ECLI:CZ:NSS:2015:3.AZS.28.2015:24
sp. zn. 3 Azs 28/2015 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: M. K.,
zastoupen JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 36, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2,
proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 10. 2014 , č. j. CPR-10853-6/ČJ-2014-930310-V242,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2015,
č. j. 1 A 58/2014 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 10. 2014, č. j. CPR-10853-6/ČJ-2014-930310-V242 žalovaná
zamítla odvolání žalobce (dále „stěžovatel“) a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky,
Krajského ředitelství police hl. m. Prahy, oddělení pobytové kontro ly, pátrání a eskort ze dne
10. 6. 2014, č. j. KRPA -495283-45/ČJ-2013-000022 (dále „správní orgán I. stupně“), kterým bylo
stěžovateli uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 a §119 odst. 1 písm. c)
bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále „zákon o pobytu cizinců“) a současně
na 1 rok stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské
unie.
Rozhodnutí žalované napadl stěžovatel žalobou podanou k Městskému soudu v Praze
(dále „městský soud“). V žalobě namítal nedostatečné vypořádání svých odvolacích námitek.
Dále namítal rozpor rozhodnutí s ust. §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť
rozhodnutím dochází k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života.
Stěžovatel měl dále za to, že se žalovaná ve svém rozhodnutí nevypořádala ani s podmínkami
přiměřenosti správního vyhoštění podle §174a zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel též namítal,
že jednal v omluvitelném omylu ohledně doby platnosti svého víza. Dále stěžovatel nesouhlasil
s posouzením aktuální situace na Ukrajině v rámci závazného stanoviska vydaného k jeho
vycestování. Správní orgány též dle námitek stěžovatele uplatněných v žalobě nezjistily dostatečně
skutkový stav.
Rozsudek Městského soudu v Praze
Městský soud žalobu stěžovatele zamítl. Konstatoval, že stěžovatel byl držitelem
krátkodobého víza typu C opravňujícího k pobytu v délce 90 dnů ode dne vstupu
do schengenského prostoru. Poslední potvrzený vstup byl zjištěn na základě vstupního razítka
dne 30. 6. 2013, je proto zcela zřejmé, že se stěžovatel v době zajištění policií dne 14. 12. 2013
pohyboval na území České republiky bez platného víza. Soud odmítl žalobní námitku stěžovatele,
který tvrdil, že se domníval, že jej vízum opravňuje k pobytu na celou dobu své platnosti
(tedy od 25. 6. 2013 do 24. 6. 2014). K této námitce soud konstatoval, že na vízu samotném
je poznamenána také maximální délka pobytu, a to ve třech různých jazycích. Tvrzení stěžovatele
se tedy jeví jako účelové. Městský soud též poukázal na to, že stěžovateli bylo již dvakrát uloženo
správní vyhoštění pro pobyt na území České republiky bez platného víza. Stěžovateli tedy jistě
nebyl vízový proces neznámý.
K žalobní námitce směřující proti zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného
života rozhodnutím o správním vyhoštění nejprve městský soud uvedl kritéria vyplývající
z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Zdůraznil, že toto právo není absolutní a je zde prostor pro vyvážení zájmů
jednotlivce a státu. Správní orgány obou stupňů se posouzením zásahu do stěžovatelova práva
na soukromý a rodinný život zabývaly a své závěry zdůvodnily. Přitom správně vycházely
z pobytové minulosti stěžovatele, který ač byl dříve již dvakrát vyhoštěn, op ět nerespektoval
své povinnosti stanovené zákonem o pobytu cizinců. Správní orgány nepopřely fakt, že stěžovatel
má v České republice manželku a dvě dcery, ani nepopíraly zásah do soukromého a rodinného
živost stěžovatele, dospěly však k závěru, že tento zásah není tak ové intenzity, aby mohlo
být od uložení správního vyhoštění upuštěno. Městský soud uvedl, že stěžovatel si byl vědom
svého nelegálního pobytu, ale neprojevil žádný zájem o dobrovolné řešení své situace.
Závažnost jeho protiprávního jednání je dána též recidivou (stěžovateli bylo správní vyhošt ění
již dvakrát uloženo). Stěžovatel si měl být vědom toho, že vzhledem k absenci vlastního legálního
pobytového statusu vystavuje nelehké situaci svou manželku a dvě nezletilé dcery. Manželka žila
se starší dcerou v České republice i před příjezdem stěžovatele dne 30. 6. 2013. Mezitím zn ova
otěhotněla a 9. 5 2014 porodila druhou dceru. Je nesporné, že stěž ovatel rozvíjel svůj soukromý
a rodinný život v České republice i přes svůj značně nejistý pobytový status. Nelze přehlédnout
ani rodinné zázemí manželky stěžovatele na Ukrajině. (Má zde matku a tři sourozence,
matku navštěvuje v jejím rodinném domě čtyřikrát ročně.)
Městský soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že správní orgány nezhodnotily
přiměřenost jeho vyhoštění podle §174a zákona pobytu cizinců. Zejména správní orgán I. stupně
se podrobně zabýval okolnostmi opakovaného nelegálního pobytu stěžovatele ve srovnání
s velmi krátkými pobyty na základě víz vydaných v jiných členských státech Evropské unie.
Též uvedl, že stěžovatel neměl v České republice nikdy povolen žádný druh pobytu. Ekonomické
a sociální vazby stěžovatele na území České republiky tedy vyhodnotil správn í orgán I. stupně
jako nulové.
K závaznému stanovisku Ministerstva vnitra k možnosti vycestování stěžovatele městský
soud uvedl, že byla vydána stěžovateli dvě taková stanoviska, a to ze dne 14. 1. 2014, č. j. KRPA -
495283/ČJ-2013-000022, a ze dne 17. 4. 2014, č. j. KRPA-495283/ČJ-2013-000022. Ministerstvo
vnitra konstatovalo, že stěžovateli nehrozí nebezpečí vážné újmy podle §179 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců. Napětí na Ukrajině se netýkalo západní oblasti, odkud pochází stěžovatel,
navíc stěžovatel několikrát do roka na Ukrajinu cestuje za svou rodinou.
Kasační stížnost
V kasační stížnosti odkazuje stěžovatel na důvod podle §103 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“).
Stěžovatel namítá, že městský soud akceptoval nesprávná skutková zjištění správních
orgánů. Je přesvědčen, že se svým jednáním nedopustil porušení zákona. Rozhodnutí o správním
vyhoštění představuje podle stěžovatele nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného
života ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Městský soud se dostatečně nevypořádal
s podmínkami přiměřenosti podle §174a zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatel přijel do České republiky za svojí manželkou a jejich společnou dcerou,
které obě měly v České republice udělen trvalý pobyt. Pobývá s nimi i v současné době
ve společné domácnosti také s druhou dcerou, jež má v České republice též udělen trvalý pobyt.
Stěžovatel tvrdí, že byl až do okamžiku zadržení policií přesvědčen, že jej udělené schengenské
vízum opravňuje k pobytu v rámci schengenského prostoru nepřetržitě po celou dobu jeho
platnosti (25. 6. 2013 až 24. 6. 2014). Jednal tedy v ospravedlnitelném omylu, který vylučuje jeho
právní odpovědnost.
Stěžovatel též nesouhlasí s obsahem závazného stanoviska k možnosti jeho vycestování.
Podle stanoviska nehrozí na západě Ukrajiny nebezpečí z důvodu konfliktu, který probíhá
na východě Ukrajiny. Podle stěžovatele jsou však právě ze západu Ukrajiny povoláváni muži
v aktivním věku do armády a odesíláni na frontu na východě. S ohledem na všeobecnou
mobilizaci na Ukrajině se stěžovatel obává o svůj život.
Nucený návrat na Ukrajinu by podle stěžovatele špatně nesla i jeho manželka,
která by byla nucena se v České republice jako samoživitelka starat o dvě malé dcery.
Stěžovatel uvádí, že společný návrat na Ukrajinu není možný, neboť tam stěžovatelka nemá
majetek, ani rodinné ekonomické či sociální zázemí.
Závěrem stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 27. 2. 2015. Navrhla zamítnutí
kasační stížnosti a zdůraznila, že stěžovateli bylo v minulosti opakovaně uloženo správním
vyhoštění a přesto opakovaně pobýval na území České republiky nelegálně. Stěžovatel si musel
být vědom, že pokud bude zjištěn jeho neoprávněný pobyt v České republice, bude mu uloženo
správní vyhoštění a nemohl spoléhat na to, že soužití ve společné domácnosti s jeho rodinou
zde bude důvodem, pro který mu správní vyhoštění uloženo nebude.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění podmínek
řízení. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.),
kasační stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a podle obsahu uplatňuje důvody podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. , což jsou důvody přípustné. V řízení o kasační stížnosti
je též zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud ani správní orgány obou stupňů nijak
nezpochybnily existenci stěžovatelova rodinného života na území České republiky . Ani soud
ani správní orgány však nepovažovaly zásah do jeho rodinného života za nepřiměřený.
Z judikatury zdejšího soudu vyplývají přitom závěry zbudované na judikato rních kritériích
dovozených Evropským soudem pro lidská práva, podle nichž nelze opomenout při posuzování
přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince, zda dotčené osoby věděly
při budování svého rodinného života na území jiného státu, že jejich rodinný život v dané zemi
je od počátku nejistý (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As
102/2013 – 31).
Tak tomu bylo i v případě stěžovatele, který do České republiky za svojí manželkou
a starší dcerou přicestoval na schengenské vízum opravňující jej k pobytu na 90 dní
a ani s vědomím existence svého rodinného života na území České republiky se nepokusil
o získání jiného pobytového statusu podle zákona o pobytu cizinců, který by jej opravňoval
k dlouhodobému pobytu v České republice. Za rodinou na devadesátidenní schengenské vízum
stěžovatel přicestoval dne 30. 6. 2013, zajištěn policií byl až při kontrole dne 14. 12. 2013.
Ani v této relativně dlouhé době se nepokusil svůj pobytový status vyřešit. Ze správního spisu
rovněž Nejvyšší správní soud zjistil, že manželka stěžovatele žila se starší dcerou v České
republice již v době uložení minulého správního vyhoštění stěžovateli rozhodnutím ze dne
26. 1. 2012. Stěžovatel si tedy v době přicestování do České republiky musel být vědom,
že devadesátidenní vízum nemůže zakládat dlouhodobé pobytové oprávnění, na jehož základě
by bylo možné budovat soukromý a rodinný život v České republice. S ohledem na to,
že manželka i dcery mají v České republice udělen trvalý pobyt, měl stěžovatel možnost
se pokusit z tohoto titulu získat dlouhodobější pobytový status pod le zákona o pobytu cizinců,
který by odpovídal jeho záměru žít se svou rodinou na území České republiky. Místo toho
však opakovaně pobýval na území České republiky nelegálně i po skončení platnosti víza.
Nejvyšší správní soud zcela aprobuje východiska žalované i městského soudu, opřená
o judikaturu ESLP, že právo vyplývající z čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince
a státu. Za porušení zákona o pobytu cizinců, kterého se stěžovatel dopustil, lze uložit správní
vyhoštění až na pět let. Uložení správního vyhoštění na dobu jednoho roku v případě,
kdy stěžovatel opakovaně pobýval na území České republiky bez platného víza (jedná se již o třetí
uložené správní vyhoštění ze stejného důvodu), podle názoru Nejvyššího správního soudu
přiměřeně odráží zájem České republiky na sankcionování opakovaného ignorování zákona
o pobytu cizinců a zároveň chrání rodinný život stěžovatele. Tuto ro vnováhu respektoval
také správní orgán I. stupně při stanovení délky doby vyhoštění, když zohlednil existenci
stěžovatelova rodinného života v České republice jako polehčující okolnost.
Bez významu není v této souvislosti ani skutečnost, že manželka stěžovatele je původem
z Ukrajiny, stejně jako sám stěžovatel, a má v zemi původu rodinné zázemí, stejně tak jako sám
stěžovatel. Do protokolu ze dne 15. 12. 2013 stěžovatel uvedl, že manželka má na Ukrajině dvě
sestry a bratra, na návštěvu tam dojíždí několikrát ročně a když je na Ukrajině, bydlí u matky
v rodinném domku. Tvrzení stěžovatele, že jeho manželka nemá na Ukrajině majetek ani zázemí,
je zjevně nepravdivé, zatímco skutečnost na straně stěžovatele i jeho manželky nepochybně
rozšiřuje možnosti společného soužití celé rodiny v České republice i na Ukrajině,
po přechodnou dobu i trvale či trvaleji (například po dobu, po kterou stěžovateli nelze umožnit
vstup na území členských států Evropské unie podle rozhodnutí o vyhoštění).
Tvrzení stěžovatele, že pobýval na území České republiky v domnění,
že jej devadesátidenní schengenské vízum opravňuje k pobytu po celou dobu platnosti
(tedy od 25. 6. 2013 do 24. 6. 2014) považuje rovněž Nejvyšší správní soud za účelové.
Na vízu samotném je zřetelně uvedena doba pobytu 90 dní ve třech jazycích. Také nelze
přehlédnout, že stěžovateli bylo nyní již potřetí uloženo správní vyhoštění za prakticky stejné
jednání. Stěžovatel i v předchozích dvou případech vždy přicestoval do České republiky na vízum
a pobýval zde i po skončení doby jeho platnosti, a to s totožnými následky, jako je tomu v nyní
posuzované věci. Je proto prakticky vyloučené, že by si nebyl dostatečně vědom své povinnosti
pobývat na území České republiky jen s platným vízem a stejně tak i to, že by se omluvitelně mýlil
v posuzovační doby platnosti víza. Ostatně ani omyl stěžovatele v tomto případě by nebyl
relevantní pro rozhodnutí o správním vyhoštění. Zákon o pobytu cizinců takový omyl
nezohledňuje a obecně se uplatní zásada, že neznalost práva neomlouvá (srovnej například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 3 Azs 168/2014 – 26).
Stěžovatel též namítal, že se městský soud dostatečně nevypořádal s podmínkami
přiměřenosti rozhodnutí žalované ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců. V žalobě
však uplatnil pouze obecně formulovanou námitku, že se s podmínkami přiměřenosti podle
§174a zákona o pobytu cizinců žalovaná nevypořádala. Nenamítal přitom chybné posouzení
přiměřenosti žalovanou, nýbrž absenci takového posouzení. Z tohoto pohledu se uvedenou
žalobní námitkou zabýval městský soud, který zrekapituloval posouzení přiměřenosti provedené
správními orgány a naopak je shledal dostatečným s tím, že správní orgány přesvědčivě posoudily
přiměřenost rozhodnutí na základě všech relevantních kritérií. Toto posouzení považuje Nejvyšší
správní soud za dostatečné obecně i ve vztahu k charakteru vznesené žalobní námitky.
V té souvislosti lze připomenout závěr konstantní judikatury zdejšího soudu, ze kterého vyplývá
určující význam žalobních bodů pro rozsah soudního přezkumu napadeného rozhodnutí
správního orgánu (srovnej například rozsudek ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 Afs 79/2012 – 18,
nebo rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78).
Stěžovatel dále nesouhlasil s obsahem závazného stanoviska k možnosti vycestování.
Stanovisko vydává Ministerstvo vnitra k otázce, zda je vycestování cizince možné s ohledem
na důvody znemožňující vycestování (srov. §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Důvody
znemožňující vycestování cizince upravuje §179 zákona o pobytu cizinců. Vycestování cizince
není možné zásadně v případech, kdy cizinci hrozí při návratu do země původu vážná újma,
za niž se podle zákona o pobytu cizinců považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení
nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu,
nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
K aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud již vyjádřil v tom smyslu,
že ji nelze považovat za případ tzv. „totálního konfliktu“, neboť probíhající ozbrojený konflikt
nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své př ítomnosti na území
Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy (srov. usnesení 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs
265/2014 – 17 nebo usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 – 26).
Individualizované nebezpečí vyplývající z aktuální bezpečnostní situace na Ukrajině
konkrétně pro jeho osobu stěžovatel netvrdil. Obavy stěžovatele, vyplývající pro něj z plnění
branné povinnosti, za takové nebezpečí rozhodně považovat nelze. Branná povinnost je legitimní
povinností občana vůči domovskému státu, akceptovanou i v mezinárodním měřítku. V daném
případě neexistuje žádný objektivní důvod pro vyloučení takového závěru.
Službu v armádě při mobilizaci rozhodně nelze považovat za ohrožení svévolným násilím
vyplývajícím z ozbrojeného konfliktu. Navíc nelze přehlédnout, že znění §179 zákona o pobytu
cizinců vychází z transpozice Směrnice Rady 2004/83/ES, o minimálních normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat
o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebují mezinárodní ochranu,
a o obsahu poskytované ochrany (dále„kvalifikační směrnice“), provedené zákonem
č. 165/2006 Sb. Podle Čl. 15 kvalifikační směrnice se přitom vztahuje ohrožení cizince vážnou
újmou svévolným násilím vyplývajícím z ozbrojeného konfliktu pouze k civilistům. Definicí
civilisty ve smyslu kvalifikační směrnice se Nejvyšší správní soud zabýval například v rozsudku
ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, kde dospěl k závěru, že (zjednodušeně řečeno)
„civilistou je každá osoba, která není členem ozbrojených sil strany konfliktu “. Stěžovatel odvozuje
namítané osobní riziko od nasazení na frontě jako voják ukrajinské armády . Netvrdí tedy vlastní
ohrožení na životě jako civilisty, nýbrž jako tzv. kombatanta, na něhož se ochrana poskytovaná
čl. 15 kvalifikační směrnice a §179 zákona o pobytu cizinců nevztahuje. Ostatně také
v citovaném rozsudku uvedl Nejvyšší správní soud, že při jiné interpretaci než respektující znění
kvalifikační směrnice by „Česká republika (…) musela udělit doplňkovou ochranu každému kombatantovi,
neboť kombatanti se z povahy věci účastní bojových akcí a nasazují svůj život, a tudíž jim hrozí „vážné ohrož ení
života“. Tato skutečnost, jakkoliv je válka obecně považována za velké zlo s obrovským dopadem na život
jak civilistů, tak osob aktivně bojujících (tj. kombatantů), je však inherentní každému ozbrojenému konfliktu.
Tím spíše tato skutečnost vytane na p ovrch, pokud výraz „svévolné násilí“ nahradíme spojením „nerozlišující
násilí“, které více odpovídá anglickému a francouzskému znění kvalifikační směrnice (….) jež explicitně vychází
ze zásady rozlišování mezi civilisty a kombatanty“.
Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že žádný kasační důvod dle §103 odst. 1 písm.
a), b) ani d) s. ř. s. nebyl naplněn, kasační stížnost posoudil jako nedůvodnou a proti ji zamítl
dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží.
Toto právo by náleželo žalované, která však náhradu nákladů nežádala a existence jejích nákladů
ani jinak ze spisu nevyplývá. Nejvyšší správní soud proto náhradu nákladů nepřiznal žádnému
z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu