ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.257.2014:17
sp. zn. 3 As 257/2014 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: A.
H., proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2014, č. j. 2216/14/5000-14502-706053, o
kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
ze dne 18. 11. 2014, č. j. 59 Af 36/2014 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedené usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jímž byla výrokem I. zamítnuta její žádost
o osvobození od soudních poplatků a výrokem II. žádost o ustanovení zástupce pro řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání
žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj, územní pracoviště v Jilemnici,
ze dne 13. 8. 2013 a odvolací řízení bylo zastaveno, neboť odvolání bylo podáno po lhůtě
stanovené v §109 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.
Krajský soud nevyhověl návrhům žalobkyně z důvodu nesplnění podmínky pro přiznání
osvobození od soudních poplatků, neboť údaje poskytnuté žalobkyní v prohlášení nebyly úplné
a neposkytovaly tak ucelený přehled o její majetkové a sociální situaci.
Žalobkyně prohlásila, že nemá žádný majetek větší ceny, který by mohl být zpeněžen
a použit k úhradě soudních poplatků, neboť tento veškerý majetek je nezákonně obstaven
a je na něj nařízena exekuce. Z těchto důvodů nemůže se svým majetkem větší hodnoty volně
disponovat, a proto jej s tímto odůvodněním do prohlášení neuvedla.
Dle názoru soudu by nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na majetek větší hodnoty
mohly být skutečnostmi, jež by mohly mít vliv na osvobození od soudních poplatků, nicméně
je to právě soud, nikoli žalobkyně sama, který tyto okolnosti ze shora nastíněných hledisek
posuzuje. Povinností žalobkyně bylo do prohlášení pravdivě a úplně uvést veškerý majetek větší
hodnoty, nejen nemovitý, a také stav účtů, byť je takový majetek předmětem výkonu rozhodnutí
nebo exekuce, a případně doplnit, na základě jakého rozhodnutí správního nebo soudního
orgánu se tak děje a na základě jakého titulu a pro jakou výši dlužné částky s ním nemůže
disponovat. Soud připomíná, že sama žalobkyně připouští, že je vlastníkem nemovitého majetku.
Soud přitom z obsahu katastru nemovitostí ověřil, že dle LV č. 1116 pro obec
a k. ú. Sobotka je žalobkyně z jedné ideální poloviny spoluvlastnicí dvou staveb bez č. p.
a dále stavebních pozemků č. 838 a 839, jakož i pozemků č. 622/2, 622/40 a 622/41.
Dle LV č. 1365 pro obec a k. ú. Sobotka je žalovaná výlučnou vlastnicí rodinných domů č. p. 192
a 194 se stavebními pozemky č. 59 a 62 a pozemkové parcely č. 13. Z LV č. 683 pro obec
a k. ú. Sobotka lze zjistit, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí v podílu 102/840 domu
č. p. 395, stavební parcely č. 505 a pozemkové parcely č. 1508/5. Dle LV č. 1985 pro obec
Rokytnice nad Jizerou a k. ú. Horní Rokytnice nad Jizerou je žalobkyně dále spoluvlastnicí
v podílu 1/3 sedmi budov bez č. p. a stavebních parcel č. 1067, 1068, 1069, 1070, 1071, 1072
a 1073. Konečně z LV č. 4081 pro obec a k. ú. Mladá Boleslav vyplývá, že žalobkyně je výlučným
vlastníkem sedmi budov bez č . p. a stavebních parcel č. 127/1, 127/3, 127/4, 127/5, 128/2,
128/3, 128/4, 129/2 a 129/3.
Z údajů uvedených v prohlášení lze tedy dojít k závěru, že žalobkyně má majetek větší
hodnoty, ovšem žalobkyně vůbec neuvedla, o jaký konkrétní majetek se jedná. Dle jejího tvrzení
s tímto majetkem větší hodnoty nemůže jakkoliv volně disponovat pro pokračující exekuce,
soudu však nesdělila, natož aby pak věrohodným způsobem doložila, že na její majetek větší
hodnoty výkon rozhodnutí nebo exekuce skutečně byly nařízeny.
Žalobkyně dále uvedla, že má dluhy v přibližné výši 320.000 Kč, ani tyto skutečnosti
však soudu neprokázala a nic bližšího ke svým dluhům ani způsobu jejich splácení neuvedla.
Soud proto nemohl posoudit, jak žalobkyní uvedená částka v současné době ovlivňuje její přímou
platební schopnost.
Soud proto posoudil tvrzení žalobkyně jako neúplná a nekompletní, v důsledku
čehož žalobkyně ve vztahu k podané žádosti neunesla břemeno tvrzení a ani břemeno důkazní.
Z tohoto důvodu soud výrokem I. usnesení nepřiznal žalobkyni k její žádosti osvobození
od soudních poplatků.
Z §36 odst. 3 s. ř. s. pak dále plyne, že pro ustanovení zástupce musí být kumulativně
splněny dvě podmínky, přičemž první zákonnou podmínkou je, že u navrhovatele musí
být splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V souzené věci však bylo
soudem zjištěno, že u žalobkyně nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních
poplatků. Z tohoto důvodu tedy u ní není splněna hned první zákonná podmínka pro ustanovení
zástupce. Vzhledem k této skutečnosti proto soudu nezbylo, než žádost o ustanovení zástupce
z řad advokátů výrokem II. usnesení zamítnout.
Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) formálně ze všech důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Konkrétně pak namítala, že napadené usnesení bylo
vydáno na základě domněnek předsedkyně senátu a v rozporu s rozhodnými, řádně, důvodně
a včas stěžovatelkou předloženými podklady ke skutkovému stavu, k němuž ani neměla možnost
se jakkoliv vyjádřit. Tím jí byla upřena nejen Ústavou garantovaná základní práva, ale i právo
na soudní ochranu, k níž jsou soudy povolány čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka proto navrhla zrušení
napadeného rozhodnutí a současně s tím požádala o přiznání odkladného účinku podané kasační
stížnosti, osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce.
Návrh na přiznání odkladného účinku a žádost o ustanovení zástupce zamítl Nejvyšší
správní soud usnesením ze dne 29. 1. 2015, č. j. 3 As 257/2014 – 12. K žádosti o osvobození
od soudních poplatků pak poukázal na skutečnost, že o otázce poplatkové povinnosti
v případech, kdy je kasační stížností napadeno rozhodnutí krajského soudu, jež se rovněž dotýká
poplatkové povinnosti, bude rozhodovat rozšířený senát Nejvyššího správního soudu na základě
postoupení věci v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 1 As 196/2014 a definitivně tedy bude moci
být tato otázka v projednávané věci zodpovězena až po jeho rozhodnutí.
Od vydání uvedeného usnesení však dosud nebyla věc rozšířeným senátem projednána,
senát rozhodující o kasační stížnosti tedy musel při jejím přednostním režimu zvážit,
jak dále postupovat. Dospěl přitom k závěru, že do rozhodnutí rozšířeného senátu bude nezbytné
pokračovat v dosavadní praxi, která je pro účastníky z hlediska jejich poplatkové povinnosti
příznivější, a zaplacení soudního poplatku za podanou kasační stížnost v tomto typu řízení zatím
nevyžadovat. Z tohoto důvodu tedy již formálně nerozhodoval o žádosti stěžovatelky
o osvobození od soudního poplatku a přistoupil přímo k meritornímu posouzení jejích námitek.
Krajský soud postavil své rozhodnutí na tom, že stěžovatelka nesplnila svoji procesní
povinnost a neprokázala pro účely osvobození od soudního poplatku řádně své příjmové
a majetkové poměry. Stěžovatelka je oproti tomu toho názoru, že je prokázala přesvědčivě
a že tuto otázku krajský soud nesprávně posoudil. Skutkový stav ohledně svého majetku zjištěný
a popsaný krajským soudem v odůvodnění napadeného usnesení však nijak konkrétně
nezpochybnila.
K posouzení sporné otázky soud předesílá, že poplatkovou povinnost předepisuje
navrhovatelům (žalobcům) ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích. Poplatek je podle §4 odst. 1 písm. a) tohoto zákona splatný již podáním žaloby
nebo jiného návrhu, jímž se zahajuje řízení. Od této povinnosti může být navrhovatel (žalobce)
podle §36 odst. 3 s. ř. s. zčásti nebo výjimečně i zcela osvobozen, ovšem pouze za předpokladu,
že doloží nedostatek prostředků.
Jak je vidět z výše uvedeného, je možnost osvobození od soudního poplatku výjimkou
ze zákonem stanovené povinnosti a určitým dobrodiním pro navrhovatele (žalobce) za účelem
zajištění jejich přístupu k soudu při realizaci práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2
Listiny základních práv a svobod. K dosažení tohoto dobrodiní ovšem stíhají navrhovatele
(žalobce) jiné procesní povinnosti, především povinnost tvrzení nedostatku prostředků
a povinnost řádného doložení svých příjmových a majetkových poměrů.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka v Prohlášení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech přiznala své příjmy z podnikání, v kapitole „osobní
majetek“ však uvedla, že nemá majetek větší ceny, který by mohl být nyní zpeněžen a použit
k zaplacení soudního poplatku a právního zastoupení, neboť veškerý její majetek větší ceny,
včetně účtů, je obstaven nezákonně, protiústavně a zcela účelově nařízenými a prováděnými
exekucemi, které jí brání v jakékoliv dispozici s ním, a proto ho zde ani neuvádí, neboť nemá
žádný vliv na výši jejích skutečných disponibilních příjmů, které jsou řádně a úplně vykázány.
Žádné konkrétní informace o svém majetku tedy stěžovatelka neuvedla, stejně
tak o nařízených exekucích (o jejich právním titulu a výši) či obstavení majetku.
Uvedené skutečnosti také jakkoliv nedoložila. Dále stěžovatelka uvedla, že má dluhy ve výši
320.000 Kč, ani zde v šak neuvedla, komu peníze dluží či jaká je doba splatnosti dluhu,
ani existenci tohoto dluhu nijak nedoložila.
Nejvyšší správní soud má tedy ve shodě s krajským soudem za to, že stěžovatelka,
ač se domáhá poskytnutí výjimky ze zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek spojený
s podáním žaloby, nesplnila svoji procesní povinnost prokázat řádně svoje příjmové a majetkové
poměry, neboť k vlastnictví svého nemovitého majetku v Prohlášení nic neuvedla, ani jej jakkoliv
nedoložila, tvrzené exekuce, obstavení majetku i dluh pak neprokázala jakýmikoliv písemnými
doklady. Není přitom na vůli stěžovatelky, aby sama rozhodovala o tom, který majetek má smysl
soudu přiznat a který nikoliv, zhodnocení majetkových poměrů (jak správně poznamenal krajský
soud), je věcí soudu, nikoliv její. Není tedy důvodné tvrzení stěžovatelky, že soud
při rozhodování o její věci vycházel z domněnek, nikoliv faktů, naopak, byl to právě krajský soud,
který si nad rámec Prohlášení stěžovatelky obstaral alespoň částečné informace o jejích
majetkových poměrech, které mu následně umožnily učinit závěr, že stěžovatelka nesdělila soudu
rozhodné skutečnosti k vyřízení své žádosti.
Namítá-li stěžovatelka současně, že s těmito podklady nebyla seznámena, pak Nejvyšší
správní soud podotýká, že povinnost je zákonem nastavena opačně, tedy stěžovatelka měla
povinnost seznámit soud se svými majetkovými poměry, nikoliv že by měl s nimi soud
seznamovat stěžovatelku. Případnou nesprávnost zjištění soudu pak mohla stěžovatelka namítat
v kasační stížnosti, jak bylo ovšem již uvedeno výše, soudem zjištěné údaje nijak nezpochybnila.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci, je zákonné, kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení
o neosvobození od soudních poplatků a neustanovení advokáta je jediným účastníkem řízení,
Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 v návaznosti na §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu