ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.227.2014:26
sp. zn. 3 As 227/2014 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobkyně F. A.,
zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalované Komisi
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2014,
č. j. 62 A 89/2014 – 29,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2014, č. j. 62 A 89/2014 – 29,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 25. 8. 2014, č. j. MV-124916-3/SO-2013, bylo potvrzeno
rozhodnutí Ministerstva vnitra o zastavení řízení o žádosti žalobkyně (dále „stěžovatelka“)
o povolení k trvalému pobytu. Rozhodnutí žalované napadla stěžovatelka správní žalobou,
v níž namítala nezákonnost obou správních rozhodnutí. Součástí žaloby byla rovněž žádost
o osvobození od soudních poplatků z důvodu její nepříznivé sociálně ekonomické situace.
Krajský soud v Brně (dále „krajský soud“) proto nejprve zkoumal majetkové poměry
stěžovatelky, na jejichž základě by mohl o osvobození od soudních poplatků rozhodnout.
Stěžovatelka vyplnila krajským soudem zaslaný formulář – prohlášení o osobních a výdělkových
poměrech (dále „prohlášení“), ze kterého krajský soud zjistil, že celkový příjem stěžovatelčiny
domácnosti (manžel a tři děti) činí 14.159 Kč měsíčně, přičemž 8.000 Kč z této částky připadá
na výdaje spojené s bydlením. Stěžovatelce a jejím rodinným příslušníkům tak měsíčně zbývá
na krytí osobních potřeb částka ve výši 6.159 Kč. Přestože stěžovatelka žádné z vyplněných
údajů v prohlášení nedoložila, nezpochybnil krajský soud, že společně s manželem pečuje
o tři děti navštěvující základní školu a z uvedené částky hradí i náklady nevyhnutelně spojené
s chodem pětičlenné domácnosti. Dle krajského soudu však zbývající částka cca 6.000 Kč
měsíčně nedosahuje ani výše životního minima pro pět společně posuzovaných osob
(včetně tří nezaopatřených dětí), stanoveného v §3 zákona č. 110/2006 Sb., o životním
a existenčním minimu, v platném znění (dále jen „zákon o existenčním minimu“).
Z toho krajský soud dovodil nepravděpodobnost tvrzení, že by stěžovatelka neměla jiný zdroj
příjmů, o němž se v prohlášení nezmiňuje. Krajský soud proto označil tvrzení stěžovatelky
3 As 227 2014
za nedůvěryhodné. S ohledem na shora uvedený závěr krajský soud konstatoval, že stěžovatelka
věrohodným způsobem neprokázala své majetkové a výdělkové poměry, a nesplnila tudíž
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Z tohoto důvodu byla její žádost napadeným
usnesením zamítnuta.
Kasační stížností ze dne 14. 11. 2014 napadá stěžovatelka usnesení krajského soudu
o zamítnutí žádosti o neosvobození od soudních poplatků z následujících důvodů.
Předně poznamenává, že jediným příjmem uvedeným v prohlášení je příjem manžela,
pocházející z dávek státní sociální podpory, přičemž v rámci řízení o jejich přiznání byly
majetkové poměry domácnosti podrobně zkoumány. Zároveň stěžovatelka uvádí, že v důsledku
nevyřešeného pobytového oprávnění nemůže na území České republiky získávat prostředky
pro zajištění svých základních potřeb. Argumentuje rovněž odkazem na jiné rozhodnutí
krajského soudu (usnesení ze dne 11. 11. 2014, č. j. 41 A 96/2014 – 22) a Městského soudu
v Praze (usnesení se ze dne 17. 10. 2013, č. j. 11 A 136/2013 - 32), kterými jí bylo osvobození
od soudních poplatků přiznáno, přestože v těchto řízeních prokazovala nedostatek majetku
stejným způsobem, jako v nyní napadené věci.
Z uvedených důvodů pokládá stěžovatelka napadené usnesení za překvapivé a navrhuje
je zrušit.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou splnění podmínek řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 3 As 125/2012 - 43), stěžovatelka je v řízení
zastoupena advokátem a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti dle §106 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“).
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Ačkoli stěžovatelka explicitně neuvádí žádný z kasačních důvodů dle §103 odst. 1 s. ř. s.,
obsahově lze kasační námitky podřadit pod kasační důvod podle písm. a) zmiňovaného
ustanovení. Ten je dán mimo jiné tehdy, pokud byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak
správně zjištěného skutkového stavu věci.
Nejvyšší správní soud musí předně zdůraznit, že krajský soud v podstatě nezpochybnil
tvrzení stěžovatelky, že domácnost sdílí se svým manželem a třemi dětmi, které navštěvují
základní školu. Stejně tak soud vycházel z tvrzeného příjmu domácnosti ve výši 14.159 Kč
měsíčně a za nesporný lze označit i pravidelný měsíční výdaj na bydlení ve výši 8.000 Kč.
Jediným důvodem, proč krajský soud považoval stěžovatelkou sdělené údaje za neúplné
a nevěrohodné, byla skutečnost, že po odečtení nezbytných nákladů na bydlení je dosažený
příjem domácnosti příliš nízký. Při tak nízkém příjmu je tudíž dle krajského soudu
pravděpodobné, že rodina disponuje dalšími finančními prostředky, které v prohlášení uvedeny
nebyly. Taková úvaha o způsobilosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek však neobstojí.
Nejvyšší správní soud totiž nemůže souhlasit s naznačeným myšlenkovým postupem,
vybudovaným na interpretaci smyslu zákona o životním minimu. Tento zákon ve skutečnosti
stanoví pouze hranici, pod níž je možné označit majetkové poměry osoby za stav hmotné nouze,
popřípadě finanční částku, která je společností vnímána jako nezbytná k společensky přijatelnému
přežití (existenční minimum). Zcela jistě z uvedeného zákona neplyne, že by v konkrétních
případech osoby nebyly schopné a priori vyjít i s nižším finančním obnosem. Dle údajů Českého
statistického úřadu se ostatně v České republice nachází nezanedbatelný počet domácností
(celkem 4,2 % z celkového počtu domácností v roce 2013 – tedy přibližně 180.000, viz údaje
dostupné na http://www.czso.cz), které po odečtení nákladů na bydlení musejí hospodařit
s příjmy pod hranicí životního minima. Z napadeného usnesení je zřejmé, že krajský soud
dostatečně neuvažoval nad jinými možnostmi, jak stěžovatelka může nízký příjem domácnosti
alespoň trochu kompenzovat. Lze předpokládat, že domácnost hospodařící s příjmem
pod hranicí životního minima se musí občas spolehnout například na solidaritu příbuzných
nebo přátel, což však zpravidla nebudou informace, které by soudy měly při rozhodování
o osvobození od soudních poplatků zjišťovat a řídit se jimi. Úvahu krajského soudu
proto pokládá Nejvyšší správní soud za věcně chybnou.
Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval námitkou, že v jiných řízeních před krajským
soudem byla stěžovatelka od soudních poplatků osvobozena. Z přiloženého usnesení krajského
soudu ze dne 11. 11. 2014, ve věci vedené pod sp. zn. 41 A 96/2014, skutečně vyplývá,
že stěžovatelce bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno. Nejvyšší správní soud
však nepřehlédl, že se jedná o rozhodnutí pozdější, než je kasační stížností napadené usnesení.
Navíc na rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků není třeba klást tak přísný
požadavek předvídatelnosti, jako je tomu v případě rozhodnutí meritorních. Tento typ
rozhodnutí je totiž vždy podepřen jistou mírou uvážení konkrétního (předsedy) senátu,
přičemž vychází-li jeho úvaha ze zákonných ustanovení a skutkových okolností případu, nemůže
být samotný fakt, že jiný soud (předseda senátu) uváží o věci odlišně, důvodem ke zrušujícímu
rozsudku. Ačkoli lze stěžovatelce přisvědčit, že dvě protichůdná rozhodnutí téhož soudu
ve vztahu k jedné osobě nepředstavují vítaný jev, nejedná se o stav, který by musel mít na jejich
zákonnost nutně negativní vliv. Co se týká zmíněného usnesení Městského soudu v Praze,
kterým stěžovatelka byla od soudních poplatků rovněž osvobozena, platí i vůči tomuto
rozhodnutí všechny shora uvedené závěry.
Celkově ovšem kasační stížnost důvodná je, neboť krajský soud hodnotil majetkové
poměry stěžovatelky nesprávně. Úvaha soudu musí vycházet z reálných údajů, zpochybňujících
tvrzené majetkové poměry. Z popsaných důvodů proto Nejvyšší správní soud, v souladu
s ustanovením §110 odst. 1 věta první s. ř. s., usnesení krajského soudu zrušil. Krajský soud,
vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu, posoudí žádost o osvobození
od soudních poplatků v souladu se závěry tohoto rozsudku a znovu rozhodne, zda stěžovatelka
pro nějaké osvobození od soudních poplatků splňuje podmínky.
V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu