ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.101.2015:29
sp. zn. 4 As 101/2015 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: P. K., zast.
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2015, č. j. 30 A 86/2014 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 5. 2014, č. j. DSH/3733/14, bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně ze dne 7. 1. 2014,
č. j. MMP/001755/14, který byla žalobci uložena pokuta ve výši 1500 Kč podle ustanovení
§125f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákon o provozu na pozemních komunikacích), za využití
ustanovení §125c odst. 4 písm. f) téhož zákona, neboť se dopustil správního deliktu
podle ustanovení §125f odst. 1 citovaného předpisu. Ze správního spisu žalovaný zjistil, že dne
18. 7. 2013 v době okolo 09:40 bylo hlídkou Městské policie Plzeň zaregistrováno v Plzni
na pozemní komunikaci na náměstí Republiky osobní motorové vozidlo tovární značky
VW Passat, stojící zčásti na přechodu pro chodce a zároveň ve v zdálenosti kratší jak 5 m
před ním, kdy toto jednání vykazovalo znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona
o provozu na pozemních komunikacích. Na místě se o vozidlo opíral žalobce, který
byl správním orgánem I. stupně zjištěn jako provozovatel uvedeného vozidla. Na základě
pořízené fotodokumentace správní orgán I. stupně vyzval žalobce k uhrazení určené částky
nebo ke sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. V reakci na tuto
výzvu bylo správnímu orgánu I. stupně ze strany spol. FLEET Control s.r.o. zasláno vyjádření,
v němž je uvedeno, že vozidlo řídil p. G. G., bytem E. A. 5, V., B., s tím, že za účelem řízení o
přestupku má správní orgán kontaktovat jeho zmocněnce, p. P. K., který jej zastupuje na základě
předložené plné moci. Přílohou podání byla kopie plné moci výslovně omezená na řízení o
podezření z přestupku sp. zn. SZ MMP/163172/13 a rovněž plná moc, jíž údajně zmocňuje G.
G. pana P. K.
[2] Správní orgán I stupně proto vyzval pana P. K., aby doložil originál plné
moci k zastupování spol. FLEET Control s.r.o. a dále vyzval G. G. s ohledem na vzniklé
pochybnosti o pravosti jeho podpisu na originálu plné moci. Převzetí této písemnosti bylo
odmítnuto. Pan G. G. byl následně předvolán k podání vysvětlení, k podání vysvětlení byl
předvolán i údajný zmocněnec P. K. Na výzvu se nikdo ze jmenovaných nedostavil. Správní
orgán I. stupně proto věc dne 3. 12. 2013 odložil a zahájil řízení o správním deliktu dle §125 f
odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, usnesení o zahájení řízení bylo doručeno
přímo žalobci, protože plná moc ze dne 15. 8. 2013 byla výslovně omezena na řízení o podezření
z přestupku sp. zn. SZ MMP/163172/13. Žalobce následně zmocnil dne 10. 12. 2013 společnost
FLEET Control k zastupování ve správním řízení, přičemž plná moc byla předložena až po
výzvě správního orgánu I. stupně poté, co bylo vydáno rozhodnutí ze dne 7. 1. 2014.
[3] K námitkám žalobce ohledně nekonání ústního jednání žalovaný vysvětlil, že pokud není
provedení ústního jednání stanoveno zákonem, je prováděno za splnění podmínek nezbytnosti,
tj. ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků. Žalovaný přitom v dané věci neshledal
důvody pro jeho nařízení, neboť jednání žalobce bylo řádně zdokumentováno listinnými
podklady a dokazování se neprovádělo nad rámec těchto listinných podkladů. Žalobce byl rovněž
řádně poučen o svých procesních právech; jeho procesní práva přitom nebyla v řízení před
správním orgánem I. stupně porušena. Žalovaný nezjistil ani pochybení v zahájení předmětného
správního řízení, neboť správní orgán I. stupně se nejprve pokusil kontaktovat osobu pana G.
G., který byl žalobcem označen jako řidič vozidla v době spáchání přestupku, avšak oba pokusy
byly neúspěšné. Předvolán k podání vysvětlení byl i jeho údajný zmocněnec pan P . K., kterého se
však rovněž nepodařilo kontaktovat.
[4] Žalovanému je nadto známo, že p. G . figuruje jako uváděný řidič v mnoha případech
šetření podezření z přestupku před zahájením řízení o správním deliktu, a to výhradně
v případech, kde je zmocněncem účastníka řízení buď společnost Fleet Control, nebo pan P. K.
Ve všech případech je však označený cizinec nekontaktní a správního řízení se neúčastní.
Žalovaný proto dospěl k závěru, že pan G. předmětné vozidlo neřídil a byl uveden jako řidič
zjevně účelově. Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně přitom obsahuje uvedení
právní kvalifikace přestupku, neboť je v něm uvedeno, že „toto jednání vykazuje znaky přestupku
podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu“. Žalovaný proto uzavřel, že žalobce
naplnil skutkovou podstatu správního deliktu zavedenou do zákona novelou č. 361/2000 Sb.
[5] Proti napadenému rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 28. 7. 2014,
ve které navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i jemu předchá zející rozhodnutí
správního orgánu I. stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, současně aby mu přiznal
náhradu nákladů řízení. Namítal, že nebyly splněny podmínky pro zahájení předmětného
správního řízení o správním deliktu, neboť správní orgán I. stupně neučinil všechny kroky
ke zjištění pachatele přestupku podle §125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních
komunikacích. Z úředního záznamu městské policie bez jakýchkoli pochyb vyplývá, že jako řidič
vozidla byl ztotožněn žalobce, čemuž rovněž odpovídá obsah oznámení o podezření z přestupku.
Správní orgán neměl pravomoc vyzvat provozovatele k uhrazení jím určené částky, neboť
totožnost řidiče byla z oznámení městské policie zřejmá, tedy nebylo naplněno ustanovení §125
h odst. 1 písm. b) silničního z ákona Pokud měl správní orgán pochybnosti o obsahu úředního
záznamu obsahující závěr, že řídil žalobce, měl předvolat strážníka, který oznámení sepsal,
i nezávislého svědka protiprávního jednání, pana K., zaměstnance firmy Parking s.r.o. Postup
správního orgánu považuje žalobce za účelový, neboť v jiných případech mu stačí svědectví
jednoho policisty k vyslovení viny za přestupek, avšak v této věci z nejasných důvodů
nepostačovalo ani tvrzení strážníka doplněné o svědectví nezávislé osoby. Žalobce vyslovil
přesvědčení, že pokud by správní orgán pokračoval v šetření přestupku, získal by dostatek
podkladů pro vyslovení viny za spáchaný přestupek a neměl tedy důvod k zahájení řízení
o správním deliktu s provozovatelem vozidla.
[6] Žalovaný se k věci vyjádřil v přípisu ze dne 29. 9. 2014, v němž vysvětlil,
že z předmětného úředního záznamu vyplývá, že hlídka městské policie zpozorovala
již zaparkované vozidlo, o nějž se opíral žalobce a svačil. Strážník ani technický pracovník
zařazený do hlídky zjevně neviděli, kdo vozidlo zaparkoval, nýbrž zaznamenali již zaparkované
vozidlo. Žalovaný zdůraznil, že za přestupek je postižitelný pouze ten, kdo vozidlo na místě
zastavil, nikoliv ten, kdo se o stojící vozidlo opírá. Přitom je irelevan tní, zda žalobce při jednání
se strážníkem na místě vystupoval jako řidič vozidla (strážníkovi měl sdělit, že na přechodu
nestojí a že neodjede), přičemž strážník při sepisování úředního záznamu označoval žalobce
jako řidiče. I kdyby se žalobce na místě přiznal, že předmětné vozidlo na míst ě zastavil právě on,
nebylo by takové přiznání podle závěru žalovaného procesně použitelné. Strážník by při výslechu
mohl vypovědět pouze to, co viděl a slyšel nebo cítil, nesměl by v rámci své výpovědi uvádět
informace, které mu sdělila jiná osoba.
[7] Aby bylo možné žalobce usvědčit ze spáchání předmětného přestupku, museli by podle
žalovaného svědci vypovědět, že viděli, jak žalobce vozidlo řídil a jak je v daném místě
zaparkoval. To však v daném případě zjevně nebylo možné. Z oznámení o podezření z přestupku
nelze ničeho dovozovat, neboť se jedná o formulář, který se sepisuje s osobou podezřelou
z přestupku, kterou může být i osoba opírající se o vozidlo. Toto oznámení o podezření
z přestupku nebylo žalobcem podepsáno, navíc samotný žalobce v písemném vyjádření popřel,
že by uvedené vozidlo řídil. Tato situace podle žalovaného neumožňovala zahájit řízení
o přestupku proti konkrétní osobě, neboť nebylo objektivně možné obstarat podklady
prokazující, že s vozidlem na místě zaparkoval právě žalobce. Svědeckými výpověďmi by bylo
prokázáno pouze to, že žalobce u zaparkovaného vozidla stál. Žalovaný proto navrhoval,
aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[8] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 30 A 86/2014 - 32, žalobu jako
nedůvodnou zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění vyšel z toho, že správní orgán I. stupně učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele
přestupku, neboť se dvakrát pokusil kontaktovat žalobcem určeného údajného řidiče
do Bulharska, nadto předvolal k podání vysvětlení i pana P . K., který měl být dle kopie plné mo ci
jeho zástupcem. Na tyto výzvy však nebylo nijak reagováno. Doručovací adresy údajného řidiče a
jeho zástupce se nacházejí v zahraničí (v Bulharsku a na ostrově T enerife). Nebylo rovněž
reagováno v případě doručování prostřednictvím emailu. Vzhledem k těmto skutečnostem
správní orgán neměl žádné další možnosti k pokračování řízení, a byla tudíž splněna podmínka
podle §125f odst. 4 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích k projednání
správního deliktu s provozovatelem vozidla. Správní orgán totiž nezjistil skutečnosti
odůvodňující zahájení řízení o přestupku proti konkrétní osobě. Správní orgán byl oprávněn
vyzvat žalobce k uhrazení určené částky podle §125h odst. 1 písm. b) téhož zákona, neboť
z obsahu oznámení o přestupku nelze dovodit, že by bylo důkazem svědčícím o tom, že se právě
žalobce dopustil přestupku spočívajícího v nesprávném parkování. Stejný závěr lze vyvodit
i z úředního záznamu městské policie. Z obsahu těchto dokumentů soudu vyplývá, že strážník
spolu s technickým pracovníkem okamžik vlastního parkování neviděli, nemohli o této
skutečnosti tudíž podat výpověď. Za této situace byla výzva provozovateli vozidla na místě,
neboť správnímu orgánu nemohlo být známo, kdo byl řidičem, který spáchal předmětný
přestupek. Nadto žalobce následně na základě výzv y správního orgánu označil jiného řidiče
než sebe, avšak ani toto tvrzení nebylo možné ověřit. Na podkladě těchto skutkových okolností
byly podle závěru krajského soudu splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla.
[9] Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2015, č. j. 30 A 86/2014 – 32,
se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil blanketní kasační stížností ze dne 4. 5. 2015. V doplnění
kasační stížnosti doručené Nejvyššímu správnímu soudu dne 11. 6. 2015 uvedl, že rozsudek
krajského soudu napadá z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění p ozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vyslovil
přesvědčení, že krajský soud se nesprávně vypořádal s jeho námitkou, že správnímu orgánu
nevzniklo právo zahájit řízení o správním deliktu, neboť nebyla splněna podmínka, že správnímu
orgánu nebyla zřejmá totožnost řidiče. Totožnost přestupce totiž byla zřejmá z oznámení
o přestupku, kde bylo explicitně uvedeno, že se ho dopustil žalobce. Stěžovatel (žalobce)
je přesvědčen, že pokud strážník obecní policie oznámí přestupek konkrétní osoby, přičemž
v oznámení tvrdí, že se přestupku dopustila tato konkrétní osoba, a takové oznámení
je podloženo úředním záznamem, ve kterém je uvedeno, že se osoba k přestupku doznala, zvláště
když vše může dosvědčit nezávislý svědek, pak byly nashromážděny dostatečné podklady
k zahájení řízení o přestupku. Žalovaný pouze spekuluje, že takové podklady by nemohly vést
k prokázání viny žalobce z přestupku, neboť hodnocení důkazů je věcí správního řízení, zvláště
když by mohly být získány další důkazní prostředky. Zásadní je tudíž posouzení otázky,
zda kombinace údajného doznání přestupce, jeho přítomnost na místě činu, jeho vystupování
jako řidiče, doložené strážníkem obecní policie a nezávislým svědkem, je dostatečným podkladem
pro zahájení řízení o přestupku. Pokud je odpověď na tuto otázku kladná (o čemž je stěžovatel
přesvědčen), pak bylo řízení o správním deliktu zahájeno v rozporu s §125 odst. 1 písm. b)
silničního zákona. Stěžovatel proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v podání ze dne 24. 6. 2015, v němž opakoval,
že ze samotné skutečnosti spočívající v sepsání formulářového oznámení o přestupku, které
nebylo stěžovatelem podepsáno, nelze dovozovat, že by na místě vozidlo zaparkoval právě
stěžovatel. Žalovaný zdůraznil, že je běžnou praxí sepisovat takov é oznámení i s osobou, která
si požádá o sejmutí technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla bez ohledu na to, zda
fakticky byla řidičem v době spáchání přestupku či nikoli. To, s kým je takové oznámení
sepisováno, nic podle žalovaného nevypovídá o tom, kdo vozidlo na daném místě zaparkoval.
V posuzované věci bylo v úředním záznamu uvedeno, že strážník v iděl pouze to, že stěžovatel
se opíral o zaparkované vozidlo; strážník tedy neměl žádné informace o tom, kdo vozidlo
fakticky zaparkoval. Ustanovení §125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích
hovoří pouze o nezbytných krocích ke zjištění osoby pachatele ; toto ustanovení nelze vykládat
tak, že by s právní orgán měl vyhledávat všechny v úvahu přicházející důkazní prostředky,
a to zvlášť za situace, kdy provozovatel vozidla popřel, že by vozidlo řídil, a kdy posléze uvedl
konkrétní osobu, která se měla protiprávního jednání dopustit. Případné doznání na místě není
procesně použitelné. Správní orgán nevyžadoval nové vyjádření stěžovatele, neboť stěžovatel
své stanovisko o tom, kdo řídil, uvedl; pokud by je opětovně změnil, bylo by takové tvrzení
krajně nevěrohodné. Pokud stěžovatel uvedl, kdo vozidlo řídil, nemůže nyní vyčítat správnímu
orgánu, že svou pozornost zaměřil na tuto osobu. Pokud nyní stěžovatel neurčitě naznačuje,
že vozidlo řídil on sám, tudíž věc měla být projednána v přestupkovém řízení, je takto uplatněné
tvrzení ryze účelové. Toto měl totiž sdělit správnímu orgánu na základě doručené výzvy.
Žalovaný dospěl k závěru, že to byl právě stěžovatel, kdo svým procesním postupem znemožnil
zahájení řízení o přestupku vůči konkrétní osobě, a proto se nemůže dovolávat toho, že řízení
o přestupku nebylo proti jeho osobě zahájeno. Žalovaný proto navrhoval, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[11] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[12] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný
právní názor.
[13] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejv yšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[14] Z obsahu předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že v oznámení
o odezření z přestupku ze dne 18. 7. 2013 byl jako pachatel přestupku spočívajícího
v zaparkování vozidla na vodorovné dopravní značce V7 (přechod pro chodce) označen
stěžovatel. Toto oznámení o podezření z přestupku nebylo stěžovatelem podepsáno. Z úředního
záznamu ze dne 18. 7. 2013, č.j. MPP/02653 2013 se podává, že toho dne prováděla hlídka
městské policie hlídkovou činnost na náměstí Republiky, kde po pravé straně ve směru jízdy
od Zbrojnické ulice směrem k Dřevěné ulici zaregistrovala vozidlo VW Passat, registrační značky
X, které bylo zaparkováno přední částí na vodorovné dopravní značce V7 (přechod pro chodce).
Řidič podle tohoto úředního záznamu porušil ustanovení §4 písm. b) a c) zák. č. 361/2000 Sb.,
dále §27 odst. 1 písm. c) téhož zákona, čímž se dopustil přestupku dle §125c odst. 1 písm. k)
citovaného předpisu. Řidič se podle záznamu nacházel na místě opřený o auto a svačil. Strážník
jej proto vyzval k prokázání totožnosti; bylo zjištěno, že se jedná o stěžovatele. Stěžovatel k věci
uvedl, že podle jeho názoru na přechodu nestojí a tedy neodjede, odmítl přestupek řešit na místě.
Úřední záznam ze dne 18. 7. 2013 nebyl stěžovatelem podepsán. Magistrát města Plzně následně
vydal podle §125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích výzvu ze dne 6. 8.
2013, v němž stěžovatele jako provozovatele předmětného motorového vozidla vyzval k uhrazení
částky 400 Kč. Dále v ní uvedl, že dne 18. 7. 2013 bylo zjištěno protiprávní jednání neznámého
řidiče motorového vozidla, jehož provozovatelem je stěžovatel. V poučení bylo stěžovateli
sděleno, že v případě úhrady určené částky bude věc týkající se podezření z přestupku odložena,
jinak bude správní orgán pokračovat v šetření přestupku. Správní orgán prvního stupně
stěžovatele informoval o tom, že mu může sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době
spáchání přestupku. Na tuto výzvu stěžovatel prostřednictvím svého zástupce společnosti
FLEET Control s.r.o. reagoval v přípisu ze dne 21. 8. 2013 tak, že v uvedené době měl vozidlo
k užívání a řídil jej pan G. G., nar. X, E. A. 5, V., B. Dále stěžovatel správní orgán požádal, aby za
účelem řízení o přestupku kontaktoval jeho zmocněnce, pana P. K., který jej zastupuje na základě
přiložené plné moci a který dokáže, že jednání jeho zmocnitele nebylo přestupkem.
[15] Podle ustanovení §125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích „právnická
nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jak o provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí,
aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovená tímto zákonem.“ Podle ustanovení §125f odst. 2 zákona o provozu
na pozemních komunikacích „Právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud a) porušení
pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy
při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání,
b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku
podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu.“ Podle ustanovení §125f
odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích „obecní úřad obce s rozšířenou působností správní
delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatel e přestupku
a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti
určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku
prokázáno.“
[16] Výkladem ustanovení §125f odst. 1 zákona o provo zu na pozemních komunikacích
se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 – 45,
v němž uvedl, že „správní delikt provozovatele vozidla vymezený v §125f zákona lze chápat jako delikt
subsidiární. Až v případě, že není možné s určitostí zjistit ř idiče vozidla, který spáchal předmětný přestupek,
činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidl a jinému a nezajistil,
aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích [viz §125f odst. 4
zákona o silničním provozu, podle něhož obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1
projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) ne zahájil řízení o přestupku
a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení
o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skut ku prokázáno]. Primárně tedy
za spáchaný delikt odpovídá řidič vozidla. Až tehdy, nelze -li skutečného řidiče na z ákladě žádných důkazů
či indicií zjistit a vést proti němu přestupkové řízení, nese odpovědnost za delikt provozovatel vozidla.
Ten se uvedené odpovědnosti může zbavit jen na základě zákonem předvídaných liberačních důvodů. Podle §125f
odst. 5 zákona o silničním provozu provozovatel vozidla za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že v době
před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož
je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabul ka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) podal
žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel. Z výše naznačené systematiky zákona
o silničním provozu vyplývá, že nejprve musí být zjišťován pachatel přestupk u. Existuje-li bezprostředně
po zjištění přestupku osoba podezřelá z přestupku, je jí při splnění zákonných podmínek umožněno projednání
věci v blokovém řízení. Pokud věc neskončí projednáním v blokovém řízení, následuje zahájení přestupkového
řízení s podezřelým z přestupku. Skončí-li poté přestupkové řízení zastavením řízení, protože obviněnému
z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§125f odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu],
je zahájeno řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla. Výzva provozov ateli vozidla podle §125h
zákona se v takovém případě nevydává, neboť totožnost řidiče byla po zjištění přestupku známa [pro vydání výzvy
nebyla splněna podmínka dle §125h odst. 1 písm. b) zákona]. Oproti tom u v případě, kdy bezodkladně
po zjištění nebo oznámení přestupku není totožnost řidiče známa a není ani zřejmá z podkladu pro zahájení
řízení [podmínky dle §125h odst. 1 písm. b) zákona jsou naplněny], přistoupí správní orgán k vydání výzvy
podle §125h zákona o silničním provozu, v níž provozovatele vozidla vyzve k uhrazení určené částky
odpovídající pokutě v blokovém řízení a poučí jej o možnosti sdělit správnímu orgánu údaje o totožnosti řidiče
vozidla. Pokud pachatele přestupku nelze ztotožnit a ani indicie obsažené v podkladech pro zahájení
přestupkového řízení nenasvědčují tomu, že by pachatelem přestupku mohla být určitá osoba, nelze s takovou
osobou věc projednat v blokovém řízení. Ekvivalent odpovídající blokové pokutě je v takovém případě nabídnut
k úhradě provozovateli vozidla ještě před samotným zahájením řízení o správním deliktu podle §125f zákona
o silničním provozu. Výzva dle §125h zákona o silničním provozu adresovaná provozovateli vozidla tak de facto
představuje obdobu blokové pokuty pro obviněného z přestupku; vydává se [při s plnění ostatních podmínek
dle §125h odst. 1 písm. a) a c) zákona] jen v případech, kdy bezprostředně p o spáchání přestupku není
ani z podkladů pro zahájení přestupkového řízení zřejmé, kdo mohl být řidičem vozidla a vůči komu vést
přestupkové řízení, a není tak možné s osobou podezřelou z přestupku věc projednat v blokovém řízení…
Pro projednávanou věc je zásadní interpretace §125h odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, tj. posouzení,
zda totožnost řidiče vozidla byla známa nebo byla zřejmá z podkladu pr o zahájení řízení o přestupku. Pouze
v případě, že by totožnosti řidiče vozidla známa nebyla a ani by nebyla zřejmá z podkladů pro zahájení
přestupkového řízení, bylo na místě vydání výzvy provozovateli vozidla podle §125h zákona. Citované ustanovení
míří na dvě situace: první z nich vyjadřuje vysokou míru pravděpodobnosti (hrani čící s jistotou) o tom,
kdo byl řidičem vozidla (totožnost řidiče vozidla je, resp. není známa). Totožnost osoby, která vozidlo řídila, bude
známa typicky v případech, kdy je řidič vozidla strážníky policie zjištěn přímo ve v ozidle a nepanují pochybnosti
o tom, že vozidlo skutečně řídil. Druhou situaci představují případy, kdy sice neexistuje tak vysoký standard
pravděpodobnosti o tom, kdo byl řidičem vozidla, jako v prvním případě, z podkladů pro zahájení řízení
o přestupku však vyplývají indicie důvodně nasvědčující tomu, že vozidlo řídila určitá osoba (totožnost řidiče
vozidla je, resp. není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku) … v projednávaném případě totožnost
řidiče vozidla známa nebyla, neboť při kontrole dodržování dopravního značení strážníci městské policie nalezli
vozidlo stojící v zóně placeného parkování bez zaplaceného parkovacího poplatku, ovšem řidič se na místě
nenacházel a nebylo jej možné ztotožnit ani na základě jiných důkazních prostředků … Přijde-li se určitá osoba
nahlásit na služebnu policie, že řídila vozidlo, s nímž byl spáchán přestupek, jsou to indicie opravňující správní
orgán zahájit vůči této osobě přestupkové řízení, jedině že by přistoupily jiné vážné okolnosti, které by tvrzení této
osoby vylučovaly či zpochybňovaly.“
[17] Obdobně v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že „skutková podstata podle §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích nepostihuje
provozovatele vozidla za přestupek (zákon takové jednání jako přestupek sám neoznačuje - srov. dle §2 a násl.
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), nýbrž jej činí odpovědným za správní d elikt. Zprostit odpovědnosti
za tento správní delikt se přitom provozovatel vozidla může pouze za okol ností předvídaných
odstavcem 5. Odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt podle §125f zákona o provozu na pomezních
komunikacích je tedy konstruována jako objektivní s přípustnými liberačními důvody, k naplnění skutkové
podstaty není vyžadováno zavinění delikventa. Z hlediska podmínek vzniku odpovědnosti podle §125f odst. 2
zákona o pozemních komunikacích není podle názoru Nejvyššího správního soudu dále sporu o těchto základních
skutečnostech: Správní orgán zjistil protiprávní jednání řidiče – stání celým vozidlem na chodníku; toto jednání
rovněž nepochybně vykazuje znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) ve spojení s §4 písm. c) zákona
o provozu na pozemních komunikacích; jednáním řidiče nebyla způsobena dopravní nehoda. Pokud jde
o podmínky projednatelnosti správního deliktu podle §125f odst. 4 zákona o pozemních komunikacích, ze spisu
vyplývá, že stěžovatel nejprve sám označil jako řidiče Ing. J . K. - vypůjčitele vozidla, který měl mít v době spáchání
přestupku vozidlo ve své dispozici; Ing. J. K. správnímu orgánu však později uvedl, že vozidlo řídila osoba jemu
blízká a její identitu při podání vysvětlení odmítl sdělit s odkazem na §60 odst. 1 zákona o přestupcích.
Správnímu orgánu se tedy nepodařilo určit žádnou konkrétní osobu řidiče ani při poskytnutí součinnosti ze strany
stěžovatele a ani řidiče, jemuž automobil stěžovatel půjčil. Stěžovatelovu námitku, že správní orgán mohl sám
zjistit identitu řidiče např. ze svědeckých výpovědí, Nejvyšší správní soud přitom neshledal relevantní. Strážníkům
městské policie se totiž nepodařilo bezprostředně identifikovat řidiče resp. též provozovatele vozidla (ten byl
dohledán až následnou lustrací v registru vozidel) ani přímo na místě v době zjištěného stání vozidla na chodníku
(4:30). Nejvyšší správní soud podotýká, že později mohli stěžejní vysvětlení o osobě řidiče podat již jen oprávnění
uživatelé - stěžovatel jakožto vlastník a provozovatel vozidla a především jeho vypůjčitel Ing. J. K., kterému měla
být známa identita řidiče v konkrétní době. Pokud Ing. J. K. ovšem odmítl s poukazem na §60 odst. 1 zákona o
přestupcích, podat vysvětlení, podle názoru Nejvyššího správního soudu tím zmařil možnost identifikace osoby
řidiče, a to pokud by i teor eticky na základě jiných podkladů mohlo dojít k pozdější konfrontaci skutkových
zjištění.“
[18] Stěžovatel v posuzované věci učinil sporným to, zda správní orgán mohl zahájit správní
řízení o správním deliktu podle §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích,
neboť mu údajně měla být známa totožnost přestupce. S touto argumentací se však Nejvyšší
správní soud neztotožňuje. Jak totiž z obsahu správního spisu vyplývá, strážník městské policie
dne 18. 7. 2013 spatřil pouze to, jak osobní motorové vozidlo tovární značky VW Passat,
jehož provozovatelem je stěžovatel, stojí zčásti na přechodu pro chodce a zároveň ve vzdálenosti
kratší než 5 m před ním. Z obsahu úředního záznamu a oznámení o podezření z přestupku
tedy jakkoli nevyplývá, že by strážník městské policie viděl, jak stěžovatel řídí či přímo parkuje
předmětné vozidlo na uvedeném místě. Nelze tedy dospět k závěru, že výslechem strážníka,
případně technického pracovníka zařazeného do hlídky, by bylo možné zjistit, kdo byl řidičem
tohoto motorového vozidla, tj. kdo jej takto v rozporu se zákonem zaparkoval.
[19] Správní orgán I. stupně vyvinul dostatečnou snahu zjistit totožnost řidiče,
když se stěžovatele jako provozovatele vozidla dotázal, kdo je v inkriminovanou dobu řídil.
Stěžovatel přitom na tuto výzvu reagoval přípisem ze dne 21. 8. 2013, v ně mž uvedl,
že v uvedené době měl vozidlo k užívání a řídil je pan G. G., nar. X, E. A. 5, V., B. Tvrzení
stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti, že správnímu orgánu muselo být zřejmé, kdo vozidlo
řídil a zaparkoval, se pak v tomto směru jeví jako zjevně účelové, neboť samotný stěžovatel
v průběhu správního řízení popíral, že by byl přestupcem, tj. že by řídil a zaparkoval předmětné
vozidlo.
[20] Z faktu, že v úředním záznamu ze dne 18. 7. 2013 bylo uvedeno, že řidičem podezřelým
z přestupku byl stěžovatel, protože stál opřený o auto a svačil, nelze dovozovat, že stěžovatel
byl skutečně tím řidičem, který vozidlo zaparkoval v rozporu se zákonem, neboť zasahující
strážník městské policie samotné zaparkování, případně osobu, která by po tomto manévru
z vozidla vystoupila z místa řidiče, neviděl. Nejvyšší správní soud považuje za pravděpodobné,
že tímto řidičem byl skutečně stěžovatel, ale pravděpodobnost za situace, kdy stěžovatel svou
vinu z přestupku posléze popřel a za viníka označil jinou osobu, nemůže zakládat závěr
o vině stěžovatele za spáchaný přestupek – srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007,
sp. zn. I. ÚS 375/06, nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II.ÚS 658/14.
Zjednodušující zkratky vyjadřující pouze názory strážníka městské policie obsažené v úředním
záznamu za situace, kdy zasahující strážník vlastní parkování neviděl a kdy se stěžovatel k tomuto
jednání nepřiznal, nelze považovat za důkaz toho, že stěžovatel byl řidičem, který vozidlo
zaparkoval v rozporu se zákonem.
[21] Nejvyšší správní soud pokládá za potřebné dodat, že od okamžiku vlastního zaparkování
automobilu do příjezdu hlídky městské policie mohla uplynout podstatná doba, během
níž se mohl skutečný řidič od místa svého přestupkového jednání vzdálit, přičemž stěžovatel
na něj mohl čekat, jak ostatně stěžovatel nepřímo tvrdil ve svém přípisu ze dne 21. 8. 2013. Fakt
plynutí času mezi spácháním přestupku a příjezdem hlídky městské policie, k němuž neměl
správní orgán jakýkoli důkazní prostředek, přitom může mít na věc zcela zásadní vliv – srov.
přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2012, č. j. 2 As 130/2011 – 63.
[22] Tyto závěry ostatně odpovídají tomu, k čemu dospěl Nejvyšší správní soud ve výše
citovaném rozsudku sp. zn. 1 As 131/2014. Správní orgán I. stupně při zahájení řízení totiž
neměl podklady, na základě nichž by mu byla bez jakýchkoli pochybností známa totožnost řidiče
vozidla, neboť při příjezdu hlídky městské policie nebyla v dané chvíli spatřena osoba, která
by vozidla řídila, resp. parkovala, nebo osoba, která by v bezprostřední souvislosti vykazovala
známky, že byla řidičem vozidla a pachatelem přestupku (např. taková osoba, která by právě
po ukončení parkovacího manévru vystupovala z vozidla z místa řidiče; případně osoba, která
by byla zachycena na kamerovém záznamu v čase před příjezdem městské policie, z něhož
by vyplývalo, že vozidlo řídila). Nelze rovněž dospět k závěru, že by správnímu orgánu
byla totožnost řidiče známá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku, neboť jeho součástí
není žádný údaj o tom, že by stěžovatel přiznal, že motorové vozidlo řídil, resp. parkoval,
nebo že by v době zásahu hlídky městské policie označil jinou takovou osobu. Nejvyšší správní
soud tudíž dospívá k závěru, že byly splněny všechny podmínky pro to, aby bylo se stěžovatelem
jako provozovatelem motorového vozidla zahájeno správní řízení o správním deliktu podle
ustanovení §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích a v tomto režimu
věc se stěžovatelem projednána a rozhodnuta.
[23] Nejvyšší správní soud tudíž uzavírá, že krajský soud správně posoudil otázku aplikace
§125 k zákona o silničním provozu a nedopustil se nesprávného posouzení této právní otázky,
jak namítal stěžovatel.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[24] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední
věty s. ř. s. zamítl.
[25] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto
nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné činnosti
podle obsahu soudního spisu nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud právo na náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu