ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.208.2015:24
sp. zn. 3 As 208/2015 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobců: a) M. V., b) I.
V., zastoupených JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem Pardubice, nám. Republiky 53,
proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Pardubice, Komenského nám.
125, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2015, č. j. ODSH-36498/2015-Sa, o
kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v
Pardubicích ze dne 15. 9. 2015, č. j. 52 A 78/2015 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 20. 8. 2015 u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka
v Pardubicích, napadli žalobci (dále též „stěžovatelé“) rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2015,
č. j. ODSH-36498/2015-Sa, ve věci stavebního povolení stavby „Silniční most přes Labe mezi
Valy a Mělicemi“.
Usnesením ze dne 15. 9. 2015, č. j. 52 A 78/2015 – 26, krajský soud řízení o žalobě
zastavil pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podali stěžovatelé včas kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), Uvedli, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla jejich zástupci doručena
dne 9. 9. 2015, ten jim ji dne 10. 9. 2015 přeposlal poštovní přepravou s příslušnými platebními
informacemi. Stěžovatelé výzvu obdrželi dne 16. 9. 2015, ten samý den soudní poplatek v celkové
výši 6.000 Kč uhradili a to bezhotovostně. Tentýž den zaplatil soudní poplatek z opatrnosti
i jejich zástupce. Soudní poplatky byly na účtu krajského soudu údajně vykázány dne 17. 9. 2015.
Dne 16. 9. 2015 bylo do datové schránky zástupce stěžovatelů doručeno usnesení krajského
soudu o zastavení řízení. Stěžovatelé namítají, že toto usnesení je nezákonné a krajský soud je měl
v souladu s §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích zrušit. Mají za to, že soudní poplatek byl
uhrazen ještě předtím, než usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci. Není totiž podstatné,
kdy byly soudní poplatky na účtu krajského soudu vykázány, ale to, kdy byly zadány převodní
příkazy a kdy je banka zrealizovala. To se prokazatelně stalo dne 16. 9. 2015. Stěžovatelé dále
nesouhlasí s tím, že lhůta k zaplacení poplatku začala běžet dnem, kdy byla výzva k jeho úhradě
doručena do rukou jejich zástupce. Navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu z hlediska
uplatněného stížního bodu, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že stěžovatelé za podanou žalobu
nezaplatili soudní poplatek. Usnesením ze dne 4. 9. 2015, č. j. 52 A 78/2015 – 22, krajský soud
každého ze stěžovatelů vyzval, aby do tří dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní
poplatek ve výši 3.000 Kč, celkem tedy 6.000 Kč. Zároveň je poučil o následcích nezaplacení
poplatku. Tato výzva byla zástupci stěžovatelů doručena dne 9. 9. 2015. Vzhledem k tomu,
že soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě uhrazen, krajský soud napadeným usnesením řízení
o žalobě zastavil. Usnesení o zastavení řízení bylo stěžovatelům doručeno dne 16. 9. 2015, tohoto
dne tak nabylo právní moci. Ze záznamů o složení založených na č. l. 30, 31 soudního spisu
vyplývá, že soudní poplatek byl připsán na účet krajského soudu dne 17. 9. 2015 (a to dvakrát
ve výši 6.000 Kč). Usnesením ze dne 24. 9. 2015, č. j. 52 A 78/2015 – 33, krajský soud rozhodl
o vrácení soudního poplatku stěžovatelům ve výši 12.000 Kč.
Podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích vzniká poplatková povinnost
za řízení okamžikem podání žaloby či jiného návrhu na zahájení řízení. Zaplacení
soudního poplatku je právní skutečností, která se svými důsledky přibližuje podmínkám řízení
a která v konkrétních případech může vést k omezení práva na přístup k soudu. Zákon
o soudních poplatcích nicméně umožňuje předejít následkům nezaplacení soudního poplatku
v podobě zastavení řízení tím, že navrhovateli dává možnost zaplatit soudní poplatek na základě
výzvy soudu ve lhůtě stanovené soudem podle §9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích,
případně jej v souladu s §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích zaplatit ještě předtím, než
usnesení o zastavení řízení nabude právní moci, tj. než dojde k doručení usnesení o zastavení
řízení poslednímu z účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 - 172, publikovaný pod č. 2328/2011 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že krajský soud postupoval správně, jestliže výzvu
k zaplacení soudního poplatku zaslal toliko zástupci stěžovatelů. Podle rozsudku rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 2 Afs 187/2004 – 69, „zaplacení
soudního poplatku není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení; je-li účastník řízení zastoupen, výzva
k zaplacení soudního poplatku se doručuje podle §42 odst. 2 s. ř. s. pouze jeho zástupci. Za stávající úpravy
správního soudnictví není tímto postupem omezen přístup k soudu“. Již dnem následujícího po doručení
výzvy zástupci stěžovatelů tak začala běžet lhůta pro zaplacení soudního poplatku.
V posuzované věci bylo především nutno posoudit otázku, kdy byl soudní poplatek
zaplacen, resp. zda byl zaplacen předtím, než napadené usnesení o zastavení řízení nabylo právní
moci.
Zákon o soudních poplatcích neobsahuje výslovnou právní úpravu, která by určovala, kdy
nastává okamžik splnění poplatkové povinnosti v případech, že se účastník rozhodne uhradit
soudní poplatek bezhotovostním převodem prostřednictvím peněžního ústavu. V případě takto
zvoleného způsobu platby je tedy stěžejním výklad pojmu zaplacen, užitý zákonodárcem
při formulaci jednotlivých pravidel obsažených v ustanovení §9 (tedy nejen v jeho odst. 7)
zákona o soudních poplatcích.
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 Afs 7/2012 - 3,
www.nssoud.cz, dospěl k závěru, že „pojem zaplacen je nutno vykládat ve smyslu hmotněprávním,
tj. že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu.
Až v tomto okamžiku je totiž bez dalšího postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je
bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně soudní poplatek v souladu s pokyny soudu
zaplatil. Do doby, než je částka připsána na účet soudu, je nejisté, zda účastník řízení požadovanou částku
na účet soudu skutečně odeslal a zda vůbec bude tato částka na účet soudu poukázána. Tento výklad odpovídá
významu, který je pojmu zaplacen obecně přisuzován, tj. faktické dispozici příjemce uhrazenou peněžní částkou.
Z hlediska včasnosti splnění uvedené povinnosti tedy není rozhodné, kdy účastník částku soudního poplatku
ze svého bankovního účtu poukáže (resp. kdy dá pokyn bance k bankovnímu převodu), ale je rozhodný až ten
den, kdy je částka skutečně připsána na účet soudu. Dokladem potvrzujícím zaplacení soudního poplatku je
v takovém případě tzv., záznam o složení‘, který vyhotovuje účtárna soudu a který je zakládán do soudního
spisu.“
V nyní projednávané věci se tak Nejvyšší správní soud neztotožnil s názorem stěžovatelů
a naopak pokládá za den platby u bezhotovostního platebního styku den připsání této platby
na účet soudu. Soudní poplatek byl bez pochybností připsán na účet soudu dne 17. 9. 2015, tj. až
poté, kdy usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nabylo právní moci
(16. 9. 2015). Krajský soud, který toto usnesení vydal, je již proto nemohl podle §9 odst. 7
zákona o soudních poplatcích zrušit.
Nejvyšší správní soud na tomto místě podotýká, že právní úpravu placení soudních
poplatků je ve vztahu k účastníkům řízení možno hodnotit jako značně benevolentní. Povinnost
zaplatit soudní poplatek je spojena již se samotným podáním návrhu k soudu. Zákon však
nesplnění této povinnosti nepostihuje žádnou sankcí, naopak stanoví povinnost soudu v takové
situaci vydat výzvu k jeho úhradě a řádně účastníka řízení poučit o následcích nedodržení této
povinnosti. Pokud účastník řízení ani na základě takové výzvy soudní poplatek neuhradí, dává mu
zákon další (v pořadí tedy již třetí) možnost soudní poplatek zaplatit nejpozději do právní moci
usnesení o zastavení řízení. Stěžovatelé, resp. jejich zástupce, tak měli dostatek času k tomu, aby
poplatkovou povinnost splnili, a pokud tak neučinili, museli si být vědomi negativních důsledků,
které jim toto jednání může přivodit.
Na výše uvedeném nemění nic skutečnost, že dle názoru Nejvyššího správního soudu
měli oba stěžovatelé zaplatit soudní poplatek samostatně ve výši 3.000 Kč. Podle §2 odst. 2
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je ve věcech správního soudnictví poplatníkem
poplatku za řízení ten, kdo podal a) žalobu nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, b) kasační
stížnost. Podle §33 odst. 8 s. ř. s. podá-li více osob společný návrh, jedná v řízení každý sám
za sebe a s účinky jen pro svou osobu. Je proto nutné, aby byl soudní poplatek zaplacen každým
žalobcem zvlášť. V nyní projednávané věci však toto neplatí. Stěžovatelé byli účastníky správního
řízení z důvodu společného vlastnictví pozemků sousedících s pozemky, na kterých měla být
provedena stavba, která byla předmětem stavebního povolení vydaného dne 12. 3. 2015,
pod č. j. MUPC 4665/2015. V případě společného jmění stěžovatelů dochází k velice těsnému
propojení práv a povinností, tedy k tzv. společenství práv a povinností.
Tato skutečnost však neměla vliv na zákonnost napadeného usnesení o zastavení řízení,
neboť stěžovatelé neuhradili do právní moci tohoto usnesení soudní poplatek ani ve výši
3.000 Kč.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost proti napadenému usnesení krajského soudu není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední
činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu