ECLI:CZ:NSS:2015:3.AZS.162.2015:43
sp. zn. 3 Azs 162/2015 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: B. S.,
zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem Náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 14. 4. 2015, č. j. MV-82814-3/SO-2013, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 6. 2015,
č. j. 52 A 48/2015 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal dne 4. 3. 2013 žádost o povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem podnikání podle §45 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). K žádosti doložil mzdový list za rok 2012 a potvrzení
o výši příjmu ze závislé činnosti vystavené dne 14. 1. 2013, kterými prokazoval příjmy za rok
2012 u zaměstnavatele Družstvo Bohuš, IČ 287 86 572 do konce pracovního poměru 30. 6. 2012.
Ministerstvo vnitra (dále též „správní orgán I. stupně“) stěžovatele vyzvalo, aby ve lhůtě
5 dnů předložil další doklady o příjmech, neboť dosud neprokázal dostatečný měsíční příjem
podle §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Poté, co další doklady nedoložil,
ministerstvo vnitra zamítlo žádost rozhodnutím ze dne 28. 5. 2013, č. j. OAM-11472-16/DP-
2013. Správní orgán I. stupně v odůvodnění uvedl, že údaje v žádosti o dostatečném příjmu
se na základě předložených dokladů nepodařilo ověřit.
Stěžovatel se proti rozhodnutí odvolal a současně s tím předložil i požadované doklady.
Podle žalovaného však stěžovatel doloženými podklady disponoval již před vydáním napadeného
rozhodnutí. Žalovaný je názoru, že stěžovateli nebránily podstatné důvody předložit tyto doklady
dříve. Odvolání proto zamítl rozhodnutím ze dne 14. 4. 2015, č. j. MV-82814-3/SO-2013.
Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové
– pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2015,
č. j. 52 A 48/2015 – 59, zamítl. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným v tom, že stěžovateli
nic podstatného nebránilo, aby požadované doklady předložil již k výzvě správního orgánu.
Krajský soud byl rovněž toho názoru, že stěžovatel bez těchto dokladů dostatečně neprokázal
příjem za poslední zdaňovací období daně z příjmů fyzických osob (rok 2012). Krajský soud
se dále neztotožnil ani s výtkami vůči formálním náležitostem žalovaného rozhodnutí.
II. Kasační stížnost
Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost. V ní uplatnil důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
Navrhl též, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí,
že nedostatečně vypořádal žalobní námitky, že vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností
a nezabýval se ani skutečným stavem věci. Krajský soud podle něj zcela přehlédl a nesprávně
hodnotil jednoznačně prokázané skutečností, nezvážil okolnosti celého případu a pochybil
zejména při posouzení podmínek žádosti o udělení dlouhodobého pobytu. Stěžovatel poukázal
na to, že správní orgán I. stupně výzvu ke splnění povinnosti vydal nesprávně. Podle obsahu šlo
o výzvu k odstranění vad žádosti, nikoli o „materiálně nadstandardní poučení“, jak uvedl krajský soud
v odůvodnění svého rozsudku; tato výzva měla proto být učiněna formalizovaným způsobem -
usnesením. Na výzvu proto nebyl schopen dostatečně reagovat a doložit potřebné doklady.
V důsledku tohoto procesního pochybení však byl oprávněn doložit příjmy ještě v odvolacím
řízení a takto zcela prokázal nezbytné příjmy k pobytu na území.
Stěžovatel s krajským soudem rovněž nesouhlasil v tom, že v řízení před správním
orgánem I. stupně měl on sám tvrdit a prokázat nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého
života. Připomněl, že před správními orgány právní pomoc nevyužil, neboť nepředvídal, že by
žádost byla zamítnuta, a v tomto stupni správního řízení ani neshledal důvod tuto skutečnost
prokazovat.
Žalovaný se s rozsudkem krajského soudu ztotožnil. Ke kasační stížnosti uvedl,
že stěžovatel obdobné důvody uvedl již v žalobě, odkázal tedy na své dřívější vyjádření. Dále
poukázal na to, že stěžovatel k zásahu do rodinného a soukromého života netvrdil nic
konkrétního nejen ve správním řízení, ale ani v žalobě a v kasační stížnosti, tj. v řízení, kdy mu již
význam těchto skutečností nemohl uniknout.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 9. 2015, č. j. 3 Azs 162/2015 - 34, návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl. Stěžovatel následně dne 29. 9. 2015
znovu požádal, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., aniž k nim
podřadil jednotlivé námitky; podle jejich obsahu tak učinil Nejvyšší správní soud sám.
Stěžovatel k důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neuvedl žádné konkrétní námitky,
Nejvyšší správní soud se proto tímto důvodem zabýval pouze v rozsahu, v jakém je povinen
se jím zabývat ex officio (srov. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud předně neshledal vadu nepřezkoumatelnosti rozsudku. Rozsudek
je jako celek srozumitelný, je z něj patrno, jak krajský soud o věcných otázkách uvážil,
odůvodnění je v souladu s výrokovou částí rozsudku. Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádnou
jinou vadu řízení před soudem, a proto uzavírá, že kasační stížnost je ohledně vad podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. nedůvodná.
Námitky, kterými stěžovatel žalovanému vytýká postup v řízení o žádosti,
podřadil Nejvyšší správní soud ke kasačnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel část svých příjmů (za období do konce 1.
pololetí roku 2012 ve výši cca 5.165 Kč) předložil ministerstvu vnitra současně se žádostí
o povolení dlouhodobého pobytu ze dne 4. 3. 2013. Ministerstvo vnitra následně seznalo, že tyto
doklady jsou pro účely žádosti nedostatečné, a proto stěžovatele dne 19. 3. 2013, pod č. j. OAM-
11472-7/DP-2013, podle §45 odst. 2 správního řádu vyzvalo, aby další příjmy osvědčil ve lhůtě
5 dní.
Krajský soud v rozsudku vyložil, že lhůtu stanovenou výzvou k odstranění vad žádosti
podle §45 odst. 2 správního řádu nelze zaměnit s určením lhůty účastníkovi k provedení úkonu
(srov. §39 správního řádu), a taktéž, že správní řád pro tuto výzvu nepředepisuje žádnou formu.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že ustanovení §39 správního řádu zmocňuje správní orgán
k určení lhůty k provedení úkonu ve správním řízení obecně tam, kde vyvstane potřeba
poskytnout účastníkovi lhůtu a ta přímo nevyplývá ze zákona. Oproti tomu ustanovení §45 odst.
2 správního řádu zmocňuje správní orgán ke stanovení lhůty pouze v řízení o žádosti tehdy, když
zde vyvstane potřeba odstranění vad žádosti. Správní orgán poté k odstranění vad žadateli pouze
poskytne (nikoliv závazně určí) přiměřenou lhůtu. Vzhledem k tomu, že §45 odst. 2 správního
řádu formu této výzvy nijak nepředepisuje a podle §76 odst. 1 správního řádu platí, že správní
orgán rozhoduje usnesením jen v případech stanovených zákonem, je zřejmé, že poskytnutí lhůty
(resp. vydání výzvy k odstranění vad žádosti) není nezbytné učinit formou usnesení. Výzva
ministerstva vnitra k odstranění vad žádosti ze dne 19. 3. 2013, č. j. OAM-11472-7/DP-2013,
proto žádné formální vady nevykazuje. Nejvyšší správní soud dodává, že ministerstvo vnitra poté
usnesením z 19. 3. 2013, č. j. OAM-11472-8/DP-2013 v návaznosti na tuto výzvu dokonce
přerušilo řízení podle §64 odst. 1 písm. a) správního řádu; po dobu tohoto přerušení v řízení
žádné lhůty neplynuly.
Stěžovatel dne 25. 3. 2013 jen neurčitě požádal o prodloužení lhůty za účelem obstarání
dokladů, a to z důvodu přestěhování z Teplic do Pardubic; současně se žádostí předložil nájemní
smlouvu. Stěžovatel nijak netvrdil, že výzvě neporozuměl, z jeho žádosti nevyplývá, že by
nepochopil, k čemu byl vyzván a ani že u něj nastala vážná překážka, která by mu znemožnila
zbývající doklady předložit alespoň dodatečně.
Žalovaný k této žádosti usnesením ze dne 30. 3. 2013, č. j. OAM-11472-11/DP-2013,
původní lhůtu 5 dní prodloužil o dalších 14 dní. Aniž pokračoval v řízení, poskytl tedy stěžovateli
celkem 19 dní ke splnění povinnosti. Další dny (ve prospěch stěžovatele) uplynuly následkem
prodlev mezi jednotlivými úkony žalovaného: ministerstvo vnitra např. stěžovateli oznámilo,
že se může seznámit s podklady pro rozhodnutí, tento přípis byl stěžovateli doručen
dne 20. 5. 2013. Od výzvy k odstranění vad žádosti a přerušení řízení z 19. 3. 2015 do dne
rozhodnutí správního orgánu I. stupně (28. 5. 2013) tak uplynula doba cca dvou měsíců. Nejvyšší
správní soud je proto názoru, že správní orgán I. stupně stěžovateli k prokázání rozhodných
skutečností poskytl dostatečnou lhůtu.
Stěžovatel, ač původně o prodloužení lhůty sám požádal, přesto na další součinnost
se správním orgánem zcela rezignoval. Další dokumenty (daňové přiznání daně z příjmů fyzické
osoby za rok 2012 s otiskem prezenčního razítka podatelny Finančního úřadu pro Pardubický
kraj, územní pracoviště v Pardubicích ze dne 28. 3. 2013 a platební výměr daně z příjmu
z fyzických osob za rok 2012 ze dne 24. 4. 2013 ve výši 0 Kč /základ daně 88.320 Kč/) předložil
až s odvoláním proti rozhodnutí ministerstva vnitra o zamítnutí žádosti.
Ustanovení §82 odst. 4 správního řádu umožňuje odvolacímu správnímu orgánu
přihlédnout k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným
v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy,
které účastník nemohl uplatnit dříve.
Stěžovatel o své povinnosti osvědčit příjmy nepochybně věděl a nejpozději dnem
rozhodnutí o zamítnutí žádosti (28. 5. 2013) také dalšími podklady o příjmech disponoval.
V odvolání se přitom pouze omluvil za své opomenutí a ani neuvedl žádné důvody, které by mu
bránily v tom, předložit dokumenty dříve. Podle názoru Nejvyššího správního soudu proto
žalovaný správně tyto (dodatečně předložené) doklady již nezohlednil a rozhodnutí správního
orgánu I. stupně přezkoumal dle podkladů, které stěžovatel doložil při podání žádosti. Těmi však
podle názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatel neprokázal dosahované příjmy ve výši
součtu životního minima a nákladů na bydlení podle §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu
cizinců. Žalovaný proto zcela správně žádost zamítl pro nesplnění jejích zákonných podmínek.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v postupu žalovaného neshledal žádnou z vad podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tyto námitky nejsou důvodné.
Námitku, v níž stěžovatel napadá závěry krajského soudu v otázce hodnocení dopadu
žalovaného rozhodnutí do jeho soukromé sféry, podřadil Nejvyšší správní soud k důvodu podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ustanovení §56 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které se podle §46 odst. 1 téhož zákona
aplikuje rovněž na povolení k dlouhodobému pobytu, upravuje podmínky, za nichž nelze cizinci
udělit dlouhodobé vízum. Žalovaný žádost stěžovatele zamítl podle ustanovení §56 odst. 1 písm.
a) zákona o pobytu cizinců, neboť se mu po vyhodnocení předložených dokladů nepodařilo
ověřit údaje uvedené v žádosti. Ani posouzení dopadu rozhodnutí do osobní sféry cizince na této
skutečnosti nemůže nic změnit, není tudíž nezbytné, aby žalovaný dopad neudělení
dlouhodobého víza v tomto směru nějak hodnotil. Ustanovení §56 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců proto žalovanému neukládá žádnou povinnost dopad rozhodnutí o neudělení
dlouhodobého víza do soukromého a rodinného života cizince posoudit. Oproti tomu posuzuje
správní orgán tento dopad vždy, pokud cizinec podmínky pro udělení víza sice splnil, nicméně
zde existuje také veřejný zájem na tom, aby mu toto vízum uděleno nebylo (srov. §56 odst. 2
ve spojení s §174a zákona o pobytu cizinců a obdobně též srov. §19 odst. 1, §37 odst. 2, §46a
odst. 2, §46b odst. 2 aj. zákona o pobytu cizinců).
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, stěžejním důvodem pro zamítavé rozhodnutí
v projednávané věci bylo, že stěžovatel neprokázal ty skutečnosti, které byly nezbytné
pro posouzení jeho žádosti. Hodnocení dopadu neudělení dlouhodobého víza do osobní sféry
života cizince tedy žádný vliv na osud stěžovatelovy žádosti nemělo a ani mít nemohlo. Žalovaný
proto podle názoru Nejvyššího správního soudu dopad neudělení dlouhodobého víza hodnotil již
nad rámec svých zákonných povinností a i nad rámec rozsahu potřebného odůvodnění.
Stěžovatelovy námitky ve vztahu k těmto závěrům proto zákonnost rozhodnutí zpochybnit nijak
nemohou a Nejvyšší správní soud se jimi věcně ani nezabýval.
Z vyložených důvodů se Nejvyšší správní soud s námitkami stěžovatele neztotožnil
a kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.)
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl meritorně,
nevyzýval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za návrh ze dne 29. 9. 2015 na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti a o tomto návrhu nerozhodl.
IV. Náklady řízení
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z ustanovení §60 odst. 1 s. ř.
s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto podle právo na náhradu
nákladů řízení ze zákona. Procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů v řízení o kasační
stížnosti neuplatnil a ani ze spisu nevyplynuly náklady přesahující běžný rámec výdajů na jeho
administrativní činnost. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému
z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní přípustný opravný prostředek (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu