ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.93.2014:25
sp. zn. 3 As 93/2014 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobkyně: Bc. I. K.,
zastoupena Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Ve Svahu 531/1, Praha 4,
proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 12703/2010-16210, č. j. 12703/2010-16210, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2014,
č. j. 9 A 166/2010 – 37,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2014, č. j. 9 A 166/2010 – 37,
se zrušuje a žaloba se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Dne 16. 4. 2010 obdržel žalovaný (dále „stěžovatel“) podání žalobkyně datované dnem
15. 2. 2010 a označené jako odvolání směřující proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy
(dále „Magistrát“) ze dne 3. 12. 1999. Na toto podání žalobkyně stěžovatel reagoval přípisem
ze dne 21. 4. 2010 označeným jako „Podnět k přezkumnému řízení – odpověď“. Uvedený přípis
byl žalobkyni doručen dne 23. 4. 2010. Na tento přípis reagovala žalobkyně podáním
ze dne 3. 5. 2010 označeným jako „Vyjádření účastníka řízení vlastníka pozemku k podnětu
k přezkumnému řízení odpověď“. V reakci na podání ze dne 3. 5. 2010 zaslal stěžovatel žalobkyni
přípis ze dne31. 5. 2010, sp. zn. 12703/2010-16210, č. j. 12703/2010-16210 označený opět jako
„Podnět k přezkumnému řízení – odpověď“.
Tento, v pořadí druhý, přípis stěžovatele napadla žalobkyně žalobou podanou dne
4. 8. 2010 k Městskému soudu v Praze (dále „městský soud“). Městský soud rozsudkem
napadeným kasační stížností rozhodl ve výroku I. o zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 12703/2010-16210, č. j. 12703/2010-16210 (podnět k přezkumnému
řízení – odpověď) a vrácení věci stěžovateli k dalšímu řízení. Ve výroku II. uložil soud stěžovateli
povinnost nahradit na nákladech řízení žalobkyni částku 6.800 Kč do jednoho měsíce od právní
moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve dospěl k závěru, že podání
žalobkyně ze dne 16. 4. 2010 je podle svého obsahu blanketním odvoláním proti rozhodnutí
Magistrátu hlavního města Prahy (dále „magistrát“) ze dne 3. 12. 1999. V doplnění tohoto
blanketního odvolání ze dne 3. 5. 2010, doručeném stěžovatelce dne 6. 5. 2010, žalobkyně
zřetelně sdělila, že uvedené podání má být vyřízeno jako odvolání opomenutého účastníka řízení,
a sdělila stěžovateli odvolací důvody směřující proti uvedenému rozhodnutí magistrátu.
Městský soud zdůraznil, že žalobkyně ve svém odvolání namítala, že její právní předchůdkyni
nebylo rozhodnutí magistrátu ze dne 3. 12. 1999 oznámeno, pročež dosud nenabylo právní moci.
Procesní postup stěžovatele městský soud shledal nesprávným s negativními důsledky
pro možnost žalobkyně dovolat se soudní ochrany. Přípis stěžovatele napadený žalobou
městský soud posoudil podle jeho obsahu jako zamítavé rozhodnutí o odvolání žalobkyně
(rozhodnutí v materiálním smyslu). Toto rozhodnutí bylo podle názoru městského soudu
nezákonné a argumentace stěžovatele ohledně materiálního seznámení se žalobkyně a její
právní předchůdkyně s obsahem napadeného rozhodnutí Magistrátu ze dne 3. 12. 1999 byla
nedostatečná. Městský soud proto rozhodl o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání
(rozhodnutí v materiálním smyslu).
Stěžovatel napadá uvedený rozsudek městského soudu kasační stížností v celém rozsahu.
Odkazuje přitom na důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále „s. ř. s.“).
Stěžovatel namítá, že se městský soud nevypořádal s jeho argumentací obsaženou
ve vyjádření k žalobě. V tom spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského
soudu. Stěžovatel též namítá, že soud nesprávně posoudil odpověď na podnět na přezkumné
řízení jako rozhodnutí v materiálním smyslu. Dále stěžovatel poukazuje na to, že ve své odpovědi
uvedl konkrétní skutečnosti, z nichž vyplývá, že s dopady rozhodnutí magistrátu byla seznámena
jak právní předchůdkyně žalobkyně, tak žalobkyně. Stěžovatel konečně nesouhlasí se závěrem
městského soudu, že je povinen po více než deseti letech přezkoumávat doručení rozhodnutí
magistrátu ze dne 3. 12. 1999. Takový přístup vede podle stěžovatele k mimořádnému narušení
principu právní jistoty a je v rozporu s presumpcí správnosti rozhodnutí.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění podmínek
řízení. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
Kasační stížnost podal stěžovatel včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a podle jejího obsahu uplatňuje
přípustné důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V řízení o kasační stížnosti
za stěžovatele jedná zaměstnanec se vzděláním vyžadovaným ustanovením §105 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud připomíná, že žalobou proti rozhodnutí správního orgánu
je možno napadnout rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Pojem „rozhodnutí“ představuje legislativní
zkratku obsaženou v §65 odst. 1 s. ř. s. Rozhodnutím ve smyslu tohoto ustanovení se míní úkon
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti osob.
V tomto ustanovení užitý pojem „práva“ je nutno v kontextu §2 s. ř. s. vyložit jako
veřejná subjektivní práva. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2006,
č. j. 1 Afs 147/2005 - 107, publ. pod č. 923/2006 Sb. NSS, pojem „rozhodnutí“ ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. „je třeba chápat v materiálním smyslu jako jakýkoliv individuální právní akt vydaný
orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení.“ Také například v rozsudku ze dne
2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 – 104, tento soud mimo jiné uvedl, že „[ú]kon správního orgánu
je nutno posuzovat podle jeho obsahu, nikoli podle formy, neboť i neformální přípis může být rozhodnutím
v materiálním smyslu (§65 s. ř. s.).“ Je také vhodné připomenout závěry rozsudku zdejšího soudu
ze dne 31. 10. 2012, č. j. 4 Ans 6/2012 – 26, v němž Nejvyšší správní soud posoudil jako
rozhodnutí v materiálním smyslu přípis žalované, kterým stěžovatelce sdělila, že proti výkazu
nedoplatků není přípustná obnova řízení, neboť dospěl k závěru, že se jedná o „evidentní, jasnou
a srozumitelnou negativní reakci orgánu veřejné moci na podaný návrh.“ Dále tento soud konstatoval,
že ze sdělení žalované „jednoznačně vyplývá, že návrhu stěžovatelky není možné vyhovět, což bylo podpořeno
i odkazem na příslušnou právní normu.“
V projednávané věci Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že na původní
blanketní odvolání žalobkyně datované dnem 15. 2. 2010, doručené stěžovateli dne 16. 4. 2010
a označené jako odvolání směřující proti rozhodnutí Magistrátu ze dne 3. 12. 1999, reagoval
stěžovatel přípisem ze dne 21. 4. 2010 označeným jako „Podnět k přezkumnému řízení – odpověď“.
Uvedený přípis byl žalobkyni doručen dne 23. 4. 2010. V tomto přípisu stěžovatel sdělil
žalobkyni, že rozhodnutí Magistrátu ze dne 3. 12. 1999 nabylo právní moci dne 28. 12. 1999.
Dále uvedl, že se správní spis nepodařilo dohledat, proto vycházel z kopie napadeného
rozhodnutí a z toho, že se žalobkyně a její manžel stali vlastníky pozemku p. č. 4555/1 v k. ú.
Modřany v roce 2004. Stěžovatel také uvedl, že pomine-li skutečnost, že rozhodnutí již nabylo
právní moci, byla žalobkyně materiálně seznámena s důsledky tohoto rozhodnutí právě
již od roku 2004. Stěžovatel také žalobkyni sdělil, že uplynula i tříletá lhůta stanovená §65 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení pro zahájení přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení
i lhůta stanovená citovaným zákonem pro obnovu řízení v ust. §63 odst. 3. Zároveň uvedl,
že obdobně jsou lhůty stanoveny v novém správním řádu (zákon č. 500/2004 Sb.).
Na tento přípis stěžovatele reagovala podáním ze dne 3. 5. 2010, v němž fakticky
doplnila důvody svého odvolání a uvedla další informace. Teprve na toto podání odpověděl
stěžovatel přípisem ze dne 31. 5. 2010, který posléze žalobkyně napadla správní žalobou.
V přípisu napadeném správní žalobou stěžovatel odkázal na svůj přípis ze dne 21. 4. 2010
a dále již pouze rozvedl dříve uvedené důvody, proč žalobkyni nelze vyhovět.
Z uvedeného je zřejmé, že již přípisem ze dne 21. 4. 2010 stěžovatel sdělil, s uvedením
odkazů na relevantní právní úpravu, že odvolání žalobkyně nelze vyhovět, neboť se jedná
o odvolání opožděné. Z pohledu výše citované judikatury je tedy třeba již právě tento přípis
stěžovatele považovat za správní akt, který materiálně zasáhl do právní sféry žalobkyně
(rozhodnutí v materiálním smyslu). Naproti tomu druhý přípis stěžovatele ze dne 31. 5. 2010
již takový účinek mít nemohl, neboť v zásadě jen opakoval argumentaci prvého přípisu
stěžovatele ze dne 21. 4. 2010, proti kterému však žaloba nesměřovala. Lhůta pro podání žaloby
proti tomuto přípisu (doručenému žalobkyni 23. 4. 2010) navíc rozhodně uplynula marně dne
23. 6. 2010, neboť žaloba byla podána až dne 4. 8. 2010.
Nejvyšší správní soud tedy závěrem konstatuje, že městský soud rozhodl o žalobě proti
aktu správního orgánu, který nebylo možno považovat za rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.,
a to ani za rozhodnutí v materiálním smyslu. Podle §70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního
přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Městský soud měl
proto žalobu odmítnout podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to pro nepřípustnost.
Nejvyšší správní soud je povinen k této vadě kasační stížností napadeného rozsudku
městského soudu přihlédnout ex offo, nezávisle na kasačních námitkách stěžovatele (srov. §109
odst. 4 s. ř. s.) a v případě nalezení takové vady rozsudek krajského soudu zrušit z důvodu podle
§103 odst. 1 c) s. ř. s. Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodne také o odmítnutí žaloby,
jestliže důvody pro takové rozhodnutí byly dány již v řízení před městským soudem.
(§110 odst. 1 věta prvá za středníkem s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 s. ř. s., podle
něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
To se vztahuje jak na řízení před krajským soudem, tak na řízení před Nejvyšším správním
soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu