ECLI:CZ:NSS:2015:3.AZS.198.2014:24
sp. zn. 3 Azs 198/2014 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: K. M.,
zastoupen Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Praha 4, Dědinova 2011/19,
proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3,
Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. 8. 2014, č. j. 4 A 32/2014 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
Odůvodnění:
Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy,
odboru cizinecké policie ze dne 18. 2. 2014, č. j. KRPA-56963/ČJ-2011-000022, bylo žalobci
(dále „stěžovatel“) uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pobytu cizinců“) a doba, po kterou mu nelze
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce jednoho roku.
Současně s tím mu byla v souladu s §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba
k vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále „žalovaná“) ze dne 20. 6. 2014,
č. j. CPR-4597-2/ČJ-2014-930310-V238, zamítnuto a prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno.
Důvodem pro vyhoštění stěžovatele byl jeho nelegální pobyt na území České republiky.
Rozhodnutí žalované napadl stěžovatel správní žalobou, v níž namítal, že správní
vyhoštění je v daném případě nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života.
V tomto ohledu upozornil na silný citový vztah, který chová ke své družce, její rodině a dalším
přátelům, žijícím v České republice. Zdůraznil, že veřejný zájem na jeho vyhoštění neodpovídá
zájmu na ochranu jeho osobního života. Při jednání Městského soudu v Praze stěžovatelův
zástupce upřesnil, že novou družkou stěžovatele je A. M., narozená X.
Městský soud v Praze (dále „městský soud“) dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) zamítl správní žalobu rozsudkem
ze dne 26. 8. 2014, č. j. 4 A 32/2014 – 39.
Městský soud se zabýval především otázkami stěžovatelova soukromého a rodinného
života. Zjistil, že správní orgány dostatečným způsobem vyvrátily stěžovatelovo tvrzení o soužití
s původní družkou J. P., přičemž argumentaci týkající se soužití s touto osobou označil za
účelovou. Městský soud následně upozornil, že v průběhu řízení označil stěžovatel novou družku,
kterou měla být A. M., narozená X,. Správní orgán tuto osobu prověřil, avšak z dostupných
zdrojů zjistil, že se v evidenci obyvatel České republiky nenachází. Další informace k uvedené
osobě již stěžovatel nedodal. S ohledem na tyto skutečnosti se městský soud ztotožnil s názorem
žalované, že jedinou snahou stěžovatele je prodlužovat řízení o správním vyhoštění a získat čas,
aby nemusel opustit území Evropské unie. Námitky, že se žalovaný nedostatečně zabýval
osobními a rodinnými poměry stěžovatele, odmítl městský soud s tím, že se správní orgány
podrobně zabývaly především tvrzeným soužitím s J. P.; soužitím s A. M. se blíže zabývat
ani nemohly, neboť stěžovatel uvedl jméno neexistující osoby.
Následně se městský soud zabýval tím, že během jednání uvedl stěžovatel správné jméno
své současné družky, které (dle jeho tvrzení) předtím tajil z důvodu její obavy před exekucemi.
Konstatoval, že za situace, kdy stěžovatel specifikoval jméno i bydliště družky až v průběhu
soudního řízení, nelze k těmto okolnostem přihlédnout. Ze stejného důvodu nebylo rovněž
přihlédnuto k prohlášení družky a její matky, které předložil zástupce stěžovatele. Dle městského
soudu se jedná o nové skutečnosti, které správní orgány neměly možnost posoudit.
V závěru městský soud uvedl, že se správní orgány dostatečně zabývaly důsledky
správního vyhoštění z hlediska faktorů dle §174a zákona o pobytu cizinců a v souladu s jejich
závěry dospěl k tomu, že správní vyhoštění nezasahuje do práv stěžovatele garantovaných
článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť jeho vztah s družkou
nelze postavit na roveň manželství. Vzhledem k tomu, že nebylo nepřiměřeným způsobem
zasaženo do stěžovatelova soukromého a rodinného života, nebylo porušeno ani právo plynoucí
z článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Kasační stížností ze dne 29. 9. 2014, doplněnou podáním ze dne 24. 10. 2014, napadl
stěžovatel rozsudek městského soudu z důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Především tvrdí,
že nebylo dostatečným způsobem posouzeno a zohledněno jeho soužití s družkou A. M., s níž
sdílí společnou domácnost.
Uvádí, že jejich vztah je obdobný vztahu manželskému, přičemž družka si s ním přeje
žít na území České republiky a odmítá jej následovat do Alžírska. Tím je jeho návrat do země
původu fakticky vyloučen. Upozorňuje, že na území České republiky mají vytvořeno kvalitní
rodinné a sociální zázemí, o které by v Alžírsku přišli. Stěžovatel má za to, že je rozhodnutí
městského soudu nezákonné, nesprávné, zmatečné a nepřezkoumatelné, neboť v řízení nebyly
opatřeny všechny aktuální informace o jeho soužití s družkou. Domnívá se, že je správní
vyhoštění nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života a rovněž zásahem
do života družky a její rodiny. Dle stěžovatele je napadený rozsudek také svévolný, neboť se nijak
nevyjadřuje k otázce, jak by mohl v budoucnu ohrozit bezpečnost státu, respektive narušit
veřejný pořádek.
S ohledem na shora uvedené důvody navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval problematikou splnění podmínek řízení. Zjistil,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
a jsou splněny i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Zatímco rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 3
a 4 s. ř. s. vázán, není vázán právní klasifikací důvodu kasační stížnosti tak, jak ji učinil stěžovatel,
což vyplývá již z obecného principu právního iura novit curia. Nejvyšší správní soud v tomto
odkazuje na svou judikaturu podle níž „pokud jsou ze znění kasační stížnosti její důvody seznatelné
a odpovídají zákonným kasačním důvodům (§103 odst. 1 s. ř. s.), není rozhodující, že stěžovatel sám své důvody
nepodřadil k jednotlivým zákonným ustanovením či tak učinil nepřesně. Je-li v kasační stížnosti uvedeno, jaké
konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl soud dopustit a z čeho je stěžovatel dovozuje, kasační stížnost obstojí.“
(rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS).
V nyní posuzované věci stěžovatel v kasační stížnosti explicitně uplatnil důvod dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., který se však primárně vztahuje k řízení před správním orgánem. Z obsahu
kasační stížnosti je ovšem patrné, že napadá nedostatečné posouzení své životní situace
městským soudem, neboť mu vytýká, že se nezabýval jeho vztahem s A. M.. Ve skutečnosti tak
rozsudek napadá z důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Je nesporné, že stěžovatel v průběhu správního řízení označil za svou životní družku
nejprve J. P. a následně, necelé dva měsíce před vydáním prvoinstančního rozhodnutí, A. M., jejíž
pravé jméno je však A. M.. Z těchto informací poté vycházely i správní orgány. Ve vztahu k první
jmenované podrobně zkoumaly, zda se opravdu jedná o životní družku stěžovatele. Na základě
mnoha důkazů ovšem dospěly k závěru, že je jejich vztah účelový. Vztah stěžovatele s druhou
jmenovanou nemohly správní orgány dostatečně posoudit, neboť stěžovatel uvedl jméno
neexistující osoby. Nejvyšší správní soud přitom zjistil, že se tak stalo opakovaně. Jméno A. M.
totiž uvedl stěžovatel jak ve svém vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 21. 12. 2013 (č. l.
109 správního spisu), tak v odvolání proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí ze dne 3. 3.
2014. Lze podotknout, že především uvedení nesprávného jména družky v odvolání vzbuzuje
významné pochybnosti o intenzitě, případně pravé povaze stěžovatelova soužití s touto osobou.
V té souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatel v odvolání nereagoval ani na upozornění,
obsažená již v prvoinstančním správním rozhodnutí, že osoba se jménem A. M. se v evidenci
obyvatel České republiky nevyskytuje. I přesto žádným způsobem žalovanou neupozornil,
že by se družka mohla jmenovat jinak. Byl to tedy sám stěžovatel, který svým přístupem
zapříčinil, že se správní orgány nemohly jeho vztahem se současnou družkou zabývat.
Správné jméno družky uvedl stěžovatel až při jednání před městským soudem. Nejvyšší
správní soud nehodnotí důvody, pro které tak učinil, ale zaměřil se na otázku, zda se městský
soud měl, respektive vůbec mohl vztahem mezi stěžovatelem a jeho družkou zabývat.
Uvedená problematika souvisí především s aplikací §75 odst. 1 s. ř. s., dle něhož
„[p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu.“ Obecně tak platí, že je vadou řízení, rozhodne-li krajský (městský) soud
v rozporu s §75 odst. 1 s. ř. s. podle skutkového stavu existujícího v době vydání svého
rozsudku, nikoliv podle skutkového stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného (blíže
k tomu v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 Afs 32/2008 - 59,
dostupném na www.nssoud.cz). Skutkový stav, z něhož žalovaná vycházela, byl přitom založen
na chybných informacích od samotného stěžovatele, který ani později žádným způsobem
nenaznačil, že jméno družky uvedl nesprávně. Nebylo proto možné ověřit, zda s ní skutečně
má tak silný citový vztah, jak tvrdil ve správní žalobě a následně v kasační stížnosti. Za takové
situace bylo správné, pokud městský soud k nově uvedeným informacím nepřihlédl. Pokud
by tak učinil, dostal by se do rozporu s ustanovením §75 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud si je vědom jistých specifik, která provázejí řízení v cizineckých
věcech. V tomto ohledu lze citovat právní větu rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. 2. 2013,
č. j. 8 Azs 27/2012 - 65, dle níž „[s]oud bude povinen prolomit pravidlo stanovené v §75 odst. 1 s. ř. s.
a přihlédnout k novým skutkovým okolnostem z důvodu možného porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) pouze ve výjimečných případech. A to tehdy, pokud cizinec v řízení
před soudem uvede skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu nebo nebyly
bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání správního orgánu, a zároveň se o těchto skutečnostech
lze domnívat, že by mohly být relevantní pro možné udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, a soud neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně
posouzeny v novém správním řízení.“ Přestože byl uvedený závěr učiněn ve vztahu k azylovému řízení,
je do jisté míry inspirativní i pro řízení o správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud ovšem
konstatuje, že k prolomení pravidla stanoveného v §75 odst. 1 s. ř. s. v nyní posuzované věci
důvody rozhodně nalézt nelze. Údajné soužití stěžovatele s A. M. nelze vnímat jako skutečnost,
která nastala, pokud k tomu vůbec došlo, až po právní moci rozhodnutí žalované. Kromě toho se
jedná o skutečnost, kterou sám stěžovatel zatajil. Již první podmínka vyplývající ze shora citované
právní věty tak splněna není. Pro úplnost lze však poznamenat, že ustanovení §120a odst. 2
zákona o pobytu cizinců poskytuje i stěžovateli prostor uplatnit případné nové a významné
skutečnosti, které budou moci být náležitě skutkově i právně posouzeny nejprve ve správním
řízení. Postup městského soudu tak byl zcela správný, když rámec ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s.
nepřekročil.
Nejvyšší správní soud se následně zabýval tvrzeným nedostatkem rozsudku v otázkách
přiměřenosti správního vyhoštění. Nepřiměřenost tohoto opatření vnímá stěžovatel ve vztahu
k narušení svého soukromého a rodinného života. I tento okruh námitek však městský soud
posoudil dostatečně. Především díky stěžovateli totiž neměly správní orgány veškeré informace,
aby mohly tvrzený zásah do soukromého života posoudit. Z hlediska skutečností, které stěžovatel
správním orgánům sdělil, pak vše nasvědčovalo závěru, že k dostatečně významnému zásahu
do soukromého a rodinného života správním vyhoštěním nedojde. Tvrzení o soužití stěžovatele
s družkou J. P. se neprokázalo a navíc, podle tvrzení samotného stěžovatele, ani netrvalo v době
vydání napadeného rozhodnutí žalované. Úvahy o účelové povaze tohoto údajného vztahu tak
rozhodně nebyly zpochybněny. Stejně tak se neprokázalo soužití s A. M., neboť o ní stěžovatel
podal opakovaně chybné informace. Všechny tyto okolnosti městský soud hodnotil a ověřil
rovněž, že byly důsledky správního vyhoštění konfrontovány s ustanovením §174a zákona o
pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud tudíž nemá o úvahách městského soudu v tomto směru
žádné pochybnosti.
Poslední námitkou stěžovatel napadá rozsudek z toho důvodu, že městský soud neuvedl,
jak by stěžovatel mohl v budoucnu ohrozit bezpečnost státu či veřejný pořádek. Tuto otázku
však stěžovatel ve správní žalobě vůbec nenastínil a navíc ani není relevantní. Pro uložení
správního vyhoštění dle §119 odst. 2 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců totiž dostačuje,
pokud cizinec pobýval na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění
k pobytu. Již tato skutečnost představuje v principu relevantní porušení právního řádu České
republiky a tedy také důvod pro správní vyhoštění cizince, který právní řád České republiky
ignoruje. Námitka je tudíž zcela nedůvodná.
Celkově tak Nejvyšší správní soud neshledal žádnou z uplatněných námitek důvodnou,
a nemohl proto dospět k jinému závěru, než kasační stížnost dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
zamítnout.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšné žalované, u které však nebylo
prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu