ECLI:CZ:NSS:2015:4.AFS.7.2015:38
sp. zn. 4 Afs 7/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně:
HAMRENERGY s.r.o., IČ 28691237, se sídlem Břevniště 34, Hamr na Jezeře,
zast. JUDr. Jakubem Hájkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci ze dne 6. 1. 2015, č. j. 59 Af 29/2014 - 121,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 3. 2014, č. j. 6282/14/5000-14203-711217,
zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký
kraj ze dne 18. 12. 2013, č. j. 1223321/13/2602-24802-505713, rozhodnutí ze dne 2. 9. 2013,
č. j. 1006704/13/2602-24802-505713, rozhodnutí ze dne 2. 9. 2013, č. j. 1006750/13/2602-
24802-505713, rozhodnutí ze dne 1. 10. 2013, č. j. 1063317/13/2602-24802-505713, rozhodnutí
ze dne 25. 11. 2013, č. j. 1181587/13/2602-24802-505713 a rozhodnutí ze dne 30. 12. 2013,
č. j. 1236509/13/2602-24802-505713, o zastavení řízení o žádostech žalobkyně o změnu metody
výběru odvodu za elektřinu ze slunečního záření ve smyslu §7a zákona č. 180/2005 Sb.,
o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“).
V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že poplatníkem odvodu je výrobce
elektřiny, avšak povinnost odvod vypočítat, srazit a následně odvést finančnímu úřadu má plátce -
provozovatel přenosové soustavy. Žalovaný upozornil, že orgány finanční správy nemají žádné
zákonné prostředky, jak přimět plátce ke změně metody výběru odvodu. Řízení o žádostech o
změnu metody výběru podaných poplatníkem finanční úřad v souladu s §106 odst. 1 písm. b)
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“),
zastavil, přičemž se nezabýval meritorním projednáním otázky rdousícího efektu odvodu.
Finanční úřad dostatečně vysvětlil důvody zastavení řízení, proto žalovaný odmítl námitku
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o žádostech.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 6. 1. 2015,
č. j. 59 Af 29/2014 – 121, žalobu proti uvedenému rozhodnutí o odvoláních zamítl.
V odůvodnění konstatoval, že žádost o změnu metody výběru, podaná poplatníkem ve smyslu
§7g odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, je právně nepřípustná, a proto
finanční úřad řízení o žádostech zastavil v souladu s §106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Uvedl,
že zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů ponechává volbu způsobu úhrady odvodu
zcela na plátci, a pokud by finanční úřad uložil plátci povinnost změnit metodu výběru,
představovalo by to výkon státní moci v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod.
Neshledal pochybení v postupu orgánů finanční správy, jež se nezabývaly namítaným rdousícím
efektem odvodu a neprováděly za tímto účelem dokazování znaleckým posudkem předloženým
žalobkyní. Krajský soud se rovněž nezabýval věcně konkrétními dopady odvodu za období
od června 2012 do prosince 2012 do majetkové sféry žalobkyně. Krajský soud zdůraznil,
že předmětem jeho přezkumu bylo naplnění podmínek pro zastavení řízení. Zmínil, že nebyl
oprávněn zabývat se zákonností postupů finančního úřadu a žalovaného o stížnostech žalobkyně
podle §237 daňového řádu a žádostech o posečkání podle §156 daňového řádu, jelikož tyto
stížnosti a žádosti o posečkání byly podrobeny soudní kontrole v samostatných soudních
řízeních. Krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.
Proti rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb, soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní namítla, že se žalovaný, ani finanční úřad
nezabývali jednotlivými skutečnostmi a námitkami vztahujícím se k zásahům odvodu
do majetkové sféry stěžovatelky. Dále vytkla orgánům finanční správy, že plátci nenařídily změnu
metody výběru odvodu. V důsledku jednání orgánů finanční správy mělo dojít k protiústavnímu
zásahu do majetkové sféry stěžovatelky. Stěžovatelka uvedené dovodila z postupu orgánů
finanční správy, který měl být v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, podle kterého mají orgány finanční správy zajistit individuální přezkoumání
dopadů odvodu na stěžovatelku. Soud měl nesprávně posoudit přípustnost žádosti o změnu
metody výběru, když aproboval závěry žalovaného o zjevné právní nepřípustnosti žádostí
stěžovatelky. Výklad právní otázky soudem shledala stěžovatelka ústavně nekonformním, a proto
nepřípustným. Za protiústavní označila i skutečnost, že se soud vůbec nezabýval konkrétními
námitkami k namítanému rdousícímu efektu srážky odvodu na stěžovatelku. Dále zdůrazňuje,
že jednání soudu naplňuje znaky odepření spravedlnosti, neboť soud „nesplnil povinnost udělat
vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složit složité“, ve smyslu nálezu Ústavního soudu
ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Stěžovatelka napadá i závěry usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, jež krajský soud
do svého rozsudku přejal, přičemž podle názoru stěžovatelky z uvedeného usnesení rozšířeného
senátu vyplývá nemožnost bránit se individuálním dopadům odvodu do její majetkové sféry.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že řízení zastavil, neboť žádost byla právně nepřípustná.
Soudní přezkum se má proto zaměřit jen na skutečnosti vedoucí k zastavení řízení. Žalovaný
zdůraznil, že nemá zákonné prostředky, jak donutit plátce odvodu ke změně metody srážky
na metodu vybrání. Ztotožnil se závěry usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, jenž vyloučil uložení povinnosti změnit metodu výběru
odvodu plátci. Žalovaný odmítl námitku stěžovatelky ohledně nedostatečného zjištění
skutkového stavu. Uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně vyplývají skutečnosti vedoucí
k zastavení řízení. Rozsudek krajského soudu není podle žalovaného nepřezkoumatelný,
ani nezákonný, a proto navrhl kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom
neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V kasační stížnosti stěžovatelka označila důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Kasační stížnost není důvodná.
Námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud zhodnotil
jako nedůvodnou. Krajský soud vysvětlil na 8. straně rozsudku, že žádosti nebylo možno v řízení
meritorně projednat, a proto postupovaly orgány finanční správy správně, jestliže neprováděly
dokazování směřující k prokázání rdousícího efektu odvodu na stěžovatelku. Ze stejného důvodu
neprováděl dokazovávání rdousícího efektu ani krajský soud. Žalovaný i krajský soud podle
Nejvyššího správního soudu dostatečně vysvětlili, že stěžovatelkou podané žádosti o změny
metody výběru odvodu zjevně nebyly právně přípustné, a proto také nebylo nutné provádět
důkazy směřující k prokázání rdousícího efektu odvodu na stěžovatelku. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že se krajský soud vypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného,
a rovněž že přezkoumal důvody zastavení řízení. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní
soud neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že v řízeních o žádostech nebylo dostatečně
provedeno dokazování zhodnocení rdousícího efektu odvodu na stěžovatelku. Žalovaný se vůbec
nemohl věnovat přezkumu konkrétních dopadů odvodu na stěžovatelku, neboť rozhodnutí
o zastavení řízení z důvodu §106 odst. 1 písm. b) daňového řádu lze přezkoumat pouze
z hlediska naplnění zákonných podmínek k zastavení řízení (srov. rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 24. 3. 2005, č. j. 31 Ca 108/2004 – 35, a rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Afs 17/2003-52). Postup žalovaného aproboval i Ústavní soud
např. v nálezu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II ÚS 2216/14, v němž uvedl, že „ … Ústavní soud sice
ustáleně judikuje, že opomenutí důkazu či nevypořádání důkazního návrhu, respektive námitky nedostatečné
důkazní podloženosti výroku, mohou založit protiústavnost napadeného rozhodnutí, to však neplatí za situace,
kdy předložené důkazy nemohou mít vliv na samotný výsledek řízení, neboť předmětná řízení vůbec nemohou tyto
důkazy hodnotit.“
K námitce nesprávného právního posouzení přípustnosti žádostí stěžovatelky Nejvyšší
správní soud uvádí, že žádost o změnu metody výběru odvodu je právně nepřípustná. Jedná
se o podání, pro jehož vyřízení není v současném právním řádu právní opora. Ustanovení
§7g odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů nezakládá finančnímu úřadu
oprávnění uložit plátci povinnost změnit metodu výběru odvodu. Zdejší soud již dříve v usnesení
rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, publ. pod č. 3000/2014 Sb.
NSS, zdůraznil, že „[d]ává-li zákon o podpoře plátci na výběr, zda solární odvod srazí, či vybere,
pak je nemyslitelné, aby byl plátce, pod jehož majetkovou odpovědností je solární odvod do státního rozpočtu
odváděn, nad rámec zákona nucen místo metody srážky zvolit metodu výběru.“ Jelikož zde nebyl dán souhlas
plátce se změnou metody výběru odvodu, nemohly orgány finanční správy žádným způsobem
plátce ke změně přinutit.
Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, uvedl, že „… je povinností
správce daně vytvořit koordinované praktické postupy směřující v odůvodněných případech k výběru odvodu
výběrem, nikoliv srážkou, ze strany plátce odvodu, a to s cílem umožnit daňovému poplatníkovi přístup
k institutům posečkání, (…).“ Zdejší soud konstatuje, že uvedené závěry Ústavního soudu
nelze vykládat tak, že by zakládaly orgánům finanční správy oprávnění k uložení povinnosti
změnit metodu výběru odvodu, jak dovozovala stěžovatelka. Uložení takovéto povinnosti plátci
by představovalo výkon státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou, že se orgány finanční správy a krajský
soud dopustily odepření spravedlnosti. Zdejší soud odkazuje na své dřívější usnesení rozšířeného
senátu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, publ. pod č. 3000/2014 Sb. NSS, v němž
zdejší soud dospěl k závěru, že „[n]ejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních účinků odvodu
vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce je za stávající právní úpravy institut
prominutí daně.“ K odepření spravedlnosti nemohlo dojít za situace, kdy právní řád nabízí
prostředky obrany proti rdousícímu efektu odvodu, a to prostřednictvím žádosti o prominutí
daně. K závěrům obsaženým v usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs
76/2013 – 57, publ. pod č. 3000/2014 Sb. NSS, se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne
13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14, v němž dovodil, že „…obecné soudy nepopřely již dříve Ústavním
soudem vyslovenou možnost žádat při "rdousícím" efektu o zmírnění následků "solárního odvodu". Ve svých
rozhodnutích pouze upřesnily, jakým postupem se lze těchto eventuálních nároků domáhat, a podrobně uvedly, z
jakých důvodů byl dosavadní postup výrobců elektrické energie z fotovoltaických elektráren chybný.“
Nejvyšší správní soud rovněž konstatuje, že důvodem pro zrušení rozsudku krajského
soudu či rozhodnutí žalovaného nemůže být ani skutečnost, že rozhodnutí ministra financí
ve smyslu §260 daňového řádu nebylo dosud vydáno, neboť tato skutečnost nezakládala
orgánům finanční správy oprávnění v rámci řízení o stěžovatelčiných žádostech uložit plátci
povinnost změnit metodu výběru odvodu.
K dalším námitkám stěžovatelky Nejvyšší správní soud uvádí, že předmětem řízení
o žalobě bylo toliko rozhodnutí o zastavení řízení o žádostech o změnu metody výběru odvodu
s odkazem na §7g odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Zdejší soud tedy
není v tomto řízení o kasační stížnosti oprávněn zabývat se zákonností postupů soudu, respektive
orgánů finanční správy vzhledem k řízením o žádostech o posečkání s úhradou odvodu.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a odst. 3 věty první
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný požadoval paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč
v souvislosti s jedním úkonem právní služby, spočívajícím v písemném vyjádření ke kasační
stížnosti, podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaný dov0odil, že má nárok na paušální náhradu nákladů na základě §36 odst. 1 s. ř. s.
a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13. K návrhu žalovaného
Nejvyšší správní soud konstatuje, že rovnost účastníků řízení podle §36 odst. 1 s. ř. s.
není nikterak narušena, pokud žalovanému správnímu orgánu není v soudním řízení správním,
ve kterém měl plný úspěch, přiznána paušální náhrada nákladů řízení. Ve smyslu §13 odst. 1 a 3
advokátního tarifu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti
s poskytnutím právní služby advokátovi, přičemž nedohodnul-li se advokát s klientem na jiné
paušální částce, činí tato částka 300 Kč za jeden úkon právní služby. Podle nálezu Ústavního
soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, „[z]ásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku
37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů
podle jejich demonstrativního výčtu v §137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který
advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána
taková náhrada podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.“ A contrario z citovaného nálezu Ústavního
soudu vyplývá, že paušální náhradu nákladů nelze přiznat účastníku řízení, pokud by mu paušální
náhrada nákladů nepříslušela ani při zastoupení advokátem. Taková situace zcela jednoznačně
nastala v nyní posuzované věci. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007,
č. j. 6 As 40/2006 – 87, publ. pod č. 1260/2007 Sb. NSS, „(…) v případě, že v soudním řízení správním
vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým
nákladem, pokud se v takovém řízení nechá zastoupit. (…) Stejně tak Vrchní soud v Praze konstatoval,
že povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě proti správní žalobě představuje samozřejmou
součást povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady,
vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc advokátovi (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 30. 1. 1998, č. j. 6 A 90/96 - 23).“ Ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího správního
soudu by žalovanému nemohla být přiznána paušální náhrada nákladů, pokud by byl zastoupen
advokátem, a proto, ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu, mu tato náhrada nemůže být
přiznána ani v případě, že zastoupen není. Žádný z účastníků řízení tedy nemá právo na náhradu
nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu