ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.123.2014:32
sp. zn. 3 As 123/2014 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: CONDEC,
spol. s. r. o., se sídlem Třebechovice pod Orebem, Sv. Čecha 1224, proti žalovanému:
Ministerstvo životního prostředí se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2010, č. j. 1136/550/10 -Mor 80494/ENV/10,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2014,
č. j. 9 A 238/2010 – 31,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2014, č. j. 9 A 238/2010 – 31,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 11. 2010, č. j. 1136/550/10- Mor 80494/ENV/10. Městský soudu v Praze
při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu:
Žádostí ze dne 13. 8. 2010 požádal stěžovatel , jako provozovatel středního stacionárního
zdroje znečištění ovzduší (provoz dekorace skla v Petrovicích č. p. 15, 517 21 Týniště nad Orlicí ),
o povolení k jeho uvedení do provozu podle §17 odst. 1 pí sm. d) zákona č. 86/2002 Sb.,
o ochraně ovzduší (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“) s tím, že zkušební provoz považuje
za zbytečný, neboť v protokolu o zkoušce č. E 34/2010 (autorizované měření emisí pachových
látek) ze dne 20. 1. 2010 a v protokolu o zkoušce č. E 59/2010 (autorizované měření
emisí těkavých látek) ze dne 20. 1. 2010, které správnímu orgánu předal v předchozím řízení,
je zachyceno měření odpovídající použití dvou pecí RW 800 -87. Další měření by tedy nepřineslo
nic nového a znamenalo by pro stěžovatele zbytečné náklady.
Rozhodnutím ze dne 30. 8. 2010, č. j. 16369/ZP/2010-Ja-4, vydal Krajský úřad
Královéhradeckého kraje povolení podle §17 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně ovzduší
k uvedení do zkušebního provozu středního stacionárního zdroje znečišťování ovzduší
„Zpracování a zušlechťování skla (leštění, malování, mačkání, tavení z polotovarů nebo střepů,
výroba bižuterie, a jiné), umístěného na st. p. č 194 v k. ú. Petrovice“ (vypalovací pec RW 250 -86
s kapacitou 55 ks sklenic/cyklus byla nahrazena vypalovací pecí RW 800 -87 s kapacitou 225 ks
sklenic/cyklus). Podle §17 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší bylo vydáno povolení na dobu
časově omezenou pro období do 25. 2. 2011. Podle §17 odst. 7 písm. b) citovaného zákona byla
rozhodnutím stanovena podmínka, podle níž zajistí provozovatel zdroje provedení
autorizovaného měření emisí těkavých organických látek vyjádřených jako celkový organický
uhlík; jednorázové autorizované měření emisí znečišťujících látek musí být provedeno do tří
měsíců od uvedení posuzovaného zdroje do zkušebního provozu. V odůvodnění rozhodnutí
správní orgán poukázal na své rozhodnutí ze dne 6. 4. 2010, č. j. 2594/Zp/2010/Ja-7, kterým
byl v uvedeném objektu povolen trvalý provoz jedné pece RW 250-86 s kapacitou 55 ks sklenic
za cyklus a jedné pece RW 800-87 s kapacitou 225 ks sklenic za cyklus s tím, že podle informace
uvedené v odborném posudku a zjištění ČIŽP při kontrole provozovny dne 20. 1. 2010 není
vzhledem k vysoké spotřebě elektrické energie možný souběžný provoz obou zařízení (pecí)
ve fázi ohřevu. Správní orgán uvedl, že předmětem nynější žádosti je uvedení do provozu
po změně stavby středního stacionárního zdroje znečišťování ovzduší, která spočívala v náhradě
vypalovací pece RW 250-86 vypalovací pecí RW 800-87 rozhodnutím ze dne 28. 7. 2010,
č. j. 7236/ZP/2010-Ja-9. Po provedené změně jsou v provozovně umístěny dvě stejné pece typu
RW 800-87, tato změna znamená navýšení stávající výrobní kapacity o cca 60 %. Úměrně tomu
se také zvýší emisní zatížení okolí, vzhledem k popisu technologie lze na výstupu do ovzduší
očekávat emisi těkavých organických látek v množství, které koresponduje s jejich vstupem
do procesu, a dále emise pachových látek. Posuzovaná technologie byla na základě rozhodnutí
ze dne 21. 1. 2008, č. j. ČIŽP/45/000/SR01/0722631.003/08/KPV, v právní moci dne
5. 6. 2009, zařazena Českou inspekcí životního prostředí, Oblastní inspekt orát Hradec Králové,
do kategorie střední stacionární zdroj znečišťování ovzduší v souladu s přílohou č. 1 část III
bod 3.3 nařízení vlády č. 615/2006 Sb. Správní orgán dále uvedl, že se ztotožnil se stanoviskem
ČIŽP ze dne 19. 7. 2010 ke změně stavby, v němž doporučila vydat povolení k uvedení
posuzovaného zdroje znečišťování ovzduší do zkušebního provozu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne
12. 11. 2010, č. j. 1136/550/10- Mor 80494/ENV/10, zamítl. Nepřisvědčil totiž námitce
stěžovatele, že původní měření dne 20. 1. 2010 proběhlo za podmínek provozu dvou pecí
RW 800-87. V takovém případě by se jednalo o nepovolený provoz zdroje, neboť změna stavby
byla povolena teprve dne 28. 7. 2010. Protokoly č. E 34/2010 a E 59/2010 byly podkladem
pro rozhodnutí ze dne 6. 4. 2010 o povolení do trvalého provozu pro technologické zařízení
obsahující vypalující pece RW 250-86 a RW 800-87.
Součástí spisového materiálu je i dílčí protokol o kontrole ČIŽP ze dne 8. 6. 2010,
č. j. ČIŽP/45/000/107193.004/10/KRA. Z jeho obsahu vyplynulo, že ČIZP prováděla
u stěžovatele toho dne prošetření stížností na šíření pachových lá tek z provozu zdroje znečištění;
provozovna je vybavena dvěma vypalovacími pecemi bez štítkových údajů, obě jsou obdobné
velikosti s objemem pracovního prostoru cca 600 l, rozsah vybavení je shodný se situací,
jaká byla v době provedení autorizovaného měření dne 20. 1. 2010 a jak je variantně řešena
v rozptylové studii vypracované společností EMPLA spol. s. r. o. z 8/9 2008. O povolení změny
zdroje požádal stěžovatel dopisem ze dne 16. 4. 2010, ve kterém je uvedeno, že změna bude
spočívat v tom, že místo jedné pece RW 250 -86 a jedné pece RW 800 -87 budou používány
dvě pece RW 800-87. V době kontroly probíhal normální režim. Dále bylo při kontrole zjištěno,
že provozovna je vybavena zařízením, které není uvedeno v povolení k trvalému provozu
středního zdroje znečišťování ovzduší ze dne 6. 4. 2010. Místo pece RW 250 -86 je instalována
pec RW 800-87.
Městský soud v Praze dále vycházel z odborného posudku „dekorace skla, snímací
obtisky a sítotisk“ z roku 2008 zhotovitele EMPLA spol. s. r. o., ve spojení s dodatkem
k rozptylové studii z února 2010 a z dodatku k odbornému posudku z února 2010.
Uvedl, že odborný posudek byl vypracován na základě požadavku stěžovatele v souvislosti
s výměnou menší ze stávajících sušáren o kapacitě pro jeden cyklus 55 ks z a větší sušárnu
s kapacitou pro jeden cyklus ve výši 225 ks. V době vypracování odborného posudku byly
v provozu dvě sušárny s kapacitou 280 sklenic pro jeden cyklus, a sice RW 250-86 a RW 800-87.
Ani z dodatku k rozptylové studii ani z dodatku k odbornému posudku nevyplývá,
že by zpracovatel posudku a těchto dodatků společnost EMPLA AG vycházel z jiného
skutkového stavu.
V žalobě stěžovatel tvrdil, že měření bylo fakticky provedeno na dvou pecích RW 800-87.
Žalovaný však chybně zaměňuje faktický stav v době měření 20. 1. 2010 s formálním stavem
dle rozhodnutí o trvalém provozu ze dne 6. 4. 2010. Podle stěžovatele tak byly výsledky měření
ze dne 20. 1. 2010 použitelné pro vydání povolení dle §17 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně
ovzduší k uvedení zdroje znečišťování do trvalého provozu a nikoliv pouze do zkušebního.
Městský soud v Praze se s uvedenou žalobní argumentací neztotožnil. Z odborného
posudku a jeho dodatků je totiž zřejmé, že byly zpracovány v době provozu sušáren RW 250-86
a RW 800-87. Dále se zde uvádí, že stěžovatel zvažuje možnost výměny menší ze stávajících
sušáren (tedy RW 250-86 ) za větší, tj. identickou se stávající RW 800 -87. Soud přisvědčil
stěžovateli v tom, že podle str. 4 protokolu E 34/2010 bylo v době odběru vzorků v sušárně
204 sklenic a že tudíž měřenou sušárnou mohla být RW 800-87, která má kapacitu 225 ks/cyklus.
Z protokolu však nelze dovodit, že by bylo měření provedeno na dvou pecích RW 800-87.
Nevyplývá to jednoznačně ani ze str. 11 protokolu E 59/2010. Z tohoto protokolu pouze
vyplývá, že měření probíhalo dne 20. 1. 2010 v době od 8:30 do 14:30 na sušárně RW 800-87
(str. 5), vsazeno do pecí bylo celkem 600 ks sklenic, provede ny tři cykly. Irelevantní je i tvrzení
stěžovatele, že je měření ze dne 20. 1. 2010 na sušárně RW 800- 87 použitelné i pro druhou
sušárnu RW 800-87 po změně zdroje v řízení zakončeném rozhodnutím o změně stavby ze dne
28. 7. 2010. Přítomnost dvou pecí RW 800-87 ve zdroji znečištění vyplývá až z protokolu
o kontrole ČIŽP ze dne 8. 6. 2010. Nejasný údaj části protokolu (str. 2), kde se uvádí,
že „provozovna je vybavena dvěma vypalovacími pecemi bez štítkových údajů, obě jsou obdobné velikosti s objemem
pracovního prostoru cca 600 l“, je vyvrácen dalším údajem: „rozsah vybavení je shodný se situací, jaká byla
v době provedení autorizovaného měření dne 20. 1. 2010 a jak je variantně řešena v rozptylové studii vypracované
společností EMPLA spol. s. r. o. z 8/9 2008“ (str. 2) a vlastním kontrolním zjištěním „že provozovna
je vybavena zařízením, které není uvedeno v povolení k trvalému provozu středního zdroje znečišťování ovzduší
ze dne 6. 4. 2010. Místo pece RW 250-86 je instalována pec RW 800-87“ (str. 2/3). Městský soud
v Praze poukázal na to, že z obsahu spisového materiálu není zřejmé, zda se tento protokol
ČIŽP dostal do dispozice správních orgánů před vydáním prvoinstančního rozhodnutí,
neboť podle správního spisu byl připojen k odvolání stěžovatele ze dne 10. 9. 2010,
tedy až po vydání prvoinstančního správního rozhodnutí.
Městský soud v Praze uzavřel, že z e stěžovatelem označených listin ani z jiných podkladů
nevyplývá, že by dne 20. 1. 2010 probíhalo měření na dvou pecích RW 800-87. Je zřejmé,
že měření emisí v lednu 2010, na něž se stěžovatel odvolává, proběhlo na jedné peci RW 250 -86
a jedné peci RW 800-87. Prvoinstanční správní orgán tak v souladu s §3 správního řádu zjistil
skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jeho rozhodnutí o časově omezeném
povolení na zkušební provoz bylo podloženo stanoviskem odborného správního orgánu ČIŽP,
který zkušební provoz doporučil z důvodu nutnosti změřit emise na zdroji znečištění zvyšujícího
kapacitu o cca 60 % oproti stávajícímu výkonu. Námitkou stěžovatele, že žalovaný neprovedl
důkazy navržené v odvolání, se Městský soud v Praze nezabýval, neboť byla uplatněna
po zákonem stanovené lhůtě (§71 odst. 2 ve spojení s §72 odst. 1 s. ř. s.). Ze stejného důvodu
se nezabýval ani námitkou dovozující postup správních orgánů v rozporu s §6 ve spojení s §2
správního řádu a průtahy v řízení o povolení zdroje do trvalého provozu. Městský soud
v Praze pouze připomněl, že podle protokolů o průběhu kontroly ze dne 20. 1. 2010,
č. j. ČIŽP/48/000/1973.001/10/KLS, a ze dne 8. 6. 2010, č. j. ČIŽP/45/000/107193.004/
10/KRA, prováděla ČIZP u stěžovatele kontroly z důvodu opakovaných stížností na zápach
z provozu zdroje znečišťování. Povolení zkušebního provozu na omezenou dobu
a za stanovených podmínek proto nelze považovat za průtah řízení. Soud nepřisvědčil ani žalobní
námitce, že změna pece RW 250-86 na RW 800-87 byla pouze drobnou změnou technologie,
která nepodléhá povolení. Podle §17 odst. 1 písm. c ), d) zákona o ochraně ovzduší totiž
příslušný orgán ochrany přírody vydává povolení, jak ke změnám staveb středního stacionárního
zdroje, tak k jeho uvedení do zkušebního i trvalého provozu. Městský soud v Praze proto žalobu
zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou.
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d ) s. ř. s. Má za to, že Městský soud v Praze dospěl stejně
jako žalovaný k nesprávnému závěru o tom, že měření dne 20. 1. 2010 proběhlo na jedné sušárně
RW 250-86 a jedné sušárně RW 800 -87. Městský soud v Praze totiž vycházel z posudku
Arch. č. 361/08, který byl zpracován v srpnu – září 2008, a nemůže proto vypovídat o situaci
v lednu 2010. Stěžovatel poukázal na protokol č. E 34/2010 o provedeném autorizovaném
měření emisí pachových látek. Na str. 4 protokolu je uvede no, že ohřev sušárny trvá
1,5-2 hodiny. Dále se na této straně uvádí, že v době odběru vzorků bylo v sušárně 204 sklenic.
Z popisu odběru vzorků je zřejmé, že vzorky byly odebírány v rámci jednoho ohřevu
v uvedených teplotních intervalech a že měření bylo provedeno v rámci ohřevu na jedné sušárně.
Měřenou sušárnou musela být sušárna RW 800-87 s kapacitou až 225 ks sklenic/cyklus,
neboť sušárna RW 250-86 měla pouze kapacitu 55 ks/cyklus. Z protokolu rovněž vyplývá,
že se autorizovaná laboratoř pod dohledem ČIŽP rozhodla provést měření pouze na jedné z pecí
(v rámci jednoho ohřevu) a toto měření považovala za dostatečně relevantní pro závěry o emisích
pachových látek. Stěžovatel zdůraznil, že šlo o měření špičkových hodnot, nikoliv hodnot
v časovém intervalu, do kterého by mohlo ohřevem zasáhnout více sušáren. Opakované měření
v rámci jedné hodiny na sušárně s největší kapacitou, kterou by opět byla sušárna RW 800-87,
by tudíž nemohlo přinést jiné výsledky, než které byly obsaženy v protokolu č. E 34/2010,
a proto by bylo zbytečné. Protokolem č. E 59/2010 je zachyceno měření těkavých organických
látek. Podle popisu zařízení, na němž bylo provedeno měření, je zřejmé, že jím b yla sušárna
RW 800-87 s kapacitou až 225 ks sklenic. V popisu na str. 11 protokolu se uvádí, že měření
probíhalo od 8:30 do 14:30 hodin, realizovaly se tři cykly ohřevu se 600 ks sklenicemi.
Ve třech cyklech by nebylo možné vsadit 600 ks sklenic, pokud by byť jen jeden cyklus probíhal
se zapojením sušárny RW 250-86, což lze ověřit prostým výpočtem – 204+225+55=484 ks
(204 – skutečná vsázka při prvním ohřevu dle protokolu č. E 34/2010, 225 – maximální možná
vsázka sušárny RW 800-87, 55 – maximální možná vsázka sušárny RW 250-86).
Stěžovatel dále uvedl, že správní orgán i soud vycházely z toho, že na základě
požadovaného povolení dojde k navýšení výrobní kapacity o 60 % oproti kapacitám, jež byly
předmětem měření dne 20. 1. 2010. Podle stěžovatele však byly tohoto dne měřeny přesně
ty kapacity, které byly předmětem rozhodnutí ze dne 30. 8. 2010, č. 16369/ZP/2010-Ja-4. Měření
provedená v rámci tři cyklů sušárny RW 800-87 přitom prokázala, že se skutečné emise zdroje
ani zdaleka neblížily platnému emisnímu limitu. Stěžovatel se tak domnívá, že v jeho případě byly
splněny podmínky pro povolení k trvalému provozu bez časového omezení. Správnímu orgánu
poskytl dostatečné podklady, vydáním povolení o uvedení zdroje do trvalého provozu navíc
nebyl ohrožen veřejný zájem. S ohle dem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že má -li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal soud (správní orgán) za prokázaný a jak uvážil
o skutečnostech zásadních pro věc, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto
skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí.
Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění soudního rozhodnutí lze dovodit,
z jakého skutkového stavu správní soud vyšel, a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání
správního rozhodnutí (po věcné stránce) je pak správní soud, nestanoví-li zákon jinak
(srov. §75 odst. 2 s. ř. s., v návaznosti na §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou.
Z rozsudku tedy musí být současně patrné, jak se správní soud vypořádal se vznesenými
žalobními body a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací. Ponechat stranou nelze
ani okolnost, že odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah
opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud by přezkoumávané
rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní námitky
a zásadní argumentaci, o kterou se opírá, pomíjelo by jednotlivá po dání účastníků řízení
a námitky v nich uvedené nebo by bylo vnitřně rozporné, bylo by ho nutné, zrušit
pro nepřezkoumatelnost.
Nejvyšší správní soud považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný z toho důvodu,
že se Městský soud v Praze blíže nezabýval žalobním tvrzením stěžovatele, podle něhož
vzhledem k délce jednoho cyklu ohřevu sušárny a množství sklenic vsazených do sušárny
během měření zaznamenaného v protokolu č. E59/2010, nebylo možné provést měření pouze
na jediné sušárně RW 800-87 s kapacitou až 225 ks sklenic. Na str. 4 protokolu je uvedeno,
že během 24 hodin lze provést tři cykly v každé ze sušáren, trvání cyklu je 6 -7 hodin, ohřev činí
1,5 – 2 hodiny, zbytek doby probíhá chlazení. V popisu na str. 11 protokolu se uvádí, že měření
probíhalo od 8:30 do 14:30 hodin a byly provedeny tři cykly ohřevu se 600 ks sklenicemi.
Stěžovatel z uvedeného dovodil, že měření tří cyklů nemohlo probíhat p ouze na jediné peci,
ale musely být užity dvě pece. Fakt, že se jednalo o dvě pece RW 800 -87 s kapacitou až 225 ks
sklenic, pak dovozuje stěžovatel z toho, že by ve třech cyklech nebylo možné vsadit 600 ks
sklenic, pokud by jeden cyklus probíhal se zapojením sušárny typ RW 250-86 s kapacitou
55 ks/cyklus. Městský soud v Praze k uvedené žalobní námitce pouze uvedl, že ze str. 11
protokolu E 59/2010 není jednoznačně patrno, že by měření proběhla na dvou pecích
RW 800-87. Takové konstatování je však s ohledem na zásadní význam této námitky
i její podrobné odůvodnění zcela nedostatečné.
Nejvyšší správní soud zde současně poukazuje na to, že skutečnost, že měření
bylo provedeno na dvou sušárnách RW 800-87, potvrzují údaje protokolu č. E59/2010:
na str. 5 protokolu jsou uvedeny „technické parametry sušáren“, na str. 11 je dále uvedeno,
že „měřená zařízení byla podle údajů provozovatele v normálním provozu“.
Městský soud v Praze dále vyslovil, že na základě kontrolního protokolu ČIŽP ze dne
8. 6. 2010 lze dovodit jednoznačný závěr o přítomnosti dvou pecí RW 800-87 ve zdroji
znečištění. Současně je zřejmé, že toto zjištění kontrolního protokolu nepovažoval Městský soud
v Praze za relevantní, neboť kontrola byla provedena teprve několik měsíců po autorizovaném
měření dne 20. 1. 2010. Městský soud v Praze se však přitom náležitě nevypořádal
s konstatováním obsaženým v kontrolním protokolu ČIŽP ze dne 8. 6. 2010 o tom, že rozsah
vybavení (ke dni 8. 6. 2010) je shodný se situací, jaká byla v době provedení autorizovaného
měření dne 20. 1. 2010. Nepostačuje zde pouhá argumentace Městského soudu v Praze,
že je uvedené konstatování v rozporu s dalším kontrolním zjištěním o tom, že provozovna
je (ke dni 8. 6. 2010) vybavena dvěma vypalovacími pecemi bez štítkových údajů, přičemž obě
jsou obdobné velikosti s objemem pracovního prostoru cca 600 l. Jestliže stěžovatel na zjištění
uvedeného kontrolního protokolu ČIŽP ze dne 8. 6. 2010 ve své žalobě poukázala a tento
protokol byl přílohou žaloby, byl Městský soud v Praze povinen se s jeho obsahem vypořádat.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na to, že Městský soud v Praze v odůvodnění svého
rozsudku odkazuje i na závěry odborného posudku „dekorace skla, snímací obtisky a sítotisk“
z roku 2008 zhotovitele EMPLA spol. s. r. o., tento odborný posudek však není obsažen
ve správním ani soudním spise.
Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že posouzení, zda je na místě povolení
zkušebního či trvalého provozu stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší, se nepochybně děje
ve sféře volného správního uvážení, tedy ve sféře zákonem dovolené volnosti správního orgánu
volit některé z více zákonem umožněných řešení. Vzhledem k závažnosti veřejného zájmu
na ochraně ovzduší lze současně přisvědčit i argumentaci Městského soudu v Praze a žalovaného,
že je správní orgán oprávněn požadovat provedení autorizovaného měření emisí u nově
instalované pece ve stacionárním zdroji, byť již byla jiná pec totožné kapacity kontrolována
autorizovanými měřeními dne 20. 1. 2010. Tato argumentace žalovaného i Městského soudu
v Praze však obstojí pouze za předpokladu, že měření dne 20. 1. 2010 bylo provedeno pouze
na jedné peci RW 800-87. Pokud by bylo prokázáno, že měření proběhlo na obou pecích
RW 800-87, jejichž provoz byl povolen rozhodnutím ze dne 30. 8. 2010, č. j. 16369/ZP/
2010-Ja-4, bylo by nutno závěr žalovaného o nutnosti provedení dalšího autorizovaného měření
emisí, resp. povolení pouze zkušebního provozu, znovu přehodnotit.
V důsledku uvedené nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud rozsudek Městského
soudu v Praze podle §110 odst. l s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení,
V něm je soud dle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán výše uvedeným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Městský soud v Praze se tak v dalším řízení náležitě vypořádá s žalobní
námitkou, že vzhledem k tomu, že po fázi ohřevu musí následovat několikahodinová fáze
chladnutí pece, nebylo možné provést v době od 8:30 do 14:30 hodin měření tří cyklů ohřevu
zaznamenané v protokolu č. E59/2010 pouze na jediné sušárně RW 800-87 z kapacitou až 225 ks
sklenic. Následně znovu vyhodnotí, zda je skutečně opodstatněno povolení pouze zkušebního
provozu stacionárního zdroje.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o nákladech řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu