ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.134.2015:48
sp. zn. 4 As 134/2015 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobců: a) Ing. R. M., zast.
JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem Trojická 20, Praha 2, b) J. R., zast. JUDr. J.
R., proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha
1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) SAN-JV s. r. o., IČ: 64618951, se sídlem Karlínské
náměstí 59/12, Praha 8, zast. JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem Starobranská
327/4, Šumperk, II) M. W., III) F. W., oba zast. JUDr. Janou Jankotovou, advokátkou, se sídlem
Andrštova 1078/7, Praha 8, IV) Ing. V. O., v řízení o kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 9 A 6/2012 - 107,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. S-MHMP 980870/2010/OST/Li/Cc,
zamítl odvolání žalobce a), žalobkyně b) [dále též „žalobci“] a osoby zúčastněné na řízení IV)
a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8 (dále též „stavební úřad“) ze dne 27. 8. 2010,
č. j. MCP8 06559/2010, kterým na základě žádosti společnosti osoby zúčastněné na řízení I) [dále
též „žadatel“] rozhodl stavební úřad o umístění stavby nazvané: „Bytový dům na pozemku
parc. č. 184 v katastrálním území Kobylisy, ulice Zenklova, Praha 8“ (dále též „předmětná
stavba“).
[2] Žalobou podanou dne 9. 1. 2012 žalobci napadli uvedené rozhodnutí žalovaného. Žalobci
především namítali, že nebyly vypořádány všechny jejich odvolací námitky. Správní orgán
vycházel ze skutkového stavu, který byl v rozporu se skutečností; vycházel ze závazných
stanovisek, která neodpovídala skutečnosti, byla „neformální“ a správní orgán je bez výhrad použil
jako nerozporovatelný důkaz pro své rozhodnutí. Žalobci dále brojili i proti tomu,
že napadenému rozhodnutí nepředcházelo řádné správní řízení, a proto bylo rozhodnutí
nezákonné. Zároveň se žalobci cítili poškozeni na svých vlastnických právech a ohroženi
jednáním pracovníků Městské části Praha 8. Poukazovali i na to, že kvalita pracovníků stavebního
úřadu je hodnocena výlučně podle jejich rychlosti a míry utajení při vyhovění žadateli.
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 9 A 6/2012 - 107, žalobu zamítl
a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že celá řada
námitek nesplňují požadavek na kvalitu žalobních námitek dle §71 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), protože se jedná pouze o zcela obecná
tvrzení, z nichž není patrno, z jakých konkrétních skutkových a právních důvodů považují
žalobci napadené rozhodnutí za nezákonné. Ztotožnil se i se závěry osoby zúčastněné na řízení
I), že žaloba je převážně obtížně srozumitelná, postrádá konkrétní žalobní tvrzení a nelze
z ní poznat, co žalobci vytýkají rozhodnutí žalovaného. Městský soud dospěl k takovému závěru
i v případě žalobní námitky odkazující na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006,
č. j. 31 Ca 39/2005 - 70, týkající se povinnosti odvolacího orgánu vypořádat se se všemi
námitkami. Žalobci vznesli sice v odvolání celou řadu námitek, ale v žalobě konkrétně neuvedli,
jakou z námitek žalovaný opomenul. Jelikož v rámci zásady dispoziční je specifikace žalobních
bodů povinností žalobce, městský soud neakceptoval paušální odkaz na citovaný rozsudek.
Obdobně městský soud posoudil i nekonkrétní námitku žalobců, že skutkový stav, ze kterého
správní orgány vycházely, je v rozporu se skutečností a závazná stanoviska jsou „flagrantně
neformální“. Pokud žalobci konstatovali, že vznášeli v průběhu celého správního řízení námitky,
městský soud uvedené tvrzení posoudil jako holé konstatování, které není žalobní námitkou.
[4] Stejný závěr vztáhl městský soud i na skutečnost, že zastupitel Městské části Prahy 8 Petr
Vilnius se při veřejném ústním jednání konaném dne 22. 6. 2010 ztotožnil s námitkami účastníků
řízení a apeloval na dohodu mezi stranami. K dohodě ale podle protokolu o veřejném ústním
jednání ze dne 22. 6. 2010 nedošlo, žadatel s námitkami nesouhlasil a výslovně požádal o vydání
územního rozhodnutí. Ze závěru ústního jednání potom vyplynulo, že stavení úřad rozhodne.
Podle zákona přitom nebylo povinností stavebního úřadu, aby při ústním jednání na místě
projednal veškeré vznesené námitky. Jelikož žadatel s námitkami nesouhlasil, stavební úřad
o nich rozhodl dle §92 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(dále jen „stavební zákon“). Městský soud zároveň poukázal na skutečnost, že přes tvrzení
žalobců, že jsou jejich námitky pouze citovány bez zdůvodnění, proč byly zamítnuty, se stavební
úřad zabýval námitkami na stranách 9 až 22 svého rozhodnutí.
[5] Ačkoli stavební úřad námitky účastníků řízení zamítnul, nejednalo se samo o sobě
o skutečnost, která by prokazovala nezákonnost jeho rozhodnutí. Městský soud konstatoval
k zamítnutému požadavku na zhotovení studie o hlučnosti a prašnosti, že tento požadavek
nesouvisí s územním řízením ale s řízením stavebním, na což pamatoval stavební úřad
v podmínkách, které v územním rozhodnutí stanovil.
[6] Pokud žalobci namítali, že změna aktuálního projektu proti předchozímu je nepatrná,
městský soud k tomu uvedl, že stavební úřad posuzuje soulad konkrétního záměru s hledisky
uvedenými v §90 stavebního zákona; nesrovnává proto odlišnosti posuzovaného záměru
od předchozího záměru téhož žadatele.
[7] Městský soud nepřisvědčil ani námitce ohledně porušení zásady rovnosti účastníků řízení.
Pokud byl stavební úřad nečinný a nezahájil s žadatelem sankční řízení, ačkoli obdržel oznámení,
že žadatel nevyvěsil v místě oznámení o svém záměru, nelze z uvedeného dovodit porušení
zásady rovnosti účastníků řízení, popřípadě existenci vady, která mohla mít za následek
nezákonnost napadeného rozhodnutí. Podstatné bylo to, že žalobci se seznámili se záměrem
žadatele, o čemž svědčila účast při veřejném ústním jednání a žalobci vznesené námitky proti
záměru žadatele. I kdyby žadatel nepostupoval v souladu s §87 odst. 2 stavebního zákona,
nemělo toto pochybení za následek podstatné zkrácení procesních práv žalobců. Zásada rovnosti
účastníků řízení nebyla porušena ani tím, že stavební úřad odmítl doručovat rozhodnutí
stavebního úřadu písemnou formou na adresu zástupkyně žalobců, neboť písemnosti doručoval
postupem stanoveným zákonem – veřejnou vyhláškou (§87 odst. 1 a §92 odst. 3 stavebního
zákona).
[8] Požadavek žalobců, aby se žadatel písemně vyjádřil k jimi předloženému návrhu na řešení
stavby, neměl žádnou oporu v zákoně. Stavební úřad proto nepochybil, pokud uvedenému
požadavku žalobců nevyhověl.
[9] Pro posouzení zákonnosti napadeného usnesení bylo naprosto nepodstatné, kdy žadatel
zaplatil správní poplatek za vydání územního rozhodnutí, protože procesní práva žalobců
s poplatkovou povinností žadatele nijak nesouvisela. Zároveň se soud nezabýval namítanou
„nepořádností a nepřehledností“ správního spisu, protože z tohoto nekonkrétního tvrzení nebylo
zřejmé, jaký mohlo dopad na procesní práva žalobců.
[10] Přestože žalobci napadali i stanoviska dotčených orgánů, městský soud jejich tvrzení
neshledal za způsobilou žalobní námitku, na základě které by mohl přezkoumat zákonnost
napadeného rozhodnutí. Městský soud pouze poukázal na to, že získání závazného stanoviska
před podáním žádosti o vydání územního rozhodnutí nezpůsobuje jeho neplatnost. Námitkou
skončení platnosti některých závazných stanovisek se stavební úřad vypořádal, přičemž
ani městský soud nedospěl k závěru, že by mohli být žalobci zkráceni uplynutím doby platnosti
některých stanovisek na svých právech. Žalobci rovněž soudu nesdělili, v čem spočívá údajná
zmatečnost a rozporuplnost závazného stanoviska orgánu ochrany přírody a proč považují
stanovisko policie k otázce řešení výjezdu vozidel z garáží na vozovku za nepravdivé. Stejně
tak žalobci neuvedli, co brání tomu, aby byla plocha pozemku plně zastavena; stavební úřad
poukázal na to, že maximální 60 % zastavěnost pozemku nelze dovodit z žádného předpisu.
Žalovaný k tomu dodal, že o 100 % zastavěnosti pozemku lze hovořit pouze u podzemního
podlaží. Městský soud se proto nemohl uvedenými námitkami zabývat.
[11] Městský soud přisvědčil tomu, že žalobci vznesli občanskoprávní námitku, kterou
žalobce a) uplatnil i prostřednictvím civilní žaloby. Neztotožnil se ale s tím, že se stavební úřad
s touto námitkou nevypořádal. Stavební úřad uvedl, že mu nepřísluší hodnotit změny tržní ceny
sousedních nemovitostí a zároveň označil za neopodstatněné námitky žalobců o nepřiměřené
výšce a hmotě umisťované stavby. Výška umisťované stavby pouze nevýrazně přesahovala
sousední domy, přičemž nedaleko byly již objekty podobných výšek. Soud k tomu doplnil,
že z projektové dokumentace k umisťované stavbě vyplývá, že při pohledu z ulice je dům
zastřešen plochou střechou s výškou atiky 12,9 metrů nad chodníkem a výška hřebene
sousedního domu je cca 12 metrů nad chodníkem, což odpovídá tvrzení stavebního úřadu,
že umisťovaná stavba pouze nevýrazně převyšuje sousední domy. V té souvislosti městský soud
shledal za neopodstatněnou i námitku, že stavební úřad měl přerušit po uplatnění
občanskoprávních námitek řízení do doby, než o nich rozhodne civilní soud. S ohledem na §89
odst. 5 stavebního zákona si o uvedených občanskoprávních námitkách mohl učinit úsudek sám
stavební úřad.
[12] Za obecnou považoval městský soud i námitku napadající žalobci dovozovaný závěr
stavebního úřadu, že zamýšlená stavba by měla být vhodným řešením v území, ačkoli má 4
podlaží, zaujímá celý pozemek, je nevýrazně zvýšena oproti ostatním domům a nahrazuje domek
o 2 patrech a že předpokládaným rozvojem území je neúměrně vysoká a hřmotná zástavba
na přetížené ulici, stejně jako námitku že kladné stanovisko Policie ČR k dopravnímu řešení nemá
žádnou oporu v reálném stavu v této lokalitě. Shodný závěr platil i pro argumentaci žalobců
ohledně zhoršení kvality bydlení zastíněním, narušením soukromí, neúnosným přelidněním
či ničením charakteru rodinného bydlení. Žalobci žádným způsobem nekonkretizovali tvrzené
zastínění. Přelidnění nepřicházelo v úvahu vzhledem k poloze ulice Zenklova v hlavním městě
a kapacity zamýšlené stavby (8 bytů) a možnost vidět okolní zeleň v sousedních zahradách
ze zamýšlené stavby nebylo možné považovat za „bezostyšné parazitování“, protože bydlení v rušné
lokalitě hlavního města je přirozeně spojeno s nižší mírou soukromí.
[13] Pokud žalobci namítali, že zamýšlená stavba brání možnosti rozšíření jejich stávající
stavby, městský soud k tomu uvedl, že předmětem územního řízení je posouzení konkrétního
záměru dle §90 stavebního zákona, nikoli posuzování hypotetických stavebních záměrů vlastníků
okolních nemovitostí. Případné další stavební úpravy se proto musí vyrovnat s již existujícími
omezeními, jimiž území zatížily dříve realizované stavby.
[14] Závěrem městský soud konstatoval, že nepřihlédl k žalobním námitkám, které byly
uplatněny až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.).
Nepřihlédl tak důvodům uplatněným v replice žalobkyně b) a dodatečným námitkám žalobce a).
K argumentaci osob zúčastněných na řízení II) a III) dále uvedl, že předmětem tohoto řízení
nebylo projednání jejich námitek, kterými brojily proti rozhodnutí žalovaného. Vzhledem k tomu,
že jejich argumentace odpovídala do značné míry uplatnění vlastních námitek proti napadenému
správnímu rozhodnutí, městský soud k nim nemohl přihlédnout, neboť zákonnost rozhodnutí
přezkoumával výhradně na základě námitek uplatněných žalobci. Jelikož městský soud vycházel
ze skutkového stavu v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.), byly zcela
bezpředmětné námitky ohledně dalšího vývoje případu. Zároveň městský soud nepřihlédl
k námitce ohledně postupu stavebního úřadu ve věci záměru jiného žadatele STAMONT
družstvo, jelikož s projednávanou věcí nijak nesouvisel.
II.
Obsah kasační stížnosti a související vyjádření
[15] Kasační stížností podanou dne 8. 6. 2015 napadl žalobce a) (dále též „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek městského soudu. Stěžovatel považuje rozhodnutí městského soudu
za nezákonné, neboť soud nesprávně posoudil právní otázku spočívající především ve výkladu
§89 odst. 5 stavebního zákona. Stěžovatel považuje za nesporné, že včas vznesl námitku ohledně
zastínění a obavy ze snížení ceny své stávající nemovitosti již během námitkového řízení,
což vyplývá i z podané občanskoprávní žaloby. Jelikož zásada koncentrace řízení byla dodržena,
stěžovatel je přesvědčen, že formální požadavky občanskoprávní námitky byly splněny; odkazuje
na žalobu vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 120/2011.
[16] Městský soud posuzoval námitky uplatněné jednotlivými subjekty územního řízení.
Stěžovatel se přitom domnívá, že splnil podmínky v §89 odst. 2 stavebního zákona (stěžovatel
měl patrně na mysli §89 odst. 3 stavebního zákona, protože poukazuje na povinnost odůvodnit
námitky, pozn. zdejšího soudu). Stěžovatel se i odvolává na zákonnou úpravu požadavků
na formu námitek v §89 odst. 4 stavebního zákona, která zahrnuje i věcný rozsah námitek.
Domnívá se dále, že městský soud neposoudil občanskoprávní námitky v návaznosti na úpravu
předběžných otázek dle §57 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, když plánovaná stavba
převyšovala výškou, zastiňovala hmotností sousední pozemky a určitým stavbám odebrala výhled
na panorama Prahy. Stavební úřad při rozhodování o této námitce překročil meze své pravomoci,
a účastníky tím významným způsobem poškodil na jejich vlastnických právech. Snížení plánované
stavby o jedno patro nepovažovali účastníci řízení za dostačující, protože došlo k zastavění celého
pozemku v řadové zástavbě jednopodlažních domů. Rovněž z přiložené vizualizace, kterou
městský soud ale neprovedl jako nadbytečný důkaz, je zřejmá nepřiměřenost plánované stavby.
[17] Stavební úřad a městský soud vychází při hodnocení námitek, o kterých se účastníci
nedohodli, pro účely posouzení územního rozhodnutí pouze z obecných požadavků na výstavbu,
závazných stanovisek dotčených orgánů a technických norem. Proto soud dospěl k nesprávnému
závěru, že stavební úřad při rozhodování o pokračování řízení i po podání občanskoprávní žaloby
nepřekročil svou pravomoc.
[18] Stavení úřad nemá právo rozhodnout námitky týkající se zejména umístění stavby
na pozemek, zastínění pozemku a rušení pohody bydlení. Ani podaná občanskoprávní žaloba
nezabránila městskému soudu v potvrzení závěru stavebního úřadu ohledně nedůvodnosti
námitek týkajících se omezení vlastnického práva. „Rozsudek Městského soudu je pokračováním
v přístupu nadřazenosti technických norem a nezpochybňování nezpochybnitelných závazných a jiných stanovisek.
To vše přesto, že tato stanoviska existují bez jakékoli odpovědnosti pro jejich vystavovatele a stavební odbor“.
Stavební úřad tak povoluje stavby, které nejsou vzhledem ke svému prostředí přiměřené a ničí
kvalitu stávajícího bydlení. Míra poškození vlastnických práv stávajících vlastníků není
předmětem zájmu ani přezkumu.
[19] Žaloba na zrušení územního rozhodnutí byla podána v roce 2012 a do 22. 4. 2015
byl městský soud nečinný. Jelikož platnost územního rozhodnutí je dva roky, kdyby začal žadatel
podle pravomocného rozhodnutí stavět, rozsudek městského soudu by se stal nepotřebným.
[20] Osoba zúčastněná na řízení I) ve vyjádření ze dne 16. 6. 2015 ke kasační stížnosti uvedla,
že kasační stížnost není důvodná a napadený rozsudek městského soudu je věcně správný.
[21] Žalovaný ve vyjádření ze dne 6. 8. 2015 rovněž podotkl, že stěžovatel v kasační stížnosti
pouze opakuje svoje námitky z předchozích řízení. Žalovaný se domnívá, že napadený rozsudek
městského soudu není nezákonný, neboť posouzení občanskoprávních námitek v rozhodnutí
správních orgánů a městského soud je správné a v souladu s §89 odst. 5 stavebního zákona,
ve znění před novelou v roce 2012.
[22] Stěžovatel v replice ze dne 24. 8. 2015 k vyjádření žalovaného uvedl, že obě protistrany
vychází z možnosti stavebního úřadu rozhodnout o umístění stavby bez posouzení, jak tato
stavba zhodnocuje okolní nemovitosti. Žalobci podali rovněž i občanskoprávní žalobu,
v níž se domáhají „zrušení rozhodnutí pro znehodnocení stávajících nemovitostí“. Ačkoli neproběhlo ještě
žádné jednání, žalobci jsou připraveni navrhnout důkaz znaleckým posudkem ohledně svých
stávajících nemovitostí. Z pohledu na vizualizovanou plánovanou stavbu je zřejmé zastínění
a ztráta soukromí v sousedních zahradách, což se projeví ve znaleckém ocenění nemovitostí
žalobců. Výklad §89 odst. 5 stavebního zákona žalovaným a Městským soudem porušil ústavní
ochranu vlastnického práva. Úsudek stavebního odboru nelze použít v případě, kdy přesahuje
rozsah jeho působnosti. Pokud stavba převyšuje okolní zástavbu výškou a objemem vyplňuje
prostor téměř k hranicím sousedních pozemků, je povinností žalovaného takovou stavbu
ze zákona regulovat, aniž by byl vázán námitkami účastníků řízení. Pokud tyto námitky žalobci
vznesli, byl žalovaný povinen je předat k rozhodnutí civilnímu soudu. Skutečnost, že tuto žalobu
museli podat žalobci, potvrzuje jen veřejně známé informace o neprofesionálním jednání
pracovníků stavebního úřadu.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[23] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[24] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti. Námitky uplatněné stěžovatelem lze podřadit důvodu nesprávného
posouzení právní otázky městským soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[25] Kasační stížnost není důvodná.
[26] Stěžovatel předně namítá, že městský soud nesprávně vyložil §89 odst. 5 stavebního
zákona ve vztahu k občanskoprávním námitkám stěžovatele. Stavební úřad měl ohledně
občanskoprávních námitek týkajících se výšky a hmotnosti předmětné stavby, zastínění okolních
pozemků a rušení pohody bydlení postupovat dle §57 ve spojení s §64 odst. 1 písm. c)
správního řádu, tj. přerušit řízení do doby rozhodnutí civilního soudu.
[27] Podle §89 odst. 5 stavebního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (nyní
v modifikovaném znění viz §89 odst. 6 stavebního zákona), „[o] námitce, o které nedošlo k dohodě
mezi účastníky řízení, stavební úřad rozhodne na základě obecných požadavků na výstavbu, obecných požadavků
na využití území, závazných stanovisek dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka
nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad
si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu
vlastnických práv“.
[28] Nejvyšší správní soud k námitce uvádí, že pravomoc stavebního úřadu k posuzování
občanskoprávních námitek je dána §89 odst. 5 větou druhou stavebního zákona. Z dikce
samotného ustanovení vyplývá, že stavební úřad se snaží zajistit o námitkách předně dohodu
mezi účastníky řízení a teprve druhotně rozhodne o námitce sám. Specifický postup předvídá
stavební zákon u námitky týkající se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv.
[29] Otázkou rozdělení pravomoci mezi správními orgány a civilními soudy při řešení
občanskoprávních námitek v kontextu stavebního zákona se zabýval zvláštní senát zřízený podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, v usnesení ze dne
27. 7. 2011, č. j. Konf 10/2011 - 7 (toto usnesení i všechna dále citovaná rozhodnutí správních
soudů jsou dostupná na: www.nssoud.cz). Prvně odkázal na předchozí právní úpravu totožného
institutu v §137 starého zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, podle
níž bylo možné rozdělit občanskoprávní námitky do dvou skupin: „Do první náleží námitky, které
překračují pravomoc stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy, typicky jde o námitky
zpochybňující vlastnické právo, jeho rozsah, námitky vydržení či existence věcného břemene; stavební úřad
zde má pouze povinnost pokusit se o dosažení dohody mezi stranami sporu, která by předešla soudnímu řízení.
Pokud k dohodě nedojde, má stavební úřad pravomoc učinit si o námitce úsudek sám. Pokud by však námitka
v případě její oprávněnosti znemožnila uskutečnit požadované opatření, nebo ho umožnila jen v jiné míře či formě,
je stavební úřad povinen odkázat příslušného účastníka řízení (namítatele) na soud a stavební či jiné řízení
přerušit, o těchto námitkách může s konečnou platností rozhodnout pouze soud. Druhou skupinou námitek
jsou takové, které nepřekračují pravomoc stavebního úřadu, a ten je proto povinen o nich rozhodnout; typicky
se jedná o námitky směřující proti přepokládané hlučnosti, prašnosti, zastínění, odstupu stavby apod.
(tj. námitky budoucích imisí), stavební úřad je povinen o nich rozhodnout na základě právní úpravy - stavebního
zákona, jeho prováděcích předpisů či jiných obecně závazných předpisů“. Následně zvláštní senát
konstatoval, že stejné závěry platí i pro §114 stavebního zákona z roku 2006. Jelikož §114
odst. 3 je obsahově identický s §89 odst. 5 stavebního zákona, jsou uvedené závěry platné
i pro nyní posuzovaný případ. Pro větší názornost odkazuje zdejší soud i na svůj rozsudek ze dne
23. 4. 2008, č. j. 9 As 61/2007 - 52, č. 1602/2008 Sb. NSS, který je v otázce vymezení druhů
občanskoprávních námitek rovněž aplikovatelný i za nové právní úpravy.
[30] Z uvedeného vyplývá, že námitky vznesené v územním řízení, které se týkají například
budoucího zhoršení tzv. „pohody bydlení“, orientace, výšky a hmoty budovy, vzdálenosti
k sousední nemovitosti, zastínění, tvrzeného „přelidnění“, zhoršeného výhledu či snížení ceny
okolních nemovitostí byl stavební úřad oprávněn posoudit. Informace o podané civilní žalobě
nebyla proto v řízení před správními orgány či městským soudem s ohledem na druh námitek,
které žalobci vznášeli, podstatná. Kasační námitka proto není důvodná.
[31] Pokud se týká samotného posouzení přípustnosti umisťované stavby, Nejvyšší
správní soud se zcela ztotožnil s hodnocením této námitky městským soudem v napadeném
rozsudku. Jak zdůraznil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78 (č. 2162/2011 Sb. NSS; zvýraznění doplněno): „[M]íra
precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane.
Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat
jej.“ Vzhledem k tomu, že zásah do svých práv v důsledku umístění předmětné stavby v žalobě
žalobci vylíčili pouze na zcela obecné úrovni (stavba má být neúměrně vysoká, hřmotná,
zastiňující, narušující soukromí, snižující hodnotu sousedních nemovitostí, způsobující
přelidnění), pak postačí obecnější způsob vypořádání takové námitky soudem. Již v minulosti
bylo judikováno, že „požadavky na pohodu bydlení nelze absolutizovat a že určité zatížení okolí způsobuje
každá stavba, přičemž po vlastnících okolních staveb je spravedlivé požadovat, aby takovéto zatížení snášeli, je-li
přiměřené poměrům. Ostatně i normy soukromoprávní operují v právu imisí s pojmem zatížení ‘nad míru
přiměřenou poměrům‘ (§5 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 - 116,
č. 850/2006 Sb. NSS). Proto určité zhoršení komfortu vlastníků okolních nemovitostí nemůže
samo o sobě vést k závěru o nepřípustnosti umisťovaného záměru, muselo by se jednat
o zhoršení kvalifikované, které by muselo být žalobci v žalobě dostatečně konkrétním způsobem
tvrzeno a namítáno. Protože tomu tak nebylo, nelze nic vytknout závěru městského soudu,
že předmětná stavba svými rozměry, zejména výškou nevybočuje podstatně z okolní zástavby,
byť je pravdou, že sousední domy mají střechu sedlovou, zatímco předmětná stavba má střechu
rovnou, což jí opticky při pohledu z ulice zvýrazňuje. Na severovýchodní straně (odlehlé od ulice
Zenklova) nadzemní podlaží předmětné stavby ustupují, čímž je rovněž obtěžování sousedů
zmírněno. Lze též souhlasit s názorem městského soudu, že v husté zástavbě hlavního
města je nutné se smířit s tím, že míra soukromí bude nižší, než je obvyklé např. na venkově,
a že i určitá „přelidněnost“ je metropoli vlastní.
[32] Stěžovatel dále brojí proti nerovnému přístupu městského soudu při přezkumu
napadeného územního rozhodnutí, neboť žalobu podal v roce 2012 a do 22. 4. 2015 byl městský
soud nečinný. Platnost územního rozhodnutí je 2 roky. Pokud by osoba zúčastněná na řízení I)
začala stavět podle pravomocného územního rozhodnutí, případný rozsudek městského soudu
o zrušení rozhodnutí žalovaného by se stal nepotřebným bez ohledu na přiměřenost stavby.
[33] Podle §56 odst. 1 s. ř. s. „[s]oud projednává a rozhoduje věci podle pořadí, v jakém k němu došly;
to neplatí, jsou-li u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání a rozhodování věci“.
[34] Nejvyšší správní soud prvně předestírá, že správní soudy jsou v otázce, v jakém pořadí
budou rozhodovat napadlé případy, vázány zákonem (§56 odst. 1 s. ř. s.), který jim umožňuje
předřadit pouze typově určené případy nebo věci, v nichž jsou dány závažné důvody pro jejich
přednostní projednání. Přezkum územního rozhodnutí přitom mezi tyto případy nepatří
(§56 odst. 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ze spisu městského soudu zjistil, že stěžovatel sice
navrhl přiznání odkladného účinku žalobě, ale v návrhu neuvedl bližší tvrzení, ze kterých by mohl
městský soud ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. dovodit hrozící vážnou újmu žalobcům. Městskému
soudu proto nezbylo nic jiného, než že návrh na přiznání odkladného účinku žalobě usnesením
ze dne 8. 2. 2012, č. j. 9 A 6/2012 - 16, zamítl. Ačkoli tedy délka řízení před Městským soudem
v Praze (více než tři roky) se jeví jako dosti dlouhá, Nejvyššímu správnímu soudu je známo,
že Městský soud v Praze rozhoduje v podobných lhůtách i v jiných věcech, nejedná
se tak o mimořádný případ, který by poškozoval pouze stěžovatele. Nejvyšší správní soud
připomíná, že pokud by se stěžovatel cítil poškozen nepřiměřenou délkou řízení, mohl uplatnit
návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech a soudcích. Pokud by pak stěžovateli vznikla v důsledku nezákonných průtahů
v soudním řízení škoda (aniž by Nejvyšší správní soud jakkoli hodnotil, zda se v posuzovaném
řízení jednalo o takové průtahy), pak by stěžovatel měl možnost uplatnit nárok na náhradu škody
podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ve vztahu k nyní posuzované kasační
stížnosti je však taková námitka irelevantní, neboť i kdyby městský soud porušil právo stěžovatele
na rozhodnutí v rozumné době, nemohlo by takové pochybení být nijak zhojeno případným
kasačním zásahem Nejvyššího správního soudu.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[35] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. Proto ji zdejší soud zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[36] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s. Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovanému potom zdejší soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, protože konstantní judikatura zpravidla neumožňuje přiznat náhradu nákladů řízení
správním orgánům, pokud nepřesahuje rámec běžné úřední činnosti (například rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014 - 20, ze dne 7. 1. 2015,
č. j. 1 Afs 225/2014 - 31, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47).
[37] Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení (srov. §60 odst. 5
s. ř. s.). Soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil a neshledal ani žádnou
okolnost hodnou zvláštního zřetele, která by přiznání náhrady nákladů těmto osobám
odůvodňovala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu