ECLI:CZ:NSS:2015:3.AZS.171.2015:34
sp. zn. 3 Azs 171/2015 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: I. D.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1417/25,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4,
náměstí Hrdinů 1634/3, proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 11. 2011, č. j. MV-4596-8/
SO-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 A 382/2011 - 57, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 28. 11. 2011, č. j. MV-4596-8/SO-2011, bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí Policie České republiky
ze dne 5. 11. 2010, č. j. CPPH-062984/CI-2010-60, kterým mu nebyla prodloužena platnost
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání osoby samostatně výdělečně činné.
Žalobce se proti rozhodnutí žalované bránil správní žalobou, kterou Městský soud v Praze
(dále „městský soud“) neshledal důvodnou a v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jí zamítl.
Žalobce (dále „stěžovatel“) podal k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost,
k níž připojil návrh na přiznání odkladného účinku dle §107 s. ř. s. Odůvodnil jej tím,
že by měl mít možnost minimálně po dobu soudního řízení legálně pobývat na území
České republiky a to i v případě rozhodnutí o neprodloužení povolení k pobytu. Uvádí,
že má na území České republiky fungující živnost, o kterou by mohl v případě vycestování přijít,
neboť by se na jejím chodu nemohl nadále podílet. Domnívá se, že je ve veřejném zájmu,
umožnit mu pobyt na území České republiky a nechat jej pokračovat v podnikání. Dodává také,
že vycestováním by mohlo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces, neboť by se nemohl
osobně účastnit soudního jednání, popřípadě by neměl možnost přímého kontaktu se svým
zástupcem. V souvislosti s tím poukazuje na usnesení zdejšího soudu ze dne 18. 8. 2011,
č. j. 5 As 73/2011 – 100. Závěrem stěžovatel konstatuje, že přiznání odkladného účinku nebude
v rozporu s veřejným zájmem.
Žalovaná se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyjádřila
dne 1. 9. 2015. Uvádí, že platnost povolení k dlouhodobému pobytu skončila uplynutím času,
a stěžovatel proto není k pobytu oprávněn. Na této skutečnosti nemůže přiznání odkladného
účinku nic změnit. Žalovaná rovněž poukazuje na mimořádnost odkladného účinku
a upozorňuje, že by nemělo docházet k jeho paušální aplikaci. Následně žalovaná podotýká,
že v otázce přiznávání odkladných účinků nastal judikaturní obrat založený na plenárním nálezu
Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, dle něhož zasahuje do soukromého
a rodinného života až rozhodnutí bezprostředně vedoucí k nucenému opuštění země.
Kasační stížnost nemá podle §107 s. ř. s. odkladný účinek, avšak Nejvyšší správní soud
jej může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že městský soud usnesením ze dne 15. 2. 2015,
č. j. 10 A 382/2011 – 35 správní žalobě odkladný účinek přiznal. S tímto rozhodnutím
se však zdejší soud neztotožnil a při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti uvážil
odlišně. Přitom nepřehlédl ani skutečnost, že samotnou správní žalobu městský soud zamítl.
Především je vhodné zdůraznit, že odkladný účinek má charakter institutu mimořádného,
vyhrazeného pro ojedinělé případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana stěžovatele
jako účastníka řízení před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého soudního, popřípadě
správního rozhodnutí. Platí přitom, že stěžovatel, který přiznání odkladného účinku
navrhuje, má povinnost tvrzení a povinnost důkazní, a je tudíž na něm, aby konkretizoval
a doložil (prokázal), jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. února 2012,
č. j. 1 As 27/2012 - 32, všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Lze podotknout, že hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická
či bagatelní.
Nejvyšší správní soud dospěl po posouzení povahy napadeného správního rozhodnutí
a stěžovatelem tvrzených důvodů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k závěru,
že výkon, respektive jiné právní následky rozhodnutí o neprodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu stěžovatele na území České republiky pro stěžovatele samo o sobě
neznamená újmu, která je způsobilá k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Je nutné si uvědomit, že na počátku celého řízení stojí zamítavé rozhodnutí prvoinstančního
správního orgánu o stěžovatelově žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu, vydané takřka
před pěti lety, a následné rozhodnutí o odvolání stěžovatele, vydané před takřka čtyřmi roky.
Rozhodnutím žalované sice pravomocně došlo k neudělení určité konkrétní formy pobytového
statusu (právního titulu pobytu na území České republiky), avšak bezprostředně to neznamená,
že by byl stěžovatel státní mocí donucen území České republiky opustit. V tom se dané
rozhodnutí zásadně liší například od uložení správního vyhoštění. Obdobně se k dané
problematice zdejší soud postavil i ve stěžovatelem citovaném usnesení ze dne 18. srpna 2011,
č. j. 5 As 73/2011 – 100, přestože nakonec v uvedené věci odkladný účinek kasační stížnosti
přiznal. Tehdy řešený případ ovšem vykazuje značné skutkové odlišnosti od případu
posuzovaného nyní. Žalobce v oné věci totiž pobýval na území České republiky na základě
povolení k trvalému pobytu, které mu bylo tehdy napadeným rozhodnutím odňato. V aktuálně
projednávaném případě však nelze odhlédnout od skutečnosti, že ve správním řízení byla toliko
zamítnuta žádost stěžovatele o prodloužení pobytového povolení, jež jinak bylo časově
(a pro stěžovatele předvídatelně) omezeno, nikoli že by ve správním řízení došlo k odnětí
povolení k pobytu. Nelze proto srovnávat charakter zásahu do tvrzených práv a oprávněných
zájmů, které byly předmětem zmiňovaného rozhodnutí s nyní posuzovaným návrhem. Stěžovateli
rozhodně nic nebránilo, aby se patřičně připravil na případné negativní následky správního
rozhodnutí, které nebylo možné vyloučit.
Na shora uvedeném nic nemění ani skutečnost, že městský soud odkladný účinek správní
žalobě přiznal. V řízení o kasační stížnosti je namístě považovat odkladný účinek kasační stížnosti
za institut ještě mimořádnější, než je tomu v řízení o žalobě. Nejvyšší správní soud posuzuje věc
na základě kasační stížnosti, jež je sama o sobě mimořádným opravným prostředkem proti
již pravomocnému soudnímu rozhodnutí a jak naznačuje §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. má se v řízení
o kasační stížnosti užít předmětné ustanovení toliko přiměřeně. Jestliže by měl zákonodárce
na mysli totožné plnění zákonných podmínek přiznání odkladného účinku také v řízení o kasační
stížnosti, dozajista by stanovil, že by se mělo dané ustanovení aplikovat i v řízení o kasační
stížnosti stejně nebo obdobně. Ve vztahu k argumentaci, že je nutné přiznáním odkladného
účinku vytvořit stěžovateli prostor k hypotetické osobní účasti na soudním řízení, lze odkázat
na další specifikum řízení o kasační stížnosti, o níž se dle §109 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje zpravidla
bez jednání.
Nejvyšší správní soud konečně nemohl přehlédnout, že stěžovatelova tvrzení o nutnosti
zůstat na území České republiky z důvodu zajištění chodu podnikání nebyla podložena žádným
důkazem. Důvody, pro které stěžovateli nebyl dlouhodobý pobyt prodloužen, naopak naznačují,
že se podnikání prakticky nevěnoval a v postavení osoby samostatně výdělečně činné se nacházel
jen po velmi omezenou dobu.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů konstatuje, že výkon napadeného
rozsudku, popřípadě správního rozhodnutí, nemohou sami o sobě pro stěžovatele znamenat
újmu ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., a proto návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
Závěrem zdejší soud poznamenává, že usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného
účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy, proto z něj nelze
dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační
stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. ř íjna 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76,
publikováno pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín v. r.
předseda senátu