ECLI:CZ:NSS:2015:4.AFS.75.2015:23
sp. zn. 4 Afs 75/2015 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: F. R., zast.
JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno (dříve Finanční ředitelství v
Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudk u Městského
soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č. j. 10 Af 73/2011 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Finanční úřad v Kolíně platebním výměrem na úrok z prodlení ze dne 3. 5 . 2011,
č. j. 132065/11/034962204537, podle §264 odst. 14 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a §63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), vyrozuměl žalobce
o předpisu úroku z prodlení úhrady daně z převodu nemovitostí za období od 31. 1. 2008
do 2. 5. 2011 ve výši 6.013 Kč. Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 15. 8. 2011,
č. j. 3770/11-1400-201897, podle §114 a násl. daňového řádu odvolání žalobce zamítlo
a uvedené rozhodnutí prvního stupně potvrdilo.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací orgán uvedl, že na základě smlouvy
o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřené mezi žalobcem a M. R. jako dlužníky a J. H.
jako věřitelkou došlo k převodu bytové jednotky v katastrálním území Kolín, přičemž vklad
vlastnického práva byl povolen rozhodnutím katastrálního úřadu dne 19. 10. 2007 s
právními účinky ke dni 24. 9. 2007. Přiznání k dani z převodu nemovitostí společně se znaleckým
posudkem nebylo správci daně doručeno ani po jeho výzvě. Platebním výměrem Finančního
úřadu v Kolíně ze dne 3. 11. 2009, č. j. 117848/09/034962204537, byla žalobci vyměřena daň
z převodu nemovitostí ve výši 11.592 Kč, kterou do současné doby neuhradil, a proto mu byl
předepsán úrok z prodlení. Daň z převodu nemovitostí byla v souladu s §21 odst. 2 písm. a)
zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění
účinném ke dni převodu vlastnického práva (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb.“), splatná ve lhůtě
pro podání daňového přiznání, takže posledním dnem lhůty pro úhradu daně a podání daňového
přiznání bylo 31. 1. 2008. Od tohoto dne tak vznikla žalobci povinnost uhradit úrok z prodlení,
jehož výše byla vypočtena podle ustanovení §264 odst. 14 daňového řádu a §63 zákona o správě
daní a poplatků.
Dále odvolací orgán nepřisvědčil námitce žalobce, že s M. R. jako vlastníci nadále
bytovou jednotku užívají, neboť v katastru nemovitostí je jako její vlastnice uvedena J. H., která
k ní nabyla vlastnické právo na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva.
Uzavřením této smlouvy zároveň vznikla žalobci povinnost uhradit daň z převodu nemovitostí,
jejímž předmětem byl podle §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. úplatný převod nebo
přechod vlastnictví k nemovitostem.
Podle závěru odvolacího orgánu tak námitky obsažené v odvolání nejsou důvodné
a správce daně postupoval v souladu se zákonem, když žalobci sdělil úrok z prodlení.
Na základě ustanovení §19 odst. 1, §20 odst. 1 a 2 a §7 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb.,
o Finanční správě České republiky, a §114 odst. 1 daňového řádu přešla s účinností od 1. 1. 2013
působnost Finančního ředitelství v Praze jakožto orgánu rozhodujícího o odvoláních proti
rozhodnutím finančních úřadů na Odvolací finanční ředitelství. Uvedeným dnem se proto
Odvolací finanční ředitelství v projednávané věci stalo procesním nástupcem žalovaného
Finančního ředitelství v Praze, jak vyplývá z §69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), podle kterého je žalovaným správní orgán,
který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Městský
soud v Praze i Nejvyšší správní soud proto jako s žalovaným jednaly s Odvolacím finančním
ředitelstvím.
Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozsudkem ze dne ze dne 17. 3. 2015,
č. j. 10 Af 73/2011 - 48, žalobu proti uvedenému rozhodnutí o odvolání jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že žalobce spatřuje nezákonnost žalobou
napadeného rozhodnutí především v tom, že daň z převodu nemovitostí neměla být vůbec
vyměřena, neboť v době uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva nebyl
tento převod podle §9 zákona č. 357/1992 Sb. zahrnut do zdaňovacích dispozic s majetkem.
Pokud tedy byla daň z převodu nemovitostí vyměřena v rozporu se zákonem, není podle žalobce
ani úrok z prodlení předepsán po právu.
K této námitce městský soud uvedl, že úroky z prodlení jsou sankcí postihující daňového
dlužníka za nesplnění uložených daňových povinností řádně a včas. Není-li nejpozději dnem
splatnosti daň zaplacena ve výši odpovídající zákonné povinnosti, daňový subjekt se dostává
do prodlení, stává se daňovým dlužníkem a vzniká mu povinnost platit za dobu, po kterou
je s placením daně v prodlení, úroky z prodlení v zákonem stanovené výši. Povinnost platit úroky
z prodlení tak vzniká přímo ze zákona a nezakládá ji správce dan ě vydáním platebního výměru.
Platební výměr má jen charakter deklaratorního rozhodnutí, jímž správce daně sděluje daňovému
dlužníkovi předpis úroků z prodlení, které tu v důsledku jeho prodlení s uhrazením daňové
povinnosti v určité výši k určitému datu ze zákona existují. Z hlediska splnění zákonem
stanovených podmínek pro uplatnění úroků z prodlení a jejich následnému předepsání k úhradě
je tak v projednávané věci rozhodná existence pravomocného platebního výměru na daň
z převodu nemovitostí a nezaplacení takto vyměřené daně ve stanovené lhůtě.
Podle městského soudu přitom všechny žalobní body směřují proti platebnímu výměru
na daň z převodu nemovitostí a žalobce v nich tvrdí, že předmětná daň neměla být vůbec
vyměřena. Těmito námitkami se však žalobce v podstatě domáhá toho, aby se soud při přezkumu
napadeného rozhodnutí vracel do vyměřovací fáze daňového řízení a zabýval se tím, z da byla daň
správně vyměřena. Takový postup však není možný, neboť k nápravě případné nezákonnosti
platebního výměru na daň z převodu nemovitostí sloužily jiné prostředky, jak vyplývá
i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2007, č. j. 1 Afs 31/2006 - 72. Těch však
žalobce nevyužil, jelikož proti tomuto rozhodnutí nepodal odvolání ani žalobu ke správnímu
soudu. Za této situace nemůže uspět ani námitka, že postup finančních orgánů je v rozporu
s dobrými mravy, neboť žalobce měl prostředky k nápravě jím tvrzené nezákonnosti, jichž
nevyužil. Žalobce sice následně podal žádost o prominutí daně z převodu nemovitostí, jakož
i úroků z prodlení, avšak řízení o této žádosti bylo zastaveno a odvolání proti tomuto rozhodnutí
bylo zamítnuto.
Městský soud proto uzavřel, že neshledal žádnou nezákonnost napadeného rozhodnutí
a že tak žalobní námitky nejsou důvodné.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost
z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, který je uveden
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti opětovně namítl, že daň z převodu nemovitostí neměla
být vůbec vyměřena, neboť v době uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva
nebyl tento převod podle §9 zákona č. 357/1992 Sb. zahrnut do zdaňovacích dispozic
s majetkem. Se svou manželkou totiž uzavřeli k zajištění půjčky ve výši 408.000 Kč smlouvu
o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytové jednotce. Nejednalo se tedy o převod
vlastnického práva jako takový, ale pouze o poskytnutí záruky věřitelce, že půjčka bude vrácena
nebo uspokojena ze záruky. I nadále přitom jako vlastníci nemovitost užívají a platí z ní daň
z nemovitostí.
Dále stěžovatel namítl, že podle přechodného ustanovení §24 tohoto zákona
se při převodu či přechodu nemovitosti postupuje podle dřívějších předpisů. Pokud tedy před
účinností zákona č. 357/1992 Sb. nastala skutečnost, která byla předmětem poplatkové
povinnosti podle dosavadních předpisů a poplatek nebyl vyměřen a zaplacen, musel finanční úřad
dokončit zahájené řízení o vyměření poplatků podle dosavadních předpisů. I když tedy lhůta
pro podání daňového přiznání a zaplacení daně z převodu nemovitostí běžela až do 31. 1. 2008,
měl správce daně postupovat podle zákona č. 357/1992 Sb., ve zn ění účinném do 31. 12. 2007.
Jelikož smlouvy o zajišťovacím převodu práva v této době nepodléhaly dani z převodu
nemovitostí, neměla být daň vyměřena.
Pokud tedy podle stěžovatele byla tato daň vyměřena neprávem, pak ani úrok z prodlení
nebyl předepsán v souladu se zákonem. Za této situace uložení povinnosti uhradit příslušenství
daně představuje formalistický a necitlivý postup finančních orgánů, jenž odporuje dobrým
mravům.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její z amítnutí, neboť se ztotožnil
se závěry napadeného rozsudku. Nad jejich rámec uvedl, že pokud je daň pravomocně vyměřena,
nelze se domáhat zániku jejího příslušenství z důvodu tvrzeného stanovení této daně v nesprávné
výši. Nelze přitom připustit, aby se stěžovatel v rámci žaloby proti předepsání úroku z prodlení
domáhal přezkumu vyměření daně z převodu nemovitostí. Tímto způsobem by totiž byla zhojena
jeho procesní neaktivita a porušen princip, podle něhož neznalost zákona neomlouvá. Jeho
uplatnění se navíc jeví o to palčivějším, že stěžovatel byl v platebním výměru na daň z převodu
nemovitostí poučen o možnosti podat proti němu odvolání.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
V posuzované věci byla pravomocně vyměřená daň z převodu nemovitostí splatná ke dni
31. 1. 2008, tedy ještě před účinností daňového řádu.
Podle §264 odst. 14 tohoto zákona pro daně, jejichž původní den splatnosti nastal do dne nabytí
účinnosti tohoto zákona, se uplatní úrok z prodlení podle dosavadních právních předpisů.
Podle §63 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků daňový dlužník je v prodlení, nezaplatí -li
splatnou daň nejpozději v den její splatnosti.
Podle §63 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků daňovému dlužníku vzniká povinnost
uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení, počínaje dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby
včetně, a to ode dne původního dne splatnosti. Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené
Českou národní bankou, zvýšené o čtrnáct procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního
pololetí. Úrok z prodlení se uplatní nejdéle za 5 let prodlení.
Podle §63 odst. 3 věty první zákona o správě daní a poplatků úrok z prodlení je splatný dnem,
ve kterém jsou splněny zákonné podmínky pro jeho vznik, a na osobním účt u se předepisuje do evidence
do desátého dne po skončení měsíce následujícího po měsíci, ve kterém uplynul den jeho splatnosti .
Podle §63 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků správce daně může daňového dlužníka
vyrozumět o předpisu úroku z prodlení platebním výměrem kdykoliv, vyžaduje -li to stav osobního účtu daňového
dlužníka.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, č. j. 1 Afs 137/2004 - 62, který
byl publikován pod č. 1182/2007 Sb. NSS, ve vztahu k původnímu znění §63 zákona o správě
daní a poplatků, podle něhož se při nezaplacení daně ve lhůtě splatnosti předepisovalo penále,
učinil závěr, že přezkoumává-li odvolací orgán rozhodnutí, jímž byl daňovému subjektu sdělen
předpis penále, zjišťuje toliko, zda existuje rozhodnutí, kterým byla povinnost hradit dluh řádně
sdělena, zda skutečně daňový subjekt platební povinnost nesplnil ve lhůtě stanovené v tomto
rozhodnutí a zda bylo penále stanoveno v souladu s §63 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků.
Tímto rozsahem přezkumu je pak při zachování zásady dispoziční vázán rovněž soud. Také
v dalším rozsudku ze dne 29. 5. 2008, č. j. 8 Afs 161/2006 - 93, Nejvyšší správní soud dovodil,
že nebylo-li pravomocné rozhodnutí ukládající daňovému subjektu povinnost zaplatit
daň předepsaným způsobem zrušeno, nelze v žalobě proti rozhodnutí o předepsání penále k této
dlužné dani úspěšně namítat, že je nezákonné proto, že daňová povinnost byla stanovena
neoprávněně.
S touto judikaturou vztahující se k rozsahu soudního přezkumu rozhodnutí o odvolání
proti platebnímu výměru na úrok z prodlení se Nejvyšší správní soud ztotožňuje i v posuzované
věci a nemá důvod se od ní odchýlit. Úrok z prodlení byl totiž podle §58 zákona o správě daní
a poplatků příslušenstvím daně, který sledoval její osud, takže pokud pravomocné rozhodnutí
o vyměření daně existovalo, mohlo být z povahy věci při přezkoumání na něho navazujícího
vyrozumění o předpisu úroku z prodlení odvolacím orgánem a soudem posuzováno
jen to, zda daňový subjekt skutečně nesplnil daňovou povinnost ve stanovené lhůtě a zda byla
výše penále správně vypočtena.
V žalobě i kasační stížnosti však stěžovatel uplatnil toliko námitku o neoprávněném
vyměření daně, jíž se však městský soud ani Nejvyšší správní soud nemohou z výše uvedených
důvodů zabývat. Takový přístup k soudnímu přezkumu rozhodnutí o odvolání proti platebnímu
výměru na úrok z prodlení přitom nelze považovat za formalistický, necitlivý ani odporující
dobrým mravům, neboť stěžovatel měl možnost brojit proti vyměření daně jiným způsobem,
který spočíval v podání odvolání proti platebnímu výměru na daň z převodu nemovitostí
a v následném podání žaloby proti případnému zamítavému rozhodnutí odvolacího orgánu.
Těchto prostředků ochrany před údajně nezákonně uloženou daní z převodu nemovitostí však
stěžovatel nevyužil, takže po pravomocném skončení vyměřovacího řízení již mohl úspěšně
vznést jen námitky vztahující se k příslušenství takto stanovené daňové povinnosti.
Jelikož žádné takové námitky stěžovatel v žalobním řízení neuplatnil a v něm namítl
výhradně nezákonnost rozhodnutí o vyměření daně, městský soud nepochybil, když žalobu jako
nedůvodnou zamítl, aniž se zabýval zákonností platebního výměru na daň z převodu nemovitostí.
V předcházejícím řízení tedy městský soud posoudil příslušnou právní otázku správně, jeho
rozsudek je zákonný a důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebyl
naplněn.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k zá věru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 věty prv ní a §120
s. ř. s. Stěžovatel v tomto řízení nebyl procesně úspěšný. Žalovaný, který dosáhl úspěchu ve věci,
požadoval paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč v souvislosti s jedním úkonem právní služby,
spočívajícím v písemném vyjádření ke kasační stížnosti podle §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Svůj nárok na paušální náhradu nákladů odvodil
žalovaný z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13. K návrhu
žalovaného Nejvyšší správní soud konstatuje, že rovnost účastníků řízení podle §36 odst. 1 s. ř. s.
není nikterak narušena, pokud žalovanému správnímu orgánu není v soudním řízení správním,
ve kterém měl plný úspěch, přiznána paušální náhrada nákladů řízení. Ve smyslu ustanovení §13
odst. 1 a 3 advokátního tarifu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti
s poskytnutím právní služby advokátovi, přičemž nedohodl-li se advokát s klientem na jiné
paušální částce, činí tato částka 300 Kč za jeden úkon právní služby. Pod le nálezu Ústavního
soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, „[z]ásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle
jejich demonstrativního výčtu v §137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem
zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková
náhrada podle §13 odst. 3 advokátního tarifu “. A contrario z citovaného nálezu Ústavního soudu
vyplývá, že paušální náhradu nákladů nelze přiznat účastníku řízení, pokud by mu nepříslušela
ani při zastoupení advokátem. Taková situace zcela jednoznačně nastala v nyní posuzované věci.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007 , č. j. 6 As 40/2006 - 87,
publikovaného pod č. 1260/2007 Sb. NSS, „v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako
účastník orgán veřejné správy v oboru své působnosti, není v zásadě důvodně v ynaloženým nákladem, pokud
se v takovém řízení nechá zastoupit. (…) Stejně tak Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního
úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností
plynoucí z běžné správní agendy. Nelze pr oto spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím,
že správní úřad udělil k zastupování plnou moc advokátovi (srov. usnesení Vrchn ího soudu v Praze ze dne
30. 1. 1998, č. j. 6 A 90/96 - 23).“. Podle citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
by žalovanému nemohla být přiznána paušální náhrada nákladů, pokud by byl zastoupen
advokátem, a proto ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu mu tato náhrada nemůže
být přiznána ani v případě, že zastoupen není. Žádný z účastníků tedy nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu