ECLI:CZ:NSS:2015:3.AZS.162.2014:26
sp. zn. 3 Azs 162/2014 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: H. L. T.,
zastoupeného JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem Klapálkova 3132/4, 149 00
Praha 4 – Chodov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 12. 2012, č. j. OAM-253/LE-LE05-ZA04-2012, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2014, č. j. 49 Az 5/2013 – 71,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele JUDr. Pavlu Brachovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 17. 12. 2012, č. j. OAM-253/LE-LE05-ZA04-2012. Rozhodnutím správního
orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel
neuvedl žádné skutečnosti svědčící o pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Důvodem
jeho žádosti o azyl byla snaha o legalizaci pobytu na území České republiky, kde hodlal podnikat.
Soud dále přisvědčil žalovanému v tom, že v případě stěžovatele nebyly dány žádné skutečnosti
svědčící o hrozbě vážné újmy podle §14a zákona o azylu.
Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Namítl, že žalovaný náležitě nevyhodnotil veškeré skutečnosti, které v rámci správního řízení
sdělil. Má přitom za to, že uvedl dostatek důvodů svědčících pro udělení mezinárodní ochrany.
Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, že žalovaný posoudil jeho žádost o udělení mezinárodní
ochrany jako účelovou. Uvedl, že žalovaný neposoudil poměry v zemi jeho původu a vycházel
pouze z informací od Ministerstva zahraničních věcí a infobanky ČTK. Nevyhodnotil ani sociální
a ekonomickou situaci stěžovatele z hlediska §14 zákona o azylu. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti musel nejprve Nejvyšší správní soud posoudit,
zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku, zda je kasační
stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Posouzením
žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v níž žadatel neuvádí žádné skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo 14a zákona o azylu,
se Nejvyšší správní soud již dostatečně zabýval ve své judikatuře, např. v usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107,
publ. pod č. 2289/2011 Sb. NSS, v rozsudku ze dne 12. 4. 2007, č. j. 7 Azs 17/2007 - 59,
www.nssoud.cz, či v rozsudku dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 – 86, www.nssoud.cz.
Z posledně citovaného rozsudku vyplývá, že námitky uvedené v kasační stížností směřující proti
tomu, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, neopatřil si potřebné podklady
pro rozhodnutí a rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, je nutno považovat
za zcela nedůvodné za situace, kdy správní orgán vycházel z údajů získaných přímo od žadatele,
pro jejichž posouzení žádné další podklady nepotřeboval. Nejvyšší správní soud v citovaném
rozsudku dále zdůraznil, že jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu
opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí uvést
veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí. Pokud
žadatel neunese břemeno tvrzení, správní orgán de facto nemá o čem rozhodovat.
Nejvyšší správní soud závěrem připomíná, že institut azylu není a nikdy nebyl nástrojem
k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené
na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo této osoby vybrat si zemi,
kde se pokusí začít nový život odpovídající jeho představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí
nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní
zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné,
zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 - 60, www.nssoud.cz).
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném
případě nejsou splněny a kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu
s §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační
stížnosti ve výši 3.100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč
za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 3.400 Kč.
Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu
o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1
a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 714 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává
náhrada nákladů v celkové výši 4.114 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení
stěžovatele nese dle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 7. ledna 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu