ECLI:CZ:NSS:2015:3.AZS.249.2014:42
sp. zn. 3 Azs 249/2014 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně A. Ch.,
zastoupené Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M. , advokátem se sídlem Praha 2, Helénská 4/1799,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, č. j. 4 Az
21/2013 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobkyně Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M. se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 6.800 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
tohoto právního zastoupení nese stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 9. 2013, č. j. OAM -318/ZA-ZA06-K01-2011 nebyl
žalobkyni (dále „stěžovatelka“) udělen azyl podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., zákon o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“). Stěžovatelka
napadla toto rozhodnutí žalovaného žalobou podanou k Městskému soudu v Praze
(dále „městský soud“). Městský soud žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl a žádnému
z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Stěžejní byla v případě stěžovatelky otázka splnění podmínek pro udělení azylu
podle §12 písm. b) zákona o azylu, konkrétně pro pronásledování z důvodu náboženství.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka v Kazachstánu začala asi před šesti lety vyznávat
tzv. „čistý islám“. Přibližně 1,5 roku před odjezdem stěžovatelky z vlasti se její víra upevnila
a stěžovatelka začala nosit šátek. Od té doby začala mít problémy. Na vysoké škole, kde pracovala
jako profesorka, na ni byl nejprve vyvíjen tlak, aby šátek nenosila. Následně ji vedoucí kat edry
informoval o tom, že bylo nařízeno vyhotovit seznam všech lektorů a studentů, kteří nosí šátek
nebo plnovous. Seznam měl být předán službě státní bezpečnosti. Stěžovatelka přesto odmítla
šátek sundat. Byla vyslýchána přímo na pracovišti lidmi z KNB. Poté jí nadřízený vyhrožoval
propuštěním, postupně jí byla zkracována výplata, odebrána práce na projektech a nabídnuty
pouze „obyčejné předměty“. Ukončila školní rok 2011 a po prázdninách jí nebyla prodloužena
pracovní smlouva. Hledala jinou práci, ale v šátku ji nechtěli nikde zaměstnat. V září byla v jejím
bytě provedena domovní prohlídka, v jejímž průběhu byla stěžovatelka také vyslýchána.
Stěžovatelka dospěla k závěru, že musí co nejdříve odejít. Prostře dnictvím turistické agentury
si obstarala dokumenty, vízum a letenku a odcestovala do České republiky.
Městský soud se ztotožnil s hodnocením věci žalovaným. Stěžovatelka vypověděla,
že čistý islám praktikovala po dobu šesti let a teprve v posledním roce došlo k zásahům,
které stěžovatelka vnímá jako diskriminaci. Nelze tedy hovořit o tom, že by diskriminační
opatření vůči stěžovatelce byla prováděna systematicky. Cho vání zaměstnavatele nelze
podle soudu zahrnout pod diskriminaci ze strany státních orgánů. Soud přisvědčil žalovanému
i v tom, že i ve vyspělých zemích jsou projevy náboženského vyznání zaměstnanců omezovány,
pokud jde o oblékání na pracovišti.
Při posouzení možnosti udělení doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení §14a zákona
o azylu se městský soud rovněž ztotožnil s posouzením žalovaného, který nezjistil,
že by po návratu do země původu mohla stěžovatelce hrozit vážná újma uložením nebo
vykonáním trestu smrti ani mučení nebo nelidské či ponižující zacházení. Stěžovatelka disponuje
platnými cestovními doklady. V případě neregistrace trvalého pobytu v Kazachstánu by byla
vystavena pouze administrativnímu řízení.
Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností z důvodu podle §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále „s. ř. s.“). Vyslovila názor, že v jejím případě dosáhla diskriminační opatření vůči ní intenzity
pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákon a o azylu a čl. 9 Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne
29. dubna 2004, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo
osoby bez státní příslušnosti, aby mohly žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných
důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu mezinárodní ochrany (dále „kvalifikační
směrnice“). Stěžovatelka se domnívá, že v jejím případě došlo k pronásledování na kumulativním
základě ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice. K tomu stěžovatelka dospívá
na základě toho, že na ni byl nejprve vyvíjen tlak, aby se vzdala nošení šátku (projevu víry),
následně byla přidána na seznam pro bezpečnostní službu, byla vyhozena ze zaměstnání
a nakonec u ní byla provedena domovní prohlídka.
Podle názoru stěžovatelky městský soud pochybil, když dospěl k závěru, že nebyla
pronásledována systematicky a že určité akty proná sledování není možno přičítat
státu. K přičitatelnosti pronásledování státu podle judikatury Nejvyššího správního soudu postačí,
není-li stát schopen poskytovat ochranu před pronásledováním. V případě stěžovatelky přitom
ze shromážděných informací vyplývá, že stát diskriminační jednání vůči náboženským menšinám
sám iniciuje. Omezování projevů víry stěžovatelky též nelze bagatelizovat tím, že obdobným
omezením jsou vystaveni věřící i v demokratických zemích, neboť v těchto zemích nejsou věřící
zapisováni na zvláštní seznamy a nekonají se u nich domovní prohlídky.
Podle závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, není samotná registrace náboženských skupin bez dalšího
pronásledováním, ale mohou jím být nezákonné postupy policie. V tomto rozhodnutí označil sice
Nejvyšší správní soud za legitimní i domovní prohlídky s tím, že nedosahují intenzity
pronásledování, v případě stěžovatelky je však situace jiná. Stěžovatelka nebyla členkou žádné
formální církve a nemohla se tak dopustit porušení zákona o registraci. Stěžovatelka zdůraznila
judikaturu Soudního dvora EU (rozsudky ze dne 5. 9. 2012, sp . zn. C-71/11 a C-99/11),
podle které nelze od žadatele očekávat, že se projevů náboženství vzdá.
Ve vztahu k doplňkové ochraně podle §14a zákona o azylu stěžovatelka namítá,
že podle informací rekapitulovaných v průběhu správního řízení i v rozsudku městského soudu
mohou mít při návratu do vlasti problémy osoby, které nemají registrováno trvalé bydliště.
Stěžovatelka tvrdila, že tak tomu může být i v jejím případě. Správní orgán sice toto její tvrzení
odmítl s tím, že může při registraci trvalého pobytu využít pomoci svých příbuzných ve vlasti,
ale neprokázal, zda je taková možnost k dispozici. Navíc zvýšen ý zájem úřadů o stěžovatelku
by mohl být dán i předchozím zájmem bezpečnostních složek o její osobu.
Stěžovatelka rovněž namítla, že správní orgán v řízení nepřihlédl k žádnému z důkazů,
které navrhla. Všechny podklady označil za irelevantní, neboť se nevztahovaly přímo
ke stěžovatelce. Takový postup považuje za zásadní vadu dokazování a porušení rovnosti stran.
Jako důvod přijatelnosti kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že městský soud v řízení
pochybil natolik, že to mohlo mít dopad do jejího hmotněprávního postavení. Městský soud
podle stěžovatelky nerespektoval ustálenou soudní judikaturu a hrubě pochybil při výkladu
hmotného a procesního práva, a to konkrétně při aplikaci pojmu „odůvodněný strach
z pronásledování“. Závěrem stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku městského soudu
a současně též zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. Ve svém vyjádření popřel oprávněnost
stížnostních námitek. Poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 9. 2007, sp. zn. 1 Azs 40/2007. Podle nich je pro účely azylového řízení třeba vždy pečlivě
posuzovat, zda konkrétní formy negativních reakcí žadatelova okolí dosáhly jednotlivě či ve svém
souhrnu (kumulativně) takové intenzity, aby je bylo možno považovat za opatření působící
psychický nátlak ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu (dnes jde o ustanovení §2 odst. 8
citovaného zákona). Podle závěrů citovaného judikátu nepostačí, pokud půjde o pouhou sérii
ústrků, byť v jednotlivých případech i dosti intenzivních, pokud tyto ústrky ve svém celku
nedosáhnou takové intenzity a systematičnosti, že u dotčené osoby ve zcela zásadní míře snižují
kvalitu života a berou životní perspektivu a vyvolají u ní silný pocit celkové bezvýchodnosti
a beznadějnosti její situace. Podle žalovaného propuštění ze zaměs tnání a následné dva výslechy
a vykonání domovní prohlídky nedosahuje ve svém celku takové intenzity a systematičnosti,
aby bylo možné je pod pojem pronásledování podřadit. Stěžovatelka nebyla členkou žádné
náboženské skupiny, nebyla trestně stíhána a nebyla vystavena opakovanému intenzivnímu
cílenému jednání ze strany státních orgánů, které by bylo možné považovat za pronásledování.
Žalovaný připomněl, že omezení pro oblékání na pracovišti p latí i v některých
demokratických zemích. Dále uvedl, že popis průběhu domovní prohlídky zněl v určitých bodech
nevěrohodně. Podle názoru žalovaného si stěžovatelka svůj azylový příběh upravovala
a přizpůsobovala tak, aby se co nejvíce přibližoval reáliím v zemi původu a zákonným důvodům
pro udělení azylu.
K namítanému nesprávnému posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany
žalovaný uvedl, že stěžovatelka opustila Kazachstán legálně s vlastním cestovním pasem, z čehož
lze dovodit, že o ni státní orgány v zemi původu nemají zájem. K namítané vadě dokazování
uvedl, že pro řádně zdůvodněné rozhodnutí opatřil dostatek aktuálních informací z nezávislých
zdrojů, zatímco stěžovatelkou předložené články a informace neb ylo možné vztáhnout
k její individuální situaci.
Stěžovatelka podala k vyjádření žalovaného repliku, kde opět poukázala na irelevantnost
toho, zda se případnému postihu žadatele o azyl lze vyhnout tím, že se žadatel vnějších projevů
víry vzdá (viz shora již citovaná judikatura Soudního dvora EU a rozsudek správního soudu
v Geissenu ze dne 11. 7. 2013, 5 K 1316/12.Gl). Ve vztahu k intenzitě pronásledování
pak stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 2 Azs 45/2008 – 67, podle kterého za pronásledování byly považovány opakované návštěvy
policie v zaměstnání v kombinaci s domovní prohlídkou a špatným zacházením v průběhu
svévolného krátkodobého zadržení.
V případě stěžovatelky sice chybí v jednání kazašských úřadů fyzické útoky,
ale byť se prozatím se jednalo o správní či policejní opatření, ta měla zjevně zesilující tendence
a byla prováděna diskriminačním způsobem. I bez mučení či nelidského zacházení lze podle
stěžovatelky v kombinaci postupů kazašských úřadů, respektive jejího zaměstnavatele (univerzita)
shledat rysy pronásledování. Podle stěžovatelky je pouze otázkou času, kdy může být (s ohledem
na situaci popsanou ve zprávách o zemi původu) zadržena nebo vystavena svévolnému
násilnému jednání ze strany bezpečnostních složek.
Nejvyšší správní soud především ověřil splnění podmínek řízení. Stěžovatelka je osobou
oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost podala včas (§106 odst. 2
s. ř. s.) a uplatňuje v ní přípustné důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V řízení
o kasační stížnosti je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Kasační stížnost byla podána ve věci mezinárodní ochrany, proto se Nejvyšší správní
soud zabýval (ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.) otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být kasační
stížnost podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Otázkou vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
se Nejvyšší správní soud důkladně zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs
13/2006 – 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí NSS
jsou přístupná na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se může jed nat v následujících
typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otáz ek, které dosud nebyly vůbec
či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; rozdílnost v judikatuře přitom
může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu, 3) kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování bude docházet i v budoucnu, b) krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší
správní soud však není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně
domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost nesplňuje
podmínku přesahu vlastních zájmů stěžovatelky a je proto nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že situací vyznavačů čistého islámu v Kazachstánu
se již v minulosti opakovaně zabýval (srovnej kupříkladu rozsudek ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs
12/2008 - 98, či rozsudek ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 – 75). V uvedené judikatuře
dospěl k závěru, že vyznavači tzv. čistého islámu zde nejsou pronásledováni, diskriminováni
ani nepřiměřeně trestáni. Zákonný požadavek povinné registrace náboženských skupin
v Kazachstánu považoval Nejvyšší správní soud za zcela legitimní, odůvodněný zájmem
na ochraně bezpečnosti osob. Nejedná se tedy o výraz porušování lidských práv (náboženské
svobody), respektive o pronásledování z náboženských důvodů. Osoba, která se uvedenému
požadavku nepodřídí, je pak vystavena p ozornosti státních orgánů právem.
Stěžovatelka spatřuje své pronásledování v zemi původu v kumulaci jednání
zaměstnavatele, který jí neprodloužil pracovní smlouvu v důsledku vnějších projevů její víry,
a v provedení dvou výslechů a domovní prohlídky policií. Tyto skutečnosti ovšem v uvedeném
smyslu spojovat nelze.
Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatelka byla vysokoškolskou profesorkou, tedy
zaměstnankyní veřejné instituce. Přitom právě pro zaměstnance ve veřejné službě akceptoval
omezení symbolického nošení šátku i Evropský soud pro lidská práva například ve věci Dahlab
proti Švýcarsku (rozhodnutí ze dne 15. 2. 2001, č. 42393/98). S ohledem na to lze považovat
za argumentačně přiměřenou poznámku žalovaného, že určitá omezení pro oblékání
na pracovišti existují i v demokratických zemích, a to právě z hlediska objektivního
rovnoprávného přístupu ke všem lidem. Určitý tlak ze strany zaměstnavatele na stěžovatelku
ohledně jejího oblékání na pracovišti tedy nelze hodnotit jako jednání vypovídající o jejím
pronásledování, neboť z ničeho nevyplývá, že by zaměstnavatel měl v úmyslu pronásledovat
stěžovatelku za její víru.
Jednání státních orgánů vůči stěžovatelce (domovní prohlídka a dva výslechy) zjevně
souvisí se zákonným požadavkem registrace náboženských skupin. Stěžovatelka (zřejmě) nebyla
členkou registrované náboženské skupiny, a v kontextu s tím právě její chování pochopitelně
vyvolávalo pozornost státních orgánů, dbajících o veřejný zájem na ochraně osob
před neregistrovanými náboženskými skupinami (srovnej například argumentaci shora citovaných
rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 – 98, a ze dne
10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 – 75). Stěžovatelka neuváděla, že by státní orgány vůči ní použily
excesivní postupy. Takové jednání by bylo třeba odlišit od důsledků nerespektovaného
požadavku na registraci náboženských skupin (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009 – 98). V případě stěžovatelky je třeba vyhodnotit,
zda jednání státních orgánů vůči ní lze považovat za pronásledování kumulativní povahy
v důsledku opatření působících psychický nátlak. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, publ. pod č. 1066/2007 Sb. NSS, vyplývá, že újma hrozící
žadateli o azyl v důsledku opatření působících psychický nátlak jistě nemusí být obdobně závažná
jako újma spočívající v ohrožení života nebo svobody, musí však být s nimi aspoň typově
srovnatelná. Nepostačí tedy, půjde-li o pouhou sérii subjektivně nepříjemných úkonů,
zdůvodněných akceptovatelným veřejným zájmem, pokud ve svém celku nedosáhnou takové
intenzity a systematičnosti, že u dotčené osoby ve zcela zásadní míře objektivně snižují kvalitu
životního prožívání, berou životní perspektivu a vyvolávají silný pocit celkov é bezvýchodnosti
a beznadějnosti situace. Tak jistě nelze vnímat jednání státních orgánů vůči stěžovatelce v nyní
posuzované věci.
Odkazuje-li stěžovatelka na jednání, které bylo charakterizováno jako pronásledování
v rozsudku zdejšího soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 – 67, je třeba připomenout,
že v uvedeném případě byla u žadatele o azyl provedena domovní prohlídka, žadatel byl zatčen
a na stanici bezdůvodně držen dva dny bez sdělení obvinění. Během této doby byl ponižován,
musel uklízet toalety a poté, co odmítl umýt psa velitele policie, byl zbit. Právě v jednání policistů
se stěžovatelem v průběhu jeho zadržení Nejvyšší správní soud spatřoval nelidské a ponižující
zacházení ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zároveň použití
fyzického nebo psychického násilí či policejní opatření ve smyslu kvalifikační směrnice. Je zjevné,
že v tomto případě se jednalo o velmi intenzivní a zjevně excesivní jednání policist ů vůči žadateli.
Jednání policistů vůči stěžovatelce v posuzované věci nepřekročilo informativní charakter
kauzálně podmíněný absencí registrace určité náboženské skupiny a jistě také popsaným
chováním stěžovatelky.
Ve vztahu k doplňkové ochraně stěžovatelka namítá, že žalovaný nedostatečně
vyhodnotil její situaci s ohledem na to, že by při návratu do vlasti mohla být postižena
za to, že nemá registrované trvalé bydliště. Tuto námitku stěžovatelka neuplatnila v žalobě
ke krajskému soudu, jedná se tedy o ná mitku nepřípustnou (srovnej §104 odst. 4 s. ř. s.).
Nad rámec nezbytného odůvodnění však Nejvyšší správní soud uvádí, že podle zjištění
žalovaného může stěžovatelce z těchto důvodů při návratu do vlasti hrozit maximálně
administrativní postih. Nelze předpokládat, že by případný administrativní postih stěžovatelky
mohl dosahovat intenzity vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, kterou se rozumí
uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání
žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu
svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud
by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
V žalobě k městskému soudu stěžovatelka neuplatnila ani námitku, že správní orgán
nepřihlédl k žádnému z návrhů na doplnění dokazování. I tato námitka je proto nepřípustná
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
Jak je patrno, ustálená a vnitřně jednotná judikatura tohoto soudu poskytuje dostatečnou
odpověď na všechny stížnostní námitky, přičemž Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další
důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání; proto kasační stížnost
jako nepřijatelnou odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 věta první s. ř. s.,
za použití §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byl-li návrh odmítnut.
Stěžovatelce byl ustanoven usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2015,
č. j. 3 Azs 249/2014 – 18, zástupcem pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Bc. Filip Schmidt, LL.M.
Podle obsahu spisu učinil ustanovený zástupce v řízení o kasační stížnosti tři úkony, a to převzetí
a přípravu zastoupení stěžovatelky a doplnění kasační stížnosti ze dne 2. 3. 2015 a repliku
k vyjádření žalovaného ze dne 18. 5. 2015. Z repliky k vyjádření žalovaného však nevyplynuly
pro věc nové skutkové, či právní okolnosti, proto ji nelze považovat za úkon právní služby
ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., Advokátní tarif (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 7 Afs 56/2010 – 59). Nejvyšší správní soud
proto přiznal ustanovenému zástupci stěžovatelky odměnu za dva úkony služby (převzetí
a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne 2. 3. 2015). Podle ustanovení §7, §9
odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. b), d) citované vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif,
ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovenému zástupci odměna ve výši 3 .100 Kč a náhrada
hotových výdajů 300 Kč (ustanovení §13 odst. 3 citované vyhlášky) za jeden úkon právní služby.
Celková částka odměny za dva úkony při zastupování stěžovatelky tedy činí 6.800 Kč.
Pro pořádek je třeba dodat, že ustanovený zástupce stěžovatelky nedoložil soud u osvědčení
o registraci k DPH.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 17. června 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu