ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.228.2014:59
sp. zn. 3 As 228/2014 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci navrhovatelky: J. M.,
zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti
odpůrci: Město Jistebnice, se sídlem Náměstí 1, Jistebnice, o návrhu na zrušení opatření obecné
povahy - územního plánu Města Jistebnice schváleného usnesením zastupitelstva č. 99 ze dne 23.
6. 2011, o kasační stížnosti odpůrce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 22. 10. 2014, č. j. 10 A 89/2014 - 143,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Odpůrce je p ov in e n zaplatit navrhovatelce náhradu nákladů řízení ve výši
4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce
JUDr. Ing. Martina Flory, Dr.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl odpůrce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo zrušeno opatření obecné povahy
- územní plán Města Jistebnice schválený usnesením zastupitelstva č. 99 ze dne 23. 6. 2011.
Krajský soud uvedl, že k pochybení došlo již ve fázi zjišťovacího řízení, v němž Krajský
úřad Jihočeského kraje, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví, jako dotčený orgán
státní správy dle §10i odst. 3 zákona 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí
a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), vydal
dne 19. 3. 2009 stanovisko, podle něhož se zpracování vyhodnocení vlivů územního plánu
Jistebnice na životní prostředí nepožaduje za podmínky, že bude respektován požadavek orgánu
ochrany zemědělského půdního fondu na vyřazení a redukci některých nově navržených
rozvojových ploch. Krajský soud dospěl k závěru, že toto stanovisko nebylo dostatečně
odůvodněné. Nebylo z něj totiž patrné, jakým způsobem byla hodnocena kritéria pro zjišťovací
řízení stanovená v příloze č. 8 zákona posuzování vlivů na životní prostředí. Dále z něj nebylo
zřejmé, zda se krajský úřad ve zjišťovacím řízení zabýval existencí nadregionálního biocentra
a hodnotil případný vliv záměru na tuto oblast. Nedostatečné odůvodnění stanoviska způsobuje
podle krajského soudu nezákonnost napadeného opatření obecné povahy. Krajský soud dále
zjistil, že požadavek orgánu ochrany zemědělského půdního fondu vymezený ve stanovisku nebyl
v plném rozsahu respektován, neboť do územního plánu byla zahrnuta plocha pro bytovou
výstavbu J1 i plocha J21c, která je nyní označena jako plocha J3Ov. Nebyla ani zmenšena plocha
V5a, která je nyní označena jako V5B. Za situace, kdy stanovená podmínka nebyla zcela splněna,
bylo podle krajského soudu nezbytné provést vyhodnocení vlivů územního plánu na životní
prostředí. To však stěžovatel neučinil.
Krajský soud má dále za to, že napadený územní plán odporuje předpisům o ochraně
zemědělského půdního fondu. Zábor zemědělské půdy je v územním plánu odůvodněn tím,
že plochy pro výstavbu jsou často vyčerpány, nově vymezené plochy tak zajišťují optimální
rozvoj obce. Podle stanoviska orgánu ochrany zemědělského půdního fondu ze dne 3. 11. 2009,
v němž byl vysloven souhlas k celkovému záboru zemědělské půdy v rozsahu 93,60 ha, tvořily
nové zábory zemědělské půdy 26,72 ha. Největší zábor zemědělské půdy v rozsahu 54,56 ha měl
sloužit pro účely bydlení, z toho nové zábory tvořily 10,54 ha (v první třídě ochrany 3,40 ha,
ve druhé 6,12 ha). Krajský soud má za to, že rozsah vymezených ploch pro bydlení neodpovídá
údajům o demografickém vývoji doloženým v příloze územního plánu. To potvrzují i stanoviska
orgánu územního plánování krajského úřadu ze dne 26. 2. 2010 a dne 15. 11. 2010. V prvním
stanovisku se uvádí, že zastavěné území obce činí zhruba 330 ha, většina ploch je vymezena jako
plocha pro bydlení. Nově navrhované plochy pro bydlení mají výměru přibližně 56 ha.
Z dlouhodobého demografického vývoje je přitom patrné, že počet obyvatel obce má stagnující
tendenci a dochází k trvalému stárnutí populace na území obce. Druhé stanovisko poukazuje
na to, že nově navrhované plochy pro bydlení (56 ha) představují plochu pro 700 rodinných
domů. Územní plán tak předpokládá nárůst obyvatel v počtu 1750. Obec Jistebnice má přitom
2046 obyvatel, za posledních 5 let v obci přibylo 43 obyvatel.
Krajský soud uzavřel, že za situace, kdy plochy odňaté ze zemědělského půdního fondu
pro účely bydlení na základě předchozí územně plánovací dokumentace nebyly dosud využity,
je souhlas orgánu ochrany zemědělského půdního fondu k dalšímu záboru zemědělské půdy
v rozporu s §1 odst. 1 a §4 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu,
i v rozporu s §18 odst. 4 a §55 odst. 3 stavebního zákona a nerespektuje ani metodický pokyn
Ministerstva životního prostředí č. OOLP/1067/96. Jestliže nebyly podmínky pro vymezení
nových zastavitelných ploch splněny, pak začleněním pozemků navrhovatelky do zastavitelného
území došlo k zásahu do jejích subjektivních práv. Totéž platí i ohledně zastavitelných ploch,
se kterými její pozemky mezují. Krajský soud tak podle §76 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
ve spojení s §101b odst. 4 s. ř. s. zrušil celé napadené opatření obecné povahy, neboť nebylo
možné oddělit část vadnou od části vadami nezatížené.
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Vadu řízení před krajským
soudem spatřoval především v tom, že byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních
poplatků a ustanovení advokáta, a on tak nebyl v řízení zastoupen. Stěžovatel nesouhlasil
se závěrem krajského soudu o tom, že nedoložil nedostatek finančních prostředků. Ve své žádosti
předestřel podrobné argumenty svědčící pro přiznání osvobození od soudních poplatků a dále
soudu sdělil, že je v případě potřeby předložení dokumentů osvědčujících majetkové poměry
k dispozici. Stěžovatel dále namítl, že spolu s žádostí o ustanovení advokáta sice předložil své
vyjádření k návrhu na zrušení opatření obecné povahy, současně však avizoval jeho doplnění
poté, co bude rozhodnuto o jeho žádosti. Krajský soud měl za situace, kdy byla proti usnesení
o neustanovení advokáta podána kasační stížnost, přerušit řízení o návrhu podle §48 odst. 2
písm. c) s. ř. s. Jestliže rozhodl o meritu věci dříve, než bylo rozhodnuto o této kasační stížnosti,
znemožnil tím přezkum usnesení o neustanovení advokáta Nejvyšším správním soudem, neboť
nebyla splněna podmínka řízení spočívající v dosud probíhajícím řízení před krajským soudem.
Navíc tak stěžovateli znemožnil požádat o určení advokáta Českou advokátní komoru.
Stěžovatel dále namítl, že mezi výrokem rozsudku krajského soudu a jeho odůvodněním
je rozpor, neboť ve výroku se uvádí, že se napadené opatření obecné povahy zrušuje právní moci
rozsudku, podle odůvodnění se naopak zrušuje dnem vyhlášení rozsudku. Rozsudek je tak
nepřezkoumatelný, pochybnost o dni zrušení opatření obecné povahy nemůže být odstraněna ani
obsahem spisu.
Stěžovatel tvrdil, že krajský soud zkresluje výklad právních předpisů a zamlčuje jejich
podstatné části, např. §45i zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Podle názoru
stěžovatele bylo cílem posouzení zejména identifikovat možná rizika vlivů na složky životního
prostředí spojená s realizací jednotlivých částí koncepce, která je nutné řešit v dalších fázích
rozhodovacího procesu. Stěžovatel interpretuje stanovisko o absenci požadavku na vyhodnocení
vlivů územního plánu na životní prostředí tak, že se jedná o zhodnocení rozumně zvolených
variant jednotlivých záměrů (nikoli všech v úvahu přicházejících kombinací záměrů), jejichž
případné budoucí umístění do území bylo plánováno. Požadavek na vytvoření komplexních
podmíněných variant koncepce nelze dovodit ze zákona o posuzování vlivů na životní prostředí
ani ze směrnic.
Podle stěžovatele je z odůvodnění napadeného opatření obecné povahy zřejmé, jak byla
hodnocena kritéria obsažená v příloze č. 8 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
Stěžovatel má rovněž za to, že krajský úřad dostatečným způsobem odůvodnil svůj závěr o tom,
že vyhodnocení není třeba i že je nutné respektovat názor orgánu ochrany zemědělského
půdního fondu o vymezení nepřijatelných ploch pro výstavbu a redukci nově navržených
rozvojových ploch. Ke zrušení opatření obecné povahy pro nedostatečné odůvodnění tak nebyl
důvod. Rozsah odůvodnění je podle stěžovatele nutno posuzovat i v kontextu toho,
že v prostoru navrhovaného územního plánu se nachází nadregionální biocentrum.
Stěžovatel má dále za to, že krajský soud neumožnil osobám zúčastněným na řízení
uplatnit jejich práva dle §34 s. ř. s. Rovněž poukázal na nesrozumitelnost odůvodnění
napadeného rozsudku, zejména části textu obsaženého v odstavci 2 na str. 8. Dále uvedl,
že rozsah ploch pro bydlení vymezených v územním plánu měl odpovídat údajům
o demografickém vývoji, ty však nevypovídají o záborech nových ploch zemědělské půdy v první
a druhé třídě ochrany. Nezařazení ploch takto chráněné zemědělské půdy do ploch pro bydlení
v předchozí územně plánovací dokumentaci proto nelze stanovit jako naddimenzované.
Stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu o tom, že v každém rodinném domě žije
(v každém případě) dva a půl obyvatele. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Navrhovatelka ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že ustanovení zástupce
na náklady státu podle §35 odst. 8 s. ř. s. nepřipadá v případě správního orgánu v úvahu. Měl-li
totiž dostatek erudice k tomu, aby opatření obecné povahy vydal, musí být dostatečně erudován
i k tomu, aby srozumitelným a právně relevantním způsobem vyjádřil svůj názor na obsah návrhu
na jeho zrušení. Stěžovatel se k podanému návrhu obsáhle vyjádřil, přičemž se vypořádal se všemi
jeho body. Navrhovatelka poukázala i na to, že návrh na zrušení opatření obecné povahy spočíval
především na námitkách, které již uplatnila v řízení o vydání územního plánu a s nimiž
se stěžovatel v tomto řízení opakovaně vypořádal. Ohledně stížních námitek směřujících
do merita věci navrhovatelka uvedla, že není zřejmé, ve které části napadeného rozsudku mělo
dojít ke zkreslení výkladu a zamlčení §45i zákona o ochraně přírody a krajiny. Dále poukázala
na to, že krajský soud netvrdí, že by požadavek na vytvoření komplexních podmíněných variant
koncepce vyplýval ze zákona o posuzování vlivu na životní prostředí. Námitka stěžovatele,
že rozsah ploch pro bydlení byl v územním plánu vymezen zcela správně, je formulována natolik
obecně, že z ní nelze dovodit, jaké pochybení vlastně stěžovatel krajskému soudu vytýká.
Navrhovatelka navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s.,
a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou stěžovatele, že nedostatek jeho
zastoupení advokátem způsobil vadu řízení před krajským soudem podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že krajský soud usnesením
ze dne 14. 10. 2014, č. j. 10 A 89/2014 - 136, zamítl žádost stěžovatele o přiznání osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Usnesení nabylo téhož dne právní moci.
Dne 29. 10. 2014 podal stěžovatel proti tomuto usnesení kasační stížnost. V mezidobí
dne 22. 10. 2014 rozhodl krajský soud rozsudkem č. j. 10 A 89/2014 – 143 o meritu věci.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti usnesení o neustanovení zástupce usnesením
ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 220/2014 – 17, odmítl, neboť nebyla splněna podmínka řízení
spočívající v existenci dosud probíhajícího řízení před krajským soudem.
Nejvyšší správní soud především zdůrazňuje, že podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je
vada řízení relevantní pouze v případě, kdy mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. Stěžovatel však ve své kasační stížnosti neuvedl, jaké důsledky mělo mít to, že mu advokát
nebyl ustanoven, resp. že nemohl formulovat své vyjádření k návrhu na zrušení opatření obecné
povahy za jeho právní pomoci. Stěžovatel podal k návrhu obsáhlé vyjádření, přičemž
nespecifikoval, jakou konkrétní námitku navrhovatelky nebyl schopen bez právních znalostí
vypořádat. Toto neuvedl ani ve své žádosti o ustanovení advokáta, kde upozornil pouze na to,
že návrh obsahuje 59 stran textu s právní argumentací. Nejvyšší správní soud pak ani sám na
základě spisového materiálu zjistil natolik komplikovaný právní problém, jenž by opodstatňoval
nezbytnou potřebu právního zastoupení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že stěžovatel nevznesl žádné relevantní argumenty
proti námitkám navrhovatelky či důvodům zrušení napadeného opatření obecné povahy krajským
soudem ani v tomto řízení o kasační stížnosti, ačkoli zde k tomu měl dostatečný časový prostor
a současně již za něj jednal jeho zaměstnanec s právním vzděláním. Nemůže být proto
opodstatněn závěr, že byl stěžovatel v důsledku neustanovení advokáta zkrácen na svých
procesních právech, neboť tak nemohl uplatnit relevantní námitky, které mohly mít vliv
na rozhodnutí krajského soudu.
Podle Nejvyššího správního soudu není přiléhavá ani námitka navrhovatelky, že pokud
stěžovatel opatření obecné povahy vydal, musel být schopen se k návrhu na jeho zrušení vyjádřit
právně relevantním způsobem. Nejvyšší správní soud zde zdůrazňuje, že zastupitelstvo obce
Jistebnice nebylo pořizovatelem územního plánu Jistebnice, tím byl Městský úřad Tábor, odbor
územního rozvoje. V rámci vydávání územního plánu stěžovatel nevystupoval jako státní orgán
vykonávající svěřenou působnost za odpovídajícího personálního složení, ale jako orgán
samosprávy, který nepochybně nemusel být náležitě personálně vybaven k zajištění specializované
agendy související s územním plánováním. Jeho právo na bezplatné zastoupení advokátem tak
nebylo apriori vyloučeno. Jak již však Nejvyšší správní soud uvedl výše, stěžovatel ve své kasační
stížnosti nevysvětlil, jak byl v důsledku neustanovení advokáta zkrácen na svých právech,
ani ze spisu není zřejmá natolik komplikovaná právní otázka, k níž by se stěžovatel nemohl
bez pomoci advokáta vyjádřit. Nejvyšší správní soud dodává, že s otázkou, zda je třeba vymezit
další zastavitelná území, ačkoli dříve vymezené zastavitelné plochy nebyly dosud vyčerpány,
by se zastupitelstvo se znalostí místních poměrů mělo být schopno vypořádat.
Nejvyšší správní soud tak neshledal nezákonnost rozsudku krajského soudu v důsledku
toho, že stěžovatel nebyl v řízení o návrhu zastoupen advokátem.
Relevantní nemůže být ani námitka stěžovatele, že krajský soud v řízení o návrhu
nezjišťoval, zda neexistují subjekty, které by mohly uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení
dle §34 s. ř. s. Stěžovatel totiž současně netvrdil, že by v důsledku tohoto postupu krajského
soudu měla být zkrácena i jeho vlastní práva. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že se stěžovatel
v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nemůže dovolávat práv jiných osob, ale
pouze svých vlastních.
Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli v tom, že krajský soud pochybil, jestliže
stanovil den zrušení opatření obecné povahy v odůvodnění rozsudku odlišně než v jeho výroku.
Toto pochybení však nemá vliv na přezkoumatelnost rozsudku, neboť závazný je pouze výrok
rozsudku, pouze ten vyvolává právní účinky. Z výroku rozsudku je přitom jednoznačně zřejmé,
že napadené opatření obecné povahy bylo zrušeno dnem právní moci rozsudku.
Námitka stěžovatele, že krajský soud zamlčel či zkreslil výklad §45i zákona o ochraně
přírody a krajiny, není dostatečně konkrétní. Stěžovatel totiž nespecifikoval, v čem mělo toto
pochybení krajského soudu spočívat, resp. jakým konkrétním nesprávným posouzením se měl
krajský soud dotknout jeho práv. Podle §45i odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, ve znění
účinném do 30. 11. 2009, je ten, kdo zamýšlí pořídit koncepci nebo uskutečnit záměr uvedený
v §45h odst. 1, povinen jejich návrh předložit orgánu ochrany přírody ke stanovisku, zda může
mít samostatně nebo ve spojení s jinými významný vliv na území evropsky významnou lokalitu
nebo ptačí oblast. Tímto stanoviskem není dotčeno zjišťovací řízení podle zvláštního právního
předpisu. Krajský soud citované ustanovení v odůvodnění rozsudku zmínil na straně 7, kde
uvedl, že závěr stanoviska Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí,
zemědělství a lesnictví, ze dne 19. 3. 2009 o tom, že zpracování vyhodnocení vlivů na životní
prostředí není požadováno, je zdůvodněn mj. tím, že podle stanoviska orgánu ochrany přírody
krajského úřadu vydaného podle §45i zákona o ochraně přírody a krajiny nebude mít navrhovaný
územní plán významný vliv na žádnou evropsky významnou lokalitu či ptačí oblast, orgán
ochrany přírody nevznesl ani žádné zásadní připomínky. Tento dílčí závěr stanoviska
ze dne 19. 3. 2009 krajský soud nikterak nezpochybnil.
Jako nepřípadnou hodnotil Nejvyšší správní soud i námitku stěžovatele, že ze zákona
o posuzování vlivu na životní prostředí nevyplývá požadavek na vytvoření komplexních
podmíněných variant koncepce. Krajský soud totiž stěžovateli nedostatek zpracování variantního
řešení nevytýká, naopak nepřisvědčil námitce navrhovatelky, že nevypracování variantního řešení
pro komunikaci D1.12 bylo porušením zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Krajský
soud přitom zdůraznil, že právní předpisy zpracování variant pro konkrétní řešení neukládají,
vznesení požadavku na vypracování variantního řešení ještě neznamená, že takové řešení musí
být vyhotoveno. Nejvyšší správní soud opět podotýká, že z uvedené námitky stěžovatele není
zřejmé, s jakým závěrem krajského soudu konkrétně nesouhlasí.
Rovněž námitka stěžovatele, že je z odůvodnění napadeného opatření obecné povahy
zřejmé, jak byla hodnocena kritéria pro zjišťovací řízení stanovená v příloze č. 8 zákona
posuzování vlivů na životní prostředí, nemůže být relevantní. Kritéria zjišťovacího řízení měl
totiž zhodnotit již v rámci samotného procesu pořizování územního plánu krajský úřad jako
dotčený orgán ve smyslu stavebního zákona a na jejich základě stanovit požadavek na zpracování
vyhodnocení vlivů na životní prostředí. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v souladu s §10i
odst. 3 zákona posuzování vlivů na životní prostředí je posouzení dopadů realizovaných změn
územního plánu na životní prostředí v kompetenci pouze dotčeného orgánu. Nejvyšší správní
soud je téhož názoru jako krajský soud v tom, že se krajský úřad ve svém stanovisku
ze dne 19. 3. 2009 s kritérii pro zjišťovací řízení podrobně nevypořádal, citoval zde pouze
stanoviska orgánu ochrany zemědělského půdního fondu a orgánu ochrany přírody krajského
úřadu.
Nejvyšší správní soud má ovšem dále za to, že stanovisko krajského úřadu
ze dne 19. 3. 2009 obsahuje srozumitelný závěr, že vyhodnocení vlivů územního plánu na životní
prostředí není požadováno za podmínky, že bude respektován požadavek orgánu ochrany
zemědělského půdního fondu na vyřazení a redukci některých nově navržených rozvojových
ploch. Stěžovatel však ve své kasační stížnosti nikterak nezpochybnil konkrétní zjištění krajského
soudu učiněné na základě textové a grafické části územního plánu, že požadavek orgánu ochrany
zemědělského půdního fondu nebyl plně respektován.
Podle Nejvyššího správního soudu pak není zřejmý smysl kasační námitky, že rozsah
odůvodnění stanoviska krajského úřadu ze dne 19. 3. 2009 je nutno posuzovat i v kontextu toho,
že se v prostoru navrhovaného územního plánu nachází nadregionální biocentrum.
Stěžovatel dále poukázal na nesrozumitelnost odůvodnění napadeného rozsudku, zejména
odstavce 2 na straně 8. Podle Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že v této části textu nejsou
dokončena dvě souvětí, jejich smysl je však přesto nepochybný. Krajský soud zde jednak uzavřel,
že podle stanoviska krajského úřadu ze dne 19. 3. 2009 se zpracování vyhodnocení vlivů
územního plánu nepožaduje za podmínky, že bude respektován požadavek orgánu ochrany
zemědělského půdního fondu na vyřazení a redukci některých nově navržených rozvojových
ploch. Současně však krajský soud zaujal názor, že §10d zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí neumožňuje, aby bylo zpracování vyhodnocení vlivů na životní prostředí požadováno
za podmínky, která může, ale také nemusí v budoucnu nastat. Tentýž závěr krajský soud opakuje
na straně 11 v předposledním odstavci i na straně 13 v odstavci čtvrtém. Stěžovatelem zmíněná
vada odůvodnění tak nemohla vést k nesrozumitelnosti rozsudku.
Stěžovatel dále namítl, že rozsah ploch pro bydlení vymezených v územním plánu měl
odpovídat údajům o demografickém vývoji, ty však nevypovídají o záborech nových ploch
zemědělské půdy v první a druhé třídě ochrany.
Nejvyšší správní soud zjistil, že v příloze územního plánu označené jako „demografické
údaje“ se uvádí, že celkový počet obyvatel obce má stagnující tendenci s mírným nárůstem,
v posledních šesti letech je v obci patrný nárůst počtu obyvatel, významný podíl na růstu počtu
obyvatel má migrace obyvatelstva. K 1. 1. 2004 měla obec 2007 obyvatel, k 1. 1. 2009 měla 2017
obyvatel, k 1. 1. 2010 měla 2046 obyvatel. Nejvyšší správní soud zde poznamenává, že pokud
stěžovatel v rozhodnutí o zamítnutí námitky navrhovatelky č. 11 o nadměrném vymezování
zastavěného území uvádí, že stávající demografický vývoj je silně progresivní
(str. 121 odůvodnění územního plánu), je tato argumentace zjevně nepodložená.
Nejvyšší správní soud dále z územního plánu zjistil, že celkový zábor půdy zemědělského
půdního fondu (včetně ploch převzatých z předchozího územního plánu a jeho změn) tvoří 81,35
ha, z toho 53,32 ha je vymezeno jako plocha pro bydlení. Nové zábory zemědělské půdy tvoří
24,78 ha, z toho 10,26 ha je vymezeno jako plocha pro bydlení.
Nejvyšší správní soud nepopírá, že vymezení nových zastavitelných ploch je oprávněním
obce, která má změnou územního plánu reagovat na aktuální situaci v daném území.
V projednávaném případě je však nutno přisvědčit krajskému soudu v tom, že údaje
o demografickém vývoji neopodstatňují rozsah vymezených ploch pro bydlení, resp. nedokládají
nezbytnou potřebu nových záborů zemědělské půdy za situace, kdy dříve vymezené zastavitelné
plochy nebyly dosud vyčerpány. Ačkoli je konečná výměra ploch pro bydlení nižší, než jaká byla
původně vymezena v návrhu územního plánu, krajský soud zcela přiléhavě poukázal
na stanovisko orgánu územního plánování krajského úřadu ze dne 15. 11. 2010, kde se uvádí,
že nově navrhované plochy pro bydlení (56 ha) představují plochu pro 700 rodinných domů,
územní plán tak předpokládá nárůst obyvatel v počtu 1750. Na základě uvedeného stanoviska je
zcela zřejmé, že zábor nových ploch zemědělské půdy není dostatečně podložen. Nejvyšší správní
soud podotýká, že konkrétní závěr o tom, že v každém rodinném domě žije dva a půl obyvatele,
krajský soud nevyslovil. Závěrem zdůrazňuje, že byť je v zákoně o ochraně zemědělského
půdního fondu akcentována ochrana zemědělské půdy I. a II. třídy, poskytuje tento zákon
ochranu veškeré zemědělské půdě, kterou tak lze ze zemědělského půdního fondu odnímat
pouze v nezbytných případech (§4 zákona). Z toho vyplývá i požadavek na racionální
zdůvodnění využití veškeré zemědělské půdy k nezemědělským účelům.
Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Navrhovatelka měla ve věci plný úspěch, proto má právo
na náhradu nákladů řízení proti stěžovateli podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Navrhovatelka byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena na základě plné moci advokátem
JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr. Z obsahu spisu vyplývá, že zástupce navrhovatelky učinil
v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Za tento úkon mu náleží odměna ve výši 3.100 Kč, a dále
náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem
tedy 3.400 Kč. Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči
státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1
a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 714 Kč. Celkově tedy náleží navrhovatelce náhrada
nákladů řízení ve výši 4.114 Kč. Tuto částku je stěžovatel povinen zaplatit navrhovatelce
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu