ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.129.2015:32
sp. zn. 3 As 129/2015 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce Z. O.,
zastoupeného JUDr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Havlíčkova
404/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Pardubice,
Komenského nám. 125, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 5. 2015, č. j. 52 A 7/2015 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žalobce nemá p r á vo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
napadl žalobou rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2014, č . j. KrÚ 71302/2014/ODSH/13,
kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Pardubic,
odboru správních agend, oddělení přestupků (dále též „správní orgán I. stupně“), ze dne
2. 9. 2014, č. j. OSA/P-1010/14-D/26. Správní orgán I. stupně tímto rozhodnutím uznal žalobce
vinným z porušení §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů, a ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 1 téhož zákona.
Toho se žalobce dopustil tím, že dne 23. 6. 2014 okolo 17 :37 hod. v obci Lázně Bohdaneč
řídil vozidlo a za jízdy držel v pravé ruce mobilní telefonní přístroj (hovorové zařízení).
Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost nahradit paušální
částku nákladů řízení ve výši 1.000 Kč.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce namítal, že rozhodnutí bylo vydáno pouze
na základě tvrzení svědků M. Š. a D. S. a na základě oznámení o přestupku sepsaného těmito
svědky, naproti tomu byly zcela pominuty skutečnosti tvrzené žalobcem. Správní orgány se
vyvrácením obrany žalobce vůbec nezabývaly a shromáždění podkladů, z nichž by mohl být
učiněn závěr o skutkových zjištěních, skončilo naprostým přitakáním výpovědím zasahujících
policistů. V daném místě, čase, vzájemném postavení či světelných a dalších přírodních
podmínkách mohli policisté ze svého vozu vidět maximálně to, že žalobce držel v ruce cosi, co
mělo rozměry odpovídající přibližně mobilnímu telefonu či krabičce cigaret. Cokoliv dalšího je
otázka jejich vnitřního přesvědčení, dojmu, povědomí či jinak subjektivně ovlivněného vnímaní
reality. Přestupkové jednání nebylo spolehlivým způsobem zjištěno a prokázáno. S odkazem na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 - 86, žalobce dodal,
že výpovědi svědků nemají potřebnou míru věrohodnosti a jsou nekonsistentní. Správní orgány
nedostatečně zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích žalobu rozsudkem označeným
v záhlaví tohoto rozhodnutí zamítl. Upozornil na to, že v judikatuře Nejvyššího správního soudu
existují dvě linie. První řeší situace, kdy proti sobě stojí tvrzení policistů a žalobce, přičemž jiných
důkazů není, druhá linie se pak zabývá situacemi, kdy rovněž existují rozporné výpovědi,
nicméně nad jejich rámec bylo prokázáno nestandardní chování policistů či existence důkazů
oslabujících jejich výpovědi. V dané věci shledal krajský soud výpovědi policistů za vzájemně
souladné, konzistentní a nevykazující žádné rozpory či nejasnosti. N ebyl zjištěn ani žádný motiv,
proč by policisté měli zájem na stíhání žalobce. K věrohodnosti zasahujících policistů jako
svědků krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 4 As 19/2007 - 114. V projednávané věci nebyla dána ani „nepřiměřená míra horlivosti“,
jež by mohla zpochybnit věrohodnost výpovědí policistů. Krajský soud rekapituloval výpovědi
svědků v řízení před správním orgánem. Tvrzení žalobce o tom, že v ruce držel krabičku cigaret,
kterou uvedl jeho zmocněnec až při ústním jednání před správním orgánem, označil soud
za účelové a nevěrohodné. Za stěžení naopak krajský soud považoval vyjádření samotného
žalobce po zastavení vozidla, který sám polic istům potvrdil držení mobilního telefonu s tím,
že „odmítal telefonní hovor“. Judikaturu Nejvyššího správního soudu zmiňovanou žalobcem
nebylo možno v dané věci aplikovat, neboť výpověď policistů byla dle požadavků této judikatury
v souladu s dalšími skutečnostmi. Pokud sám žalobce policistům potvrdil, že „odmítal hovor“,
logicky z toho vyplývá, že mobilní telefon musel držet. Skutkový stav byl tedy zjištěn dostatečně
a nebyl dán prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce („stěžovatel“) kasační stížnost,
a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s. “). Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
i rozhodnutí žalovaného, případně aby věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel předně zpochybnil závěry krajského soudu i správních orgánů o tom,
že uvedení policisté nemají na dané věci žádný zájem. Upozornil v této souvislosti na způsob
odměňování policistů s tím, že jsou často hodnoceni podle toho, s jakou úspěšností se jim daří
dosahovat postihů za přestupky, a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 - 27. Policisté tak nejsou zcela nezaujatí a mají na výsledku
správního řízení zájem. Nelze proto k jejich svědecké výpovědi přistupovat jako ke zcela
nestranné, a to zejména za existujícího rozporu mezi tvrzením zasahujícíc h policistů
a obviněného ze spáchání přestupku, není-li dalších důkazů o jeho spáchání. Výše uvedené
doplnil odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 6. 2011, č . j. 7 As 83/2010 - 63,
podle něhož může policista nabýt subjektivní přesvědčení, že určité skutečnosti viděl,
ač se nestaly.
K otázce rozporu mezi tvrzením svědka (zasahujícího policisty) a obviněného připojil
stěžovatel citace z rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 20. 3. 2013, č. j. 9 As 139/2012 - 30,
a ze dne 22. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 - 47. Dodal, že poskytl jasné vysvětlení toho,
co v inkriminovaný okamžik držel v ruce. Zpochybnil tvrzení policistů s tím, že není zřejmé,
jakým způsobem mohli vidět, co drží v ruce. Vzhledem k pozici slunce museli být policisté nutně
oslněni a lze se proto domnívat, že jejich tvrzení o tom, že stěžovatel držel za jízd y v ruce mobilní
telefon, je pouze reflexí chtěného. Správní orgán (ani krajský soud) nevzal skutečnosti tvrzené
stěžovatelem vůbec v potaz a přesvědčivým způsobem nevysvětlil, proč při rozhodování vyšel
pouze z tvrzení zasahujících policistů. V demokratickém právním státě není možné,
aby byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku pouze na základě tvrzení zasahujících
policistů, pokud vznesl jasné argumenty, které jejich tvrzení jednoznačně vyvracejí.
Shodně jako v žalobě pak odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 - 86. Uzavřel, že v situaci, kdy správní orgán není schopen
vypořádat se s rozpory mezi svědeckou výpovědí zasahujících policistů a argumentů obviněného,
které tvrzení policistů vyvracejí, je třeba vyjít ze závěru, že není jisté, zda se přestupek stal.
Je proto třeba, aby se uplatnila zásada in dubio pro reo.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s napadeným rozsudkem
krajského soudu.
Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou k tomu
oprávněnou, proto Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích rozsahu
uplatněných důvodů; zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti na padeného
rozsudku, neboť pouze v případě přezkoumatelného rozhodnutí je zpravidla možné zabývat
se dalšími kasačními námitkami (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105). Jde-li o namítanou nepřezkoumatelnost, lze předeslat,
že k požadavku přezkoumatelnosti rozhodnutí krajských soudů Nejvyšší správní soud
v judikatuře konstantně uvádí, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy,
jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňo vání zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu. D ále pak, není-li zřejmé,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci obsaženou v žalobě,
nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Nepřezkoumatelné
je také rozhodnutí, v němž se soud opomněl vypořádat s některou ze včasně uplatněných
žalobních námitek (srov. například rozsudky č. j. 5 As 72/2010 - 60, č. j. 5 As 29/2007 - 64
případně č. j. 4 Ads 21/2007 - 77). V projednávané věci však Nejvyšší správní soud žádné
ze shora uvedených pochybení krajského soudu neshledal. Sám stěžovatel ostatně námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku formuloval toliko obecně. Podle Nejvyššího
správního soudu je podstatné, zda krajský soud na všechny uplatněné žalobní námitky
v odpovídající míře reagoval. Není přitom pravdou, že by se krajský soud s argumenty stěžovatele
zpochybňujícími výpovědi zasahujících policistů nevypořádal. V této souvislosti lze odkázat
zejména na str. 8 odůvodnění napadeného rozsudku, kde soud na žalobní námitky reaguje,
ostatně stěžovatel v kasační stížnosti neoznačil žádnou konkrétní námitku či argument,
který by nebyl soudem vypořádán. Obecně vznesené námitce nepřezkoumatelnosti by bylo
možné přisvědčit pouze tehdy, pokud by odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
zjevně vykazovalo výše označené vady, které vyplynuly z dosavadní judikatury. Takové vady
ovšem v projednávané věci dány nejsou, námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Další kasační námitkou stěžovatel zpochybnil věrohodnost svědecké výpovědi
zasahujících policistů s ohledem na způsob jejich odměňování. K této námitce je nutno předeslat,
že rozsudek Nejvyššího správního soudu, na který stěžovatel v této souvislosti odkázal
(č. j. 6 As 22/2013 - 27), pokud jde o hodnocení policistů dle úspěšnosti postihů za přestupky,
toliko stručně rekapituluje závěry, jež zdejší soud zaujal již ve své předchozí judikatuře.
Konkrétně se jedná především o rozsudek ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63,
z něhož mimo jiné k otázce věrohodnosti výpovědí policistů výslovně vyplývá,
že „[p]omineme-li speciální důvody pochyb o nestrannosti jako např. rodinněprávní, kamarádský či jiný
užší vztah policisty k účastníkům soudního či správního řízení nebo jiným osobám majícím zájem na jeho
výsledku …, lze policistu považovat za nestranného svědka tehdy, není- li žádným způsobem motivován,
ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku daného řízení. (…) pochybnost
o nestrannosti policisty jako svědka může vzniknout tehdy, je -li policista hodnocen, a to přímo nebo nepřímo,
skrytě či oficiálně, podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu jednotlivců za přestupky nebo jiná
protiprávní jednání. Je-li tedy chválen či odměňován v případě, že se mu daří zjistit a odhalit vysoký
či nadprůměrný počet přestupků, anebo je naopak kritizován či penalizován, nedaří -li se mu to. To pak je důvod
ke zkoumání věrohodnosti, pravdivosti a přesvědčivosti jeho svědecké výpovědi. Nejvyšší správní soud v žádném
případě nemá za to, že uvedené pozitivní či negativní motivační důvody nutně vedou v masovém měřítku k tomu,
že policisté jako svědci vypovídají vědomě nepravdu. Pouze upozorňuje, že mohou vést v některých případech
k takovému jednání a v jiných případech mohou vyvolat v policistovi subjektivní přesvědčení, že určité skutečnosti
viděl, ač se nestaly, anebo naopak neviděl, ač se staly. V dosavadním řízení nevyšlo najevo, že by u policistů,
kteří byli vyslechnuti jako svědci, existovala taková motivace. Ze svědeckých výpovědí, zejména v těch částech,
v nichž se shodují s tvrzeními stěžovatele, však vyplývá významná pochybnost, zda je lze považovat za nezaujaté
svědky. Při kontrole stěžovatele v souvislosti s údajným telefonováním za jízdy totiž oba policisté projevili velmi
neobvyklou horlivost a důkladnost, aniž by pro to vzhledem k okolnostem vyvstaly jakékoli zvláštní důvody.
Stěžovatel i oba policisté shodně uvádějí, že stěžovatel byl podro ben nejen kontrole dokladů a testu, zda není
pod vlivem alkoholu, ale byl kontrolován technický stav vozidla a povinná výbava …, byl kontrolován výstražný
trojúhelník, klíč na kola, lékárnička, reflexní vesta, žárovky, ale i shoda pneumatik s typem předeps aným
pro provoz vozidla a stav dezénu rezervního kola, které bylo z tohoto důvodu třeba odmontovat z umístění
na spodku vozidla. Z obsahu správního spisu přitom není patrné, že při kontrole vyvstal důvod k podezření,
že by některé z kontrolovaných prvků vozidla či jeho povinné výbavy nesplňovaly předepsané náležitosti.
Kontrolu provedenou policisty tedy nutno považovat za namátkovou, neopřenou o konkrétní podezření z porušení
předpisů a přitom nanejvýš rozsáhlou a důkladnou. Zejména kontrolu rezervy spojenou s nutností ji odmontovat
lze vzhledem k absenci podezření, že s rezervou není něco v pořádku, považovat za šikanu stěžovatele“ .
Nejvyšší správní soud záměrně ponechal citaci relevantní pasáže odůvodnění daného
rozhodnutí v celém rozsahu, aby byl zřejmý kontext dílčích argumentů, které stěžovatel použil.
V návaznosti na takto citované závěry zdejšího soudu je nutno upozornit především na to,
že v projednávané věci nejen nevyvstala jakákoliv pochybnost o tom, že by měli být uvedení
policisté motivování z hlediska svého odměňování na usvědčení stěžovatele ze spáchání
přestupku, ale nejsou zde (ani v náznaku) dány specifické okolnosti citovaného rozhodnutí,
které by svědčily „horlivému“ či snad dokonce až šikanóznímu postupu policistů. Žádné takové
skutečnosti stěžovatel ani netvrdil a ze správního spisu neplynou. Lze tedy uzavřít, že obecná
námitka týkající se možné motivace zasahujících policistů na postižení žalobce za přestupek není
v projednávané věci způsobilá zpochybnit věrohodnost jejich svědeckých výpovědí.
Krajský soud v napadeném rozsudku poměrně podrobně a přehledně vysvětlil svůj náhled
na hodnocení jednotlivých důkazů, které byly v dané věci v řízení před správními orgány
navrženy a provedeny, přičemž Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje
a plně na něj odkazuje. Nepochybily ani správní orgány, které dostály své povinnosti vypořádat
se s rozpory plynoucími z výpovědí svědků a obviněného, jak požaduje konstantní
judikatura zdejšího soudu, na kterou stěžovatel upozornil (rozsudky ze dne 20. 3. 2013, č . j. 9 As
139/2012 - 30, a ze dne 22. 9. 2011, č . j. 2 As 52/2011 - 47). Není pravdou, že by správní orgány
přisuzovaly některému z důkazních prostředků (zde výpovědi zasahujících policistů) vyšší váhu,
než důkazním prostředkům jiným. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného jasně plyne, že správní
orgány nedaly přednost výpovědi policistů z důvodu jejich „větší hodnoty“, ale s ohledem
na logičnost a návaznost průběhu skutkového děje, který z e vzájemně souladných výpovědí
policistů vyplynul. Nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že by žalovaný či krajský soud
nevzali skutečnosti tvrzené stěžovatelem vůbec v potaz. Krajský soud přesvědčivě vysvětlil,
proč má za to, že to, co držel stěžovatel v ruce, nebyla krabička cigaret, ale mobilní telefon.
Přiléhavě se pak vypořádal i s tvrzením stěžovatele týkajícím se oslnění zasahujících policistů
i špatnou viditelností. Správní orgány řádně hodnotily jednotlivé důkazy a na základě
provedeného dokazování některým tvrzením uvěřily, některým nikoliv, přičemž odpovídajícím
způsobem vysvětlily z jakého důvodu, což je výrazem zásady volného hodnocení důkazů
(srov. §50 odst. 4 správního řádu).
Za důvodnou pak nelze považovat ani námitku stěžovatele, který s odkazem na rozsudek
zdejšího soudu ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 - 86, konstatoval, že je v dané věci třeba
aplikovat zásadu in dubio pro reo. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že „stěžovatele
lze shledat vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v držení mobilního telefonu v ruce při řízení motorového
vozidla jen tehdy, pokud provedené důkazy po jejich vyhodnocení vytvoří dostatečně jednoznačný, vzájemně
provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému
závěru, než že stěžovatel mobilní telefon při řízení motorového vozidla držel v ruce. Nebude -li možno provedené
relevantní důkazy takto vyhodnotit, zůstane pochybnost, zda stěžovatel při řízení motorového vozidla skutečně
držel v ruce mobilní telefon, a v takovém případě jej nelze shledat vinným ze spáchání přestupku“ . Pochybnosti,
zda stěžovatel při řízení motorového vozidla skutečně v ruce držel mobilní telefon, vedoucí
k aplikaci citované zásady, však byly ve shora označené věci založeny na odlišných okolnostech,
než jsou dány v případě nyní projednávaném. Nejvyšší správní soud se v daném rozsudku zabýval
situací, v níž mimo jiné zasahující policisté prováděli zjevně nesouvisející kontrolu vybavení
vozidla, ze svědeckých výpovědí vyplynula osobní antipatie mezi obviněný m a policisty
(tvrzené arogantní chování a vyhrožování ze strany obviněného) a předmětem dokazování
byl též mimo jiné znalecký posudek týkající se možnosti rozeznávat předměty v daném vozidle
s ohledem na jeho zastínění fóliemi. Tyto specifické okolnosti, které (mimo jiné) v dané věci
vedly Nejvyšší správní soud k závěru o míře pochybností odůvodňujících aplikaci zásady
„v pochybnostech ve prospěch obviněného“, v nyní projednávaném případě nenastaly.
Zde se stěžovatel toliko svými pozdějšími tvrzeními pokusil zpochybnit výpovědi zasahujících
policistů, což však pro užití závěrů z citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemůže
být dostatečné. Jak již bylo výše uvedeno, takto vzniklé pochybnosti byly v odůvodnění
rozhodnutí správních orgánů v projednávané věci přesvědčivě vyvráceny a i v tomto ohledu tedy
závěry krajského soudu obstojí.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal podanou kasační stížnost
v žádné ze vznesených námitek za důvodnou, a proto ji zamítl (§110 odst. 1. in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s., za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl
v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému,
jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. října 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu