ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.72.2014:24
sp. zn. 3 As 72/2014 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobců: a) D. H., CSc.,
b) Doc. Ing. I. M. H., CSc., oba zastoupeni JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem
Praha 1, Národní 43, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1,
Mariánské náměstí 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2011 č. j. S-MHMP
552786/2011/OST/ So/ Hn, za účasti: I) Barrandovské terasy, a. s., se sídlem Praha 5,
Barrandovská 165/1, zast. JUDr. Magdalénou Hrdličkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 1,
Zlatnická 10, II) AVIA, a. s., se sídlem Praha-Letňany, Beranových 140, III) MgA. D. H.,
zast. Mgr. Petrem Ostrouchovem, advokátem se sídlem Praha 1, Voršilská 10, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2014, č. j. 10 A
362/2011 – 93,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci (dále též „stěžovatelé“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 9. 2011, č. j. S-MHMP 552786/2011/OST/So/Hn. Městský soud v Praze
při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu:
Územním rozhodnutím ze dne 22. 5. 2006, č. j. OUR.Hl.p.620-183/06-Za-UR,
stavební úřad, Úřad městské části Praha 5, rozhodl o umístění stavby „obnova a dostavba
Barrandovských teras“ na pozemcích parc. č. 620, 621/1, 621/2, 622/1, 622/3, 624, 626, 1630/2,
1630/7, 2044/1, 2044/5. 2044/14, 2045/1 a 2045/4 v kat. ú. Hlubočepy. V podmínce
č. 21 f) přitom pro umístění a projektovou přípravu stavby stanovil, že projektová dokumentace
stavby bude obsahovat návrh řešení úpravy zelených ploch tak, aby bylo možné pěší cestou
navázat na stávající pěší cestu na parcele č. 625/1. Územní rozhodnutí nabylo právní moci dne
4. 12. 2006, jeho platnost byla podle §93 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „stavební zákon“), prodloužena
do 4. 12. 2009 a následně do 4. 12. 2011.
Dne 14. 1. 2010 podala společnost Barrandovské terasy a.s. (osoba zúčastněná na řízení
č. 1) žádost o stavební povolení pro předmětnou stavbu. V rámci stavebního řízení podali
stěžovatelé námitku, ve které poukázali na to, že projektová dokumentace neřeší úpravu zelených
ploch v souladu s podmínkou č. 21 f) územního rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 11. 3. 2011,
č. j. OSU.Hl.p.620-42268/2010-Pka-R, stavební úřad povolil stavbu „obnova a dostavba
Barrandovských teras“ na pozemcích parc. č. 620, 621/1, 621/2, 622/1, 622/3, 624, 626, 1630/2
a 2045/4 v kat. ú. Hlubočepy. Současně zamítl výše uvedenou námitku stěžovatelů
s odůvodněním, že v katastru nemovitostí není k předmětnému pozemku uvedeno věcné břemeno
vstupu na pozemek, stavebníkovi proto nelze nařídit provedení cesty navazující na pěší cestu
na parcele č. 625/1. V daném případě se může jednat pouze o sousedskou domluvu mezi oběma
stranami. Stavební úřad dále uvedl, že plochy navazující na hranici staveniště s pozemkem
parc. č. 625/1 a parc. č. 735 jsou v celé délce navrženy jako zpevněné, z mechanicky zhutněného
kameniva. V současné době není cesta v terénu, mapách či leteckých dobových snímcích zřetelná.
Vstup na pozemek musí být vyřešen mimo stavební řízení.
Stěžovatelé podali proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne
29. 9. 2011 č. j. S - MHMP 552786/2011/OST/So/Hn, zamítl.
Městský soud v Praze se ztotožnil se stěžovateli v tom, že stavební úřad není ve stavebním
řízení oprávněn přezkoumávat správnost územního rozhodnutí a je povinen pouze ověřit,
zda žádost o stavební povolení a předložená projektová dokumentace odpovídá podmínkám
stanoveným v územním rozhodnutí. Žalovaný ve svém rozhodnutí sice vznesl k obsahu územního
rozhodnutí určité výhrady, následně však konstatoval, že mu nezbývá než vydané územní
rozhodnutí respektovat. Posoudil proto soulad projektové dokumentace s tímto rozhodnutím.
Žalovaný předně uvedl, že podmínka č. 21 f) je stanovena nejednoznačně, neboť z ní nijak
nevyplývá, v kterém místě hranice mezi oběma pozemky má být navázání pěší cesty umožněno.
Tuto skutečnost neuvedli ani sami stěžovatelé. Žalovaný tudíž přezkoumal možnost napojení pěší
cesty v celé délce hranice mezi pozemky parc. č. 625/1 a 622/1. Zjistil přitom, že část hranice
je tvořena strmým skalním srázem, v těchto místech lze existenci jakékoli pěší cesty prakticky
vyloučit. Žalovaný přesto konstatoval, že i v těchto místech povolovaná stavba nevytváří žádnou
překážku pro možnost napojení pěší stezky. Pokud jde o zbývající část hranice, žalovaný zjistil,
že v této části stavebního pozemku nejsou žádné stavební práce povolovány. Žalovaný tak dospěl
k závěru, že ať už se stávající pěší cesta propojující oba pozemky nacházela kdekoli, povolovaná
stavba umožňuje její navázání po celé délce hranice mezi oběma pozemky; podmínka stanovená
územním rozhodnutím je tudíž splněna.
Městský soud v Praze má za to, že stěžovatelé tento závěr žalovaného zcela pomíjí.
Namítají totiž, že podle žalovaného stavba podmínku č. 21 f) územního rozhodnutí nesplňuje,
jelikož však byla podmínka stanovena vadně, splňovat ji nemusí. Žalobní námitky se tak míjí
s důvody napadeného správního rozhodnutí. Městský soud v Praze dále konstatoval,
že předložená projektová dokumentace by byla s uvedenou podmínkou v rozporu pouze tehdy,
pokud by návrh řešení zelených ploch znemožňoval navázání na stávající pěší cestu na pozemku
parc. č. 625/1. Stěžovatelé však nespecifikují, v čem je navržené řešení sadových úprav s uvedenou
podmínkou v rozporu, neuvádí ani, kde se stávající cesta nachází.
Městský soud v Praze dále nepřisvědčil stěžovatelům v tom, že je rozhodnutí žalovaného
nesrozumitelné pro vzájemnou rozpornost argumentů obsažených v jeho odůvodnění.
Žalovaný uvedl, že umístění pěší cesty není v současnosti jasné, současně však konstatoval,
že by se pěší stezka mohla nacházet u jižní hranice mezi pozemky, jižně od bývalého objektu baru
Trilobit. Podle Městského soudu v Praze tato tvrzení v žádném rozporu nejsou. Žalovaný netvrdil,
že se v tomto místě pěší cesta nachází, zabýval se touto možností pouze jako jednou z eventualit.
Stěžovatelé dále spatřovali rozpor závěrů žalovaného v tom, že žalovaný na jedné straně uvedl,
že podmínku nelze pro nejednoznačnost jejího obsahu posoudit, na druhé straně považoval
podmínku za splněnou. Soud ani zde žádný rozpor neshledal. Jak již bylo shora uvedeno,
žalovaný dospěl k závěru, že umístění stávající cesty nelze zjistit. Současně však uzavřel,
že povolovaná stavba nebrání navázání pěší cesty propojující oba pozemky v žádném místě
hranice. Jestliže žalovaný za této situace dovodil, že je podmínka územního rozhodnutí splněna,
jeví se takový závěr soudu jako zcela srozumitelný. Na základě uvedeného Městský soud v Praze
žalobu zamítl jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelé napadli rozsudek Městského soudu v Praze kasační stížností z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Uvedli, že se domáhali zrušení stavebního povolení ze dne
11. 3. 2011, č. j. OSU.Hl.p.620-42268/2010-Pka-R, z důvodu jeho nesouladu s dříve vydaným
územním rozhodnutím. Stěžovatelé totiž mají za to, že projektová dokumentace ani vydané
stavební povolení nezohlednily podmínku č. 21 f) územního rozhodnutí a pěší cesta, která měla
navázat na stávající pěší cestu na pozemku parc. č. 625/1, tak zůstala pominuta. Městský soud
v Praze naopak dospěl k závěru, že podmínka stanovená územním rozhodnutím byla splněna,
neboť projektová dokumentace a stavební povolení umístění pěší cesty neznemožňují.
Stěžovatelé považují tuto argumentaci za nesprávnou. Mají za to, že Městský soud v Praze
nezohlednil smysl stanovené podmínky, jímž bylo to, aby stávající a využívaná stezka pro pěší
zůstala i po realizaci záměru stavebníka plně zachována, resp. aby stěžovatelům jako
spoluvlastníkům sousedního pozemku nebyl po dokončení stavby odepřen stávající přístup
na jejich pozemky z pozemků dotčených stavebním povolením. Podmínku stanovenou územním
rozhodnutím je tedy nutno vykládat tak, že projektová dokumentace stavby musí obsahovat návrh
řešení zelených ploch spolu s návrhem řešení navázání pěší cesty na pozemek parc. č. 625/1.
Relativní volnost formulace podmínky neznamená, že v projektové dokumentaci nemusí být cesta
vůbec řešena a bude ponecháno na úvaze stavebníka, jakým způsobem napojení pěší cesty
na sousední pozemek zajistí. Vzhledem k tomu, že projektová dokumentace nerespektovala
podmínku stanovenou v územním rozhodnutí, nesplňovala požadavek vyplývající z §111
odst. 1 písm. a) stavebního zákona a stavební povolení tudíž nemělo být vůbec vydáno.
Stěžovatelé konečně namítli, že se soud nevypořádal s žalobními námitkami a rozsudek je tudíž
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Navrhli proto, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podle výpisu z katastru
nemovitostí není u žádného z těchto pozemků vyznačeno věcné břemeno práva chůze či vstupu
z jednoho pozemku na druhý. Žalovaný dále namítl, že v textu podmínky není jednoznačně
uvedeno, že má být zajištěno napojení na dotčený pozemek vybudováním cesty, není ani určeno
místo, kde má být možnost napojení cesty navržena. Jde o nekonkrétní požadavek, aby projektová
dokumentace obsahovala návrh řešení úpravy zelených ploch. Žalovaný dodal, že žádná stávající
cesta není v terénu ani mapách či leteckých snímcích zřetelná, terén na rozhraní obou pozemků
parc. č. 625/1 a parc. č. 622/1 má charakter skalního srázu, což prakticky vylučuje bezpečnou pěší
chůzi. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Osoba zúčastněná na řízení č. I) (Barrandovské terasy, a. s.) ve svém vyjádření ke kasační
stížnosti uvedla, že stěžovatelé nepředložili žádný přesvědčivý důkaz o tom, že nebyla splněna
podmínka územního rozhodnutí č. 21 f), tedy že navržený projekt zeleně neumožňuje peší cestou
navázat na stávající pěší cestu na pozemku parc. č. 625/1. Stěžovatelé mění v kasační stížnosti
význam této podmínky a v podstatě tvrdí, že podmínka formulovaná v územním rozhodnutí
postrádá jakýkoli smysl. Tato výhrada měla být řešena nejpozději v době před nabytím právní moci
uvedeného územního rozhodnutí. Osoba zúčastněná na řízení č. I) dále namítla, že stěžovatelé
se domáhají práva užívat cizí pozemek, toto právo však nelze založit stavebním povolením.
Stěžovatelé ani dosud jednoznačně nespecifikovali pěší cestu, jejíž napojení má být umožněno.
Tvrzení, že jde o využívanou cestu, nemá oporu v realitě, neboť hranice mezi pozemkem
parc. č. 625/1 a pozemky dotčenými stavbou je neschůdná. Kromě vlastníka, tj. osoby zúčastněné
na řízení č. I), navíc nemá nikdo oprávnění na tyto pozemky vstupovat. Osoba zúčastněná
na řízení navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze z hlediska
uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
Městského soudu v Praze z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu nelze nedostatkem důvodů rozumět dílčí nedostatky odůvodnění
soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody,
pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou
takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam,
kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení
byly provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads
58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS.). Nejvyšší správní soud má za to, že žádnou z výše
uvedených vad napadený rozsudek netrpí. Městský soudu v Praze se ve svém rozsudku náležitě
vypořádal jak s námitkou stěžovatelů, že žalovaný přezkoumával územní rozhodnutí,
ačkoli k tomu nebyl oprávněn, tak i s jejich argumentací dovozující rozpory v odůvodnění
rozhodnutí žalovaného.
Podstatou kasační stížnosti byla námitka stěžovatelů, že Městský soud v Praze chybně
vyložil podmínku č. 21 f) územního rozhodnutí tak, že pro její splnění postačuje, jestliže návrh
řešení zelených ploch v projektové dokumentaci neznemožňuje navázat pěší cestou na stávající
pěší cestu na pozemku parc. č. 625/1. Stěžovatelé naopak tvrdili, že podmínka stanovená
územním rozhodnutím požaduje, aby návrh řešení zelených ploch v projektové dokumentaci
obsahoval konkrétní řešení navázání pěší cesty vedené na pozemku parc. č. 625/1.
Při posouzení významu stanovené podmínky Nejvyšší správní soud předně konstatoval,
že samotné územní rozhodnutí žádné její bližší objasnění nepřináší. V odůvodnění územního
rozhodnutí se pouze uvádí, že stěžovatelka jako účastnice územního řízení uplatnila při ústním
jednání námitku, v níž navrhla úpravu zeleně koncipovat tak, aby bylo možné pěší cestou navázat
na původní pěší cestu na sousedním pozemku parc. č. 625/1. Stavební úřad pak bez dalšího
zdůvodnění konstatoval, že tomuto požadavku vyhověl stanovením podmínky č. 21 f) rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dále zjistil, že z územního rozhodnutí či připojené dokumentace
není zřejmé, kde se měla stávající pěší cesta vedená na pozemku parc. č. 625/1 nacházet.
Umístění pěší cesty nebylo zjištěno ani v průběhu stavebního řízení, prvoinstanční správní orgán
konstatoval, že v současné době není cesta v terénu, mapách či v leteckých dobových snímcích
zřetelná. Rovněž stěžovatelé v průběhu správního řízení či v řízení o žalobě neupřesnili,
kde se měla stávající pěší cesta nacházet a ve kterém místě mělo být navázání cesty na pozemku
parc. č. 622/1 umožněno. Námitka uplatněná v odvolání, že stanovená podmínka má zajistit
zachování původního spojení barrandovských teras a plaveckého stadiónu, je zcela nekonkrétní.
Vzhledem k tomu, že podmínka č. 21 f) územního rozhodnutí neurčuje konkrétní místo,
v němž má být navázání pěší cesty umožněno, a nebyla ani zjištěna poloha stávající pěší cesty
na pozemku parc. č. 625/1, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že uvedenou podmínku
je nutno chápat pouze jako požadavek, aby návrh řešení úpravy zelených ploch nebránil navázání
pěší cesty na pěší cestu vedenou na pozemku parc. č. 625/1. Podmínka tedy neznamená,
že by bylo nutno v tomto návrhu vymezit přesné místo navázání pěší cesty na hranici pozemků
parc. č. 622/1 a parc. č. 625/1.
Nejvyšší správní soud současně přisvědčil Městskému soudu v Praze v tom, že se žalovaný
splněním podmínky č. 21 f) územního rozhodnutí ve výše uvedeném smyslu ve svém
rozhodnutí náležitě vypořádal, přičemž dospěl k závěru, že podle projektové dokumentace objektu
SO 12.1 - dostavba hotelového zařízení (výkres č. 16.7) a objektu SO 15 - Sadové úpravy
(výkres č. 2) je zřejmé, že návrh zelených ploch v prostoru staveniště ani opěrné zdi zásadně
nemění stávající poměry v místě společné hranice mezi oběma pozemky a nevytváří překážku
pro možnost napojení pěší stezky. Proti tomuto závěru žalovaného nevznesli stěžovatelé žádnou
námitku, v níž by osvětlili, jakým způsobem návrh řešení sadových úprav konkrétně brání napojení
pěší vedené na pozemku parc. č. 625/1.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze netrpí
nezákonností z důvodů tvrzených stěžovateli podle §103 odst. 1 písm. b) a d), z úřední povinnosti
pak nebyly zjištěny ani vady dle §103 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly
mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Osobám
zúčastněným na řízení soud neuložil žádnou povinnost, právo na náhradu nákladů řízení
tudíž nemají (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 14. ledna 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu