ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.55.2015:30
sp. zn. 3 As 55/2015 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci ochrany žalobce:
O. T., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti
nečinnosti žalovaného: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí
2, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j.
11 A 110/2014 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaný je p o v i ne n uhradit žalobci na nákladech řízení částku 4.114 Kč
do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále jen stěžovatel) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, jímž mu bylo uloženo, aby do 60 dnů od jeho právní moci
rozhodl o žádosti žalobce o řidičské oprávnění ze dne 17. 3. 2014. Zároveň bylo žalovanému
uloženo zaplatit do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobci na nákladech řízení částku
14.342 Kč.
Kasační stížnost byla podána z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky, tedy z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalovaný
konkrétně namítal, že krajský soud nesprávně vyložil ustanovení §79 odst. 1 s. ř. s. Pokud zákon
vyžaduje pro podání nečinnostní žaloby bezvýsledné vyčerpání prostředků k ochraně proti
nečinnosti, nelze podle názoru stěžovatele vyložit a pochopit toto ustanovení jinak, než že o
žádosti podle §80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, musí být již v době podání nečinnostní
žaloby nadřízeným správním orgánem rozhodnuto a ani přes takové existující rozhodnutí
nedojde po uplynutí stanovené lhůty k nápravě. V tomto ustanovení použité slovo „bezvýsledně“
již samo osobě obsahuje řešení předložené právní otázky, a sice že podstatnou podmínkou pro
podání žaloby je výsledek takového řízení. Tímto výsledkem však nemůže být pouhé podání
žádosti podle správního řádu.
V daném případě žalobce podal žalobu ke správnímu soudu ještě dříve, než bylo o jeho
žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti rozhodnuto, přičemž soud, když hodnotil tuto
skutečnost, hovořil v odůvodnění svého rozsudku pouze o vyčerpání prostředků daných
mu zákonem a vyhnul se pojmu „bezvýsledného vyčerpání“. Z hlediska významu a aplikace
zákona se však jedná o rozdíl podstatný.
Stěžovatel dále poukázal na lhůtu 20 dnů uvedenou v ustanovení §110 odst. 2 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a v souvislosti s tím i na skutečnost,
že pokud je třeba v rámci řízení provádět šetření v zemích předchozího pobytu žadatele o vydání
řidičského průkazu, je dodržení této lhůty nereálné. Z tohoto důvodu stěžovatel alespoň žadatele
vždy informuje o tom, že vyřízení žádosti potrvá déle a to v závislosti na státu, kam se bude
dotaz činit. Řízení v takovém případě trvá i několik měsíců, přičemž stěžovatel musí tento úkon
činit prostřednictvím Ministerstva dopravy a délku vyřízení prakticky nemůže ovlivnit.
Za této situace žadatelům, kteří podají návrh na uplatnění opatření proti nečinnosti,
bude nadřízeným orgánem vždy vyhověno, neboť stěžovatel nemůže bez příslušných dokumentů
ze zahraničí o žádosti rozhodnout.
Výše uvedené se týká i projednávané věci. Nadřízený správní orgán nařídil rozhodnout
o podané žádosti do 30 dnů, avšak za situace, kdy ten samý správní orgán (Ministerstvo dopravy)
nevyřídil řádně dotaz do Spolkové republiky Německo týkající se žadatele. Stanovil tedy
k rozhodnutí lhůtu, která nestačila ani k vyžádání správné odpovědi německých úřadů.
Proto stěžovatel nedodržel ani lhůtu jím určenou.
Stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Mezi účastníky
nebyl sporný skutkový stav, Nejvyšší správní soud proto rekapituluje pouze nejpodstatnější
skutečnosti.
Žádost o řidičské oprávnění podal žalobce dne 17. 3. 2014. O spolupráci při prověření
podmínek trvalého pobytu požádal stěžovatel Policii ČR dne 20. 3. 2014. Odpověď obdržel dne
9. 4. 2014. O prověření důvodů, které by bránily vydání českého řidičského průkazu, však požádal
stěžovatel Ministerstvo dopravy až dne 5. 5. 2014, tedy již po uplynutí zákonné 20 denní lhůty
uvedené v ustanovení §110 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích pro
rozhodnutí ve věci. Tuto prodlevu nelze vzít v úvahu, za zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí
je tak nutno považovat lhůtu 50 dnů od podání žádosti. Ve spise není doloženo, že by byl žalobce
stěžovatelem uvědoměn o možném prodloužení lhůty k rozhodnutí, ať již z důvodu složitosti
věci či nutného dožádání.
Rozhodnutí o žádosti nebylo ve výše uvedené lhůtě vyřízeno, následně podal žalobce dne
5. 6. 2014 u stěžovatele návrh na uplatnění opatření proti nečinnosti. Toto podání postoupil
stěžovatel svému nadřízenému orgánu až dne 2. 9. 2014. V mezidobí podal žalobce dne
21. 7. 2014 žalobu na ochranu proti nečinnosti. Opatření proti nečinnosti vydalo Ministerstvo
dopravy dne 1. 10. 2014 a doručilo stěžovateli dne 7. 10. 2014. V něm mu uložilo rozhodnout
o žádosti žalobce o udělení řidičského oprávnění do 30 dnů ode dne doručení. V této lhůtě
stěžovatel nerozhodl a neučinil tak ani do dne rozhodnutí Městského soudu v Praze. Rozhodnutí
vydal až dne 19. 3. 2015.
K uplatněným námitkám uvádí Nejvyšší správní soud následující: Bezvýsledné vyčerpání
prostředků, které procesní předpis stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti je podle §79 odst. 1
s. ř. s., je podmínkou přípustnosti tohoto typu žaloby. Stěžovatel má za to, že tuto podmínku
žalobce nesplnil, neboť v době podání žaloby nebylo ještě rozhodnuto o jeho návrhu
na uplatnění opatření proti nečinnosti podle §80 odst. 4 správního řádu. Tento názor však
Nejvyšší správní soud nesdílí.
Je pravdou, že správní řád nestanoví pro vyřízení žádosti o uplatnění opatření proti
nečinnosti výslovně žádnou lhůtu. Není-li však stanovena lhůta speciální, platí i zde lhůty obecné,
tak jak jsou definovány v ustanovení §71 odst. 1 a 3 správního řádu. Nevydá-li tedy nadřízený
správní orgán usnesení k podanému návrhu či příkaz nečinnému správnímu orgánu v základní
lhůtě 30 dnů, nemá již účastník řízení možnost podat další návrh na uplatnění opatření proti
nečinnosti (tentokrát nadřízeného správního orgánu), neboť opatření proti nečinnosti není
rozhodnutím, jaké má na mysli ustanovení §80 odst. 3, věta poslední správního řádu. Za takové
situace nemá jiný procesní prostředek k obraně svých práv, než je žaloba na ochranu proti
nečinnosti.
V projednávané věci sice podal žalobce návrh na uplatnění opatření proti nečinnosti
u nepříslušného správního orgánu (vzhledem k tomu, že opatření proti nečinnosti je prostředkem
dozorovým nikoliv opravným, měl být tento návrh podán přímo na Ministerstvo dopravy),
stěžovatel však měl s ohledem na ustanovení §12 správního řádu toto podání neprodleně
postoupit orgánu nadřízenému, případně ověřit, zda mu nebylo také zasláno. Stěžovatel však
podání žalobce postoupil nadřízenému správnímu orgánu až s odstupem téměř tří měsíců od jeho
doručení. Jestliže tedy žalobce podal žalobu na ochranu proti nečinnosti po uplynutí doby
přibližně měsíce a půl od okamžiku, kdy uplatnil návrh na provedení opatření proti nečinnosti,
aniž by mezitím obdržel jakoukoliv zprávu o způsobu jeho vyřízení, má Nejvyšší správní soud
za to, že splnil podmínku bezvýsledného vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti
ve správním řízení podle §79 odst. 1 s. ř. s. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Nejvyššího
správního soudu k této otázce (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009,
č. j. 9 Ans 8/2009 – 149).
Uvedenou podmínku by ostatně žalobce s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané
věci splnil i nebýt předchozího. Podle §81 odst. 1 s. ř. s. rozhoduje soud o žalobě na ochranu
proti nečinnosti na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Toto pravidlo
na straně jedné zvýhodňuje správní orgán v tom, že pokud vydá požadované rozhodnutí
v průběhu soudního řízení, musí být žaloba zamítnuta, ač byla zpočátku podána důvodně,
na straně druhé ovšem umožňuje žalobci zhojit případný počáteční nedostatek vyčerpání
prostředků k ochraně proti nečinnosti ve správním řízení, pokud nadřízený správní orgán přijme
opatření proti nečinnosti až v průběhu soudního řízení a povinný správní orgán ve stanovené
lhůtě do dne rozhodnutí soudu o žádosti nerozhodne, nebo pokud nadřízený správní orgán
návrhu účastníka řízení nevyhoví. Prve uvedené se stalo i v projednávané věci. Podmínka
vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti v řízení před správním orgánem tedy byla splněna
v každém případě, bez ohledu na to, z které strany soud k řešení předložené otázky za daných
okolností přikročil.
Lze tak uzavřít, že podmínku přípustnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti posoudil
Městský soud v Praze správně a nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
napadený rozsudek netrpí.
Další námitky uplatněné stěžovatelem nesměřují ani tak proti napadenému rozsudku,
jako se spíše zabývají otázkou reálnosti zákonem stanovených lhůt pro vydání rozhodnutí
ve věcech typově obdobných věci projednávané a případnou odpovědností za to, že zde nemohly
být dodrženy. Tyto skutečnosti jsou ovšem pro rozhodnutí soudu o žalobě irelevantní.
Soud v rámci řízení na ochranu proti nečinnosti zjišťuje pouze běh zákonných lhůt a pro jeho
rozhodnutí je nerozhodné, který ze zúčastněných správních orgánů za jejich nedodržení může.
Soud samozřejmě přihlíží ke konkrétním okolnostem projednávané věci, ty se však následně
odrážejí v délce lhůty, kterou správnímu orgánu pro vydání rozhodnutí stanoví, nikoliv v tom,
že by snad mohl hodnotit podanou žalobu jako nedůvodnou.
V daném případě Městský soud v Praze stanovil k vydání rozhodnutí lhůtu 60 dní,
a to za situace, kdy od podání žádosti uplynula doba více než deseti měsíců, kdy opakovaný dotaz
na existenci překážek pro vydání řidičského průkazu byl již německými správní orgány
zodpovězen (dne 26. 1. 2015) a kdy nebylo nutno došetřovat žádné další podstatné skutečnosti.
Tato lhůta tedy byla určena ve vztahu ke správnímu orgánu a v poměru k původní lhůtě
stanovené zákonem velmi velkoryse. O její reálnosti pak svědčí i skutečnost, že v soudem určené
lhůtě stěžovatel nakonec o žádosti žalobce i rozhodl. Ani z tohoto hlediska tedy nelze Městskému
soud v Praze nic vyčíst.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze
je zákonný, kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, Nejvyšší správní soud mu proto uložil zaplatit
úspěšnému žalobci náklady řízení, které spočívají v nákladech jeho zastoupení advokátem.
Zástupci žalobce náleží odměna za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč podle §7
v návaznosti na §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., k němuž náleží paušální náhrada
hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 3.400 Kč.
Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, navyšuje se uvedená
částka o 21 %, tedy o 714 Kč na celkovou částku 3.814 Kč. Tuto částku je stěžovatel povinen
zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrok o nákladech řízení se opírá
o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu