ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.142.2015:28
sp. zn. 4 As 142/2015 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: T. V., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka
v Pardubicích ze dne 27. 5. 2015, č. j. 52 A 54/2014 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 5 . 2014, č. j. KrÚ 30618/2014/ODSH/14,
sp. zn. SpKrÚ 18417/2014/ODSH/14, zamítl jako opožděné odvolání žalobce proti rozhodnutí
Magistrátu města Pardubic (dále též „správní orgán prvního stupně”) ze dne 24. 7. 2013,
č. j. OSA/P-347/13-D/42, kterým byl žalobce uznán vinným tím, že dne 28. 2. 2013 v 10:10
hodin jakožto řidič motorového vozidla Škoda Octavia, RZ: X v ul. Karla IV. v Pardubicích při
řízení tohoto vozidla držel v ruce mobilní telefon a telefonoval, tedy v provozu na pozemních
komunikacích při řízení vozidla v rozporu s §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu) držel v ruce telefonní přístroj, čímž spáchal přestupek podle §125c odst. 1 písm. f) bod
1 téhož zákona. Správní orgán prvního stupně za tento přestupek žalobci podle §11 a §12
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a §125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu
uložil pokutu ve výši 2.000 Kč a dále mu podle §79 odst. 1 zákona o přestupcích a vyhlášky č.
231/1996 Sb. uložil povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně bylo zástupci žalobce panu R. K. (který jej zastupoval na základě plné moci ze
dne 15. 4. 2013 doručené správnímu orgánu prvního stupně dne 26. 4. 2013 prostřednictvím e-
mailu se zaručeným elektronickým podpisem) doručeno dne 12. 8. 2013. Žalobce však podal
odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně až dne 10. 2. 2014. K tvrzení
žalobce, že mu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebylo nikdy doručeno, žalovaný
uvedl, že správní orgán prvního stupně postupoval správně, když své rozhodnutí v souladu s §34
odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, doručoval pouze zástupci žalobce, neboť předmětná
plná moc odpovídá zákonu a byla doručena zákonným způsobem.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž uvedl, že se o existenci
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dozvěděl, až z dopisu správního orgánu prvního
stupně, po jehož doručení ze spisové dokumentace zjistil, že rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně bylo doručeno taktéž panu R. K.. Žalobce však plnou moc, která je založena ve
spise, nikdy nepodepsal, ani o její existenci nevěděl. Podle žalobce je plná moc falzifikát, což
potvrzuje také fakt, že se jedná o prostou kopii. Žalobce poukázal na §22 odst. 3 zákona č.
300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů a vytknul
správnímu orgánu prvního stupně pochybení spočívající v tom, že si nevyžádal originál plné
moci. Kdyby totiž správní orgán požádal o dodání originálu nebo autorizované konverze plné
moci, R. K. by ji nedoložil. Správní orgán prvního stupně proto neměl přihlížet k plné moci,
kterou žalobce nikdy nepodepsal, a pochybil při doručování svého rozhodnutí, neboť
jej nedoručil žalobci. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů zrušil.
[4] Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 52 A 54/2014 – 40,
a rozhodl dále, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo
nepřiznává. Krajský soud konstatoval, že správní řád na žádném místě nestanoví povinnost,
aby písemná plná moc byla správnímu orgánu předložena v originálu nebo v ověřené kopii,
ani nespojuje účinky zastoupení teprve s předložením plné moci v originálu, jak se žalobce mylně
domnívá. Plná moc je jednostranným prohlášením zmocnitele především o rozsahu zmocnění
a osobě, která byla zmocněna a dokládá, že se účastník správního řízení dohodl na svém
zastoupení s jinou osobou (zmocněncem) a že mezi zmocněncem a zmocnitelem byla o tomto
zastoupení uzavřena smlouva. Správní řád však účinky jednání k zastoupení nespojuje s plnou
mocí v originálu či ověřené kopii, jak již vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne ze dne
17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 - 26. Absence originálu plné moci ve správním řízení proto
nepředstavuje vadu řízení, pro kterou by bylo neúčinné nejen právní jednání učiněné
zmocněncem, ale také doručování písemností ze strany správních orgánů tomuto zmocněnci.
Teprve vyvstanou-li pochybnosti, zda předložená kopie plné moci skutečně prokazuje oprávnění
zmocněnce jednat za účastníka, je na místě, aby správní orgán vyzval k doložení jejího originálu.
Poukaz žalobce na elektronickou konverzi dokumentů není relevantní, neboť §22 zákona
č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, je použitelný
na případy, kdy je třeba předložit správním orgánům či jakékoli třetí osobě příslušnou listinu
v originálu nebo v ověřené kopii; v projednávaném případu tomu tak však není, neboť
zde taková potřeba nevyvstala a k nastoupení účinku zastoupení byla dostatečná listina (plná
moc) v kopii prosté. Tvrzení žalobce, že tato plná moc je falzifikátem, označil krajský soud
za účelové. Správní orgán neměl důvod o plné moci pochybovat, když zástupce žalobce
po zaslání této plné moci elektronickou cestou se zaručeným elektronickým podpisem nesdělil
správnímu orgánu, že by zastoupení nemělo žádné účinky, přičemž navíc za žalobce činil úkony
v době po předložení této plné moci. Pokud skutečně mezi žalobcem a jeho zmocněncem vznikly
nějaké neshody, jedná se o soukromoprávní vztah mezi žalobcem a jeho zmocněncem, který
nemůže mít vliv na právní účinky plné moci předložené správnímu orgánu. O účelovosti
zmíněného tvrzení nelze podle krajského soudu pochybovat také s ohledem na krajskému
soudu z úřední činnosti známou rozsáhlou obstrukční a účelovou činnost nejen tohoto zástupce,
ale i jiných zástupců v řadě dalších přestupkových věcí, ve kterých sepisuje žaloby v záhlaví
tohoto rozsudku uvedený advokát.
[5] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích podal
žalobce (dále též „stěžovatel”) včas kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., v níž vyjádřil přesvědčení, že kasační stížností napadený rozsudek je nezákonný. Stěžovatel
konstatoval, že pokud krajský soud dospěl k názoru, že odvolání proti rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně bylo podáno opožděně, pak na takové odvolání nemůže být pohlíženo
jako na řádně uplatněný opravný prostředek. V případě nevyčerpání řádných opravných
prostředků soud usnesením žalobu odmítne podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel dále
uvedl, že R. K. ke svému zastupování nikdy nezmocnil, a vyjádřil přesvědčení, že subjektivní
lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně počala běžet teprve
dne 30. 1. 2014, kdy bylo žalobci od správního orgánu prvního stupně doručeno upozornění na
nedoplatek, ke kterému byla přiložena první strana rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Odvolání podané žalobcem dne 10. 2. 2014 tak bylo podáno včas. K argumentaci krajského
soudu, že stěžovatel proti zastoupení R. K. nic nenamítal, stěžovatel uvedl, že neměl jak seznat,
že by měl být R. K. zastoupen. K závěru krajského soudu, že neprokázal, že předložená plná moc
byla falzifikátem, stěžovatel uvedl, že nemá jak prokázat případnou falzifikaci plné moci.
Stěžovatel si falzifikaci plné moci vysvětluje tak, že R. K. zkopíroval podpis stěžovatele z jiné
listiny.
[6] K poukazu krajského soudu na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z které vyplývá,
že nejsou-li pochybnosti o existenci zmocnění, postačí k jeho prokázání kopie plné moci,
stěžovatel uvedl, že v posuzované věci o existenci zmocnění pochybnosti existovaly, neboť
z odvolání stěžovatele vyplývalo, že o zastoupení nevěděl. Zástupce stěžovatele navíc byl pasivní,
nereflektoval rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a nevyvinul ani žádnou jinou aktivitu
k obhajobě stěžovatele. Podle stěžovatele krajský soud nemůže popírat jeho právo na oznámení
rozhodnutí, což však krajský soud učinil, když konstatoval, že není podstatné, zda stěžovatel
plnou moc podepsal, nebo zda jde o falzifikát, neboť i falzifikát postačuje k prokázání zmocnění.
Krajský soud tedy nezpochybnil žalobní tvrzení stěžovatele, že žalobce plnou moc R. K nikdy
nepodepsal, avšak dospěl k závěru, že tyto skutečnosti jsou soukromoprávní věcí stěžovatele.
Podle stěžovatele jsou v posuzované věci přiléhavé závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 29. 7. 2005, č. j. 5 Afs 155/2004 – 82. Stěžovatel uzavřel, že jím podané
odvolání bylo včasné, neboť doručení rozhodnutí R. K. nemohlo být právně účinné. Stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil,
věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost uhradit stěžovateli náhradu nákladů
řízení.
[7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry krajského soudu,
setrval na svém právním názoru vyjádřeném v odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[9] Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda stěžovatel podal odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně včas, s čímž souvisí argumentace stěžovatele zpochybňující jeho zastoupení ve správním
řízení (plnou moc, jíž jeho zástupce R. K. prokázal své oprávnění zastupovat stěžovatele).
[12] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel si dne 4. 4. 2013
převzal předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 25. 4. 2013 v 9:00 hod. Z protokolu
o ústním jednání vyplývá, že R. K v den ústního jednání v 8:45 hod telefonicky správnímu orgánu
prvního stupně sdělil, že zastupuje stěžovatele, ale že mu není dobře a půjde k lékaři. Téhož dne
se R. K. správnímu orgánu e-mailem podepsaným uznávaným elektronickým podpisem omluvil
z účasti na ústním jednání. V příloze tohoto e-mailu zaslal plnou moc k zastupování stěžovatele a
lékařskou zprávu vystavenou MUDr. A. J., dle které se k tomuto lékaři R. K. dne 25. 4. 2013
dostavil z důvodu střevní infekce a byl mu doporučen Iberogast, klidový režim a dietní strava.
Správní orgán prvního stupně následně uvedenému zástupci stěžovatele doručil poučení
účastníka řízení před vydáním rozhodnutí dle §36 odst. 3 správního řádu a poté i své rozhodnutí
o přestupku stěžovatele ze dne 24. 7. 2013, proti kterému stěžovatel dne 10. 2. 2014 podal
odvolání.
[13] V plné moci ze dne 15. 4. 2013 (jedná se o prostou kopii), kterou zástupce stěžovatele
přiložil k výše již zmíněnému e-mailu ze dne 25. 4. 2013, je uvedeno, že stěžovatel zplnomocňuje
pana R. K, LL. M., nar. X, trvale bytem P. 1954, P., k zastupování ve správním řízení ve věci
podezření ze spáchání přestupku vedeném pod spisovou značkou OSA/P-347/13-D/8. Plná
moc byla udělena pro zastupování v plném rozsahu, tj. před správními orgány i soudem, včetně
doručování písemností ve všech stupních řízení. Plná moc je stěžovatelem podepsána.
[14] Otázkou náležitostí plné moci udělené třetí osobě k zastupování účastníka správního
řízení třetí osobě a tím, zda je nutné, aby plná moc byla správnímu orgánu předložena v originálu
či ověřené kopii, nebo postačí plná moc v kopii prosté, se Nejvyšší správní soud zabýval
v rozsudku ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 - 27, v němž vyslovil, že „správní řád ve svém
§33 odst. 1 umožňuje zastoupení účastníka správního řízení zvoleným zmocněncem na základě plné moci, kterou
lze učinit buď ve formě písemné, nebo může být udělena ústně do protokolu. Správní řád však na žádném místě
nestanoví povinnost, aby písemná plná moc byla správnímu orgánu předložena v originálu, nebo ověřené kopii
ani nespojuje účinky zastoupení teprve s předložením plné moci v originálu, jak se mylně žalobce domnívá. Plná
moc (nebo také průkaz plné moci) je jednostranným prohlášením zmocnitele (účastníka správního řízení)
především o rozsahu zmocnění a osobě, která byla zmocněna a dokládá, že se účastník správního řízení dohodl
na svém zastoupení s jinou osobou (zmocněncem) a že mezi zmocněncem a zmocnitelem byla o tomto zastoupení
uzavřena smlouva (ať již ústní či písemná). Ta má soukromoprávní povahu, typicky se jedná o smlouvu příkazní.
Obsahem průkazu plné moci musí být konkrétní rozsah zmocnění (srovnej §33 odst. 2 správního řádu), uvedení
osoby, která je k zastupování účastníka zmocněna, podpis zmocnitele a je také třeba, aby plná moc obsahovala
datum, není-li její časové omezení vyjádřeno ve vlastním textu, aby bylo zřejmé, od kterého konkrétního okamžiku
je zmocněnec oprávněn úkony za zastoupeného činit.“ Veškeré uvedené náležitosti předložená kopie plné
moci udělené dne 15. 4. 2013 stěžovatelem zmocněnci R. K. obsahuje. Jedná se tedy o řádnou
plnou moc, s jejímž předložením správní řád spojuje příslušné účinky (srovnej zejména §34
správního řádu). Dále je třeba uvést, že plná moc byla správnímu orgánu doručena e-mailem
podepsaným uznávaným elektronickým podpisem, tj. řádným podáním, se kterým jsou spojeny
právní účinky (§37 odst. 4 správního řádu).
[15] Správní orgán prvního stupně tedy nepochybil, když z předmětné plné moci vycházel
a v souladu s §34 odst. 2 správního řádu doručoval písemnosti zástupci stěžovatele. Z doručenky
založené ve správním spisu vyplývá, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo
zástupci stěžovatele doručeno prostřednictvím fikce doručení dne 12. 8. 2013, neboť zásilka
obsahující toto rozhodnutí byla připravena k vyzvednutí dne 31. 7. 2013 (§23 odst. 1, §24 odst. 1
ve spojení s §40 odst. 1 písm. c) správního řádu). Dne 13. 8. 2013 pak byla zásilka obsahující
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vhozena do poštovní schránky zástupce
stěžovatele. Stěžovatel podal odvolání až dne 10. 2. 2014, tj. po uplynutí patnáctidenní odvolací
lhůty stanovené v §83 odst. 1 správního řádu. S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní
soud plně ztotožňuje se závěrem žalovaného a krajského soudu, že odvolání bylo podáno
opožděně.
[16] Ohledně tvrzení stěžovatele, že R. K. ke svému zastupování nikdy nezmocnil a neměl jak
seznat, že by měl být tímto zástupcem zastoupen, Nejvyšší správní soud přihlédl k tomu, že
stěžovatel již dne 4. 4. 2013 osobně převzal zásilku obsahující sdělení o zahájení správního řízení
a předvolání obviněného k ústnímu jednání na den 25. 4. 2013, v němž byl mimo jiné poučen, že
nedostaví-li si bez náležité omluvy či důležitého důvodu, může být věc projednána v jeho
nepřítomnosti, přičemž projednáním věci se podle §74 zákona o přestupcích rozumí nejen její
projednání při ústním jednání ale též rozhodnutí o ní. Pokud by stěžovatel nebyl zastoupen, pak
by se patrně ve správním řízení sám hájil, uplatňoval svá práva a zajímal se o jeho průběh.
Stěžovatel sice mohl zvolit naprosto pasivní přístup, tj. k ústnímu jednání se nedostavit
a neomluvit se z něj, pak mu ale muselo být jasné, že nejpozději v horizontu několika týdnů
po nařízeném termínu ústního jednání bude vydáno rozhodnutí. V žádném případě nemohl
předpokládat, že rozhodnutí bude vydáno několik měsíců po nařízeném termínu ústního jednání.
Stěžovatel však nijak nezjišťoval, zda již rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo
vydáno. Stěžovatel se tudíž navzdory svému tvrzení, že o zastoupení nevěděl, v průběhu
správního řízení do značné míry choval tak, jako kdyby zastoupen byl.
[17] Důvěryhodně nepůsobí ani tvrzení stěžovatele, dle kterého R. K. zkopíroval podpis
stěžovatele z jiné listiny, a jím předložená plná moc tak byla falzifikát. R. K. totiž v průběhu
správního řízení zaslal e-mailem správnímu orgánu prvního stupně dne 25. 4. 2012 ještě jednu
omluvu, k níž přiložil plnou moc udělenou mu M. Č. v jiném řízení o přestupku, která je
obsahově a formálně totožná s plnou mocí, kterou R. K. předložil v posuzované věci. Nejvyšší
správní soud považuje prakticky za vyloučené, aby se pan R. K. bez součinnosti stěžovatele
dozvěděl údaje uvedené v dotyčné plné moci a omluvě (jméno a příjmení stěžovatele, spisovou
značku přestupkového řízení, termín nařízeného ústního jednání, podobu podpisu stěžovatele).
Takovýto postup (zastupování jiné osoby bez udělení plné moci) R. K. navíc nedává žádný smysl.
Dále je třeba uvést, že stěžovatel žádným způsobem nedoložil a neprokázal své tvrzení uvedené
v žalobě, že občanskému sdružení Řešíme pokuty, o.s., jehož je pan K. členem, poskytl
podepsaný souhlas se zpracováním osobních údajů. S přihlédnutím k výše uvedenému má
Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud za to, že uvedené tvrzení stěžovatele je účelové.
[18] Za situace, kdy se tvrzení stěžovatele ohledně neexistence zastoupení jeví jako
nedůvěryhodné a účelové, se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil se závěrem krajského soudu,
že případný nedostatek komunikace mezi stěžovatelem a jeho zástupcem, respektive
neinformování stěžovatele zmocněncem o doručení plné moci a odpovědnost zmocněnce
za takové jednání, je otázkou soukromoprávní povahy, která je z hlediska řízení před správními
orgány a přezkumu jejich rozhodnutí správními soudy zcela irelevantní. Nezbývá tak než znovu
konstatovat, že správní orgány nepochybily, když vycházely z předložené plné moci, a považovaly
doručení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zmocněnci stěžovatele za účinné. Na výše
uvedeném nemění nic ani poukaz stěžovatele na skutečnost, že jeho zástupce byl pasivní,
nereflektoval rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a nevyvinul ani žádnou jinou aktivitu
k obhajobě stěžovatele. Pasivita zástupce totiž v žádném případě nedokládá neexistenci
zastoupení. Mimoto je zřejmé, že R. K. se správním orgánem prvního stupně opakovaně
korespondoval, nelze proto souhlasit s tím, že by byl v řízení zcela pasivní.
[19] Stěžovatel v kasační stížnosti konstatoval, že pokud krajský soud dospěl k názoru,
že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo podáno opožděně,
pak na takové odvolání nemůže být pohlíženo jako na řádně uplatněný opravný prostředek,
přičemž v případě nevyčerpání řádných opravných prostředků soud usnesením žalobu odmítne
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pro případ, že stěžovatel touto argumentací míní zpochybnit
správnost procesního postupu krajského soudu, který ve věci rozhodl rozsudkem, Nejvyšší
správní soud uvádí, že stěžovateli není možné přisvědčit, neboť rozhodnutí o zamítnutí odvolání
pro jeho opožděnost podle §92 správního řádu samostatným rozhodnutím, které lze napadnout
žalobou podle §65 s. ř. s. Správnost posouzení včasnosti podání opravného prostředku
žalovaným správním orgánem totiž může být předmětem soudního přezkumu. Krajský soud
proto postupoval správně, pokud žalobu projednal a rozsudkem zamítl.
[20] Stěžovatel dále poukázal na rozsudek ze dne 29. 7. 2005, č. j. 5 Afs 155/2004 – 82,
v němž zdejší soud mimo jiné judikoval, že „bylo-li z jednání a úkonů daňového subjektu v průběhu
daňové kontroly zřejmé, že jednoznačně projevil svoji vůli být v řízení nadále zastupován novým zmocněncem,
a činil-li veškeré faktické úkony pouze tento zástupce a daňový subjekt sám přitom žádný z těchto úkonů
nezpochybnil, nelze se dovolávat neúčinnosti zastoupení ani samotných úkonů“. Nejvyšší správní soud
k tomu odkazuje na výše již uvedené závěry o účelovosti, nedůvěryhodnosti a nepodloženosti
tvrzení stěžovatele zpochybňující existenci zastoupení. Lze proto konstatovat, že rozsudek
krajského soudu není nijak v rozporu s citovaným judikátem Nejvyššího správního soudu.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[21] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[22] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu