ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.185.2014:28
sp. zn. 3 As 185/2014 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: L. S.,
zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Polská 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary – Dvory,
Závodní 353/88, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2014, č. j. 4534/DS/13-3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 31. 7. 2014,
č. j. 57 A 5/2014 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Magistrát města Karlovy Vary (dále jen „správní orgán I. stupně“) usnesením
ze dne 15. 11. 2013, č. j. 12151/OD/13/Rsz, zastavil podle §66 odst. 1 písm. c) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, řízení o udělení řidičského oprávnění skupiny B a o vydání
řidičského průkazu, neboť žalobce v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti týkající
se prokázání jeho obvyklého bydliště na území České republiky.
Krajský úřad Karlovarského kraje (dále též „žalovaný“) rozhodnutím z 8. 1. 2014,
č. j. 4534/DS/13-3, zamítl odvolání žalobce a potvrdil usnesení správního orgánu I. stupně.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 7. 2014, č. j. 57 A 5/2014 – 40, zamítl žalobu
proti rozhodnutí žalovaného s odůvodněním, že řidičské oprávnění lze udělit toliko zahraničnímu
žadateli, který má obvyklé bydliště na území České republiky, to však žalobce neprokázal.
II. Kasační stížnost
Žalobce (dále též jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni kasační
stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Napadený rozsudek je dle jeho názoru nepřezkoumatelný podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Stěžovatel nesouhlasí předně s důvody, pro které krajský soud neprovedl navržené listinné
důkazy - potvrzení o přechodném pobytu, výpis z živnostenského rejstříku, potvrzení o závislé
činnosti v Německu. Podle jeho názoru vyložil Krajský soud v Plzni v rozsudku své úvahy
jen nedostatečně, jeho rozhodnutí není přesvědčivě odůvodněno a je proto nezákonné
a protiústavní.
Ke kasačnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatel uvedl, že krajský soud
nesprávně vyložil rozhodné pojmy. Nejvyšší správní soud by proto měl předložit Soudnímu
dvoru Evropské unie předběžnou otázku na výklad a prokazatelnost pojmů „obvyklé bydliště“,
„osobní vazby“, „profesní vazby“ žadatele o řidičský průkaz dle článku 12 Směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2006/126/ES o řidičských průkazech.
Stěžovatel dále rozsudku vytýká vadu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. K tomuto
důvodu namítá, že žalovaný nesprávně zastavil řízení, aniž byly splněny podmínky
podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu.
Stěžovatel svou argumentaci založil na tom, že obvyklé bydliště se podle §92 odst. 4
písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o s ilničním provozu, prokazuje demonstrativně vyjmenovanými
doklady (např. potvrzením o přechodném pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České
republiky, výpisem z katastru nemovitostí potvrzujícím vlastnická práva k nemovitosti, nájemní
smlouvou). Stěžovatel uvedl, že ve správním řízení předložil potvrzení o přechodném pobytu
cizinců na území České republiky, potvrzení o registraci na finančním úřadu, kopii záznamu
o výměně 50 EUR, výpis ze živnostenského rejstříku, potvrzení o přechodných pobytech
na území České republiky s pobytem od 20. 8. 2012 na adrese R. a dále s pobytem od 5. 11. 2012
na adrese Č. v K. V. Dále tvrdí, že jeho přechodný pobyt je faktický. Podle stěžovatele bylo takto
v řízení prokázáno jeho obvyklé bydliště ve smyslu §2 hh) bod 2 zákona o silničním provozu,
neboť pobývá na území 2 států Unie a za účelem pobytu a podnikání se vrací na území České
republiky.
Žalovaný ve vyjádření setrval na svém názoru, odkázal přitom na odůvodnění ža lovaného
rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě z 26. 2. 2014.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Z odůvodnění
rozsudku je zřejmý závěr Krajského soudu v Plzni, že ve věci byla prokázána existence vazeb
stěžovatele k území Německa, a proto formálně předložené doklady nemoh ou prokázat jeho
osobní vazby k území České republiky. Strohý závěr krajského soudu o bezvýznamnosti
navržených důkazů pro další posouzení a hodnocení důvodnosti žaloby je v těchto souvislostech
pro Nejvyšší správní soud naprosto logický, srozumitelný, dostatečně odůvodněný
a přezkoumatelný. Nejvyšší správní soud současně neshledal ani jinou vadu způsobující
nepřezkoumatelnost rozsudku. Rozsudek je i jako celek srozumitelný, je z něj patrno, jak krajský
soud o věcných otázkách uvážil, odůvodnění je v souladu s výrokovou částí rozsudku. Nejvyšší
správní soud tedy ex officio (srov. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) nezjistil žádnou jinou vadu řízení
před soudem, a proto uzavírá, že kasační stížnost je ohledně tvrzených vad podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. nedůvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále vznáší námitky podřaditelné ke kasačnímu důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
K podnětu stěžovatele, aby Nejvyšší správní soud položil předběžnou otázku Soudnímu
dvoru Evropské unie, lze uvést tolik, že Soudní dvůr Evropské unie ve svých rozhodnutích
(zejm. C-283/81, Srl CILFIT and Lanificio di Gavardo SpA v. Ministry of Health, [1982] ECR
3415 či C-495/03, Intermodal Transports BV v Staatssecretaris van Financiën) formuloval
doktrínu acte clair, podle níž za situace, kdy je řádná aplikace komunitárního práva natolik
zřejmá, že nedává žádný prostor pro rozumné pochybnosti (zejm. výklad a správná aplikace
komunitárního práva jsou naprosto zjevné), není třeba požádat o interpretaci komunitárního
práva Soudní dvůr. Tuto doktrínu aplikuje při své rozhodovací činnosti i Ústavní soud
(srov. např. usnesení ze dne 15. 2. 2010, č. j. I. ÚS 2553/07-2, ze dne 17. 9. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1324/08, oboje dostupné na http://nalus.usoud.cz/).
Soudní dvůr ve vztahu k podmínce obvyklého bydliště opakovaně vyložil, že je nezbytné,
aby žadatel prokázal své skutečné bydliště na území toho členského státu, kde požaduje získání
řidičského oprávnění. Pojem obvyklé bydliště ve smyslu čl. 12 směrnice tedy Soudní dvůr vykládá
jako reálný a faktický stav, nikoliv jako stav pouze evidovaný a formální - srov. zejména rozsudek
Soudního dvora ze dne 26. června 2008 ve spojených věcech C-329/06 a C-343/06 Arthur
Wiedemann proti Land Baden-Württemberg a Peter Funk proti Stadt Chemnitz. Na tomto
závěru Soudní dvůr setrval i v dalších věcech – srov. např. rozsudek Soudního dvora ve věci
C-467/10 a rozsudek z 25. 6. 2015 ve věci C-664/13.
Na uvedená východiska komunitární úpravy navázal Nejvyšší správní soud rovněž
ve své judikatuře, kdy se interpretací pojmů obvyklého bydliště a osobních či profesních
vazeb žadatele podrobně zabýval zejména v rozsudku z 13. 11. 2013, č. j. 6 As 47/2013 – 68
(srov. zejména odstavce 11, 16, 17 a 19 cit. rozsudku, obdobně též rozsudky Nejvyššího
správního soudu z 28. 11. 2014, č. j. 4 As 204/2014 – 29, z 29. 4. 2015, č. j. 2 As 5/2015 – 30,
z 27. 2. 2015, č. j. 7 As 287/2014 – 27, z 10. 2. 2015, č. j. 6 As 273/2014 – 27 a další). Nejvyšší
správní soud v uvedeném rozsudku taktéž vyložil, že obvyklé bydliště je místo, kde se osoba
obvykle zdržuje z důvodů osobních nebo profesních vazeb popř. z důvodů osobních vazeb
vyplývajících z úzkých vztahů mezi touto osobou a místem, kde bydlí.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů proto pochybnosti o výkladu pojmu
obvyklého bydliště nemá. Námitku a s ní související podnět stěžovatele shledal neodůvodněnými.
Nejvyšší správní soud k namítanému důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. předesílá,
že zastavení správního řízení podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu, je namístě tehdy,
pokud žadatel v určené lhůtě neodstraní podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení.
Přesvědčivé prokázání podmínky obvyklého bydliště je přitom zcela zásadní náležitostí
žádosti zahraničního žadatele o řidičské oprávnění, resp. o řidičský průkaz, nesplnění této
podmínky znamená překážku udělení tohoto oprávnění, nebo jeho pozdější odebrání.
Tyto negativní následky vyplývají rovněž z požadavků komunitární úpravy, jak je zřejmé
mj. z rozsudku Nejvyššího správního soudu z 13. 11. 2013, č. j. 6 As 47/2013 – 68. Nejvyšší
správní soud v uvedeném rozsudku připomněl, že směrnice Evropského parlamentu a Rady
2006/126/ES, v důsledku negativních zkušeností při vydávání řidičských průkazů v článku
7 již výslovně uložila členským státům povinnost zajistit následné odebrání či zrušení oprávnění
řízení osobám, o kterých zjistí, že nesplňují podmínky pro vydání řidičského průkazu podle
článku 7 odst. 1 (mj. podle písm. e) - neprokázání obvyklého bydliště na území členského státu
vydávajícího průkaz nebo nedoložení, že už tam alespoň šest měsíců studují.
Podle §2 písm. hh) zákona o silničním provozu konkrétně platí, že obvyklé bydliště
na území České republiky, pokud fyzická osoba nemá na území České republiky trvalý pobyt,
je místo na území České republiky, kde fyzická osoba pobývá alespoň 185 dnů v kalendářním
roce z důvodů osobních vazeb, a popřípadě zároveň i z důvodů podnikání, výkonu jiné
samostatně výdělečné činnosti nebo závislé práce na území České republiky, nebo kde pobývá
z důvodu osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vrací, ačkoliv podniká, vykonává jinou
samostatně výdělečnou činnost nebo závislou práci v jiném státě, není-li výkon takovéto činnosti
v jiném státě omezen na dobu určitou.
Z ustanovení §2 písm. hh) a §92 odst. 4 písm. d) /obdobně též z §109 odst. 8
písm. g)/ zákona o silničním provozu dále vyplývá, že zahraniční žadatel obvyklé bydliště
na území České republiky prokazuje, možné listinné důkazy jsou zde uváděny pouze příkladmo
a připouští se i návrh jiného důkazního prostředku.
Stěžovatel ve správním řízení společně se žádostí o udělení řidičského oprávnění předložil
výpis z živnostenského rejstříku, který osvědčuje živnostenské oprávnění stěžovatele s místem
podnikání na adrese „Č., K. V.“ (vznik oprávnění 29. 5. 2013), potvrzení o přechodném pobytu
na území České republiky na adrese „K. V.-R., Č.“. Stěžovatel k žádosti dále předložil kopii
dokladu o výměně 50 EUR v peněžním ústavu dne 27. 6. 2013, dokument s textem „podani
registrace na FU S. L.“ opatřený razítkem Finančního úřadu Karlovarského kraje, územního
pracoviště Karlovy Vary z 12. 6. 2013, a kopii německého občanského průkazu s vyznačeným
místem pobytu „B., T.“.
Správní orgán I. stupně měl na základě těchto podkladů pochybnosti, zda stěžovatel
splňuje podmínku obvyklého bydliště, a proto jej vyzval k prokázání této skutečnosti. Stěžovateli
stanovil lhůtu do 15. 8. 2013 a usnesením z 25. 7. 2013, č. j. 12151/OD/13-2/Rsz, přerušil řízení
do doby získání všech podkladů pro udělení řidičského oprávnění skupiny B nezbytných
pro vydání rozhodnutí ve věci, včetně získání informací ze strany Spolkového úřadu, dopravního
inspektorátu Flensburg-SRN. Stěžovatel na tuto výzvu fakticky už nijak nereagoval, pouze
se odvolal proti přerušení řízení - důvodnost výzvy a souvisejícího přerušení řízení následně
žalovaný k odvolání stěžovatele potvrdil. Žalovaný proto vycházel z e skutkových zjištění, která
ve věci dále učinil sám. Z následného sděle ní německé strany vyplynulo, že stěžovateli bylo
v Německu řidičské oprávnění odebráno 3. 8. 2001, nové udělení řidičského oprávnění mu bylo
zamítnuto dne 6. 10. 2003, neboť stěžovatel nedoložil kladný psyc hologický znalecký posudek.
Německá strana žalovanému rovněž sdělila, že st ěžovatel měl životní základnu v Německu
na adrese trvalého pobytu. Tato skutečnost vyplývá ze sdělení starosty obce Tostedt a policie
Tostedt, která provedla šetření u zaměstnavatele a u manželky stěžovatele. Policie Tostedt takto
zjistila, že stěžovatel je stále zaměstnán na plný úvazek u společnosti Thorex v Tostedtu, dále,
že oba manželé tam stále bydlí a že manželka stěžovatele jen neurčitě uvedla, že se chystají
přestěhovat do České republiky. Ministerstvo vnitra České republiky současně zjistilo,
že na adrese přechodného pobytu stěžovatele se nachází dům, v jehož přízemí je provozovna
pekárny a prodejna nábytku. Na schránce je dlouhý seznam osob – cizinců, v době kontroly nebyl
v místě zastižen ani jeden. Dle zjištění ministerstva vnitra měla být část domu provozována
německou společností jako ubytovna. Podle názoru Nejvyššího správního soudu jsou tyto
skutečnosti nesporné, stěžovatel je později nijak nezpochybnil, resp. je nevyvrátil jinými důkazy,
přestože tak mohl učinit alespoň v odvolacím řízení.
Nejvyšší správní soud přitom musí odmítnout obsáhlou argumentaci stěžovatele,
který je toho názoru, že své obvyklé bydliště dostatečně prokázal předloženými dokla dy. Nejvyšší
správní soud již v rozsudku z 12. 2. 2015, č. j. 7 As 287/2014 – 36, konstatoval, že formalizované
doklady samy o sobě automaticky neprokazují materiální pobyt stěžovatele na území České
republiky. Krajský soud v Plzni v této souvislosti zcela přiléhavě vyložil, že např. samotné
doložení vlastnického práva nebo nájemní smlouvy k nemovitosti neznamená, že ji žadatel
skutečně užívá; obdobně též předloží-li žadatel výpis z živnostenského rejstříku, neznamená to,
že v místě podnikání skutečně podniká. Poslední platí obzvláště u stěžovatele, který v místě
přechodného pobytu na území České republiky nebyl zastižen, přestože zde měl provozovat
výdělečnou činnost.
Z uvedeného vyplývá, že podklady, které k žádosti předložil stěžovatel, jednoznačně
neobstojí ve srovnání se skutkovými zjištěními, která ve věci učinil žalovaný. Nejvyšší správní
soud se proto zcela ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Plzni i se žalovaným a je toho
názoru, že stěžovatel neprokázal své osobní a profesní vazby k území České republiky a tedy
ani podmínku zdejšího obvyklého bydliště.
Uvedený způsob prokazování obvyklého bydliště zahraničního žadatele podle Nejvyššího
správního soudu obstojí i ve srovnání se závěry rozsudku Soudního dvora z 25. 6. 2015 ve věci
C-664/13 VAS „Celu satiksmes drošibas direkcija“, Latvijas Republikas Satiksmes ministrija
proti Nimanis. Podstatou předložené otázky lotyšským soudem totiž bylo, zda je v rozporu
s komunitární úpravou, pokud jediným prostředkem k prokázání obvyklého bydliště v Lotyšsku
je ohlášené bydliště této osoby (místo vedené v evidenci obyvatel pozn. Nejvyšší správní soud).
Soudní dvůr Evropské unie v této věci v rozsudku poté vyložil, že „taková právní úprava
upřednostňuje skutečnost, která neodráží veškerá kritéria uvedená v článku 12 směrnice 2006/126, neboť
vylučuje všechny ostatní skutečnosti vypov ídající o situacích uvedených v tomto článku“. Česká vnitrostátní
právní úprava oproti dotčené lotyšské úpravě však zahraničního žadatele obdobným způsobem
v prokázání obvyklého bydliště neomezuje; žadatel je navíc oprávněn prokázat své reálné obvyklé
bydliště libovolnými důkazními prostředky, které uzná za vhodné.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že vady zjišťování skutkového stavu před správním
orgánem nezjistil. Ani tato kasační námitka tedy není důvodná.
Z vyložených důvodů Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatele neztotožnil
a kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.)
IV. Náklady řízení
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z ustanovení §60 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto podle §60 odst. 1 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu
nákladů v řízení o kasační stížnosti neuplatnil a ani ze spisu nevyplynuly náklady přesahující běžný
rámec výdajů na jeho administrativní činnost, Nejvyšší správní soud proto žalovanému náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 9. července 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu