ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.230.2015:50
sp. zn. 3 As 230/2015 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce:
APOTEX EUROPE B.V., se sídlem Darwinweg 20, 2333 CR Leiden, Holandsko,
zast. JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 17,
proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Praha 2, Palackého náměstí 4,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2011, č. j. MZDR1065/2011,
sp. zn. FAR: L2/2011, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku ze dne 23. 9. 2015,
č. j. 7 Ad 19/2011 – 98, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze zrušil v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného
ze dne 8. 6. 2011, č. j. MZDR1065/2011, sp. zn. FAR: L2/2011 ve výroku III. Žalovaný tímto
výrokem zamítl odvolání žalobce proti výrokům 1, 8 a 9 rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu
léčiv ze dne 30. 12. 2009, sp. zn. SUKLS92652/2009, ve věci stanovení výše základní úhrady
referenční skupiny č. 46/1 – léčiva benigní hyperplazie prostaty, antagonisté alfa adrenergních
receptorů, p. o. a stanovení výše a podmínek úhrady léčivého přípravku APO – TAMIS
a rozhodnutí Ústavu bylo potvrzeno.
Žalovaný (dále též „stěžovatel“) proti tomuto rozsudku podal kasační stížnost, v níž navrhl,
aby byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatel
tento návrh v podstatě odůvodnil tím, že Městský soud neuvedl, proč přisvědčil námitce žalobce,
která byla konkrétně spojena se skutkovým stavem, který nebyl předmětem hodnocení v rámci
odvolacího řízení, ze kterého vzešlo napadené rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel je názoru,
že městský soud nevysvětlil, proč fakticky rozhodl nad rámec zcela konkrétně formulované
námitky žalobce, která byla spojena se skutkovým stavem, který nebyl předmětem hodnocení
v rámci odvolacího řízení, ze kterého vzešlo napadené rozhodnutí žalovaného. Tím významně
narušil důvěru správních orgánů ve spravedlivý soudní proces. Stěžovatel je názoru, že není
vyloučeno, že soud nepatřičně stranil zájmům žalobce na zrušení žalovaného rozhodnutí. Tím by
stěžovatel byl krácen na svých právech podle §36 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel je taktéž názoru,
že pro to, aby mohly správní orgány znovu rozhodnout, musí mít informace o tom, jakých
konkrétních pochybení se při aplikaci ustanovení §39c odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. dopustily
a jak má toto ustanovení být aplikováno, aby nebylo v rozporu s §39c odst. 1 věty druhé a třetí
zákona č. 48/1997 Sb. Jelikož soud konkrétní pochybení žalovaného neuvádí a žalovanému není
ani zřejmé, jak lze při aplikaci ustanovení §39c odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., naplnit požadavek
kladený ustanovením §39c odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 48/1997 Sb., významně tím narušil
právní jistotu správních orgánů v dalším rozhodování.
Žalobce k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že stěžovatel neuvedl žádné
konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám. Stěžovatel ve svém návrhu dokonce nijak nespecifikoval, jakou újmu by pro něj mohlo
nepřiznání odkladného účinku znamenat. Pouhá tvrzení o narušení právní jistoty správních
orgánů v tomto smyslu neobstojí. Zákonné důvody pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti podle §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., s. ř. s., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), tak podle žalobce nejsou dány.
Kasační stížnost nemá podle §107 s. ř. s. odkladný účinek, avšak Nejvyšší správní soud
jej může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud již dříve vyložil, že soudy ve správním soudnictví poskytují
primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinku
je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka správního řízení –
před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsou-li pro to splněny
zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik újmy na straně
žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, tak jsou nepochybně
představitelné v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce. Postavením
žalovaného správního orgánu, jemuž soudní řád správní přiznal legitimaci podat kasační stížnost,
se vyjadřuje zájem na efektivitě působení objektivního práva a jednotě a zákonnosti rozhodování
krajských soudů ve správním soudnictví. Z tohoto hlediska je nutné nahlížet i na návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti správního orgánu.
Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, neboť směřuje proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Přiznání odkladného účinku vůči pravomocnému
rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost odkladného účinku převáží
nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná
rozhodnutí orgánů veřejné moci. Přiznáním odkladného účinku se prolamují právní účinky
pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně
správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno; tímto zákonným postupem ovšem
není přiznání odkladného účinku, ale až případný meritorní výrok o kasační stížnosti.
Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů,
kterými se ruší jejich správní akty, musel by zákonodárce zcela změnit koncepci správního
soudnictví. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy,
které zákonodárce popsal slovy o „nepoměrně větší újmě“.
Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, musí být pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti splněny tři
materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele
znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku nesmí být
v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Újma, která má hrozit stěžovateli, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní,
ale musí být naopak významná tak, aby v konkrétním případě nebylo výjimečně uplatněno
pravidlo, že kasační stížnost nemá odkladný účinek. Příkladmo bude újma významnou tehdy,
nebude-li již možno v podstatných ohledech odstranit v mezidobí způsobené následky či dopady
napadeného rozhodnutí, které bylo později shledáno nezákonným a zrušeno. Významnou újmou
taktéž bude, půjde-li sice při uplatnění rozhodnutí o následky vratné či napravitelné, avšak
takového rázu, že způsobí žadateli vážné obtíže či významné poruchy v jeho fungování, činnosti
apod. (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014 - 56).
Zatímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která může
okamžitý výkon rozhodnutí krajského soudu skutečně závažně ohrozit, žalovaný správní orgán
žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem
napadeného rozsudku či jeho jinými následky ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit
zákonnost jím vydaného rozhodnutí. Samotná otázka zákonnosti rozhodnutí však není důvodem
pro přiznání odkladného účinku. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku soud
nijak nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí ve věci samé.
Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného tak bude na místě tehdy,
kdy bude podloženo ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním
případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinků
vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný správní orgán
musí stejně jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem újma a její intenzita spočívá.
Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní
následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu žalovaný obává,
by pro něj byl zásadním zásahem, kterým by byl důležitý veřejný zájem skutečně ohrožen.
V nyní projednávané věci žalovaný výslovně neuvedl, jaká vážná újma mu
(event. veřejnému zájmu) v důsledku napadeného rozsudku hrozí. Městskému soudu v Praze
ve svém návrhu pouze vytkl skutečnosti, které jsou podřaditelné k jednotlivým kasačním
důvodům podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. s tím, že dokud Nejvyšší správní soud
nezodpoví – dle názoru stěžovatele - rozhodné právní otázky, nelze vůbec ve správním řízení
pokračovat. Nejvyšší správní soud má však za to, že z uvedených tvrzení o nejasnosti
napadeného rozsudku hrozba žádné újmy nevyplývá. Přiznání odkladného účinku nemůže být
prostředkem, který by měl sloužit k odvrácení účinku pravomocného rozsudku krajského soudu
pouze z důvodu jeho možné nesprávnosti. Takto extenzivní užití institutu odkladného účinku
by vyžadovalo faktické předběžné posouzení pravděpodobného úspěchu kasačních námitek
(viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2012, č. j. 5 As 144/2012 – 27).
Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že procesní situace, kdy žalovaný správní
orgán na základě pravomocného rozsudku krajského soudu znovu vydá ve správním řízení
rozhodnutí, které posléze nabude právní moci, následně či mezitím však Nejvyšší správní soud
tento rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k novému projednání, jistě není žádoucí.
O žalobě je pak třeba znovu rozhodnout v souladu se závazným právním názorem kasačního
soudu, což mimo jiné znamená „obživnutí“ původně zrušeného rozhodnutí správního orgánu
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne č. j. 2 Ans 3/2006 - 49).
Tato obtížně řešitelná procesní situace však není bezprostředním ohrožením důležitého
veřejného zájmu. Dodržení závazného právního názoru a v tomto důsledku pouhá hrozba
existence dvou rozhodnutí ve stejné věci, včetně dvou protichůdných hmotněprávních
rozhodnutí, nepředstavuje pro stěžovatele újmu dosahující intenzity požadované pro přiznání
odkladného účinku (srov. již citované usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 10 Ads 99/2014 - 58).
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud uzavřel, že zde není naplněna základní
podmínka pro přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti, tedy vznik újmy na straně
žalovaného spočívající v ohrožení důležitého veřejného zájmu. Nebylo již tedy třeba zkoumat
podmínky další, s nimiž by tato musela být naplněna kumulativně. Nejvyšší správní soud proto
návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst.
3 s. ř. s.).
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín v. r.
předseda senátu