ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.155.2014:54
sp. zn. 3 As 155/2014 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Zory Šmolková a JUDr. Jana Vyklického, ve věci žalobce D. K., zastoupen
JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem Plzeň, Vlastina 23 proti žalovanému: Krajský
úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2014, č. j. 17 A 46/2013 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále „stěžovatel“) napadal rozsudek Krajského
soudu v Plzni (dále „krajský soud“) ze dne 30. 6. 2014, č. j. 17 A 46/2013 – 42, kterým krajský
soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2013,
č. j. DSH/15586/13. Tímto rozhodnutím žalovaného bylo změněno rozhodnutí Magistrátu
města Plzně ze dne 19. 8. 2013, č. j. MMP/169250/13, kterým byl stěžovatel uznán vinným
ze spáchání přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o provozu
na pozemních komunikacích“), v souvislosti s porušením ust. §3 odst. 3 písm. a) téhož zákona
a dále ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) citovaného zákona, v souvislosti
s porušením §6 odst. 8 písm. a) téhož zákona. Stěžovateli byla uvedeným rozhodnutím
Magistrátu města Plzně uložena pokuta ve výši 26.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel na dobu 13 měsíců; zároveň mu byla rozhodnutím uložena
povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Rozhodnutím žalovaného bylo toto
rozhodnutí Magistrátu města Plzně změněno tak, že z výroku o vině bylo vypuštěno porušení
§6 odst. 8 zákona o provozu na pozemích komunikacích a naplnění skutkové podstaty přestupku
dle §125c odst. 1 písm. k) citovaného zákona. Výrok o trestu byl změněn tak, že stěžovateli byla
uložena pokuta ve výši 25.000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců.
Stěžovatel se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku krajského soudu z důvodu podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále „s .ř. s.“), a rovněž zrušení rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu
v prvním stupni.
Stěžovatel měl údajně dne 20. 10. 2012 řídit vozidlo VW Lupo, reg.zn. X, přestože nebyl
držitelem řidičského oprávnění. Byť tuto skutečnost potvrdil v oznámení přestupku
i při výpovědi před správním orgánem I. stupně, v rámci odvolání podaného k žalovanému toto
své tvrzení odvolal a tvrdil, že vozidlo neřídil a nemohl se tedy dopustit vytýkaného jednání.
Žalovaný přesto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bez dalšího potvrdil,
aniž by doplnil řízení o nové podklady pro rozhodnutí.
Stěžovatel spatřuje vadu řízení v tom, že žalovaný i správní orgán I. stupně skutkový stav
zjistili pouze z odvolané výpovědi stěžovatele, a tím i zpochybněného oznámení přestupku,
a z úředního záznamu pro podání vysvětlení, čímž porušili ustavení §137 odst. 4 správního řádu,
podle kterého záznam o podání vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek. Skutkový stav
tak nemá oporu v provedených důkazech, neboť po odvolání výpovědi stěžovatele zde není
žádný důkaz k tomu, zda stěžovatel řídil v inkriminované době předmětné vozidlo. Rozhodnutí
žalovaného i správního orgánu I. stupně je tak nezákonné a tuto vadu stěžovatel vytknul
již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Krajský soud proto měl napadené
rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Stěžovatel dále považuje rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů rozhodnutí, což je důvod kasační stížnosti předvídaný ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Stěžovatel na podporu svého tvrzení, že v inkriminované době vozidlo neřídil,
navrhl výslech policistů. Policisté však vyslechnuti nebyli a skutkový stav tak nebyl zjištěn
dostatečně. Krajský soud se s otázkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu v rozhodnutí
nevypořádal a bez dalšího akceptoval argumentaci žalovaného, že důkazní stav i po odvolání
výpovědi stěžovatele je dostatečný pro vydání rozhodnutí.
Krajský soud dále nesprávně posoudil právní otázku, zda lze užít jako důkaz výpověď
stěžovatele, kterou tento následně odvolal, čímž je naplněn důvod kasační stížnosti předvídaný
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Podle žalovaného se Krajský soud v Plzni
vypořádal se všemi žalobcovými námitkami, neboť odůvodnil, proč považuje skutkový stav
za dostatečně prokázaný i bez výslechu policistů a proč považuje odvolání výpovědi obsahující
doznání žalobce za účelové. Žalovaný je přesvědčen, že může a je podle §50 odst. 4 správního
řádu povinen zkoumat věrohodnost jak žalobcem učiněné výpovědi při ústním jednání,
tak odvolání této výpovědi v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaný považoval
odvolání výpovědi za nevěrohodné, nebylo způsobilé vnést pochybnosti do dosud zjištěného
skutkového stavu, a proto žalovaný další dokazování neprovedl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud následující skutečnosti. Stěžovatel
byl dne 20. 10. 2012 v 11. hod. zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, přičemž
nepředložil řidičský průkaz s tím, že jej zapomněl doma. Následně policisté zjistili, že stěžovatel
je veden jako „neřidič“, neboť nemá řidičské oprávnění pro žádnou z řidičských skupin.
V podaném vysvětlení, o kterém byl se stěžovatelem tentýž den sepsán úřední záznam, stěžovatel
uvedl, že se tzv. „vybodoval“. Proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně o povinnosti odevzdat
řidičský průkaz se odvolal, ale neví, jak odvolání dopadlo, neboť v době rozhodování
byl ve Finsku a jednal za něj jeho zástupce. U ústního jednání před správním orgánem dne
29. 7. 2013 stěžovatel svou výpověď zopakoval s tím, že svého jednání lituje, kdyby věděl
o blokaci, vozidlo by neřídil. Doplnil, že uvedený den jel za přítelkyní. Po seznámení
s oznámením přestupku a spisovou dokumentací stěžovatel uvedl, že ke spisové dokumentaci
nemá výhrady, vše je dle jeho názoru pravdivé. Správní orgán kromě výslechu stěžovatele provedl
k důkazu listiny, mj. oznámení přestupku ze dne 7. 6. 2013, úřední záznam zakročujících
policistů, úřední záznam o podání vysvětlení a listinné důkazy k pozbytí řidičského oprávnění
stěžovatele, a na základě toho rozhodli o vině stěžovatele. V odvolání proti tomuto rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně stěžovatel odvolal svou výpověď - doznání, protože ji učinil
pod psychickým nátlakem, a uvedl, že předmětného dne uvedené vozidlo a ani žádné jiné vozidlo
neřídil a nemohl být tedy kontrolován příslušníky Policie České republiky.
Nejvyšší správní soud se zabýval stěžovatelem namítanou nezákonností rozhodnutí
žalovaného z důvodu nesprávně zjištěného skutkového stavu [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.],
neboť správní orgán opřel právní kvalifikaci o skutkový stav, který tu ve skutečnosti není, neboť
důkazy jednak provedeny nebyly a jednak provedené důkazy byly získány způsobem, který
je v rozporu se zákonem. Pochybení správního orgánu stěžovatel spatřuje v použití úředních
záznamů jako zdrojů skutkových zjištění, ač tyto jako důkaz dle §137 odst. 4 správního řádu
použít nelze, rovněž tak nelze skutkový stav zjistit z odvolané výpovědi, naopak správní orgán
neprovedl stěžovatelem navržené výslechy svědků (policisty).
Nejvyšší správní soud předesílá, že zákon o přestupcích neupravuje postup při zjišťování
skutkového stavu, proto je podle §51 zákona o přestupcích nutno vyjít ze subsidiárně
použitelných předpisů o správním řízení, konkrétně z již výše uvedeného ust. §3 správního řádu,
podle kterého, nestanoví-li zákon něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho
úkonů s požadavky uvedenými §2, tedy s požadavky na zákonnost jeho postupu. Ustanovení
§50 odst. 3 správního řádu správnímu orgánu ukládá povinnost i bez návrhu zjišťovat všechny
rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu v řízení z moci úřední
správní orgán ukládá nějakou povinnost. Správní orgán přitom podklady pro rozhodnutí,
zejména důkazy, hodnotí podle své úvahy, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§50 odst. 4 správního řádu). Samotný postup správního
orgánu při provádění dokazování pak upravuje §51 a násl. správního řádu (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2009, č. j. 1 As 44/2009 - 101).
Co se týká možnosti užití úředních záznamů pro zjištění skutkového stavu, správní právo
s výjimkou ustanovení §137 odst. 4 správního řádu nemá speciální úpravu. Náležitosti úředního
záznamu o úkonu stanoví zákon č. 273/2008 Sb., o policii, v §109 odst. 1 tak, že musí
být pořízen bez zbytečného odkladu a musí obsahovat uvedení času, důvodu, průběhu
a okolností úkonu; podpis nebo vyjádření osoby, které se úřední záznam týká, zákon o policii
nevyžaduje. Zákon v ustanovení §137 odst. 4 správního řádu výslovně vylučuje použít
jako důkazní prostředek úřední záznam o podání vysvětlení, neboť jej pořizuje správní orgán,
aniž by osoba, která vysvětlení podává, měla na jeho obsah vliv – nemůže proti němu ani vznést
námitky ani jej nemusí podepsat. Tomuto odpovídá i stěžovatelem citované rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 96/2008 - 115 z 22. 1. 2009, ve kterém Nejvyšší správní
soudu mj. dovodil: „možnosti použití úředního záznamu k dokazování jsou velmi přesně vymezeny právě
v trestním řádu (§158 odst. 5 trestního řádu). Úřední záznam, v němž je zachyceno vysvětlení osoby získané
před zahájením trestního stíhání, neslouží jako důkazní prostředek (s výjimkou podle §314d odst. 2 trestního
řádu), nýbrž jako podklad k úvaze, zda osoba, která vysvětlení poskytla, má být vyslechnuta jako svědek“.
Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 3. 2004, II. ÚS 788/02 dospěl k závěru, že „úřední záznam
je jednostranný úkon správního orgánu a nemá charakter veřejné listiny, která by potvrzovala pravdivost toho,
co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno“, a podtrhuje, že „i v oblasti správního trestání platí princip presumpce
neviny a z něho vyplývající zásada rozhodování v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Úředním záznamem,
na základě kterého Ústavní soud tento svůj formuloval, je záznam policisty o telefonickém
předvolání obviněného k ústnímu jednání, kterého se obviněný nezúčastnil a popíral,
že by se o ústním jednání dozvěděl; tedy jde o úřední záznam správního orgánu, na jehož obsahu
nemá účastník žádný vliv a který popírá.
Zákaz užití úředního záznamu o podání vysvětlení jako důkazního prostředku
však nevylučuje užití úředního záznamu včetně úředního záznamu o podání vysvětlení
ve správním řízení jako jednoho z podkladů pro rozhodnutí, neboť co může být podkladem
pro rozhodnutí, stanoví §50 odst. 1 správního řádu demonstrativním výčtem tak, že jimi mohou
být návrhy účastník, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady
od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci. Podkladem pro rozhodnutí tak může
být prakticky cokoliv, co může přispět ke zjištění stavu věci a bylo získáno v souladu se zákonem.
Lze tedy přisvědčit stěžovateli, že pokud by skutkový stav správní orgán zjistil pouze
na základě úředních záznamů vyhotovený správním orgánem a dále nijak neverifikovaných mimo
sféru dispozice správního orgánu, např. listinou vyhotovenou třetí osobou, výslechem svědka,
výpovědí účastníka apod., a zejména v případě, kdyby obviněný obsah takového úředního
záznamu popíral, pak by takto zjištěný skutkový stav neměl oporu v dokazování a jednalo
by se o chybu v objektivní stránce utváření podkladu pro rozhodnutí a rozhodnutí by bylo
nezákonné [srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 1997, č. j. 6 A 61/95 - 36
(SoJ. 98, 5:158)].
V tomto případě však žalovaný i správní orgán I. stupně skutkový stav zjistil ze souhrnu
podkladů pro rozhodnutí, které jsou ve vzájemném souladu a logické spojitosti, a je tvořen kromě
úředního záznamu zasahujících policisty, úředním záznamem o podaném vysvětlení, které
je stěžovatelem podepsáno, oznámením přestupku, a dále listinami ze správního řízení o dosažení
dvanáctibodového bodového ohodnocení řidiče – stěžovatele, včetně rozhodnutí správních
orgánů v této věci, vyjádřením stěžovatele k těmto listinám a v neposlední řadě výpovědí
stěžovatele u ústního jednání. Všechny podklady pro rozhodnutí jsou samotným stěžovatelem
prohlášeny za správné a pravdivé a listina - oznámení přestupku – je navíc v den kontroly
na místě samém stěžovatelem podepsána, bez dalšího jeho vyjádření, ze kterého by vyplývala
nepravdivost jejího obsahu. V rozporu s těmito podklady je pouze ve velkém časovém odstupu
učiněné tvrzení stěžovatele v rámci odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
že vozidlo v inkriminovaný čas neřídil. Žalovaný i správní orgán I. stupně tak postupovali
při zjišťování skutkového stavu v souladu se zákonem, konkrétně s citovaným ust. §3, §50
odst. 4 a §50 odst. 1 správního řádu, nedopustili se vytýkaného porušení ust. §137 odst. 4
správního řádu, neboť úřední záznam o podání vysvětlení nehodnotili jako důkaz, ale zabývali
se jím při hodnocení ostatních skutkových zjištění, která učinili jak z listinných důkazů,
tak dalších podkladů pro rozhodnutí. Pokud by tyto podklady pro rozhodnutí včetně toho,
co uvedl samotný stěžovatel, pominuli, nepřihlédli k nim a nehodnotili je, pak by postupovali
v rozporu se shora uvedeným ustanovením §50 odst. 4 správního řádu. Skutkový stav
tak byl zjištěn řádně a kasační námitka stěžovatele je v této části nedůvodná.
K namítanému pochybení žalovaného neprovedením navrženého výslechu policistů
Nejvyšší správní soud odkazuje na své rozhodnutí z 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 - 62,
publ. pod č. 847/2006 Sb. NSS, ve kterém dospěl k závěru, že je na správním orgánu,
aby rozhodl o tom, které důkazy v řízení o přestupku provede; tím však nesmí omezit právo
osob, které čelí obvinění trestní povahy v širším slova smyslu, vyslýchat nebo dát vyslýchat
svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků v jejich prospěch za stejných
podmínek jako svědků proti sobě [článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod]. Odmítnutí návrhu na provedení důkazu musí být dostatečně odůvodněno
a vysvětleno.
Z uvedeného plyne, že správní orgán není vždy automaticky povinen vyhovět všem
důkazním návrhům účastníků řízení. Musí však přezkoumatelným způsobem vysvětlit, proč
takovéto důkazy nebudou provedeny. Této povinnosti dostáli jak žalovaný tak správní orgán
prvního stupně.
V posuzované věci se správní orgán prvního stupně ani nemohl s návrhem stěžovatele
na výslech svědků – zasahujících policistů, vypořádat, neboť tento návrh stěžovatel explicitně
vznesl až v žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Správní orgán I. stupně své rozhodnutí učinil
na základě skutkového stavu zjištěného z výpovědi stěžovatele (obviněného), obsahující
jeho doznání, z úředního záznamu zasahujícího policisty, z oznámení přestupku a rovněž
z úředního záznamu o podání vysvětlení, které v době rozhodování orgánu I. stupně vzájemně
korespondovaly. Doznání stěžovatele učiněné jak bezprostředně po silniční kontrole
dne 20. 10. 2012, tak poté u ústního jednání před správním orgánem dne 29. 7. 2013,
tedy o 9 měsíců později, bylo v souladu se zjištěními zasahujících policistů, jak jsou zachyceny
v úředním záznamu a v oznámení přestupku, a správní orgán I. stupně tak zcela důvodně dospěl
k závěru, že doznání stěžovatele je věrohodné a že věci proběhly tak, jak stěžovatel tvrdil.
Nesprávně zjištěný skutkový stav stěžovatel namítal až v odvolání, kdy v rozporu
s dosavadními vyjádřeními uvedl, že předmětné vozidlo neřídil. Žalovaný v rozhodnutí
o odvolání stěžovatele srozumitelně odůvodnil, proč přes změnu tvrzení stěžovatele svědecký
výslech policistů neprovedl. Poukázal na to, že skutkový stav i po odvolání doznání stěžovatele
nebyl zjištěn pouze z úředního záznamu o podání vysvětlení stěžovatelem, ale z dalších podkladů
– z oznámení přestupku, podepsaném stěžovatelem, které je v souladu s úředním záznamem
zasahujících policistů, a dále z výpisu z evidenční karty řidiče (stěžovatele), z oznámení Magistrátu
města Plzně o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzvy stěžovateli k odevzdání
řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění z 23. 8. 2011, z rozhodnutí
Magistrátu města Plzně o zamítnutí námitek proti provedení záznamu bodu z 9. 11. 2011,
a rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje z 21. 5. 2012, o zamítnutí odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně o zamítnutí námitek proti provedení záznamu bodů
v bodovém hodnocení řidiče – stěžovatele. Uvedené listinné důkazy správní orgán provedl
k obraně stěžovatele, že řídil předmětné vozidlo, aniž věděl o tom, že nemá řidičské oprávnění.
Pokud by stěžovatel vozidlo neřídil a nebránil se tím, že nevěděl o tom, že nemá řidičské
oprávnění, pak by k této obraně nebylo třeba provádět dokazování. Žalovaný proto považoval
zjištěný skutkový stav za dostatečný pro rozhodnutí, bez důvodných pochybností, a naopak
navržený výslech svědků za nadbytečný.
Žalovaný i správní orgán I. stupně přezkoumatelným způsobem odůvodnili,
proč dokazování nedoplnili, s jejich argumentací se ztotožnil i krajský soud a námitka stěžovatele
spočívající v nesprávnost zjištěného skutkového stavu neprovedením navržených důkazů tak není
důvodná.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že namítaný důvod kasační stížnosti dle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. zde není dán, neboť skutkový stav byl zjištěn z důkazů, které mají oporu
ve spise, a při jeho zjišťování žalovaný ani správní orgán I. stupně neporušili zákon.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu, neboť krajský soud neprovedl jím navržené důkazy (výslechy policistů), které měly
dosvědčit, že předmětný přestupek nespáchal, a spokojil se s argumentací žalovaného
o nadbytečnosti tohoto důkazu. Rozsudek krajského soudu je tak podle něj nezákonný [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, zveřejněném
pod č. 10 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu uvedl, že „zásadám spravedlivého
procesu nutno rozumět tak, že v řízení před soudem musí být dána účastníkovi tohoto řízení možnost vyjádřit
se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění
(prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu
nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém
rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval,
a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ
svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami,
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými
v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho
též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy“ (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 6. 2005, č. j. 6 Ads 29/2003 - 105).
Krajský soud se s důvody, pro které neprovedl navržené důkazy – výslechy zasahujících
policistů jako svědků – v napadeném rozhodnutí vypořádal tak, že má za to, že skutkový stav
byl bez důvodných pochyb a dostatečně zjištěn žalovaným z ostatních podkladů pro rozhodnutí,
bez ohledu na to, že žalobce svou výpověď obsahující jeho doznání odvolal. Krajský soud
vysvětlil, že tvrzení žalobce, že v předmětné době vozidlo neřídil a tudíž nebyl ani kontrolován
policejní hlídkou, neuvěřil a naopak shledal věrohodnou jeho původní výpověď, která zcela
koresponduje jak s oznámením přestupku sepsaným na místě kontroly, tak s úředním záznamem
o spáchání přestupku sepsaným zasahujícími policisty, tak i s úředním záznamem žalobce
o podání vysvětlení, které sice podle názoru krajského soudu nelze ve smyslu §50 odst. 1
správního řádu považovat za důkazy, jsou ale podklady pro rozhodnutí. Krajský soud tedy
důkaznímu návrhu žalobce nevyhověl pro jeho nadbytečnost, neboť to, co mělo být navrženým
důkazem vyvráceno, tedy že žalobce řídil předmětné vozidlo v uvedený den, bylo bez důvodných
pochybností potvrzeno ostatními podklady pro rozhodnutí včetně provedených listinných
důkazů a původní výpovědí žalobce.
Nejvyšší správní soud se s názorem krajského soudu ztotožňuje. Ačkoliv je soudní
přezkum správních rozhodnutí založen na kasačním principu a správní soudy se zabývají věcí
v tzv. plné jurisdikci, záleží na uvážení soudu, zda bude opakovat dokazování správního orgánu
nebo provádět důkazy nové, nebo zda skutkový stav zjištěný správním orgánem bude považovat
za dostatečný a navržené důkazy neprovede, jak tomu je v tomto případě, pokud se s návrhy
na provedení důkazů vypořádá přezkoumatelným způsobem. Možností užití úředních záznamů
jako podkladů pro rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval výše. Pokud Krajský soud v Plzni
hodnotil listiny, jejichž obsah byl správním orgánem přečten u ústního jednání a stěžovatel
správnost jejich obsahu nijak nenamítal, ač tuto možnost měl, jako podklady pro rozhodnutí,
ze kterých ve spojení s výpovědí stěžovatele (obviněného) a podpůrně dalšími provedenými
listinnými důkazy lze zjistit skutkový stav dostatečně pro rozhodnutí, a proto neprovedl další
dokazování, pak rozhodnutí krajského soudu netrpí stěžovatelem vytýkanou nepřezkoumatelností
rozhodnutí pro nedostatek důvodů rozhodnutí, neboť krajský soud se v rozhodnutí
s provedenými i navrženými a neprovedenými důkazy jednoznačně a v souladu s §77 odst. 2
s. ř. s. a §§50 a 51 správního řádu vypořádal a kasační stížnost je tak ohledně tohoto vytýkaného
důvodu nedůvodná.
Stěžovatel dále zpochybnil posouzení právní otázky krajským soudem, zda jako důkaz
lze užít odvolanou výpověď stěžovatele, tedy namítl důvod stížnosti předvídaný v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. [spíše důvod předvídaný v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Krajský soud
v napadeném rozsudku uvádí, že „správní orgány za důkaz v dané věci správně považovaly
i výpověď žalobce při jednání před správním orgánem I. stupně. Doznání žalobce tehdy učiněné
sice žalobce v odvolání odvolal, tato skutečnost neznamená, že by již nadále nebylo možno tuto
výpověď zaznamenanou v protokole o jednání použít….“.
Právo obviněného změnit výpověď učiněnou u ústního ujednání, popř. odvolat doznání,
s ohledem na vlastní strategii obrany, vyplývající ze zákazu obviněného nutit k výpovědi
a doznání dle §73 odst. 2 posl. věta zákona o přestupcích, však nevylučuje právo správního
orgánu a soudu vyhodnotit tento úkon v kontextu s ostatními skutečnostmi a případně jej označit
za nevěrohodný, jak zde učinil krajský soud, pokud odvolání doznání je zcela jednoznačně
v rozporu se všemi shromážděnými podklady pro rozhodnutí a vším, co v řízení vyšlo
najevo, a je učiněno s velkou časovou prodlevou – v tomto případě stěžovatel doznal vytýkaný
skutek – řízení vozidla poté, co proběhal silniční kontrola dne 20. 10. 2012, následně
dne 29. 7. 2013 u ústního jednání uvedl, že vozidlo řídil a omlouvá se za své jednání, neboť
o tom, že pozbyl řidičské oprávnění nevěděl, a kdyby to věděl, vozidlo by neřídil, a tvrzení
o tom, že vozidlo neřídil, činí až dne 13. 9. 2013. Stěžovatel přitom při odvolání svého doznání
neuvádí vlastní skutkový děj, což je sice v souladu se shora uvedeným sut. §73 odst. 2 zákona
o přestupcích, nicméně věrohodnost takového úkonu je tím opět snížena. Pokud změněné
tvrzení stěžovatele soud vyhodnotil za nevěrohodné, zůstává tímto odvoláním doznání
nezměněna výpověď stěžovatele u ústního jednání a pak – pokud je v souladu s ostatními důkazy
a podklady pro rozhodnutí – z ní lze učinit skutková zjištění, která tvoří závěr o skutkovém stavu
pro rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 9. 10. 2007,
č. j. 9 As 37/2007 - 76). Za této situace krajský soud při posouzení nastíněné právní otázky
nepochybil a kasační stížnost stěžovatele je ohledně této námitky nedůvodná.
Vzhledem ke shora uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud důvody kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. a), b) ani d) s. ř. s. opodstatněnými, a proto podle ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl bez jednání postupem podle
ustanovení §109 odst. 1 citovaného zákona.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto
úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady v řízení o kasační
stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu