ECLI:CZ:NSS:2015:3.AZS.169.2014:18
sp. zn. 3 Azs 169/2014 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Zory Šmolkové a Mgr. Radovana Havelce ve věci žalobce: O. D., zastoupeného
JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Jablonského 604/7, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2013, č. j. OAM-41/LE-BE02-K01-2013, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2014, č. j. 49 Az 24/2013 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele JUDr. Anně Doležalové, MBA,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč. Tato částka bude
jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 18. 3. 2013, č. j. OAM-41/LE-BE02-K01-2013. Rozhodnutím správního orgánu
byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, neboť nesplnil podmínky
pro udělení azylu dle §12, §13, §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), ani podmínky doplňkové ochrany podle §14a) zákona
o azylu. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel neuvedl žádné azylově
relevantní důvody předvídané §12 písm. a) a b) , §13 a §14 zákona o azylu. Důvodem jeho
žádosti o azyl byla snaha o legalizaci pobytu na území České republiky, kde hodlal vydělat peníze
na zaplacení svých dluhů soukromým osobám. Soud dále přisvědčil žalovanému
v tom, že v případě stěžovatele nebyly dány žádné skutečnosti svědčící o hrozbě vážné újmy
podle §14a zákona o azylu.
Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Namítl, že soud se s velkou částí jeho žalobních námitek nevypořádal, což zakládá
nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Krajský soud se zejména nevypořádal s námitkou, že osoby
v podobné situaci jako stěžovatel (oběti lichvářů na Ukrajině z důvodu neschopnosti hradit
náklady lékařské péče za sebe či svoje blízké) tvoří sociální skupinu, dále námitkou nedostatečně
zjištěného skutkového stavu ve vztahu k dostupnosti vnitřní ochrany v stěžovatelově případě.
Dále stěžovatel tvrdil, že žalovaný náležitě nevyhodnotil veškeré skutečnosti, které v rámci
správního řízení sdělil. Má přitom za to, že uvedl dostatek důvodů svědčících pro udělení
mezinárodní ochrany. Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, že žalovaný posoudil jeho žádost
o udělení mezinárodní ochrany jako účelovou. Uvedl, že žalovaný neposoudil poměry v zemi
jeho původu s ohledem na nemožnost stěžovatele bránit se před nezákonným jednáním
soukromých osob využitím státních orgánů, přičemž je to žalovaný, nikoliv stěžovatel, který
má povinnost shromáždit dostatek důkazů k vyvrácení tvrzení stěžovatele o nedostatečné pomoci
ze strany státních orgánů na Ukrajině. To, že stěžovatel se o ochranu ze strany státních orgánů
nepokusil, na uvedeném nic nemění. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost, neboť námitky stěžovatele
nejsou oprávněné a žalovaný s nimi nesouhlasí. Žalovaný neporušil žádné ustanovení správního
řádu ani zákona o azylu. Stěžovatel ve své stížnosti uplatňuje námitky, které uplatnil již v žalobě.
Stěžovatel přicestoval do České republiky nelegálně a svou žádost o mezinárodní ochranu
v České republice podal až po více než ročním pobytu zde poté, co byl pro svůj nelegální pobyt
zadržen a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců. Stěžovatel na území České republiky pracoval,
peníze posílal domů na Ukrajinu na zaplacení svého dluhu, což má v úmyslu činit i v budoucnu,
a po zaplacení dluhu se chce vrátit zpět na Ukrajinu. Jako důvod odjezdu uvedl ekonomické
potíže po ztrátě zaměstnání, nemožnost vydělat peníze na zaplacení dluhu za léčení své dcery
a obavy před věřiteli, kteří ho již fyzicky napadli, což však nejsou relevantní důvody pro udělení
mezinárodní ochrany dle §§12, 13 ani 14 zákona o azylu.
Poté, co Nejvyšší správní soud posoudit podmínky řízení a přípustnost kasační stížnosti,
se dále zabýval její přijatelností.
Vymezením institutu nepřijatelnosti a jeho dopadem do soudního řízení
správního se Nejvyšší správní soud důkladně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí NSS
jsou přístupná na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může
jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které
dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační
stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského
soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla důvodem přijatelnosti nebudou.
V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu
uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Stěžovatel předně namítal nesprávné posouzení právní otázky, zda postavení stěžovatele
jako člena sociální skupiny dlužníků, který je vystaven pronásledování ze strany soukromých
osob, kdy o ochranu státními orgány se stěžovatel ani nepokusil pro zjevnou neúčelnost,
je důvodem pro poskytnutí mezinárodní ochrany dle §12 písm. b) zákona o azylu.
Z nesprávnosti posouzení této otázky žalovaným a krajským soudem stěžovatel dále dovozuje
nedostatečně zjištěný skutkový stav žalovaným a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
pro nedostatek důvodů. Krajský soud v napadeném rozhodnutí ve shodě s žalovaným uvedený
důvod pro poskytnutí azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu za relevantní nepovažoval.
Tento závěr je však v souladu s konstantní judikaturou. Otázku dlužníků jako sociální skupiny
řešil Nejvyšší správní soud např. v rozhodnutí č. j. 6 Azs 45/2003 - 49 dne 18. 12. 2003,
kdy uzavřel, že „zákon o azylu pojem sociální skupina nevymezuje, lze však dospět výkladem k závěru,
že „sociální skupina“ se skládá z osob podobného společenského původu anebo postavení, obdobných majetkových
poměrů, společenských obyčejů apod. U dlužníků tedy nelze o sociální skupině hovořit.“ Obdobě v rozhodnutí
č. j. 5 Azs 63/2004 - 60 z 19. 5. 2004 Nejvyšší správní soud uzavřel, že „určitá sociální skupina
ve smyslu §12 zákona č. 325/999 Sb., o azylu, je skupina osob, která se vyznačuje objektivně společnou
charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného,
nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob;
riziko pronásledování však do této charakteristiky nepatří.“ Co se týče pronásledování ze strany
soukromých osob za situace, kdy se žadatel o mezinárodní ochranu ani nepokusil využít ochrany
státních orgánů, pak lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs
38/2003 - 36 z 18. 12. 2003, podle kterého „jednání soukromých osob, resp. vyhrožování ze strany
soukromých osob, nelze samo o sobě považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azyl“, dále rozhodnutí
č. j. 4 Azs 14/2003 - 48 z 22. 10. 2003, „je-li důvodkem žádosti o azyl obava z návratu do Ruské federace,
v níž žadateli hrozí teroristické akty čečenských teroristů, tj. akty neprováděné státní mocí, přičemž žadatel o azyl
se v domovském státě vůbec nepokusil svou situaci řešit přes tamní státní orgány řešit, není dán důvod
pro poskytnutí azylu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani překážka vycestování“. K obdobným
závěrům dospěl Nejvyšší správní soudu v rozhodnutí č. j. 4 Azs 5/2003 - 51 z 27. 8. 2003, 4 Azs
38/2003 - 36 z 18. 12. 2003.
Nejvyšší správní soud závěrem připomíná, že institut azylu není a nikdy nebyl nástrojem
k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené
na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo této osoby vybrat si zemi,
kde se pokusí začít nový život odpovídající jeho představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí
nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní
zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné,
zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 - 60).
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném
případě nejsou splněny a kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží
v souladu s §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný
v řízení o kasační stížnosti ve výši 3.100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 3.400 Kč.
Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu
o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1
a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 714 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává
náhrada nákladů v celkové výši 4.114 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení
stěžovatele nese dle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 14. ledna 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu