ECLI:CZ:NSS:2015:3.AZS.171.2015:136
sp. zn. 3 Azs 171/2015 - 136
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: I. D.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí
Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 11. 2011, č. j. MV-4596-8/SO-
2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 A 382/2011 - 57, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 28. 11. 2011, č. j. MV-4596-8/SO-2011, bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí Policie České republiky
ze dne 5. 11. 2010, č. j. CPPH-062984/CI-2010-60, kterým žalobci nebyla prodloužena platnost
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání osoby samostatně výdělečně činné.
Žalobce se proti rozhodnutí žalované bránil správní žalobou, kterou Městský soud v Praze
(dále „městský soud“) neshledal důvodnou a v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jí zamítl.
Žalobce (dále „stěžovatel“) podal k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, k níž
připojil návrh na přiznání odkladného účinku dle §107 s. ř. s. Uvedený návrh zdejší soud zamítl
usnesením ze dne 30. 9. 2015, č. j. 3 Azs 171/2015 – 34. Konstatoval tehdy, že výsledek daného
správního řízení bezprostředně neznamená, že by byl stěžovatel státní mocí donucen území
České republiky opustit, a v kontextu dalších skutkových okolností nelze dospět ani k závěru,
že by i dočasné opuštění České republiky znamenalo újmu způsobilou založit přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Zdejší soud rovněž odlišil posuzovanou věc od jiných
případů, v nichž byl odkladný účinek kasační stížnosti přiznán (např. stěžovatelem vzpomínané
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100). Jedním
z důvodů pro nepřiznání odkladného účinku byla i skutečnost, že stěžovatel neunesl důkazní
břemeno ve vztahu k tvrzení o nutnosti zajistit na území České republiky chod svého podnikání.
Dne 15. 10. 2015 obdržel Nejvyšší správní soud v pořadí druhý návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatel v něm polemizuje s argumentací obsaženou
v rozhodnutí o předchozím návrhu a uvádí, že po dobu dlouhodobého pobytu na území České
republiky převážně podnikal, přičemž podnikatelskou činnost vyvíjí i nadále. Jako důkaz
předkládá daňová přiznání za roky 2010 – 2014 a další dokumenty, kterými se snaží aktuální
podnikání prokázat. Upozorňuje rovněž na situaci manželky, jejíž případ byl zdejším soudem
posuzován pod sp. zn. 4 Azs 59/2015. Konstatuje také, že společně s manželkou plní veškeré
povinnosti osob samostatně výdělečně činných po dobu výrazně delší, než je doba, po kterou
nepodnikal. Závěrem dodává, že mu není známá žádná újma, která by přiznáním odkladného
účinku mohla vzniknout třetím osobám a upozorňuje, že v České republice pobývá se svou
manželkou a dcerou, která navštěvuje teprve první ročník základní školy. Nepřiznáním
odkladného účinku by tak došlo k zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Nutnost
vycestovat z České republiky by přitom měla významný dopad i na jeho dceru.
Nejvyšší správní soud pokládá za nadbytečné opakovat argumentaci, obsaženou již
v předcházejícím rozhodnutí ze dne 30. 9. 2015, č. j. 3 Azs 171/2015 – 34, přesto musí znovu
zdůraznit zásadní skutečnost, že na rozdíl od správního vyhoštění není bezprostředním
následkem nyní posuzovaného rozhodnutí žalované povinnost cizince opustit území České
republiky. Právní následky rozhodnutí tak pro stěžovatele samy o sobě neznamenají újmu, která
je způsobilá naplnit důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu §107
s. ř. s. §73 odst. 2 s. ř. s. , neboť mu nic nebrání usilovat o získání jiné formy pobytového statusu
na území České republiky.
Otázkou zůstává, zda by mohly k přiznání odkladného účinku přispět specifické skutkové
okolnosti, které se stěžovatel uvedl v novém návrhu. Nejvyšší správní soud důkladně prozkoumal
všechny předložené dokumenty, přičemž nepřehlédl, že předložené listiny nezpochybňují
skutková zjištění, za kterých bylo vydáno napadené správní rozhodnutí, a zároveň také
konstatuje, že žádná z nich relevantním způsobem neprokazuje, že by stěžovatelova, byť
dočasná, nepřítomnost na území České republika znamenala ohrožení jeho podnikání.
Z předložených daňových přiznání nelze určit, v čem přesněji stěžovatelovo podnikání spočívá,
jaké je jeho pracovní vytížení v průběhu roku, zda má vůbec nějaké smluvně zajištěné zakázky,
zda a jak na podnikání osobně participuje a další významné okolnosti. Nejvyšší správní soud tedy
nezpochybňuje, že stěžovatel na území České republiky v současné době dokládá daňovými
doklady nějakou podnikatelskou činnost, avšak k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
jen tato skutečnost nepostačuje. V tomto ohledu lze podotknout, že stěžovatel v minulosti již
několikrát svou podnikatelskou činnost přerušil a přesto na ní byl schopen navázat a dále v ní
pokračovat. Povahu podnikání však zdejší soud nemůže blíže hodnotit, neboť mu k tomu
stěžovatel neposkytl žádné konkrétnější údaje.
K přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevedou ani okolnosti z osobního života
stěžovatele. Rozhodnutí žalované neznamená, že by stěžovateli byl po určitou dobu zakázán
vstup na území České republiky, a nemohl by tudíž rodinu navštěvovat. Bezprostředním
následkem rozhodnutí žalované tak není nutnost přerušit kontakt s manželkou a dcerou. Nejvyšší
správní soud si je vědom, že by mohla nastat (ale také nemusela) situace, kdy by se stěžovatel
od rodiny vzdálil na dobu, ve které by se mohl snažit získat jiné pobytové oprávnění. Ani takový
následek by ovšem nedosahoval intenzity újmy ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. Pro úplnost zbývá
připomenout, že stěžovatel měl dostatek času (od rozhodnutí žalované uběhly prakticky čtyři
roky), aby se na případné negativní následky správního rozhodnutí připravil a zajistil si buď jiné
pobytové oprávnění, popřípadě upravil své poměry tak, aby následky rozhodnutí zasahovaly
do jeho soukromého a rodinného života co nejméně.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů ani napodruhé neshledal, že by výkon
napadeného rozsudku, popřípadě správního rozhodnutí, mohl pro stěžovatele znamenat újmu
ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., a proto návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti opětovně zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín v. r.
předseda senátu