ECLI:CZ:NSS:2015:3.AZS.175.2014:50
sp. zn. 3 Azs 175/2014 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: V. D. A.,
zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec
Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt.
schr. 21/OAM, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2014, č. j. OAM-144/LE-
LE05-NV-2014, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
5. 6. 2014, č. j. 2 A 22/2014 – 17,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014, č. j. 2 A 22/2014 – 17,
a rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2014, č. j. OAM-144/LE-LE05-NV-2014,
se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele Mgr. Janu Lipavskému se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 8.228 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 5. 5. 2014, č. j. OAM-144/LE-LE05-NV-2014. Tímto rozhodnutím žalovaný nepovolil
stěžovateli vstup na území České republiky ve smyslu §73 odst. 4 písm. c) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Jako důvod nepovolení vstupu stěžovatele na území České republiky uvedl žalovaný
možnost ohrožení veřejného pořádku. Stěžovatel nesplňoval podmínky pro vstup na území
České republiky, a potažmo i do schengenského prostoru, protože nedisponoval potřebným
vízem či povolením k pobytu, které by jej k tomuto vstupu opravňovaly. Stěžovateli sice bylo
Zastupitelským úřadem ČR v Akkře vydáno vízum ČR typu C s platností od 24. 4. 2014
do 4. 5. 2014, dne 2. 5. 2014 mu však byl policisty Inspektorátu cizinecké policie Praha - Ruzyně
odepřen vstup na území České republiky, neboť při hraniční kontrole nebyl schopen prokázat
účel a podmínky předpokládaného pobytu na území, jak vyžaduje článek 5 odst. 1 písm. c)
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 tzv. Schengenského hraničního
kodexu. Teprve poté, co byl po odepření vstupu na území Policií ČR vyzván, aby vycestoval
z území schengenského prostoru, učinil prohlášení o mezinárodní ochraně dle zákona o azylu.
Žalovaný proto dospěl k závěru, že se stěžovatel podáním žádosti o mezinárodní ochranu pouze
pokouší zneužít azylovou proceduru k tomu, aby mohl vstoupit na území České republiky
a odtud následně neoprávněně pokračovat do jiné země schengenského prostoru. Stěžovatel
neuvedl ani žádnou skutečnost, na základě které by mohl být zařazen pod tzv. zranitelné osoby
dle §73 odst. 7 zákona o azylu, kterým je nutno vstup na území České republiky umožnit.
Městský soud v Praze předně uvedl, že o povolení vstupu na území České republiky
cizinci, který učiní prohlášení o mezinárodní ochraně, je žalovaný povinen dle §73 odst. 4 věta
druhá zákona o azylu rozhodnout do 5ti dnů od učiněného prohlášení. S ohledem na takto
stanovenou délku řízení nemůže žalovaný provádět podrobné důkazní řízení, ale vychází
ze skutečností, které jsou mu známy či které vyjdou najevo z prohlášení cizince při hraniční
kontrole v tranzitním prostoru mezinárodního letiště. Městský soud v Praze poukázal na to,
že stěžovatel učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního
letiště Václava Havla Praha teprve poté, co byl informován o tom, že je mu vstup na území
České republiky odepřen z důvodu nesplnění podmínky pro vstup na území smluvních států
dle článku 5 odst. 1 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006.
Byl tedy opodstatněn závěr žalovaného, že stěžovatel mohl představovat nebezpečí pro veřejný
pořádek ve smyslu §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu. Městský soud v Praze se dále ztotožnil
se závěrem žalovaného, že stěžovatel není zranitelnou osobou podle §73 odst. 7 zákona o azylu.
Zdůraznil, že stěžovatel při kontrole v tranzitním prostoru mezinárodního letiště Policií ČR
neuvedl žádnou skutečnost, ze které by bylo možno usuzovat, že patří mezi tzv. zranitelné osoby.
Tyto skutečnosti nevyplývají ani z jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Na základě
uvedeného Městský soud v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou ve smyslu §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce kasační stížností z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a) a b)s. ř. s. N amítl, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil otázku,
zda je žalovaný při svém rozhodování vázán čl. 5 odst. 1 písm. c) Nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 tzv. Schengenského hraničního kodexu. Podle zákona
č. 326/1999 Sb. posuzuje splnění podmínek pro vstup na území podle Schengenského hraničního
kodexu Policie ČR, nikoli žalovaný. Prohlášením o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu
se však žadatel dostává pod působnost zákona o azylu, v němž jsou důvody pro neumožnění
vstupu na území České republiky odlišné. Stěžovatel se domnívá, že samotná skutečnost,
že žadatel o udělení mezinárodní ochrany nesplňuje podmínky pro povolení vstupu podle
čl. 5 Schengenského hraničního kodexu, nemůže vést bez dalšího k závěru, že by mohl porušit
veřejný pořádek České republiky. Odkázal přitom na závěry rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 2 As 14/2009 – 50. Fakt, že stěžovatel neučinil prohlášení
o úmyslu požádat o poskytnutí mezinárodní ochrany před odepřením vstupu na území, samo
o sobě nepodporuje závěr žalovaného, že by se snažil zneužít azylovou proceduru a obejít
vízovou proceduru včetně dalších povinností cizince při vstupu na území České republiky.
Žalovaný měl vzít v úvahu úmysl stěžovatele požádat o mezinárodní ochranu po vstupu na území
České republiky a současně zhodnotit, zda lze jeho žádost o mezinárodní ochranu považovat
za zjevně nedůvodnou a zneužívající azylovou proceduru. Stěžovatel se dále domnívá,
že se na řízení o povolení vstupu na území vztahují základní zásady správního řízení a právo
na spravedlivý proces. Nesouhlasil se závěrem žalovaného a Městského soudu v Praze o tom,
že žalovaný nemá v rámci řízení povinnost aktivně zjišťovat, zda je stěžovatel zranitelnou osobou
ve smyslu §73 odst. 7 zákona o azylu. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný ztotožnil se závěry Městského soudu
v Praze. Stěžovatel sám neuvedl (např. před Policií ČR při hraniční kontrole či při prohlášení
o mezinárodní ochraně) a ani ze zjištěných podkladů nevyplynuly žádné skutečnosti,
které by svědčily o tom, že by měl být posuzován jako tzv. zranitelná osoba ve smyslu §73
odst. 7 zákona o azylu. Ani ve své kasační stížnosti stěžovatel neuvádí, v čem má být jeho
zranitelnost spatřována. Žalovaný dále konstatoval, že domněnka o možném ohrožení veřejného
pořádku byla ve věci stěžovatele naplněna. Zákonné požadavky pro vstup cizince na území
České republiky totiž nebyly splněny, stěžovatel při prvním kontaktu s úřady České republiky
svůj úmysl žádat o mezinárodní ochranu neprojevil, učinil tak až v situaci, kdy měl z území
vycestovat. Tyto skutečnosti nebyly v řízení objektivně zpochybněny. Žalovaný navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti především namítl, že se žalovaný při posouzení otázky,
zda by mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu §73 odst. 4 písm. c) zákona
o azylu, nezabýval tím, zda se stěžovatel skutečně snažil o zneužití azylové procedury.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v posuzované věci žalovaný vydal rozhodnutí
ve věci nepovolení vstupu stěžovatele na území ČR, nikoli ve věci jeho žádosti o mezinárodní
ochranu. Ustanovení §73 zákona o azylu s výjimkou odst. 7 tohoto ustanovení, z kterého
vyplývá, že některá tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu (mučení, znásilnění nebo podrobení
jiným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí) je třeba zohlednit již přímo v řízení
o povolení vstupu na území, vskutku výslovně nestanoví, že v řízení o nepovolení vstupu je třeba
vypořádat se s tvrzeními cizince relevantními z hlediska možného udělení mezinárodní ochrany.
V posuzované věci je však nutno zohlednit čl. 35 odst. 3 směrnice Rady 2005/85/ES ze dne
1. 12. 2005, o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání
postavení uprchlíka (dále též „Procedurální směrnice“), dle kterého v případě, že příslušný orgán
odmítne povolit vstup, uvede věcné a právní důvody, proč se žádost o azyl považuje za nedůvodnou
nebo nepřípustnou. Letištní řízení podle §73 zákona o azylu totiž představuje formu řízení
na hranicích existující dle českých předpisů platných k 1. 12. 2005 a je třeba na něj aplikovat
čl. 35 odst. 2 až 5 procedurální směrnice. Požadavky uvedené v čl. 35 odst. 3 Procedurální
směrnice platí nejen pro řízení o mezinárodní ochraně, ale též pro řízení o nepovolení
vstupu konané v tranzitních prostorách, resp. v přijímacím středisku mezinárodního letiště.
Prim árněje tedy nezbytné použít takový výklad vnitrostátního ustanovení §73 odst. 4 zákona
o azylu, který je v souladu s právem EU, tj. i s čl. 35 odst. 3 Procedurální směrnice.
Podle Nejvyššího správního soudu takovému eurokonformnímu výkladu a aplikaci předmětného
ustanovení §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu nic nebrání, neboť toto ustanovení právě
prostřednictvím neurčitého právního pojmu „veřejný pořádek“ dává orgánům aplikujícím právo
prostor pro takový způsob aplikace práva. Předpoklady pro nepovolení vstupu na území
tak nejsou splněny u takového žadatele o mezinárodní ochranu, který požádal o mezinárodní
ochranu v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, u něhož nelze v rámci předběžného
posouzení jeho žádosti učinit závěr, že je nedůvodná či nepřípustná. Takovému žadateli
pak ministerstvo umožní vstup na území a dopraví jej do azylového zařízení na území.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje i na účel §73 odst. 4 písm. c) zákona
o azylu, kterým je pomocí institutu nepovolení vstupu zabránit cizincům v jejich protizákonném
vstupu na území České republiky, pokud se tyto osoby pokouší bezdůvodně dovolávat udělení
mezinárodní ochrany, i když je zřejmé, že žádné azylově relevantní důvody nemají.
Tomu nasvědčuje i důvodová zpráva k zákonu č. 2/2002 Sb., kterým byl novelizován zákon
o azylu a kterým byla zavedena úprava tzv. letištního řízení, která s jistými následnými změnami
platí do současnosti. Důvodová zpráva k §73 zákona o azylu říká: „Zvláštní úprava řízení na letišti
s užitím specifických zkrácených lhůt umožňuje prvotní, rychlé a efektivní odlišení osob, jejichž žádost je zjevně
nedůvodná, a zamezí tak za splnění zákonem stanovených podmínek jejich vstupu na území (nebude se jednat
o cizince, kteří jsou oprávnění k pobytu na území podle zákona o pobytu cizinců).“ (Srov. sněmovní tisk
č. 921/0, Poslanecká sněmovna, III. volební období, www.psp.cz).
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2014, č. j. 4 Azs 200/2014 – 38,
www.nssoud.cz, současně vyplývá, že samotná skutečnost, že žádost o udělení mezinárodní
ochrany byla podána až poté, co bylo žadateli zneplatněno vízum, a byl Policií ČR vyzván,
aby vycestoval z území schengenského prostoru, nelze bez dalšího považovat za účelovou
(bod 33 rozsudku).
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že žalovaný se měl již v řízení o povolení vstupu
na území v souladu s čl. 35 odst. 3 Procedurální směrnice zabývat skutečnostmi uvedenými
v žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Těmito skutečnosti se však žalovaný vůbec nezabýval
a jeho rozhodnutí tak je nezákonné pro rozpor s požadavky čl. 35 odst. 3 Procedurální směrnice.
Stejně tak Městský soud v Praze při vyhodnocení otázky, zda se stěžovatel snažil o zneužití
azylové procedury, poukázal pouze na to, že stěžovatel učinil prohlášení o mezinárodní
ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště teprve poté, co mu byl vstup na území
České republiky odepřen z důvodu nesplnění podmínky pro vstup na území smluvních států
dle čl. 5 odst. 1 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006
(schenegenský hraniční kodex). Nejvyšší správní soud podotýká, že v projednávané věci
postačovalo s ohledem na lhůtu 5 dnů stanovenou v §73 odst. 4 zákona o azylu stručné
vyhodnocení situace v zemi původu stěžovatele a důvodů uváděných v žádosti o mezinárodní
ochranu, zejména z hlediska nepřípustnosti či zjevné nedůvodnosti takové žádosti.
Teprve v navazujícím řízení o udělení mezinárodní ochrany je totiž úkolem žalovaného podrobně
se vypořádat s tím, zda žádost o udělení mezinárodní ochrany je přípustná a důvodná, či nikoliv.
Nejvyšší správní soud současně podotýká, že s ohledem na obsah samotného vyjádření
žalovaného ke kasační stížnosti lze usuzovat, že žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu nebylo
možné za zjevně nedůvodnou či nepřípustnou považovat. Ve svém vyjádření totiž žalovaný
uvedl, že o žádosti stěžovatele podané dne 7. 5. 2014 nebylo ke dni 5. 12. 2014 dosud
rozhodnuto, neboť vzhledem k politickým důvodům žádosti a době odchodu stěžovatele z vlasti
bylo nutno opatřit relevantní a aktuální informace o situaci v zemi původu.
Nejvyšší správní soud se pro úplnost vyjadřuje i k závěrům svého rozsudku ze dne
14. 5. 2009, č. j. 2 As 14/2009 – 50, na který žalovaný odkázal v napadeném rozhodnutí.
Podle tohoto rozsudku může být neexistence právního titulu, na základě něhož je cizinec
oprávněn ke vstupu na území ČR (platné povolení k pobytu či vízum), důvodem k rozhodnutí
o nepovolení vstupu na území ČR. V prvé řadě je třeba zohlednit, že skutkové okolnosti nyní
posuzované věci a věci, jíž se zabýval Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 2 As 14/2009,
jsou značně odlišné. V nyní posuzované věci totiž stěžovatel přicestoval v době platnosti svého
víza, tj. oprávněně, kdežto ve věci sp. zn. 2 As 14/2009 žalobce vůbec nedisponoval potřebným
vízem či povolením k pobytu v ČR, neboť měl pouze letenku a vízum do Ruska. Další rozdíl
spočívá v důvodech a okolnostech podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které,
jak výše uvedeno, třeba v souladu s požadavky Procedurální směrnice zohlednit i při rozhodování
o (ne)povolení vstupu cizince na území. Odlišnost obou věcí pramení z toho, že ve věci
sp. zn. 2 As 14/2009 Nejvyšší správní soud rozhodoval za situace, kdy již ve věci vedené
pod sp. zn. 2 Azs 11/2009 rozhodl o dříve podané kasační stížnosti žalobce ve věci mezinárodní
ochrany tak, že řízení o kasační stížnosti zastavil z důvodu, že nebylo možné zjistit místo pobytu
stěžovatele [§47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §33 písm. b) zákona o azylu].
Nejvyšší správní soud dále přisvědčil námitce stěžovatele, že Městský soud v Praze dospěl
k nesprávnému závěru, že je žalovaný při svém rozhodování vázán čl. 5 odst. 1 písm. c) Nařízení
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 tzv. Schengenského hraničního kodexu.
Nejvyšší správní soud předně upozornil na to, že žalovaný své rozhodnutí o nepovolení vstupu
na území České republiky ve smyslu §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu neopřel o čl. 5 odst. 1
písm. c) tohoto kodexu. Pouze při popisu skutkového stavu konstatoval, že na základě tohoto
ustanovení byl stěžovateli dne 2. 5. 2014 odepřen policisty ICP Praha - Ruzyně vstup na území
České republiky. Nejvyšší správní soud připomíná, že ž alovaný ve věci rozhodoval poté,
co stěžovatel dne 2. 5. 2014 učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru
mezinárodního letiště. Žalovaný tedy již rozhodoval v režimu zákona o azylu, který mimo jiné
stanoví postup a podmínky, za nichž Česká republika poskytuje v odůvodněných případech
ochranu uprchlíkům, což představuje mezinárodní závazek České republiky plynoucí např.
z Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Newyorského protokolu k této
úmluvě z roku 1967 publikovaných sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb.
Podle čl. 5 odst. 4 písm. c) Schengenského hraničního kodexu může členský stát státním
příslušníkům třetích zemí, kteří nesplňují jednu nebo více podmínek stanovených v odstavci 1,
povolit vstup mimo jiné též vzhledem ke svým mezinárodním závazkům. Podle bodu 20
odůvodnění téhož kodexu toto nařízení ctí základní práva a zachovává zásady uznané zejména v Listině
základních práv Evropské unie. Mělo by se používat v souladu se závazky členských států v oblasti mezinárodní
ochrany a zásady nenavracení. Nejvyšší správní soud má tudíž za to, že při rozhodování žalovaného
o povolení vstupu stěžovatele nebylo možné aplikovat §5 odst. 1 písm. c) Schengenského
hraničního kodexu.
Stěžovatel dále zpochybnil postup žalovaného při zjišťování skutkového stavu, tedy toho,
zda je tzv. zranitelnou osobou ve smyslu §73 odst. 7 zákona o azylu. K tomu je možné uvést,
že rozhodnout o povolení vstupu je ministerstvo povinno do 5 dnů od doby, kdy cizinec učiní
prohlášení o mezinárodní ochraně. Řízení o povolení vstupu na území je samostatným řízením,
které probíhá nezávisle na jiných řízeních (např. řízení o mezinárodní ochraně, řízení o správním
vyhoštění) a vede se v režimu správního řádu. V rámci tohoto řízení je tak třeba uplatnit veškeré
procesní záruky, s nimiž správní řád počítá. Přestože lhůta k vydání tohoto rozhodnutí je
poměrně krátká, žalovaný nemůže rezignovat na povinnost vyjít v souladu s §3 správního řádu
z úplně a spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší správní soud přisvědčil Městskému
soudu v Praze v tom, že pro řízení o povolení vstupu na území je nepochybně stěžejní výpověď
samotné osoby, jejíž možná zranitelnost má být posouzena. Z obsahu spisového materiálu
však nevyplývá, že by žalovaný před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí stěžovatele k věci
vyslechl, v době vydání rozhodnutí (dne 5. 5. 2014) neměl žalovaný k dispozici ani žádost
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany ze dne 7. 5. 2014. Žalovaný tedy stěžovateli vůbec
neposkytl před vydáním rozhodnutí možnost jakkoli se k dané věci vyjádřit a uplatnit důvody,
na základě nichž je podle §73 odst. 7 zákona o azylu vstup na území povolen, natož
aby jej seznámil s podklady pro rozhodnutí. Tím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý
proces vyplývající nejen z ustanovení správního řádu (§36 odst. 1, 2 a 3), ale přímo z čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud dodává, že o absenci řádného
posouzení podmínek §73 odst. 7 zákona o azylu svědčí i to, že žalovaný konstatoval, že vzal
v úvahu i skutečnosti uváděné stěžovatelem v předchozím správním řízení o jeho žádosti
o mezinárodní ochranu. Ze spisu však nevyplývá, že by v minulosti bylo se stěžovatelem vedeno
řízení o udělení mezinárodní ochrany, skutečnosti zjištěné v řízení o žádosti ze dne 7. 5. 2014
pak žalovaný neměl v době svého rozhodování k dispozici. Nejvyšší správní soud tak uzavřel,
že řízení před správním orgánem bylo zatíženo závažnou vadou, která mohla mít vliv
na zákonnost vydaného rozhodnutí, přičemž pro tuto vadu měl Městský soud v Praze žalobou
napadené rozhodnutí v souladu s §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. sám zrušit. Jestliže tak neučinil,
ale pouze převzal závěry správního orgánu o nedůvodnosti námitky stěžovatele k nedostatečně
zjištěnému skutkovému stavu věci, a jeho žalobu zamítl, je jeho rozhodnutí vadné a nemůže
obstát.
Podle §110 odst. 1 s. ř. s. dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu, že kasační stížnost
je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení,
pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle odst. 2. Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zruší-li
Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem
byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může
podle povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení
jeho nicotnosti; ustanovení §75, §76, a §78 se použijí přiměřeně.
V daném případě je zřejmé, že při posouzení otázky nebezpečnosti stěžovatele dle §73
odst. 4 písm. c) azylového zákona nebyly žalovaným ani Městským soudem v Praze dostatečně
posouzeny všechny relevantní skutečnosti, resp. nebylo náležitě zváženo, zda se stěžovatel
skutečně snaží o zneužití azylového řízení. Současně bylo správní řízení zatíženo závažnou vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí, neboť stěžovateli nebylo umožněno
se ve správním řízení vyjádřit v souladu s §36 odst. 1, 2 a 3 správního řádu. Nejvyšší správní
soud je proto toho názoru, že je v projednávané věci účelné vedle zrušení rozsudku krajského
soudu i zrušení rozhodnutí žalovaného.
Nejvyšší správní soud tak podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený
rozsudek Městského soudu v Praze. Současně s tím podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil
žalobou napadené rozhodnutí žalovaného. Tomu také podle §78 odst. 4 s. ř. s. vrátil věc
k dalšímu řízení. V něm je podle odstavce 5 téhož ustanovení žalovaný vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku, že zhodnocení podmínek pro nepovolení vstupu na území
dle §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu musí v případě žadatele o mezinárodní ochranu,
který požádal o mezinárodní ochranu v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, zahrnovat
i předběžné posouzení toho, zda je jeho žádost nedůvodná či nepřípustná. Zároveň je nutno
stěžovateli umožnit se ve správním řízení k dané věci vyjádřit v souladu s §36 odst. 1, 2 a 3
správního řádu, a to zejména k důvodům §73 odst. 7 zákona o azylu.
Jelikož je Nejvyšší správní soud za této procesní situace posledním soudem, který o věci
rozhodl, musí též rozhodnout o náhradě nákladů celého soudního řízení ve smyslu §110 odst. 3
věta druhá s. ř. s. Stěžovatel měl v projednávané věci plný úspěch, žádné náklady mu však
v souvislosti s tímto řízením prokazatelně nevznikly, Nejvyšší správní soud mu proto náhradu
nákladů nepřiznal. Žalovaný neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti,
tj. převzetí a přípravu zastoupení a písemné podání soudu, ve výši 6.200 Kč, a dále náhrada
hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3
cit. vyhlášky. Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento
nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37
odst. 1 a §47 zákona č. 235/2004 Sb. činí 1.428 Kč. Ustanovenému advokátovi se tedy přiznává
náhrada nákladů v celkové výši 8.228 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení
stěžovatele nese dle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. února 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu