ECLI:CZ:NSS:2015:4.ADS.155.2015:25
sp. zn. 4 Ads 155/2015 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: A. B.,
zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 223/9, Praha 6, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, č. j. 2
Ad 5/2014 - 84,
takto:
I. V ýro k y p rv ý a d ru h ý rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015,
č. j. 2 Ad 5/2014 - 84, kterými byla zamítnuta žaloba a rozhodnuto, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, se z r u š u j í.
II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 12. 2013, č. j. X, se z r u
š u je a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti.
IV. Soudem ustanovené zástupkyni žalobkyně, Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce,
se sídlem Muchova 223/9, Praha 6, se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových
výdajů za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 1.573 Kč.
Tato částka bude zástupkyni žalobkyně vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 12. 2013, č. j. X, zamítla námitky žalobkyně a potvrdila
své rozhodnutí ze dne 7. 6. 2012, č. j. X, kterým zamítla dle §41 odst. 3 a pro nesplnění
podmínek §39 odst. 2 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a
s přihlédnutím k čl. 46 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci
systémů sociálního zabezpečení (dále též „koordinační nařízení“) žádost žalobkyně o změnu výše
invalidního důchodu z důvodu zhoršení jejího zdravotního stavu.
[2] Žalobou podanou dne 10. 2. 2014 u Městského soudu v Praze napadla žalobkyně
rozhodnutí žalované a zároveň požádala o ustanovení právního zástupce, kterého jí městský soud
usnesením ze dne 28. 3. 2014, č. j. 2 Ad 5/2014 - 11, ustanovil.
[3] Městský soud v Praze zamítl žalobu rozsudkem ze dne 6. 5. 2015, č. j. 2 Ad 5/2014 - 84,
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a ustanovené zástupkyni
žalobkyně přiznal odměnu za zastupování. Městský soud dospěl k závěru, že se posudková
komise v posudcích ze dne 18. 11. 2014 a 17. 3. 2015 zcela vypořádala s námitkami žalobkyně
ohledně jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu ke dni vydání napadeného
rozhodnutí žalované. V posudku ze dne 18. 11. 2014 uvedla posudková komise za dominantní
duševní zdravotní postižení. I v doplňujícím posudku ze dne 17. 3. 2015 dospěla posudková
komise k závěru, že rozhodujícím zdravotním postižením žalobkyně je duševní postižení uvedené
v kapitole V položce 7b přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity, u kterého
činí rozmezí poklesu pracovní schopnosti 30-45 %. Posudková komise přitom zvolila hodnotu
odpovídající středu uvedeného rozpětí, tedy 40 % poklesu pracovní schopnosti. Z toho důvodu
byla žalobkyně ke dni vydání napadeného rozhodnutí dle §39 odst. 2 písm. a) zákona
o důchodovém pojištění uznána invalidní v I. stupni.
[4] Městský soud dále konstatoval, že posudky ze dne 18. 11. 2014 a 17. 3. 2015 posudková
komise Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště v Praze vypracovala na základě
úplné lékařské dokumentace žalobkyně. Při vypracování prvního z nich měla posudková
komise k dispozici celou lékařskou dokumentaci žalobkyně, kterou vedla její ošetřující
lékařka MUDr. S., a tuto lékařskou dokumentaci posoudila za přítomnosti odborného lékaře –
neurologa. V případě druhého posudku měla posudková komise k dispozici úplnou lékařskou
dokumentaci žalobkyně z psychosomatické kliniky od MUDr. L. R. a tuto lékařskou dokumentaci
posoudila za přítomnosti odborného lékaře – psychiatra. Pokud žalobkyně poukazovala na
zprávu slovenské Sociální pojišťovny o snížení její pracovní schopnosti o více než 70 %, městský
soud poukázal na to, že v obou zemích platí odlišné právní předpisy a na území České republiky
lze aplikovat pouze zákony, které zde platí. Městský soud zhodnotil posudky jako úplné a rozhodl
s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2013, č. j. 4 Ads 42/2013-
43. Ve smyslu citovaného rozhodnutí byl žalobkyni ponechán invalidní důchod II. stupně a byla
zamítnuta její žádost o přiznání invalidity III. stupně, neboť zdravotní stav žalobkyně odpovídal
invaliditě I. stupně.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[5] Kasační stížností podanou dne 2. 7. 2015 u zdejšího soudu napadla žalobkyně (dále
též „stěžovatelka“) nadepsaný rozsudek městského soudu, pouze v rozsahu výroku prvého,
kterým byla žaloba zamítnuta. Stěžovatelka se předně domnívá, že posudková zhodnocení jejího
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jsou nesprávná, neboť nebyly zohledněny všechny
lékařské zprávy. Zdravotní stav stěžovatelky se již v letech 2011 a 2012 zhoršoval, a proto
stěžovatelka podala v únoru 2012 žádost o změnu výše invalidního důchodu na III. stupeň
invalidity.
[6] Stěžovatelka uvádí, že byla prvně posouzena jako plně invalidní. V rámci novely zákona
o důchodovém pojištění byla automaticky převedena na invaliditu III. stupně v České republice
i na Slovensku, přičemž na Slovenku je i nadále posuzována ve III. stupni invalidity. Stěžovatelka
není subjektivně schopna, což dokládají i lékařské zprávy, po psychické a fyzické stránce
vykonávat žádnou pravidelnou pracovní činnost, neboť se nemůže na danou věc plně
a dlouhodobě soustředit. Není schopna samostatně jednat s úřady či jednotlivci a neumí
si představit, jakým způsobem by taková komunikace bez pomoci jiných probíhala. Drobné
náznaky zlepšení se projevují, ale až v poslední době, nikoli v době před vydáním rozhodnutí
žalované.
[7] Stěžovatelka dále poukazuje na výměnný list-poukaz ze dne 3. 7. 2013, ze kterého
vyplývá, že se stěžovatelka dlouhodobě léčí pro stavy masivní úzkosti, depresivní dekompenzace
a řady rozmanitých symptomů. Její stav je kolísavý a jakákoli zátěž vede k výraznému zhoršení
psychických a somatických obtíží. Zatím není schopna systematicky pracovat a nemá doporučeno
se zařadit do trvalého pracovního poměru. Příznaky její nemoci výrazně negativně ovlivňují
každodenní fungování stěžovatelky, snižují její schopnost soustředění, orientaci, rozhodování
a strukturovanou cílenou aktivitu. Z lékařských zpráv dále vyplývá, že stěžovatelka pro chronický
vertebrogenní algický a kořenový syndrom L5 i S1 při polydiskopatii a hraniční stenóze páteřního
kanálu v Cp i Lp dlouhodobě trpí bolestmi, recidivující bolestí kloubů a má omezenou hybnost
v těchto segmentech páteře. Její chronický stav vyžaduje komplexní dlouhodobou léčbu. Nález
z neurochirurgické kliniky konstatuje, že stav pacientky se dlouhodobě nelepší a opakovaně
nedoporučuje změnu z plného invalidního důchodu; zprávy dále doporučují i ZTP. Ačkoli
uvedený list-poukaz a nově přiložené lékařské zprávy byly ošetřujícími lékaři vystaveny
až po době rozhodné pro posouzení zdravotního stavu stěžovatelky, shrnují dle jejího názoru
i skutečnosti v době rozhodné pro posouzení jejího zdravotního stavu, neboť popisují
dlouhodobý zdravotní stav stěžovatelky, a to i před únorem 2012.
[8] Rovněž brojí proti závěru městského soudu, že předloženou zprávu Sociální pojišťovny
Bratislava ze dne 18. 6. 2014, podle níž je míra poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky
od 5. 6. 2014 více než 70 %, nelze použít, protože byla vydána na základě odlišných předpisů
Slovenské republiky. Stěžovatelka k tomu uvádí, že navzdory rozdělení republik není mezi oběma
právními řády v sociální oblasti takový propastný rozdíl. Stěžovatelka namítá, že není možné,
aby správní orgány obou států posoudily její zdravotní stav na základě stejných lékařských zpráv
tak odlišně.
[9] Závěrem se stěžovatelka domnívá, že nebyl brán v potaz její celkový zdravotní stav
v rozhodné době a její veškeré zdravotní komplikace, na které opakovaně poukazovala v rámci
řízení správního i soudního. V rozhodné době také neměla jakékoli uplatnění na trhu práce.
[10] Žalovaná ve vyjádření ze dne 28. 7. 2015 ke kasační stížnosti uvedla, že nevyužívá svého
práva vyjádřit se k obsahu kasační stížnosti, protože nemá žádné výhrady k provedenému
dokazování ani k samotnému rozsudku městského soudu.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatelka
je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti a jejím doplnění.
Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti. Stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodu z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a vady řízení před správním orgánem
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Ze spisů zjistil zdejší soud tyto podstatné skutečnosti:
[15] Žádostí ze dne 22. 2. 2012 požádala stěžovatelka o změnu výše invalidního důchodu
z důvodu zhoršení jejího zdravotního stavu.
[16] Posudkem o invaliditě ze dne 3. 5. 2012, č. j. LPS/2012/479-JZM_CSSZ, posoudila
lékařka MUDr. D. V. zdravotní stav stěžovatelky. U stěžovatelky shledala při posuzování
zdravotního stavu: FBSS (fail back surgery syndrom) a smíšenou úzkostnou a depresivní poruchu
dekompenzované a emočně nestabilní osobnosti a anamnesticky panické ataky. Uvedený
zdravotní stav posoudila jako dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu §26 zákona o
důchodovém pojištění a konstatovala invaliditu dle §39 odst. 1 ve II. stupni dle §39 odst. 2 písm.
b) téhož zákona. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu určila
postižení páteře, které hodnotila jako středně těžké funkční postižení více úseků páteře s často
recidivujícími projevy kořenového dráždění, s funkčně významným neurologickým nálezem,
s poškozením nervu, symptomatologie neurogenního močového měchýře, se závažným snížením
výkonnosti při běžném zatížení a omezením některých aktivit. Pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti byl vzhledem k tomu stanoven na horní hranici rozpětí dle vyhlášky
o posuzování invalidity. Pro psychické postižení navýšila pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti o dalších 10 %. Hlavní postižení stěžovatelky podřadila kapitole XIII oddíl E položce 1c
přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, pro něž stanovila míru poklesu pracovní schopnosti
o 40 %, kterou ve smyslu §3 odst. 1 citované vyhlášky zvýšila o 10 % na 50 %.
[17] Námitkami ze dne 18. 7. 2012 napadla stěžovatelka rozhodnutí žalované
ze dne 7. 6. 2012, č. j. X, a žádala o přiznání invalidního důchodu III. stupně. V podání
popisovala skutečnosti ve prospěch její žádosti. Součástí podání bylo několik lékařských zpráv a
rozhodnutí, zejména rozhodnutí slovenské Sociální pojišťovny ze dne 14. 2. 2012, č. X, které
odkazovalo na posudek posudkového lékaře Sociální pojišťovny, pobočka Trnava, ze dne 30. 1.
2012, podle něhož poklesla stěžovatelce schopnost vykonávat pracovní činnost ve srovnání se
zdravou fyzickou osobou o 75 %.
[18] Posudkem o invaliditě ze dne 16. 8. 2012, zn. LPS/2012/445-NR-PRH_CSS, posoudila
v řízení o námitkách lékařka MUDr. P. Š. zdravotní stav stěžovatelky a její schopnost pracovat.
Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky shledala bolesti
páteře – FBSS (fail back surgery syndrom). Jednalo se o lehké až středně těžké funkční postižení
více úseků páteře; v oblasti bederní páteře se jednalo o postižení závažné s recidivujícími projevy
kořenového dráždění, které však přes opakovaná neurologická vyšetření nebylo doloženo EMG.
Ačkoli nebyl funkčně významný neurologický nález, bylo možné vzhledem k FBSS předpokládat
poškození nervu. Stav odpovídal ztrátě schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve 30 %,
přičemž byl zřejmě již od roku 2009 stabilizován – závěry z rehabilitační kliniky byly třikrát
naprosto stejné. Při předchozích posouzeních byl stav zřejmě nadhodnocen. Ztráta schopnosti
samostatné výdělečné činnosti byla dále navýšena pro psychiatrické onemocnění o 10 %, takže
celková ztráta schopnosti soustavné výdělečné činnosti činila 40 %, což odpovídalo invaliditě I.
stupně. Psychiatrické onemocnění spočívalo v poruše osobnosti, rysech závislosti ve vztazích,
stavech masivní úzkosti, depresivní dekompenzace a řadě psychosomatických symptomů. Ačkoli
závěr psychiatrického vyšetření byl nejistý, mírné pokroky byly patrny; to odpovídalo i tomu, že
stěžovatelka byla stále držitelkou řidičského průkazu, a proto byla schopna řídit motorové
vozidlo, a v příštím roce měla studovat na vysoké škole, což je mimořádná psychická zátěž.
Posudková lékařka proto žádost o zvýšení stupně invalidity pro zhoršení zdravotního stavu
pokládala za naprosto neopodstatněnou a předchozí posudky posoudila jako nadhodnocené.
[19] Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 10. 12. 2013, č. j. X, předně uvedla, že
vzhledem k tomu, že pro Českou republiku nebyla v příloze VII. nařízení č. 883/2004 shledána
žádná shoda s předpisy jiných členských států dle čl. 46 odst. 3 citovaného nařízení, byla invalidita
stěžovatelky posouzena výhradně podle českých právních předpisů. Žalovaná dále vycházela
z posudku o invaliditě ze dne 16. 8. 2012, který zhodnotil dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav
stěžovatelky jako invaliditu I. stupně. Na základě něho shledala žádost stěžovatelky ze dne 22. 2.
2010 o změnu výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu neopodstatněnou.
Předchozí posudky přitom považovala za nadhodnocené. Žalovaná závěrem odkázala na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2013, č. j. 4 Ads 42/2013-43, který tímto
rozhodnutím provedla.
[20] Podáním ze dne 27. 6. 2014 zaslala stěžovatelka městskému soudu přípis slovenské
Sociální pojišťovny, podle něhož poklesla stěžovatelce schopnost vykonávat pracovní činnost
od dne 5. 6. 2015 o více než 70 %.
[21] Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze (dále jen „posudková
komise“) vydala na žádost městského soudu posudek ze dne 18. 11. 2014, č. j. 2014/2424-PH,
ke zdravotnímu stavu stěžovatelky. Stěžovatelka byla jednání přítomna. Posudková komise
dospěla k závěru, že stěžovatelka byla k datu vydání rozhodnutí žalované invalidní dle §39
odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění v I. stupni, neboť šlo o pokles pracovní
schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 35 %, nedosahoval
však více než 49 %. Stěžovatelka byla v roce 2008 posouzena plně invalidní pro bolestivý
syndrom páteře, se stavem po operaci výhřezu meziobratlové ploténky před 20 lety. Posudková
komise s ohledem na lékařské nálezy z té doby, nezjištění nepříznivého reziduálního funkčního
nálezu s trvalými projevy dráždění nervů a svalů, těžkou výpadovou symptomatologii, závažného
ochrnutí končetin a těžkých svalových atrofií považovala posouzení plné invalidity za významné
posudkové nadhodnocení, a to i přes zohlednění úzkostně-depresivní symptomatologie.
Jako nadhodnocené vnímala i posouzení v roce 2009, kdy byla stěžovatelka shledána plně
invalidní pro středně těžkou depresivní fázi, a v roce 2011, kdy byla stěžovatelka shledána
invalidní v II. stupni, ačkoli i zde se jednalo o posudkové nadhodnocení. V roce 2012 byla
stěžovatelka posouzena za invalidní ve II. stupni pro stejné onemocnění, ale v řízení o námitkách
v témže roce byla invalidita snížena na I. stupeň. V době rozhodné pro posouzení (29. 8. 2012)
byla stěžovatelka posuzovaná v dlouhodobé dispenzarizaci na neurochirurgii a rehabilitaci
pro chronický bolestivý syndrom páteřní. Stav po operaci bederní páteře v roce 1988 byl zhojen
a dlouhodobě stabilizován. Stěžovatelka po stresu udávala recidivující blokády, bolesti kloubů,
gastrointestinální a gynekologické potíže. Odborní lékaři popisovali lehkou až středně těžkou
poruchu dynamiky krční a bederní páteře s recidivujícími blokádami bez známek ochrnutí
či těžkého kořenového dráždění. Po psychické stránce byla posuzovaná dlouhodobě ve sledování
nejprve pro úzkostně-depresivní syndrom, posléze pro poruchu osobnosti a psychosomatickou
poruchu. V době rozhodné pro posouzení došlo k dílčímu zlepšení psychického stavu, naučila
se zacházet se svými panickými stavy i s klinickými symptomy typu bolestí páteře či poruchy
zažívání, což se ale daří jen v situacích, kdy nedochází k psychické zátěži. Schopnost zacházet
se svými symptomy se týká pouze intrapsychické úrovně, ve výkonové oblasti ke zlepšení
nedošlo – psychiatr hovoří o progresi postižení. Posudková komise dospěla k závěru, že příčinou
dlouhodobě nepříznivého stavu u stěžovatelky byla porucha osobnosti s psychosomatickou
poruchou středně těžkého stupně, od které se odvíjely prezentované somatické obtíže. Přitom
objektivní patologie zjištěná při neurologickém vyšetření zdaleka neodpovídala udávaným
potížím, jejichž intenzita byla a je závislá na psychickém dyskomfortu; přítomná neuroložka
v posudkové komisi, MUDr. J. Ž., shledala pohybový aparát odpovídající věku a habitu
stěžovatelky, tj. zcela bez zjištěné patologie. Posudková komise ohodnotila uvedené obtíže
dle kapitoly V položky 7b přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Za míru poklesu pracovní
schopnosti určila bodový střed pro danou položku – 40 %, protože zohlednila somatická
onemocnění, která by sama o sobě nepodmiňovala vznik invalidity ani I. stupně, ale podílí
se na chronicitě i intenzitě psychických potíží. Stěžovatelka byla uznána za invalidní v I. stupni,
a to v souladu s posudkem posudku z námitkového řízení a v rozporu s posudkem Pražské
správy sociálního zabezpečení. Stěžovatelka proto byla schopna práce s využitím vzdělání
a dosažené praxe v podstatně menším rozsahu a intenzitě, než vykonávala. Byla schopna
vykonávat psychicky nenáročné práce administrativního charakteru, pro které měla kvalifikaci.
Nevhodné byly zejména práce řídící, termínované a fyzicky náročné, které byly spojeny
se zvedáním a přenášením těžkých břemen a spojené se setrváním v dlouhodobě neměnné
poloze. Posudková komise zároveň dodala, že doložené lékařské nálezy z období po vydání
napadeného rozhodnutí žalované korelovaly s předchozími nálezy i s tímto posudkovým
výsledkem.
[22] Posudková komise vydala na žádost městského soudu doplňující posudek ze dne
17. 3. 2015, č. j. 2015/528-PH, ke zdravotnímu stavu stěžovatelky. Dospěla k závěru,
že stěžovatelka trpí poruchou osobnosti s pithiatickými a psychosomatickými rysy a chronickým
polytopním vertebrogenní algickým syndromem bez pozitivního účinku zavedené konzervativní
léčby, nyní s dominující cervikokraniálním a cervikobrachiálním syndromem vpravo. Posudková
komise dále uvedla, že při vyhotovení doplňujícího posudku byla v komisi přítomna stěžovatelka,
kterou přešetřila přísedící lékařka z oboru psychiatrie, a byla vyžádána dokumentace
z psychosomatické kliniky. Objektivní psychopatologie je stejně jako při vyšetření psychiatrem
v komisi nevelká a budí podezření z finálních tendencí u pacientky s poruchou osobnosti
s pithiatickými rysy. Tvrzené potíže stejně neodpovídají výsledkům vyšetření klinického
rehabilitačního lékaře a obvodního neurologa, v nichž je konstatována objektivní patologická
symptomatika. Posudková komise proto dospěla k závěru, že její prvotní posouzení bylo správné
(40 % dle kapitoly V položky 7b přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity). Dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav odpovídal invaliditě nanejvýš I. stupně s tím, že u veškerých
předchozích posudkových závěrů byl při přiznání invalidity vyššího než I. stupně zdravotní stav
posudkově nadhodnocen.
[23] Nejvyšší správní soud se zabýval námitkou stěžovatelky, že podle zprávy slovenské
Sociální pojišťovny je míra poklesu její pracovní schopnosti více než 70 %, což městský soud
přešel s odkazem na výlučné použití českých právních předpisů. Přitom se stěžovatelka domnívá,
že nemůže být mezi právními řády obou států v sociální oblasti takový propastný rozdíl.
Mezi účastníky je tak sporná zejména otázka, zda byla žalovaná povinna přihlédnout k odlišnému
zdravotnímu posouzení stěžovatelky ze strany slovenských posudkových lékařů.
[24] Podle čl. 46 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004,
o koordinaci systémů sociálního zabezpečení „[r]ozhodnutí instituce členského státu o stupni invalidity
žadatele je závazné pro instituci kteréhokoli jiného dotčeného členského státu, pokud je v příloze VII potvrzena
shoda mezi právními předpisy těchto členských států o podmínkách týkajících se stupňů invalidity“.
[25] Podle čl. 49 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým
se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního
zabezpečení („dále též prováděcí nařízení“), „[v] případě, kdy se čl. 46 odst. 3 základního nařízení
nepoužije, má při určení stupně invalidity každá instituce v souladu se svými předpisy možnost nechat
stav žadatele posoudit lékařem nebo jiným znalcem podle vlastního výběru. Instituce členského státu však přihlíží
k dokumentům, lékařským zprávám a informacím správní povahy získaným institucí kteréhokoli jiného
členského státu, jako kdyby byly vydány v jejím vlastním členském státě“.
[26] Podle §39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění „[p]ři určování poklesu pracovní schopnosti
se vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu,
a) zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, b) zda se jedná o stabilizovaný zdravotní
stav, c) zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, d) schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný
druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, e) schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu
pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, f) v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 %
též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek“.
[27] Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje, že posouzení zdravotního stavu a souvisejícího
zbytkového pracovního potenciálu je věcí odborně medicínskou, k níž nemá soud potřebné
odborné znalosti, a proto se vždy obrací k osobám, které jimi disponují, aby se k těmto otázkám
vyjádřily. Pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění zdravotní
stav a pracovní schopnost fyzických osob posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí,
které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise, jak vyplývá z §4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 34/2003 - 82, č. 526/2005 Sb. NSS). V posudku
takové odborné lékařské komise se přitom hodnotí nejenom celkový zdravotní stav a dochované
pracovní schopnosti pojištěnce, nýbrž se v něm zaujímají i posudkové závěry o invaliditě
a jejím vzniku. Tento posudek je tedy v přezkumném soudním řízení stěžejním důkazem,
na nějž je soud při nedostatku odborné erudice odkázán, a proto je zapotřebí klást zvýšený
důraz na jeho jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost. Posudek, který se zpracovává
v řízení o žalobě proti rozhodnutí o invalidním důchodu, lze však považovat za úplný
a přesvědčivý jen v případě, že se v něm posudková komise vypořádá se všemi rozhodnými
skutečnostmi, přihlédne k potížím udávaným žalobcem a tyto své posudkové závěry
jednoznačně a konkrétně zdůvodní. Případné chybějící či nepřesně formulované náležitosti
posudku způsobující jeho nepřesvědčivost nebo neúplnost přitom nemůže soud nahradit vlastní
úvahou, jelikož pro to nemá potřebnou odbornou erudici (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003 - 48; ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Ads 42/2003 - 61,
č. 511/2005 Sb. NSS, nebo ze dne 9. 2. 2006, č. j. 6 Ads 25/2004 - 58, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na: www.nssoud.cz).
[28] Z posudku musí být tedy zřejmé, že zdravotní stav posuzovaného byl komplexně
posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným
obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické diagnózy. V posudku musí
být dále uvedeno, zda zjištěný zdravotní stav zakládá dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav
a pokud ano, které zdravotní postižení bylo vzato za jeho rozhodující příčinu v případě,
že příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je více zdravotních potíží (§2 odst. 3
vyhlášky o posuzování invalidity), přičemž jednotlivé hodnoty procentní míry poklesu pracovní
schopnosti stanovené pro jednotlivá zdravotní postižení se tu nesčítají, ale procentní míra
poklesu pracovní schopnosti se stanoví podle tohoto zdravotního postižení se zřetelem
k závažnosti vlivu ostatních zdravotních postižení na pokles pracovní schopnosti pojištěnce.
Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se považuje takové zdravotní
postižení, které má nejvýznamnější dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Procentní
míru poklesu pracovní schopnosti tedy komise vyhodnotí podle charakteru zdravotního postižení
na základě vyhlášky o posuzování invalidity, přičemž zdravotní postižení podřadí podle jeho
druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku přílohy téže vyhlášky a současně
odůvodní stanovenou míru poklesu pracovní schopnosti v rámci stanoveného rozpětí
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 6 Ads 69/2012 - 16).
[29] Unijní pravidla pro koordinaci vnitrostátních systémů sociálního zabezpečení,
pro určování nároku a výše dávek v invaliditě obsahuje koordinační nařízení v hlavě třetí,
kapitole čtvrté. Citované nařízení v čl. 44 a násl. rozlišuje jednotlivé případy invalidity podle
toho, zda pracovník podléhal výhradně právním předpisům, podle nichž je výše dávek nezávislá
na délce dob pojištění (tzv. „právní předpisy typu A“) nebo výhradně právním předpisům,
podle nichž výše dávek závisí na délce dob pojištění (tzv. „právní předpisy typu B“), nebo
právním předpisům obou těchto typů [srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 1. 10. 2009
ve věci C - 3/08, Katty Leyman v. Institut national d´assurance maladie-invalidité (INAMI), , bod 22,
vztahující se k obdobné právní úpravě obsažené v předchozím koordinačním nařízení Rady
(EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich
rodiny pohybující se v rámci Společenství (dále jen „nařízení č. 1408/71“)].
[30] Podle přílohy VI koordinačního nařízení je v České republice na délce dob pojištění
nezávislý pouze plný invalidní důchod pro osoby, jejichž úplná invalidita vznikla před dosažením
osmnácti let a které nebyly po požadovanou dobu pojištěny podle §42 zákona o důchodovém
pojištění. Dle zmíněné přílohy VI neobsahovala slovenská právní úprava v rozhodné době žádné
právní předpisy, které by upravovaly dávky v invaliditě nezávislé na délce doby pojištění. Jelikož
se tedy na stěžovatelku vztahovaly pouze právní předpisy typu B, uplatní se při určování nároku
a výše dávek v invaliditě čl. 46 koordinačního nařízení, který je dále doplněn čl. 49 prováděcího
nařízení, jenž upřesňuje pravidla pro určování stupně invalidity.
[31] S žalovanou lze tedy souhlasit, že se čl. 46 odst. 3 koordinačního nařízení v dané věci
neaplikuje, neboť jak plyne z přílohy VII koordinačního nařízení, shoda mezi právními předpisy
České republiky a Slovenské republiky o podmínkách týkajících se stupňů invalidity nebyla
potvrzena. Rozhodnutí slovenské Sociální pojišťovny týkající se stupně invalidity stěžovatelky
tedy není pro žalovanou závazné. Orgány sociálního zabezpečení České republiky proto posuzují
invaliditu a její stupeň podle českých právních předpisů, a může tedy nastat situace, že osoba,
která pracovala ve více členských státech Evropské unie, nemusí mít nutně nárok na dávku
v invaliditě od všech těchto států, neboť definice invalidity se v členských státech
nemusí shodovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2009,
č. j. 6 Ads 10/2009 - 37, č. 1845/2009 Sb. NSS, či ze dne 10. 11. 2010, č. j. 6 Ads 58/2010 - 178,
které se ovšem vztahují k nařízení č. 1408/71 a v nichž na rozdíl od právě posuzovaného případu
disponovaly příslušné posudkové komise informací o posouzení zdravotního stavu žadatele
rakouskými, resp. polskými posudkovými lékaři).
[32] Jak vyplývá z citovaných ustanovení, právě neexistence vyznačení shody mezi českými
a slovenskými předpisy vztahujícími se ke stupni invalidity a z toho vyplývající nemožnost
aplikovat čl. 46 odst. 3 koordinačního nařízení tvoří hypotézu čl. 49 odst. 2 prováděcího nařízení.
Skutečnost, že rozhodnutí instituce členského státu o stupni invalidity žadatele není pro instituci
jiného dotčeného členského státu závazné, nevylučuje povinnost přihlédnout k již existujícím
klinickým diagnózám, z nichž instituce jiného členského státu vychází. Povinnost přihlédnout
k dokumentům, lékařským zprávám a informacím správní povahy získaným institucí kteréhokoli
jiného členského státu přitom nebrání dotčeným institucím ostatních členských států,
aby vycházely z posouzení zdravotního stavu provedeného vlastními lékaři a případně dospěly
k odlišnému odbornému závěru. Současně tím není popřena ani zásada, podle níž příslušné
instituce postupují podle vlastních právních předpisů. V zájmu zásady koordinace je však
nezbytné, aby příslušné instituce vzaly v úvahu obsah posouzení zdravotního stavu, z něhož
v rámci svého rozhodování vycházely instituce jiného členského státu tak, aby při určování
stupně invalidity nevznikaly zcela nedůvodné rozdíly.
[33] V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2010, č. j. 4 Ads 36/2009 - 57, v němž se zdejší soud zabýval mimo jiné výkladem hlavy
třetí, kapitoly druhé předchozího koordinačního nařízení č. 1408/71 a zejména pak čl. 40
prováděcího nařízení Rady (EHS) č. 574/72, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení
(EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich
rodiny pohybující se v rámci Společenství. Nejvyšší správní soud v daném případě shledal
pochybení posudkové komise ve vztahu k odnětí částečného invalidního důchodu spočívající
v tom, že se ve svém posudku nijak nevymezila vůči zjištění, že stěžovatel byl polskými orgány
důchodového pojištění uznán nadále invalidním. Nejvyšší správní soud v daném případě dospěl
k závěru, že „[i] když je nutno připustit, že pojištěnec nemusí mít nutně nárok na dávku v invaliditě
od obou v úvahu přicházejících států Evropské unie, neboť definice invalidity se v členských státech nemusí
shodovat, pak s ohledem na dodržení principu koordinace by se posudková komise měla i k této skutečnosti
alespoň vyjádřit“.
[34] V nyní posuzované věci pracovní schopnost žalované podle posudku ze dne 3. 5. 2012
poklesla o 50 %. Stěžovatelka ale v námitkách ze dne 18. 7. 2012 poukázala na rozhodnutí
slovenské Sociální pojišťovny o snížení její pracovní schopnosti o 75 %. V dalším posudku
ze dne 16. 8. 2012, který byl vyhotoven v námitkovém řízení, posudková lékařka zhodnotila
snížení pracovní schopnosti stěžovatelky poklesem ve výši 40 %, přičemž se ale nijak nezabývala
uvedeným rozhodnutím Slovenské pojišťovny. Stejně tak posudková komise nezohlednila
uvedené rozhodnutí v doplňujících posudcích ze dne 18. 11. 2014 a ze dne 17. 3. 2015, které
vyhotovila na žádost městského soudu, a to i navzdory tomu, že stěžovatelka navíc upozornila
městský soud na odlišné posudkové zhodnocení na Slovensku podáním ze dne 27. 6. 2014.
V posuzovaném případě se tak posudkoví lékaři, posudková komise ani žalovaná k existenci
odlišné posouzení snížení schopnosti nijak nevymezili, ačkoli jim tato povinnost vyplývala
z citovaných unijních předpisů, které jsou přímo použitelné a pro žalovanou závazné.
[35] Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se stěžovatelkou, že dosavadní posudky
posudkových lékařů a posudkové komise nemohou být zatím dostatečným podkladem
pro posouzení zákonnosti napadeného správního rozhodnutí, neboť nesplňují podmínku
úplnosti. Kasační námitka je proto důvodná.
[36] S ohledem na to, že dostupné lékařské posudky neseznal zdejší soud za úplné
a přesvědčivé, nemohl se zabývat ostatními kasačními námitkami, kterými stěžovatelka namítala
nesprávné zhodnocení zdravotního stavu. V dalším řízení si žalovaná vyžádá rozhodnutí
slovenských orgánů sociálního zabezpečení ve věci stěžovatelky a zejména lékařský posudek,
na němž bylo založeno. Obsah těchto dokumentů zohlední ve smyslu čl. 49 odst. 2 prováděcího
nařízení a vypořádá se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[37] Jelikož již v řízení před městským soudem existoval důvod ke zrušení rozhodnutí
žalované pro jeho nezákonnost, Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského
soudu v rozsahu výroku prvého (kterým byla žaloba zamítnuta a který byl stěžovatelkou výslovně
napaden) a druhého (kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který je na výroku prvém
závislý ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s.) i rozhodnutí žalované [§78 odst. 4 ve spojení s §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Žalovaná bude v dalším řízení vázána právním názorem zdejšího soudu
(§78 odst. 5 s. ř. s.).
[38] O náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní
soud na základě §60 odst. 1 (ve spojení s §120) s. ř. s. Žalovaná vzhledem k výsledku řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelce žádné uplatnitelné náklady nevznikly.
[39] Stěžovatelce byla usnesením městského soudu ze dne 28. 3. 2014, č. j. 2 Ad 5/2014 - 11,
ustanovena zástupkyně Mgr. Dagmar Rezková Dřímalová, advokátka. Nejvyšší správní soud
přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatelky odměnu za jeden úkon právní služby (sepsání kasační
stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to ve výši
1.000 Kč (srov. §9 odst. 2 a §7 bod 3 advokátního tarifu) a náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč (srov. §13 odst. 3 advokátního tarifu). Po zvýšení o DPH (ustanovená zástupkyně
stěžovatelky je plátkyní DPH) celková výše odměny ustanovené zástupkyně stěžovatelky činí
1.573 Kč. Pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že výrok třetí napadeného rozsudku
městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené
zástupkyně stěžovatelky, zůstává tímto rozsudkem nedotčen.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu