud
neshledal jako nezákonné, na tyto výzvy nemělo žádný vliv. Skutečnost, že žalobce na tyto výzvy
reagoval opožděně, nemůže podle soudu rovněž způsobit, že by k těmto podáním neměl správce
daně přihlédnout. Krajský soud v neposlední řadě nepřisvědčil námitce, že pomůcky je možné
použít jen a pouze pro stanovení výše daně, neboť v posuzované věci měl správce daně
oprávněné pochybnosti o tom, jakou část zjištěných příjmů zahrnout do základu daně či nikoli.
[7] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) proti výše uvedenému rozsudku podal kasační stížnost
doplněnou posléze v souladu s ustanovením §103 odst. 1 s. ř. s. Zde uvedl, že rozsudek
krajského soudu napadá z důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona s. ř. s.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že soudem zjištěná vada řízení v podobě aplikace pomůcek
neměla být posouzena jako podstatná s následkem nezákonnosti správních rozhodnutí, neboť
soud měl přihlédnout k provázanostem celého případu týkajícího se dalších osob a zdaňovacích
období. Poukázal na to, že v rozsudku sp. zn. 30 Af 91/2011 Krajský soud v Brně souhlasil s tím,
že daňová kontrola u Ing. P. (který se rovněž účastnil předmětné obchodní transakce)
neprokázala, že by se jednalo o obchodování s cennými papíry a že by na tyto příjmy dopadalo
osvobození od daně z příjmů fyzických osob. Všechny zúčastněné osoby o příslušných
postupech správce daně věděly a účelově se snažily vyhnout se daňové povinnosti. Žalobce při
průběhu daňové kontroly za zdaňovací období roku 2007 naprosto nespolupracoval, tudíž
správci daně nezbylo nic jiného, než postupovat podle ustanovení §145 daňového řádu. Fakticky
tedy nebylo možné stanovit daň na základě dokazování, čímž byla splněna podmínka pro
stanovení daně na základě pomůcek podle §98 daňového řádu. Stěžovatel v neposlední řadě
poukázal na to, že žalobce ve svém podání označeném jako odmítnutí výzvy neuvedl žádný nový
důkazní prostředek, který by správce daně již neměl k dispozici. Stěžovatel dále poukázal na to, že
žalobce nedodržel v případě tohoto podání zákonem předepsanou formu, aby se mohlo
v souladu s daňovým řádem jednat o daňové tvrzení. Aktivita žalobce, kterou krajský soud
dovodil, měla podle stěžovatele charakter ryze formální, tudíž i kdyby správce daně vydal další
výzvy a snažil se provézt dokazování, byla by daň doměřena na základě pomůcek. Krajský soud
tudíž nesprávně dospěl k závěru, že řízení před správním orgánem bylo stiženo podstatnou
vadou. Stěžovatel proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil v podání ze dne 15. 6. 2015, v němž uvedl, že
argumentaci stěžovatele považuje za absurdní. Setrval na názoru, že není možné doměřit daň za
použití pomůcek, pokud je daňový subjekt aktivní jako v nyní posuzované věci. Správce daně
nesprávným procesním postupem dodanil předmětnou obchodní transakci, ačkoli jiný správce
daně po provedeném dokazování dospěl ke zcela opačnému závěru, k čemuž se stěžovatel nijak
nevyjádřil. Odkaz na jiný rozsudek Krajského soudu v Brně není na místě, neboť ten byl
v mezidobí zrušen Nejvyšším správním soudem. Žalobce trval na tom, že správce daně měl
veškeré důkazní prostředky k tomu, aby mohl posoudit, zda předmětná transakce byla
osvobozena od daně z příjmů fyzických osob či nikoli, nemusel proto vydávat další výzvu a
doměřit daň za použití pomůcek. Není rovněž pravdivý názor stěžovatele, že by se žalobce
vyhýbal součinnosti v daňovém řízení. Ostatně ke stejnému závěru, že zde nebyly splněny
podmínky pro použití pomůcek, dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 2 Afs 69/2015.
Žalobce proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Brně vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost je
včasná (§106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody podle §104 s. ř. s.
způsobující její nepřípustnost.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze
kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení spočívá
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný právní
názor.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud k otázce postupu správce daně ve vztahu k možnosti stanovit daň
za použití pomůcek podle ustanovení §145 odst. 2 daňového řádu uvádí následující.
Z předloženého daňového spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že správce daně vyzval žalobce
k podání dodatečných daňových přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
2008 – 2010, přičemž žalobce reagoval podáním ze dne 20. 9. 2011, které nazval jako „Odmítnutí
výzvy k podání daňového tvrzení k dani z příjmů fyzických osob“, v němž namítal, že předmětné
příjmy jsou od daně osvobozené. Dále žalobce reagoval podáním ze dne 12. 3. 2012, v němž
uvedl, že podává dodatečné daňového tvrzení k dani z příjmů fyzických osob, v němž setrval na
stanovisku, že předmětný příjem je od daně osvobozen podle ustanovení §4 odst. 1 písm. w)
zákona o daních z příjmů.
[14] K postupu správce daně podle ustanovení §145 odst. 2 daňového řádu se vyjádřil
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 8. 2015, č. j. 9 Afs 66/2015 – 36, č. 3291/2015 Sb.
NSS (který se nadto týkal téže obchodní transakce jako v nyní posuzované věci a obdobného
postupu správce daně), v němž dospěl k závěru, že „smyslem a účelem §145 odst. 2 daňového řádu je
umožnit správci daně stanovit rychle a efektivně daň, a to v případě souhlasu daňového subjektu na základě
dodatečného daňového přiznání a v případě jeho pasivity i bez součinnosti daňového subjektu. Podmínkou
takového postupu je, že zde existuje důvodný předpoklad, že daň bude doměřena… Pokud bude daňový subjekt i
přes svůj nesouhlas s výzvou správce daně pasivní, nelze proti stanovení daně podle pomůcek nic namítat. V
takové situaci musí mít správce daně oprávnění stanovit daň i bez součinnosti s daňovým subjektem. Aplikovat
stejný postup včetně omezeného odvolacího přezkumu i na situace, kdy daňový subjekt s obsahem, resp. s důvody
výzvy k předložení dodatečného daňového přiznání nesouhlasí a tento nesouhlas kvalifikovaně a před doměřením
daně z úřední povinnosti správci daně sdělí, není udržitelné. Daňový subjekt má plné právo se zjištěními správce
daně polemizovat, vyjádřit se k nim, má právo předkládat svá vlastní tvrzení a k těmto tvrzením navrhovat
důkazy. Má také právo, aby právní posouzení věci správcem daně prvního stupně bylo podrobeno odvolacímu
přezkumu v plné apelaci. Odvolací řízení obecně slouží k tomu, aby rozhodnutí vydané správním orgánem v
prvním stupni bylo na principu úplné apelace přezkoumáno. Ačkoliv jde o různé dílčí procesní stupně řízení, stále
se jedná o souvislý jednotný proces, jehož cílem je pravomocné rozhodnutí. Odvoláním se v podstatě přenáší věc ve
svém celku na vyšší instanci a této náleží, aby ji samostatně posoudila. Teprve pravomocným rozhodnutím
příslušný správní orgán konečným způsobem určí práva a povinnosti daňového subjektu. Má-li daňový subjekt při
standardním doměření daně celou řadu práv, lze si jen obtížně představit výklad, dle kterého by i přes aktivní
kvalifikovaný nesouhlas daňového subjektu s důvody vedoucími k doměření daně, mu bylo uplatnění výše
uvedených práv odepřeno. Zaměňovat nesouhlas daňového subjektu s právním názorem správce daně za nečinnost
daňového subjektu a spojovat takový nesouhlas s oprávněním doměřit daň podle pomůcek, tj. aplikovat náhradní
způsob stanovení daně tradičně svázaný s pasivitou daňového subjektu, pouze z důvodu rozdílného právního
výkladu a nepodání dodatečného daňového přiznání na příslušném tiskopise, je v právním státě neudržitelné.
Nesouhlasí-li daňový subjekt s obsahem výzvy k předložení dodatečného daňového přiznání a tento nesouhlas
správci daně ve lhůtě stanovené ve výzvě (nejpozději však před vydáním platebního výměru správcem daně prvního
stupně) kvalifikovaným způsobem sdělí, není správce daně bez dalšího oprávněn doměřit daň dle pomůcek.
Zvoleným postupem správní orgány pozměnily nalézací řízení na jednostranné stanovení daně z úřední
povinnosti bez možnosti podrobit zejména hmotné právní otázky plnému odvolacímu přezkumu.“
[15] Ke zcela totožným závěrům Nejvyšší správní soud dospěl i v rozsudku ze dne 29. 5. 2015,
č. j. 2 Afs 69/2015 – 32, v němž uvedl, že „skutečný obsah přípisů žalobce, kterými reagoval na výzvy
správce daně k podání dodatečných daňových tvrzení, spočívá ve vyjádření, že příjem žalobce z prodeje akcií je
osvobozen od daně z příjmů, a tedy že daň, která jím byla dříve přiznána, má zůstat nezměněna. Jedná se
nepochybně o věcné reakce na výzvy správce daně. Jelikož výzvou k podání dodatečného daňového tvrzení se právě
takový typ reakce daňového subjektu sleduje, neshledává Nejvyšší správní soud žádný rozumný důvod k
neposouzení těchto přípisů jako dodatečných daňových přiznání v materiálním smyslu (k tomu srov. Lichnovský,
O., Ondrýsek, R., Nováková, P., et al. Daňový řád. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 319-
320)… Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že správce daně mohl již na základě výsledku doměřovacího
řízení k dani z příjmů žalobce za rok 2007 předpokládat, že i příjmy žalobce z téhož prodeje akcií, které mu
následně plynuly i v letech 2008, 2009 a 2010, považuje (žalobce) za osvobozené od daně, nicméně jedná se
toliko o domněnku správce daně, kterou by bylo třeba relevantním způsobem prokázat. Jelikož se tak nestalo,
přičemž daně z příjmů za tyto následující roky nebyly stanoveny na základě dokazování, nýbrž na základě
předchozích daňových přiznání žalobce, je nepřípustné, aby správce daně takto předjímal skutečnosti, pro které
žalobce nepřiznal předmětné příjmy z prodeje akcií. Na základě výše uvedeného se Nejvyšší správní soud ztotožnil
s posouzením právní otázky kvalifikace daných přípisů žalobce jako dodatečných daňových přiznání, a proto
nemůže než souhlasit i s navazující úvahou krajského soudu, dle níž měl správce daně postupovat v souladu s §
72 odst. 3 daňového řádu, tedy vyzvat žalobce k odstranění vady těchto podání spočívající v neužití patřičného
tiskopisu. Rovněž souhlasí se závěrem, že správce daně postupoval nezákonně, když doměřil daň dle pomůcek,
ačkoli pro to nebyly splněny podmínky (dodatečná daňová přiznání byla žalobcem podána). Námitky stěžovatele
proto Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nedůvodné.“
[16] Z výše citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu plyne jednoznačný závěr, že
pokud správce daně vyzve daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení a ten na to
reaguje podáním, z jehož obsahu je zřejmé, že této výzvě materiálně vyhovuje, neboť toto podání
po obsahové stránce představuje dodatečné daňové tvrzení na nulovou daňovou povinnost,
v němž se daňový subjekt vyjadřuje k otázkám obsaženým ve výzvě správce daně, nelze hovořit
o tom, že by daňový subjekt byl nečinný a že by na základě tohoto postupu bylo možné stanovit
daň za použití pomůcek.
[17] Nejvyšší správní soud se přitom nemůže ztotožnit s argumentací stěžovatele, která se
snaží toto pochybení marginalizovat jako nepodstatné, neboť použití těchto postupů má nejen
vliv na procesní práva daňového subjektu (srov. §114 odst. 4 daňového řádu, podle kterého
„směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o stanovení daně podle pomůcek, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení
zákonných podmínek použití tohoto způsobu stanovení daně, jakož i přiměřenosti použitých pomůcek“), ale má
podle názoru Nejvyššího správního soudu ve většině případů podstatný vliv na stanovení výše
samotné daňové povinnosti. Správná aplikace těchto institutů, a to zejména pomůcek, je ostatně
předmětem častých soudních sporů (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 6. 2015, č. j. 4 Afs 87/2015 - 22), nelze proto dovozovat, že se jedná o nepodstatné porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem nenaplňující podmínky ustanovení §76 odst. 1 písm.
c) s. ř. s.), jak nesprávně činí stěžovatel.
[18] Názor stěžovatele, že kdyby správce daně podání žalobce vyhodnotil jako dodatečné
daňové tvrzení, že i tak by bylo nutné daň doměřit za použití pomůcek dle ustanovení §98
daňového řádu, je pouhou spekulací, k níž se nemůže Nejvyšší správní soud vyjádřit, neboť
nemůže posoudit zákonnost postupu, který se nestal, ale v jehož uskutečnění správní orgán za
dané procesní situace věří. Je totiž věcí správce daně, resp. finančních orgánů, aby úvahu o
zákonnosti svého postupu provedly v průběhu daňového řízení a aby podle závěrů této úvahy
postupovaly. Pouze takovéto v odůvodnění správních rozhodnutí vyjádřené úvahy a postupy
mohou být předmětem soudního přezkumu, nikoli teoretický názor stěžovatele, že by i při
zohlednění právního názoru krajského soudu řízení vedlo k témuž výsledku, tedy ke stanovení
daně z příjmů fyzických osob za použití pomůcek.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[19] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, proto ji podle §110 odst. 1, věta druhá s. ř. s. zamítl.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §
120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá tedy právo na náhradu
nákladů řízení. Procesně úspěšný žalobce byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátkou a
náleží mu proto náhrada nákladů spočívajících v odměně za jeden úkon právní služby (vyjádření
ke kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), a dále 300 Kč jako paušální náhrada hotových
výdajů (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 3.400 Kč. Procesně neúspěšnému žalovanému tak
Nejvyšší správní soud uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti uvedenou částku k rukám jeho zástupkyně do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu