ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.262.2014:22
sp. zn. 3 As 262/2014 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: V. J.,
zastoupeného JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem Praha 2, Na Kozačce 7,
proti žalovanému: Náčelník Generálního štábu Armády České republiky , se sídlem Praha 6,
Vítězné nám. 5, v řízení o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2014, č. j .: MOCR
40665-4/2013-1304, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
z 27. 11. 2014, č. j. 9 Ad 11/2014 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobce (dále též jen „stěžovatel“) požádal žalovaného o zaplacení zvláštního příplatku
ve výši 46.964 USD s příslušenstvím, neboť je názoru, že nárok na tento příplatek mu vznikl
v souvislosti s působením v zahraniční misi vojenského pozorovatele v Chorvatsku a v Iráku
v období od 2. 11. 1995 do 20. 12. 1996 a 5. 1. 1999 do 10. 1. 2000. Stěžovatel tento nárok
uplatnil zpětně poté, co ministr obrany České republiky rozhodnutím č. j. 10161/2004 -8764
ze dne 5. 8. 2004 přehodnotil dosavadní stanovisko a zaujal názor, že zvláštní příplatek náleží
i vojenským pozorovatelům. Žalovaný stěžovateli vyplatil příplatek pouze za obd obí,
které následovalo po 1. 11. 1999, ve zbytku neformálně vznesl námitku promlčení.
Stěžovatel se domáhal zaplacení částky u Obvodního soudu pro Prahu 4.
Tento soud usnesením z 26. 4. 2010, č. j. 19 C 53/2006 - 27, řízení zastavil a věc postoupil
ministru obrany, neboť dospěl k závěru, že se jedná o věc služebního poměru, o níž nemá
pravomoc rozhodnout.
Zástupce náčelníka generálního štábu – ředitel Společného operačního centra ministerstva
obrany (tj. služební orgán I. stupně) následně žádost stěžovatele zamítl rozhodnutím ze dne
21. 11. 2013, č. j. MOCR 40665- 2/2013-1160. Služební orgán I. stupně byl názoru, že stěžovatel
žádost podal po uplynutí tříleté promlčecí doby a došlo tak k promlčení nároku. Služební orgán
současně neuznal námitku, že stěžovatel respektoval autoritu výkladu zákona, a proto nárok
na zvláštní příplatek neuplatnil včas.
Žalovaný rozhodnutím ze 4. 3. 2014, č. j. MOCR 40665-4/2013-1304, odvolání
stěžovatele zamítl a potvrdil rozhodnutí služebního orgánu I. stupně. Stěžovatel proti tomuto
rozhodnutí podal žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem z 27. 11. 2014, č. j. 9 Ad
11/2014 – 33, zamítl.
Městský soud nejprve shrnul nesporné skutečnosti. Žalovaný zvláštní příplatek podle §11
odst. 3 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových
a v některých dalších organizacích a orgánech (dále jen „zákon o platu“) za uvedenou dobu
stěžovateli nevyplatil. Stěžovatel se však začal domáhat zaplacení tohoto příplatku až poté,
co ministerstvo obrany v roce 2004 zaujalo stanovisko, podle něhož lze vyplácet tento příplatek
i vojákům, kteří vykonávají funkci vojenského pozorovatele v misích mezinárodních organizací.
Sporné není ani to, že uvedené nároky jsou promlčeny, a že žalovaný námitku promlčení uplatnil.
Sporný je tak pouze náhled na to, zda tato námitka byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy.
Městský soud připomenul, že stěžovatel se začal svého nároku domáhat po uplynutí
7,5 let po skončení mise v Iráku a 5 let po skončení mise v Chorvatsku. Městský soud poukázal
na zásadu „vigilantibus iura“, konstatoval, že k včasnému uplatnění platových nároků není potřeba
právního vzdělání, a že se stěžovatel se žádostí o právní pomoc mohl obrátit na osobu znalou
práva. Měl-li stěžovatel sám za to, že mu právo na zaplacení příplatku náleží, autorita ústředního
orgánu, ani vztah služební nadřazenosti služebního funkcionáře mu účinně nemohly bránit v tom,
aby se zaplacení domáhal před uplynutím promlčecí doby.
Podle městského soudu nelze výklad žalovaného chápat jako výklad autora, tím je pouze
normotvůrce. Výklad žalovaného byl tedy interního charakteru, zavazoval služební orgány,
které rozhodují v řízení ve věcech služebního poměru a také platových poměrů příslušníků
ozbrojených sil. Pro stěžovatele byl závazný až výklad zastávaný služebními orgány
při rozhodování o jeho nároku, neboť to byl již výklad orgánu aplikace práva, který je závazný
pro adresáty individuálních právních aktů (inter partes).
Městský soud dále rekapituloval stěžejní závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu z 8. 2. 2011,
sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a je toho názoru, že důvěra stěžovatele ve správnost výkladu zákona
nemůže odůvodnit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Podle městského soudu
stěžovateli objektivně nic nebránilo, aby se vyplacení zvláštního příplatku u příslušného orgánu
domáhal před uplynutím promlčecí doby, její uplynutí tak jde k tíži stěžovatele. Uzavřel proto,
že stěžovatelova věc není výjimečným případem, jenž by odůvodňoval odepřen í práva
žalovaného účinně uplatnit námitku promlčení.
Městský soud také uvedl, že v rozhodnutí ministerstva obrany, které neuplatnilo námitku
promlčení u nároků na zaplacení příplatků splatných ode dne účinnosti zákona č. 221/1999 Sb.,
o vojácích z povolání (tj. od 1. 12. 1999) neshledal účelový nebo výjimečný postup
příp. diskriminaci situace stěžovatele. Městský soud uvedl, že bylo na vnitřním rozhodnutí
žalovaného, aby stanovil datum, ke kterému bude námitku promlčení uplatňovat a konstatoval,
že resort ministerstva obrany aplikuje časovou hranici u všech žadatelů stejně .
II. Kasační stížnost
Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost; v ní uplatnil důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel je názoru, že jeho situace odpovídá výjimečné situaci, pro niž by dle závěrů
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 85/2010 žalovanému nesvědčila námitka promlčení
pro rozpor s dobrými mravy. Podle stěžovatele nelze jeho věc srovnávat se situací,
kdy zaměstnavatel nezaplatí zaměstnanci mzdu, která zaměstnanci náleží a zaměstnanec opomene
nárok uplatnit. Stěžovatel uvedl, že uplynutí promlčecí doby nezavinil, neboť se v dobré víře řídil
oficiálním výkladem zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost
v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ze strany autora předpisu –
České republiky. Stěžovatel uvedl, že neměl důvod pochybovat o oficiálním výkladu zákona
a městský soud podle něj pominul skutečnost, že stěžovatel jednal s důvěrou ve stát; odmítnutím
nároku je tak nabouráván princip právní jistoty, který v sobě zahrnuje i důvěru ve stát,
jeho orgány a instituce, a který v sobě zahrnuje taktéž princip spravedlnosti. Podle stěžovatele
by neměla být věc bagatelizována tím, že bylo k jeho újmě, pokud takový výklad akceptoval.
Podle stěžovatele byl zánik nároku nepřiměřeným postihem, neboť Česká republika
kromě zavinění vytvořila nespravedlivou situaci i tím, že některé nároky přiznala a vyplatila.
Rozhodné datum 1. 12. 1999 přitom nesouvisí s žádným konkrétním důvodem, deklarovaný
důvod - účinnost zákona o vojácích z povolání s věcí vůbec nesouvisí. Podle stěžovatele vznikla
nespravedlivá situace i ve srovnání s vojáky, kteří problém s promlčením neměli, neboť v misích
sloužil za stejných podmínek jako tito ostatní vojáci.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel oproti žalobě nevznesl
žádné nové skutečnosti, a proto plně odkázal na vyjádření, které učinil již dříve.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Neztotožnil
se s právním názorem, že žalovanému svědčí právo uplatnit námitku promlčení také tehdy,
pokud stěžovatel plně respektoval předchozí výklad ministerstva obrany (potažmo žalovaného),
který svědčil v jeho neprospěch, a svého nároku na zvláštní příplatek se původně nedomáhal.
Žalovaný v projednávané věci vycházel z právního názoru, který městský soud vyložil
v rozsudku z 21. 8. 2013, č. j. 9 Ad 22/2010 - 32 (žalovaný ostatně usnesením z 18. 1. 2011,
č. j. 7-15/5/2010-1160, řízení o žádosti stěžovatele přerušil, neboť pro totožnost posuzovaných
nároků na tento rozsudek čekal). Se závěry městského soudu se poté ztotožnil Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 Ads 83/2013 - 39. Ústavní konformitu rozsudku
Nejvyššího správního soudu následně potvrdil Ústavní soud, když usnesením z 2. 2.2015,
sp. zn. IV. ÚS 3138/2014 odmítl ústavní stížnost. Nejvyšší správní soud podotýká,
že ve skutkově téměř totožné situaci se podrobně zabýval zejména těmi otázkami, které jsou
stěžejní taktéž v tomto řízení. Od svých dříve vyslovených závěrů proto Nejvyšší správní soud
neshledal důvod se odchýlit a setrval na nich i ve stěžovatelově věci.
Nejvyšší správní soud v rozsudku z 16. 7. 2014, č. j. 3 Ads 83/2013 - 39, nejprve vyložil,
že pro nedostatek speciální úpravy se promlčení nároků vyplývajících ze zákona o platu
posuzovalo podpůrně podle právní úpravy občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., účinný
do 31. 12. 2013). Nejvyšší správní soud taktéž připomněl, že podle zásad soukromého práva platí,
že výkon subjektivních práv a povinností musí být v souladu s dobrými mravy, jinak takovému
výkonu není možno přiznat právní ochranu (srov. §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník a obdobně srov. též §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014).
Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na nálezy z 6. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 643/04 a dále ze dne
25. 5. 2011, sp. zn. IV - ÚS 2842/2010, v nichž Ústavní soud vymezil podmínky pro uplatnění
korektivu dobrých mravů vůči námitce promlčení. Nejvýstižněji se podle Nejvyššího správního
soudu poté zabýval touto otázkou Nejvyšší soud v rozsudku z 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo
85/2010. Z něho vyplývá, že odepřít uplatnění námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy
lze jen tehdy, bylo-li by uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání
s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas
neuplatnil.
Nejvyšší správní soud se v rozsudku z 16. 7.2014, č. j. 3 Ads 83/2013 - 39 (na tyto závěry
odkázal v napadeném rozsudku rovněž městský soud) zabýval rovněž otázkou závaznosti výkladu
ustanovení §11 odst. 3 zákona o platu, který původně zastávalo ministerstvo obrany.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že šlo pouze o výklad interního charakteru zavazující služební
orgány při rozhodování o nárocích ze služebního poměru vojáku, nelze jej však chápat jako
výklad zákonodárce, tj. autora normy. Nejvyšší správní soud taktéž vyložil, že pokud se žalovaný
rozhodl uplatnit námitku promlčení u nároků splatných k 1. 12. 1999, jednalo se o jeho vnitřní
rozhodnutí soukromoprávní povahy, na které se ze zákona nevztahují žádná kriteria. Nejvyšší
správní soud v tomto rozhodnutí žalovaného navíc neshledal žádnou nerovnost, neboť žalovaný
námitku k uvedenému datu uplatnil jednotně u všech nároků dotčených vojáků; to ostatně
nesporuje ani stěžovatel v kasační stížnosti.
Nárok na zvláštní příplatek vznikl stěžovateli podle ustanovení §11 odst. 3 zákona
o platu ve znění účinném do 31. 12. 2000 . Podle tohoto ustanovení platí, že „příslušníku ozbrojených
sil vyslanému v rámci jednotky mírových sil mimo území České republiky se po dobu působení v zahraničí
poskytne zvláštní příplatek v jiné než české měně za podmínek a ve výši stanovených prováděcím předpisem
vydaným podle §23“.
Stěžovatel již v žalobě ze dne 22. 7. 2006 k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 uvedl,
že tehdejší výklad podmínek nároku na zvláštní příplatek respektoval a věc považoval
za uzavřenou. S původním právním názorem žalovaného se tedy ztotožnil, o jeho správnosti
nepochyboval a ve věci již dále nic nekonal. Po seznámení se se stanoviskem služebního orgánu
zůstal nečinný, podle názoru Nejvyššího správního soudu mu však nic nebránilo, aby o nárok
na zvláštní příplatek usiloval i později např. s využitím právní pomoci. Nelze totiž přehlédnout,
že stěžovatel, přestože zájem o nárok na zvláštní příplatek nepochybně projevil, sám až do roku
2006 na hájení svých subjektivních práv zcela rezignoval, žádnou žádost již neuplatnil
a ani se (formalizovaným způsobem) vyplacení zvláštního příplatku nijak nedomáhal.
Z okolností případu, ze shodných tvrzení stěžovatele i žalovaného, ani ze spisu navíc
nevyplývá, že by žalovaný stěžovateli v uplatnění nároku bránil. Ostatně nynější procesní aktivita
stěžovatele, který se svého nároku domáhá od roku 2006 a již od podání žaloby k Obvodnímu
soudu pro Prahu 4 jej v řízení zastupuje advokát, ani nesvědčí o tom, že by mu v uplatnění
nároku bránila autorita nadřízeného služebního orgánu.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že d ůvody, pro které stěžovatel včas nárok na zvláštní
příplatek neuplatnil, nelze výlučně přičítat žalovanému; tyto důvody navíc zůstávají pouze
v rovině tvrzení stěžovatele a ve vyložených souvislostech neobstojí. Jakkoli snad předchozí
výklad ministerstva obrany ovlivnil úvahy služebního orgánu o platových nárocích ze služebního
poměru a v důsledku toho i vnitřní rozhodnutí stěžovatele domáhat se u žalovaného svých
zákonných nároků, Nejvyšší správní soud je názoru, že marné uplynutí promlčecí doby
žalovanému přičítat nelze. Nejvyšší správní soud vznesenou námitku promlčení za uvedených
okolností neshledal v rozporu s dobrými mravy.
Z vyložených důvodů se Nejvyšší správní soud neztotožnil s námitkami stěžovatele
a kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.)
IV. Náklady řízení
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z ustanovení §60 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto podle §60 odst. 1 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu
nákladů v řízení o kasační stížnosti neuplatnil a ani ze spisu nevyplynuly náklady přesahující běžný
rámec výdajů na jeho administrativní činnost, Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu
nákladů řízení žádnému z účastníků (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu