ECLI:CZ:NSS:2015:4.ADS.35.2013:76
sp. zn. 4 Ads 35/2013 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyň:
a) Les Laboratoires Servier, se sídlem rue Carnot 50, Suresnes Cedex, Francie, b) ABBOTT
GmbH & Co. KG, se sídlem Max-Planck-Ring 2, Wiesbaden, Německo,
obě zast. JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 288/17,
Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 375/4,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně a) a o kasační stížnosti žalobkyně b) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, č. j. 3 Ad 6/2010 – 140,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, č. j. 3 Ad 6/2010 – 140,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 3. 2010, č. j. MZDR 5241/2010,
sp. zn. FAR: L22/2010, bylo v intencích zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách
některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí,
zamítnuto odvolání žalobců (a dalších devíti účastníků) proti rozhodnutí Státního ústavu
pro kontrolu léčiv (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 22. 12. 2009,
č. j. SUKLS175815/2009, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
[2] Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo rozhodnuto o změně výše
a podmínek úhrady léčivých přípravků v zásadě terapeuticky zaměnitelných s léčivými přípravky
náležejícími do referenční skupiny č. 25/2 – antihypertenziva, inhibitory ACE dlouhodobě
působící, p. o., ve smyslu přílohy vyhlášky č. 384/2007 Sb., o seznamu referenčních skupin,
ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí. Předmětem řízení byly léčivé přípravky v rozhodnutí
jednotlivě uvedené, a to ve variantách podle množství účinné látky, popř. podle množství tablet
v balení a podle držitele registrace, popř. podle výrobce či dovozce. V souladu s §39c odst. 2
písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o veřejném
zdravotním pojištění“), správní orgán prvního stupně stanovil pro referenční skupinu č. 25/2
základní úhradu ve výši 3,1725 Kč za obvyklou denní terapeutickou dávku. Navazujícími výroky
zařadil předmětné přípravky do referenční skupiny č. 25/2 a změnil výši a podmínky jejich úhrady
ze zdravotního pojištění v souladu s §39i odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně a) bránila žalobou ze dne 26. 5. 2010, vedenou
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Ad 6/2010, ve které navrhla, aby soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení; současně navrhla, aby byl žalobě
přiznán odkladný účinek. Vymezila, že její žaloba se týká léčivých přípravků PRESTARIUM
NEO, PRESTARIUM NEO FORTE, PRESTARIUM 4 MG, PRESTARIUM 8 MG
a PREXANIL 4 MG, ohledně kterých je držitelem rozhodnutí o registraci. Žalobkyně a)
namítala, že správní orgány nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav, a tento pak po právní
stránce nesprávně posoudily. Výše základní úhrady pro referenční skupinu č. 25/2, jakož i výše
úhrady předmětných léčivých přípravků byly podle jejího přesvědčení stanoveny nesprávně,
a to v důsledku neprávně vybraného referenčního léčivého přípravku. Výpočet byl navíc zkreslen
nezákonným přepočtem podle koeficientů, neboť takový postup §39c zákona o veřejném
zdravotním pojištění a prováděcí právní předpisy neumožňují. Vzhledem k netransparentnosti
stanovení úhrady došlo rovněž k porušení čl. 6 odst. 2 směrnice č. 89/105/EHS, o průhlednosti
opatření upravujících tvorbu cen u humánních léčivých přípravků a jejich začlenění do oblasti
působnosti vnitrostátních systémů zdravotního pojištění (dále jen „směrnice č. 89/105“). Úhrada
předmětných přípravků měla být mimoto ve smyslu §39b odst. 2 zákona o veřejném zdravotním
pojištění a prováděcích právních předpisů zvýšena oproti základní úhradě referenční skupiny
č. 25/2; tak bylo postupováno i v minulosti.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného se bránila rovněž žalobkyně b) žalobou ze dne 26. 5. 2010,
vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Ad 8/2010, ve které navrhla,
aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení; současně navrhla,
aby byl žalobě přiznán odkladný účinek. Vymezila, že žaloba se týká léčivého přípravku
GOPTEN, ohledně kterého je držitelem rozhodnutí o registraci. Žalobkyně b) uplatnila
až na několik odchylek (absence námitek nezákonného nezvýšení úhrady oproti základní úhradě
referenční skupiny a změny rozhodovací praxe) totožné žalobní body, které byly namítány
žalobkyní a).
[5] Městský soud v Praze usnesením, vyhlášeným v rámci jednání konaného dne 20. 3. 2013,
spojil věc vedenou pod sp. zn. 3 Ad 6/2010 ke společnému projednání s věcí vedenou
pod sp. zn. 3 Ad 8/2010 s tím, že nadále bude vedena pod sp. zn. 3 Ad 6/2010.
[6] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 3 Ad 6/2010 – 140, žaloby
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, č. j. 3 Ads 48/2010 – 237,
a vyložil, že žalobkyně jako žadatelky o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků
ze zdravotního pojištění jsou sice ze zákona účastníky správního řízení, vzhledem k povaze řízení
však není dána jejich žalobní legitimace podle §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Svědčí jim nicméně procesní legitimace
podle odst. 2 téhož ustanovení, a s oudní ochrana jim tak může být poskytnuta pouze v rozsahu
jejich veřejných subjektivních práv procesních, nikoli však hmotných.
[7] Městský soud vztáhl závěry týkající se rozsahu aktivní procesní legitimace žalobkyň
na projednávanou věc a dospěl k závěru, že námitky vztahující se k jejich procesním právům
nejsou důvodné. Námitky směřující proti výpočtu výše základní úhrady referenční skupiny
č. 25/2 přitom vyhodnotil jako brojící proti aplikaci a interpretaci hmotného práva, které
tak nebylo lze přezkoumat. Do sféry hmotného práva směřovala i námitka rozporu s čl. 6 odst. 2
směrnice č. 89/105. Námitkou nesprávného posouzení vlastností příslušných léčivých látek
se městský soud mohl zabývat výhradně z hlediska úplnosti zjištěného stavu věci, potažmo
přiléhavosti hodnocení důkazů; přístup správních orgánů vyhodnotil jako racionální a logicky
soudržný, přičemž zohlednil, že ve správním řízení nebyly k dispozici žádné podklady
(studie), porovnávající daný léčivý přípravek s referenčním léčivým přípravkem, a nebylo
tak možno přiznat zvýšenou úhradu. Ohledně změny rozhodovací praxe pak správní orgány
řádně odůvodnily, proč bylo k této změně přistoupeno, totiž že správní orgán prvního stupně
nedostál požadavkům žalovaného jako orgánu odvolacího.
[8] Proti rozsudku Městského soudu v Praze se žalobkyně a) [dále též „stěžovatelka a)“]
bránila kasační stížností ze dne 2. 5. 2013, podanou z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
ve které navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení. Namítala, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon a mimoto
zasaženo do práva na spravedlivý proces. Rozpor se zákonem stěžovatelka spatřuje v omezení
soudní ochrany jejích práv výhradně na veřejná subjektivní práva procesní; městský soud vyloučil
z přezkumu veškeré námitky týkající se práv hmotných, konkrétně interpretace a aplikace norem
hmotného práva, týkajících se výše úhrady předmětných léčivých přípravků ze zdravotního
pojištění. Aplikace hmotného práva je však pro řádné posouzení věci stěžejní.
[9] Proti rozsudku Městského soudu v Praze se bránila rovněž žalobkyně b)
[dále též „stěžovatelka b)“] kasační stížností z téhož dne 2. 5. 2013, která byla podána z totožných
důvodů a byl v ní obsažen tentýž kasační petit, jako v případě kasační stížnosti stěžovatelky a).
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky b) ze dne 27. 5. 2013 poukázal
na to, že městský soud při vydání napadeného rozsudku vycházel z konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu, přičemž napadený rozsudek není v rozporu s nálezem Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/05, jakož ani směrnicí č. 89/105.
[11] Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 23. 1. 2014,
č. j. 4 Ads 35/2013 – 37, věc postoupil rozšířenému senátu. V odůvodnění konstatoval,
že mu nezbylo, než věc v souladu s §17 odst. 1 s. ř. s. postoupit k rozhodnutí rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu s právní otázkou: „Jsou žadatelé o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých
přípravků ze zdravotního pojištění podle §39f odst. 2 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním
pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, jako držitelé registrace těchto léčivých přípravků
a účastníci správního řízení podle §39g odst. 1 téhož zákona, v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v tomto
řízení vydaného aktivně procesně legitimováni podle §65 odst. 1 s. ř. s. nebo toliko podle odst. 2 téhož
ustanovení? Lze soudní ochranu žadatelů omezit na veřejná subjektivní práva procesní nebo je třeba podrobit
přezkumu i námitky, týkající se zásahu do jejich veřejných subjektivních práv hmotných?“
[12] Čtvrtý senát dospěl při rozhodování věci k právnímu názoru odlišnému od právního
názoru, který byl vyjádřen v dřívějším rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011,
č. j. 3 Ads 48/2010 – 237; tento právní názor je přitom určující rovněž pro posouzení
a rozhodnutí projednávané věci. Čtvrtý senát vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelkám jako
žadatelkám o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků ze zdravotního pojištění
podle §39 f odst. 2 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění a účastníkům řízení podle
§39g odst. 1 téhož zákona, je v rámci soudního přezkumu rozhodnutí, kterým bylo o jejich
žádosti rozhodnuto, třeba garantovat (plnou) aktivní procesní legitimaci podle §65 odst. 1 s. ř. s.,
nikoli pouze (omezenou) žalobní legitimaci podle odst. 2 téhož ustanovení. Soudní ochrana
ve věcech tohoto druhu musí být podle čtvrtého senátu poskytována nejen v rozsahu veřejných
subjektivních práv procesních, nýbrž i co do přezkumu námitek, týkajících se zásahu
do veřejných subjektivních práv hmotných.
[13] O předmětné právní otázce rozhodl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
usnesením ze dne 9. 12. 2014, č. j. 4 Ads 35/2013 – 63, tak, že žadatelům o stanovení výše
a podmínek úhrady léčivých přípravků ze zdravotního pojištění podle §39f odst. 2 písm. a)
zákona o veřejném zdravotním pojištění, jako držitelům registrace těchto léčivých přípravků
a účastníkům správního řízení podle §39g odst. 1 téhož zákona, svědčí v rámci soudního
přezkumu rozhodnutí v tomto řízení vydaného aktivní procesní legitimace podle §65 odst. 1
s. ř. s., tedy jak v rozsahu veřejných subjektivních práv procesních, tak i veřejných subjektivních
práv hmotných. Rozšířený senát současně vrátil věc k projednání a k rozhodnutí čtvrtému senátu.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
stěžovatelky a) a kasační stížnosti stěžovatelky b) a konstatoval, že obě kasační stížnosti byly
podány včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu
§102 s. ř. s. přípustná, a obě stěžovatelky jsou v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupeny
advokátem. Poté přezkoumal důvodnost kasačních stížností v souladu s ustanovením §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jej ich rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[15] Z obsahu kasačních stížností vyplývá, že je obě stěžovatelky podaly z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor.
[16] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost stěžovatelky a), jakož i kasační stížnost stěžovatelky b) jsou důvodné.
[17] Stěžovatelky shodně namítaly, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon, neboť došlo
k omezení soudní ochrany jejich práv výhradně na veřejná subjektivní práva procesní. Městský
soud vyloučil ze soudního přezkumu veškeré námitky týkající se jejich práv hmotných. Aplikace
hmotného práva je však pro řádné posouzení věci stěžejní.
[18] Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou.
[19] Právní úprava regulace cen a úhrad léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské
účely je obsažena v části šesté, ustanoveních §39a až §39q zákona o veřejném zdravotním
pojištění. Tato navazuje na §15 odst. 5 věta první téhož zákona, podle něhož „ze zdravotního
pojištění se hradí při poskytování ambulantní zdravotní péče léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské
účely, pokud pro ně Státní ústav pro kontrolu léčiv (dále jen ‚Ústav‘) rozhodl o výši úhrady (§39h).“
[20] O stanovení výše a podmínek úhrady jednotlivých léčivých přípravků a potravin
pro zvláštní lékařské účely ze zdravotního pojištění se rozhoduje na základě žádosti podle §39f,
kterou podle odst. 2 tohoto ustanovení „mohou podat a) držitel rozhodnutí o registraci léčivého přípravku,
je-li léčivý přípravek registrován, a dovozce nebo tuzemský výrobce potraviny pro zvláštní lékařské účely; b) dovozce
nebo tuzemský výrobce léčivého přípravku, je-li jím dovážený nebo vyráběný léčivý přípravek používán na území
České republiky v rámci specifického léčebného programu nebo jiný předkladatel specifického léčebného programu;
c) zdravotní pojišťovna.“ Podle §39g odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění „účastníkem
řízení o stanovení maximální ceny a řízení o stanovení výše a podmínek úhrady jsou osoby, které podaly žádost,
zdravotní pojišťovny, nejsou-li osobami, které podaly žádost, držitel registrace, jde-li o registrovaný léčivý
přípravek, dovozce nebo tuzemský výrobce, jde-li o neregistrovaný léčivý přípravek používaný ve schváleném
specifickém léčebném programu, nebo o potravinu pro zvláštní lékařské účely.“ O výši a podmínkách úhrady
rozhoduje Státní ústav pro kontrolu léčiv správním rozhodnutím podle §39h zákona o veřejném
zdravotním pojištění, přičemž proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, o němž rozhoduje
Ministerstvo zdravotnictví jako správní orgán druhého stupně.
[21] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 9. 12. 2014,
č. j. 4 Ads 35/2013 – 63, rozhodl, že „žadatelé o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků
ze zdravotního pojištění podle §39f odst. 2 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění
a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, jako držitelé registrace těchto léčivých přípravků a účastníci
správního řízení podle §39g odst. 1 téhož zákona, jsou v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v tomto řízení
vydaného aktivně procesně legitimováni podle §65 odst. 1 s. ř. s.“ Těmto osobám tak v rámci soudního
přezkumu správního rozhodnutí svědčí aktivní procesní legitimace jak v rozsahu jejich veřejných
subjektivních práv procesních, tak i v rozsahu veřejných subjektivních práv hmotných.
[22] V odůvodnění usnesení se rozšířený senát neztotožnil s argumentací, na které
byl postaven rozsudek ze dne 28. 4. 2011, č. j. 3 Ads 48/2010 – 237, v němž třetí senát téhož
soudu dospěl k závěru, že „žadatelé o stanovení výše a podmínek úhrady podle §39f odst. 2 písm. a) a b)
zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, jsou aktivně legitimováni k podání správní žaloby
podle §65 odst. 2 s. ř. s.“ Rozšířený senát dospěl k závěru, že rozsudek třetího senátu je v rozporu
s jazykovým výkladem zákona o veřejném zdravotním pojištění, jakož i s nálezem Ústavního
soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 36/05, a konečně i se směrnicí č. 89/105 a tuto směrnici
vykládající judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Vyložil, že z výkladu zákona o veřejném
zdravotním pojištění nelze dovozovat, „že by se vztahoval výhradně jen na právní vztahy pojištěnců
ve vztahu k pojišťovnám, tedy na povinnosti pojištěnců odvádět pojistné a jejich tomu odpovídající práva na úhradu
zdravotní péče.“ (...) „Rozšířený senát souhlasí s názorem čtvrtého senátu, že rozhodování o výši a podmínkách
úhrady léčivých přípravků ze zdravotního pojištění je třeba již jen s ohledem na §1 odst. 1 písm. c) zákona
vnímat jako plnohodnotnou a pojmově samostatnou součást právní úpravy zákona o veřejném zdravotním
pojištění. Předmětem správních řízení tohoto druhu tedy není úhrada zdravotní péče jakožto plnění z pojistného
vztahu mezi pojišťovnou a pojištěnci, nýbrž stanovení úhrad léčivých přípravků ze zdravotního pojištění jako
samostatný okruh právních vztahů ve smyslu §1 odst. 1 písm. c) zákona o veřejném zdravotním pojištění.
Osobami, které jsou přímo dotčeny na svých veřejných subjektivních právech rozhodnutím o výši úhrad léčivých
přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely hrazených ze zdravotního pojištění, jsou proto též účastníci řízení
podle §39f odst. 2 písm. a) a b) zákona o veřejném zdravotním pojištění“ (body 43-45 usnesení).
[23] Rozšířený senát konstatoval, že „právě uvedené je rovněž v plném souladu s korespondující
judikaturou Soudního dvora EU k výkladu čl. 6 odst. 2 směrnice 89/105.“ (...) „Soudní dvůr EU
již v bodě 43 rozsudku ze dne 27. 11. 2001, Komise proti Rakouské republice, věc C-424/99
(ECLI:EU:C:2001:642), zdůraznil, že ‚opravné prostředky‘ ve smyslu čl. 6 odst. 2 směrnice se nesmí omezovat
na přezkum rozhodnutí před správními orgány, nýbrž se musí jednat o opravné prostředky vedoucí k přezkumu
‚skutečnými soudními orgány‘ (echte Rechtsprechungsorganen, genuine judicial bodies). Soudní dvůr požadavek
soudního přezkumu vyvodil z obecného principu práva EU společného právním tradicím členských států (bod 45).
Argument, který činí třetí senát, podle něhož rozhodování správního orgánu podle směrnice 89/105 dopadá
jen na právní vztahy mezi pojišťovnou a pojištěnci, pak Soudní dvůr rezolutně odmítl ve svém rozsudku ze dne
26. 10. 2006, G. Pohl-Boskamp, věc C-317/05 (ECLI:EU:C:2006:684).“ (...) „Čl. 6 bod 2 směrnice
89/105, který disponuje přímým účinkem, tedy přiznává výrobcům léčivých přípravků, kteří jsou dotčeni
rozhodnutím, jehož účinkem je umožnit hrazení některých léčivých přípravků obsahujících účinné látky, právo
na odůvodněné rozhodnutí obsahující poučení o opravných prostředcích, přestože právní úprava členského státu
nestanoví odpovídající řízení ani opravné prostředky“ (body 48-50 usnesení).
[24] Nejvyšší správní soud dospěl při posouzení nyní projednávané věci k závěru, že městský
soud ve svém rozsudku vycházel z nesprávného právního názoru, že žalobkyně jako žadatelé
o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků ze zdravotního pojištění jsou
sice ze zákona účastníky správního řízení, nesvědčí jim nicméně žalobní legitimace podle §65
odst. 1 s. ř. s., nýbrž toliko aktivní procesní legitimace podle odst. 2 téhož ustanovení. Městský
soud pochybil, pokud jim poskytl soudní ochranu pouze v rozsahu veřejných subjektivních práv
procesních, nikoli však již veřejných subjektivních práv hmotných.
[25] Na tomto závěru nemůže nic změnit, že městský soud výchozí právní názor převzal
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, č. j. 3 Ads 48/2010 – 237. Za situace,
kdy byl právní názor vyslovený v rozsudku č. j. 3 Ads 48/2010 – 237 následně překonán
usnesením rozšířeného senátu č. j. 4 Ads 35/2013 – 63, nezbylo, než napadený rozsudek zrušit
a městskému soudu uložit, aby znovu projednal žalobu proti napadenému rozhodnutí
žalovaného, a to v intencích právního názoru vysloveného rozšířeným senátem.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[26] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, napadeného rozhodnutí žalovaného a další
spisové dokumentace k závěru, že řízení před městským soudem bylo zatíženo nesprávným
posouzením právní otázky. Byl proto naplněn důvod pro podání kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. a Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1
věty první s. ř. s. za použití ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. výrokem I. zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
[27] Podle §110 odst. 4 s. ř. s. „zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí.“ Na městském soudu tak bude, aby znovu projednal žalobu proti
napadenému rozhodnutí žalovaného, a to v intencích právního názoru vysloveného v usnesení
rozšířeného senátu č. j. 4 Ads 35/2013 – 63, tedy aby tuto žalobu projednal jak v rozsahu
tvrzeného zásahu do veřejných subjektivních práv procesních žalobkyň, tak i co do tvrzeného
zásahu do jejich veřejných subjektivních práv hmotných.
[28] V novém rozhodnutí městský soud rozhodne v souladu s §110 odst. 3 věta první s. ř. s.
také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu