ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.210.2015:34
sp. zn. 3 As 210/2015 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobkyně:
Les Laboratories Servier, se sídlem 50, rue Carnot, Suresnes Cedex, Francie, zastoupené
JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem se sídlem Karlovo nám. 17, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 4, Praha 2, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: I) Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra, se sídlem
Kodaňská 1441/46, Praha 10, II) Pharmaceutical Company JELFA S.A., se sídlem Wincentego
pola 21, Jelenia Góra, Polsko, zastoupená Ing. Hanou Macákovou, obecnou zmocněnkyní, bytem
Palackého 142, Loděnice, III) sanofi-aventis, s. r. o., se sídlem Evropská 846/176a, Praha 6,
IV) SANDOZ s. r. o., se sídlem U Nákladového nádraží 10, Praha 3, zastoupené Mgr. Kamilou
Seberovou, advokátkou se sídlem Opletalova 41, Praha 1, V) EGIS Pharmaceuticals PLC,
se sídlem Keresztúri út. 30-38, H 1106 Budapest, Maďarsko, zastoupené MUDr. Jiřinou Hrubou,
obecnou zmocněnkyní, adresa pro doručování Ovocný trh 1096/8, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015,
č. j. 10 Ad 8/2012 - 216,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného (dále „stěžovatel“) ze dne 10. 1. 2012, č. j. MZDR70617/2011,
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a dalších účastníků správního řízení a potvrzeno bylo
prvoinstanční rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 12. 8. 2011,
č. j. SUKLS44426/2011. Posledně uvedeným rozhodnutím byla změněna výše a podmínky
úhrady vybraných léčivých přípravků k terapii diabetu. Žalobkyně se proti rozhodnutí stěžovatele
bránila správní žalobou, na jejímž základě bylo rozhodnutí zrušeno a věc byla stěžovateli vrácena
k dalšímu řízení.
Stěžovatel podal proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“)
ze dne 15. 7. 2015, č. j. 10 Ad 8/2012 – 216, kasační stížnost, ke které připojil i návrh na přiznání
odkladného účinku dle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Návrh vychází v podstatě z obsahu kasační stížnosti
a opírá se o následující argumentaci.
Stěžovatel má za to, že městský soud neakceptoval důkazy vycházející z oficiálních
a odborných postupů a rozhodnutí založil na statistických údajích o spotřebě léků, čímž
správnímu orgánu znemožnil postupovat tak, aby v obdobných případech nevznikaly nedůvodné
rozdíly. Napadeným rozsudkem byla dle žalovaného narušena právní jistota správních orgánů
v jejich dalším rozhodování, neboť bez použití informací z klinické praxe prakticky nelze
stanovovat výše a podmínky úhrady léčivých přípravků.
Žalobkyně s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí, neboť se domnívá, že stěžovatel
žádnými konkrétními skutečnostmi nedokládá vznik nepoměrně větší újmy, než jaká
by nepřiznáním odkladného účinku mohla vzniknout jiným osobám. Má za to, že tvrzený zásah
do právní jistoty správních orgánů nemůže nepoměrně větší újmu znamenat. Upozorňuje přitom,
že stěžovatel podal proti jiným rozsudkům městského soudu týkajícím se výše a podmínek
úhrady léčivých přípravků řadu kasačních stížností, obsahujících i návrh na přiznání odkladného
účinku, avšak Nejvyšší správní soud tyto návrhy opakovaně zamítal. V tomto směru odkazuje
na četná rozhodnutí zdejšího soudu a dodává, že ani v nyní posuzované věci není pro přiznání
odkladného účinku důvod.
Kasační stížnost nemá podle §107 s. ř. s. odkladný účinek, avšak Nejvyšší správní soud
jej může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. „Soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný
účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než
jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým
veřejným zájmem.“.
Obecně lze konstatovat, že citované ustanovení předepisuje pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti současné splnění několika podmínek, přičemž jádrem úvah soudu, jež
vyústí v přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, anebo naopak v jeho nepřiznání, bude
zásadně zkoumání podmínek hmotněprávních, tedy zda by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde stěžovatele) nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a zároveň zda to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.
Za dané situace, kdy navrhovatelem je správní orgán, navíc platí závěry vyslovené
v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, publikované pod č. 1255/2007 Sb. NSS, kde rozšířený senát uvedl: „S
ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné
újmě.“. V uvedeném rozhodnutí navíc zdejší soud nastínil i typické příklady, které
by odůvodňovaly přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podané správním orgánem.
Rozšířený senát za takové důvody označil např. vrácení řidičského oprávnění duševně choré
osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu
s vojenským materiálem zločinnému podniku, zkrátka případy, kde by respektování soudního
rozhodnutí mohlo způsobit závažné důsledky.
I pro shora nastíněnou procesní situaci však stále platí, že při rozhodování o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy ve smyslu §73 odst.
2 s. ř. s. stíhá stěžovatele. Pokud důkazní břemeno neunese, soud nemůže jinak, než návrh
na přiznání odkladného účinku zamítnout. V daném případě dovozuje stěžovatel újmu ve smyslu
§73 odst. 2 s. ř. s. především ze zásahu do právní jistoty správních orgánů v případě rozhodování
obdobných věcí. Zásah by měl spočívat v nejistotě nad použitím podkladových materiálů, které
správní orgány používají při stanovení výše a podmínek úhrad za léčivé prostředky.
Nepochybně platí, že rozhodovat dle zásad ovládajících správní řízení je významnou
úlohou všech správních orgánů. Jedním z významných z principů je také určitá předvídatelnost
rozhodování, naplněná obdobným rozhodnutím v obdobných případech. Tuto zásadu ovšem
nelze interpretovat způsobem, jak to činí stěžovatel, tedy bez ohledu na skutečnost,
že rozhodovací praxe se může v odůvodněných případech měnit, přičemž častokrát za změnou
může stát i rozhodnutí nezávislého soudu. Povinnost správního orgánu řídit se vysloveným
právním názorem soudu se vztahuje pouze na určité správní řízení v posuzované věci. V jiném,
byť v obdobném případu se správní orgán od vysloveného právního názoru může odchýlit,
pokud svůj odlišný názor řádně zdůvodní. Argumentace stěžovatele je z tohoto hlediska navíc
problematická, neboť vlastně směřuje k nežádoucí představě o přiznání odkladného účinku
pokaždé, když kasační stížnost podává správní orgán. To by ovšem bylo jak v rozporu
s principem, že přiznání odkladného účinku musí být vyhrazeno pouze pro případy ojedinělé, tak
i s výše citovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Navíc je zřejmé,
že Nejvyšší správní soud nemůže v rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku
předjímat rozhodnutí ve věci, a stěžovatelem koncipovanou argumentaci proto může jen stěží
hodnotit. V tomto ohledu lze odkázat na setrvalou judikaturu zdejšího soudu, podle které
„[r]ozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou svou
podstatou rozhodnutími předběžné povahy a nelze v nich předjímat rozhodnutí o věci samé. Proto nelze
při rozhodování podle §73 odst. 2 a §107 s. ř. s. vždy učinit jednoznačný (konečný) závěr, že správní
rozhodnutí má za následek újmu pro žalobce či stěžovatele“ (blíže k tomu v usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76).
Pro úplnost je třeba připomenout stav, kdy by Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil, čímž by původní rozhodnutí správního orgánu „obživlo“. Mohlo by se dokonce stát,
že by vedle sebe existovala dvě protichůdná správní rozhodnutí, což je jev zcela jistě nežádoucí.
Ani tato těžce řešitelná situace však bez přistoupení dalších okolností nemusí být důvodem
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58: „hrozba existence dvou odlišných
správních rozhodnutí v téže věci není sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
(§73 a §107 s. ř. s.).“ Nejvyšší správní soud přitom v daném případě žádné významné okolnosti
pro přiznání odkladného účinku neshledal. Hypotetické zpochybnění zavedené praxe
při rozhodování, ve shora vyloženém smyslu málo významné, takovou okolnost rozhodně
nepředstavuje.
Jinou újmu, která by mohla vzniknout respektováním právního názoru vysloveného
v rozsudku městského soudu, stěžovatel neuvedl, a podmínky pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti tak v daném případě naplněny nebyly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl,
jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín v. r.
předseda senátu