ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.169.2015:34
sp. zn. 4 As 169/2015 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně:
MONTSTAV CZ s. r. o., IČ 45348821, se sídlem Bergmannova 537, Dolní Rychnov,
zast. Mgr. et Mgr. Janem Jungem, advokátem, se sídlem Vladislavova 1747/16, Praha 1,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2015,
č. j. 57 Af 19/2014 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Specializovaný finanční úřad, oddělení cenové kontroly v Plzni (dále jen „prvoinstanční
orgán“), rozhodnutím ze dne 13. 12. 2013, č. j. 503031/13/4000-02300-402110, vyslovil,
že se žalobkyně dopustila správního deliktu „[…] ve smyslu ustanovení §16 odst. 3 písm. b) zákona
č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, tím, že v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012
porušila ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, kdy jako
prodávající zneužila svého výhodnějšího hospodářského postavení vůči kupujícímu (odběrateli), neboť uplatnila vůči
kupujícímu za službu - užívání sběrného kanalizačního systému MONTSTAV CZ za odvádění již vyčištěné
odpadní vody cenu vyšší než obvyklou, určenou kalkulačním propočtem ekonomicky oprávněných nákladů
a přiměřeného zisku.“ Za uvedené jednání prvoinstanční orgán uložil žalobkyni pokutu ve výši
70.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000 Kč.
V odůvodnění rozhodnutí prvoinstanční orgán nejprve popsal průběh správního řízení,
které bylo zahájeno na základě kontrolních zjištění zanesených v protokolu ze dne 24. 10. 2013,
č. j. 464986/13/4000-02300-401821, ke kontrole zaměřené na dodržování §20 odst. 3 zákona
o cenách, to znamená na zjišťování případného zneužití hospodářského postavení při sjednávání
cen služeb s odběrateli pro účely užívání sběrného kanalizačního systému v majetku žalobkyně.
Prvoinstanční orgán uvedl, že se zaměřil na zjištění hospodářského postavení žalobkyně, nalezení
ceny téhož nebo srovnatelného zboží na trhu a určení obvyklé ceny kontrolovaného zboží.
K hospodářskému postavení žalobkyně prvoinstanční orgán uvedl, že sběrný kanalizační systém
umístěný v jejím areálu je v současnosti provozován ve zlomku původní kapacity a jeho funkce
při poskytování služeb není z hlediska vodoprávně-technického jednoznačně definovatelná.
Vzhledem k této skutečnosti prvoinstanční orgán dovodil, že nelze oslovit vodoprávní úřady
v jiných krajích s žádostí o identifikaci poskytovatelů porovnatelných služeb. Jako příslušný
trh proto vymezil území Karlovarského kraje a posoudil, zda žalobkyně byla vystavena
cenové soutěži, zda skutečně zaujímala výhodnější hospodářské postavení při sjednávání cen
a zda jí postavení na trhu poskytovalo možnost zneužít výhodnějšího hospodářského postavení
při sjednávání cen. Tyto otázky prvoinstanční orgán zkoumal z hlediska věcného, územního
a časového. Konstatoval, že z věcného hlediska došlo k omezení konkurenčního prostředí.
Z územního hlediska neměli odběratelé poskytované služby za stávajícího propojení kanalizační
sítě možnost volby jiného dodavatele. Z časového hlediska prvoinstanční orgán přihlédl
ke skutečnosti, že žalobkyně uzavírala s odběrateli smlouvy na dobu neurčitou, které však
lze oboustranně vypovědět. Ze všech posuzovaných skutečností prvoinstanční orgán dovodil,
že za daného stavu žalobkyně měla na relevantním trhu výhodnější postavení vůči odběratelům
a toto postavení jí umožnilo chovat se do značné míry nezávisle na soutěžitelích. K nalezení ceny
téže nebo srovnatelné služby na trhu prvoinstanční orgán provedl šetření u čtyř provozovatelů
kanalizačních sítí v rámci Karlovarského kraje. Vzhledem k odlišnosti podmínek, za kterých
šetřené společnosti poskytují své služby, však pro službu poskytovanou žalobkyní nebylo možné
stanovit obvyklou cenu. Prvoinstanční orgán proto musel zvolit náhradní postup předvídaný
v §2 odst. 6 zákona o cenách, tj. kalkulační propočet ekonomicky oprávněných nákladů
a přiměřeného zisku, který v odůvodnění podrobněji popsal. Na základě zjištěných skutečností
dovodil, že v případě dvou odběratelů nedošlo ke zneužití výhodnějšího hospodářského
postavení žalobkyně a tím k získání nepřiměřeného majetkového prospěchu. V případě třetího
odběratele však k tomuto zneužití došlo, přičemž nepřiměřený majetkový prospěch žalobkyně
činil 66.246 Kč. Prvoinstanční orgán v závěru odůvodnění konstatoval, že při ukládání pokuty
přihlédl k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, následkům,
okolnostem a vyčíslitelnému poškození odběratele. Prvoinstanční orgán rovněž zohlednil,
že se ze strany žalobkyně jednalo o opakované porušení cenových předpisů.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 3. 2014, č. j. 5747/14/5000-26000-711414, zamítl
odvolání proti uvedenému rozhodnutí prvoinstančního orgánu. V odůvodnění rozhodnutí
o odvolání žalovaný popsal průběh celého řízení a vyjádřil se k jednotlivým odvolacím námitkám.
Odmítl, že by se prvoinstanční orgán snažil urychleně uzavřít celé řízení, aniž by přitom dbal práv
žalobkyně. K námitce, že prvoinstanční orgán nevyřídil všechna podání žalobkyně před vydáním
rozhodnutí ve věci samé, žalovaný uvedl, že správní řízení není bezprostředně propojeno
s vyřizováním stížností. Proto bylo možné vyhodnotit relevantní důkazy, vydat rozhodnutí
a uložit pokutu nezávisle na podané stížnosti a odvolání proti usnesení o prodloužení lhůty
k vyjádření k podkladům rozhodnutí. Žalovaný přisvědčil žalobkyni, že prvoinstanční orgán mohl
některé body rozhodnutí rozvést podrobněji, nicméně shledal, že rozhodnutí je v souladu
se zásadou materiální pravdy. Argumentaci prvoinstančního orgánu tedy označil za dostačující.
Dále vysvětlil, že závěr o okrajovém postavení žalobkyně na příslušném trhu v rámci
Karlovarského kraje vychází z množství odběratelů služby a velikosti sběrného kanalizačního
systému. Žalovaný potvrdil, že odběratelé mají možnost volby jiného dodavatele, nicméně
s ohledem na finanční a časovou náročnost připojení je pro ně primárně výhodnější připojit
se do sběrného kanalizačního systému žalobkyně. Žalovaný v této argumentaci shledal snahu
odvrátit pozornost od merita věci, přičemž zdůraznil, že žalobkyně nebyla vystavena podstatné
cenové soutěži. Žalovaný přisvědčil prvoinstančnímu orgánu, že zanedbatelné postavení
žalobkyně na trhu v rámci Karlovarského kraje se nevylučuje s výhodnějším hospodářským
postavením na trhu v rámci teritoria vymezeného rozsahem a dosahem sběrného kanalizačního
systému vůči jeho odběratelům. Žalovaný konstatoval, že pokud měla žalobkyně pochybnosti
o provedeném šetření u čtyř soutěžitelů vystupujících na trhu provozovatelů kanalizačních sítí,
mohla proti výsledkům kontroly ve stanovené lhůtě podat námitky. Postup prvoinstančního
orgánu označil žalovaný za souladný s §2 odst. 6 zákona o cenách. Žalovaný se zabýval
námitkami proti výpočtu ceny z nabízené služby podle naposledy uvedeného ustanovení a dospěl
ke stejným závěrům jako prvoinstanční orgán. Odmítl přihlédnout k majetkovým poměrům
jednotlivých uživatelů sběrného kanalizačního systému, neboť to není předmětem cenové
kontroly. Vzhledem k tomu, že ceny na trhu sjednávala žalobkyně, nepřisvědčil závěru,
že by byla v hospodářsky nevýhodném postavení. Žalovaný se neztotožnil s tvrzením,
že prvoinstanční rozhodnutí obsahovalo vnitřní rozpory, nevycházelo z celého kontextu
a obsahovalo pouze dílčí závěry. K námitce, že toto rozhodnutí trpí blíže nespecifikovanými
vadami a nepřezkoumatelností žalovaný uvedl, že takové vady neshledal.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 6. 2015, č. j. 57 Af 19/2014 - 63, zrušil
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku soud poukázal
na §2 odst. 3 zákona o cenách, podle kterého prodávající ani kupující nesmí zneužít svého
výhodnějšího hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený majetkový prospěch.
Přitom pojem „výhodnější hospodářské postavení“ vyložil odkazem na §2 odst. 4 téhož zákona,
to znamená, že výhodnější hospodářské postavení má prodávající nebo kupující, který sjednává
ceny na trhu, aniž by byl vystaven podstatné cenové soutěži. Hospodářské postavení
prodávajícího nebo kupujícího se posuzuje zejména podle objemu prodaného nebo nakoupeného
zboží, podílu na daném trhu, hospodářské a finanční síly, právních nebo jiných překážek vstupu
na trh a míry horizontálního i vertikálního propojení s jinými osobami na daném trhu. Krajský
soud konstatoval, že jednou ze základních podmínek postihu za správní delikt podle §16 odst. 3
písm. b) zákona o cenách je, že právnická osoba, nebo podnikatelská fyzická osoba
jako prodávající, nebo kupující v rozporu s §2 odst. 3 zákona o cenách zneužije svého
hospodářského postavení, aniž by přitom byla vystavena podstatné cenové soutěži. V řízení
o správním deliktu proto bylo nezbytné prokázat, že žalobce nebyl vystaven podstatné cenové
soutěži, což je neurčitý právní pojem. Určitým vodítkem k jeho interpretaci přitom podle
krajského soudu může být věta druhá ustanovení §2 odst. 4 zákona o cenách pracující s pojmem
„překážky vstupu na trh“.
Krajský soud poukázal na skutečnost, že žalovaný na deváté straně odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl „[k] bodu 7 Rozhodnutí - odvolací orgán k argumentaci účastníka řízení ve Vyjádření
konstatuje, že odběratelé mají možnost volby jiného dodavatele, nicméně s ohledem na finanční a časovou náročnost
připojení je pro ně primárně výhodnější připojit se do SKS MONTSTAV CZ. Odvolací orgán v tomto
argumentu spatřuje snahu účastníka řízení odvrátit pozornost od merita věci. Je nepochybné, že v předmětném
případě nebyl účastník řízení vystaven podstatné cenové soutěži ve smyslu §2 odst. 4 zákona o cenách,
čímž získal jako prodávající výhodnější hospodářské postavení.“ Krajský soud rovněž připomněl,
že na šesté straně prvoinstančního rozhodnutí je uvedeno, že „[s]právní orgán konstatuje ve svém
protokolu, že případní odběratelé poskytované služby SKS nemají za stávajícího propojení kanalizační sítě
možnost volby jiného dodavatele, svoji současnou situaci by ale mohli změnit, pokud by vynaložili investiční
prostředky, například při napojení se na kanalizační síť Vodohospodářské společnosti Sokolov, s.r.o. K tomuto
tvrzení je třeba konstatovat, či opět ani z obsahu protokolu ani ze spisové dokumentace není zřejmé, na základě
jakých skutečností nebo zjištění správní orgán k tomuto stanovisku došel. K tomuto správní orgán uvádí,
že nejbližším veřejným kanalizačním systémem je kanalizační síť provozovaná Vodohospodářskou společností
s.r.o., na kterou se lze, samozřejmě za vynaložení určitých finančních prostředků připojit.“ Z uvedených citací
krajský soud dovodil, že správní orgány připustily možnost napojení odběratelů na kanalizační síť
Vodohospodářské společnosti Sokolov, s.r.o., avšak neuvedly, proč tato skutečnost vylučuje
existenci cenové soutěže, respektive, proč nemá vliv na závěr, zda žalobce byl či nebyl vystaven
podstatné cenové soutěži. Správní orgány tedy měly odůvodnit, proč možnost napojení
na kanalizační síť Vodohospodářské společnosti Sokolov s.r.o., eventuálně i jiné řešení
odkanalizování, například vybudováním vlastní jímky, není možné považovat za existenci
podstatné cenové soutěže. K tomu bylo v souladu s §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů, nezbytné provést výklad neurčitého pojmu „podstatná cenová
soutěž“. Vzhledem k tomu, že žalovaný tyto skutečnosti v rozhodnutí neuvedl, posoudil krajský
soud jeho rozhodnutí jako nepřezkoumatelné, ve zbytku však posoudil žalobu jako nedůvodnou,
přičemž se vypořádal s jednotlivými žalobními námitkami.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“¨). V ní odmítl, že by žalobou napadené
rozhodnutí nebylo přezkoumatelné. Poukázal na §89 odst. 2 správního řádu a konstatoval,
že žalobkyně v odvolání nepřednesla žalobní námitku popírající zneužití výhodnějšího
hospodářského postavení, nebo neexistenci podstatné cenové soutěže. Stěžovatel proto dovodil,
že nebyl povinen prvoinstanční rozhodnutí přezkoumat v uvedeném rozsahu, neboť neexistovala
odvolací námitka, která by jej k tomu zavazovala a nesvědčil tomu ani veřejný zájem. Pokud
by krajský soud byl názoru, že veřejný zájem na přezkumu prvoinstančního rozhodnutí
v uvedeném rozsahu existoval, musel by se s tím podle stěžovatele vypořádat v rozsudku.
V opačném případě by totiž založil nepřezkoumatelnost svého rozsudku. Stěžovatel poznamenal,
že krajský soud dovodil existenci námitky týkající se naplnění hypotézy §2 odst. 3 zákona
o cenách z odůvodnění uvedeného na straně devět žalobou napadeného rozhodnutí.
Podle stěžovatele však uvedená námitka směřuje proti formalistickému vypořádání argumentace
a rozporuplnosti prvoinstančního rozhodnutí. Stěžovatel přitom zdůraznil, že se jednalo
o toliko obecnou námitku, kterou taktéž vypořádal v obecné rovině, což mu však nelze přičítat
k tíži. Připustil, že žalobkyně uvedenou námitku do jisté míry konkretizovala, když uvedla,
že se prvoinstanční orgán nezajímal o majetkové poměry jednotlivých uživatelů sběrného
kanalizačního systému. Tuto námitku však stěžovatel vypořádal na desáté a jedenácté straně
svého rozhodnutí. Stěžovatel pro úplnost upozornil, že existenci předmětné námitky nelze
dovozovat ani ze sedmého bodu vyjádření žalobkyně, na který krajský soud reagoval citací
z rozhodnutí obou správních orgánů. Žalobkyně podle stěžovatele v uvedeném bodě pouze
zpochybnila tvrzení, že odběratelé nemají za stávajícího propojení kanalizační sítě možnost volby
jiného dodavatele, svoji situaci by ale mohli změnit, kdyby vynaložili investiční prostředky
například při napojení na kanalizační síť Vodohospodářské společnosti Sokolov s. r. o. Vzhledem
k těmto skutečnostem stěžovatel uzavřel, že žalobou napadené rozhodnutí nelze považovat
za nepřezkoumatelné.
Stěžovatel dále shrnul, že prvoinstanční orgán zjistil a zachytil hospodářské postavení
žalobkyně na desáté a jedenácté straně rozhodnutí. Prvoinstanční orgán přitom vymezil jako
příslušný trh území Karlovarského kraje a prověřoval, zda je žalobce vystaven cenové soutěži,
to znamená, zda skutečně zaujímá výhodnější hospodářské postavení při sjednávání cen
a zda mu jeho postavení na trhu poskytuje možnost či příležitost ke zneužití výhodnějšího
postavení při sjednávání ceny. V souvislosti s tím prvoinstanční orgán zkoumal příslušný trh
z hlediska věcného, územního a časového. Stěžovatel konstatoval, že z uvedeného posouzení
jasně vyplývá, na základě jakých skutečností prvoinstanční orgán dospěl k závěru, že se žalobce
nacházel ve výhodnějším hospodářském postavení a proč nebyl vystaven podstatné cenové
soutěži. Podle stěžovatele totiž v daném čase a místě pro žalobce neexistovali konkurenti
a pro uživatele sběrného kanalizačního systému tedy neexistovala jiná konkurenční možnost,
jak řešit odvádění srážkových a splaškových vod. Přitom je irelevantní, zda existovaly jiné
hypotetické možnosti realizovatelné v budoucnu, neboť ty z povahy věci nemohly být dostupné
v kontrolovaném období. Správní orgány se jimi tedy nemusely ve vztahu k pojmu „podstatná
cenová soutěž“ zabývat. V daném případě vůbec žádná cenová soutěž neexistovala, a proto
nebylo nutné uvedený pojem interpretovat.
Stěžovatel dále uvedl, že se zcela ztotožnil se závěry prvoinstančního orgánu, a proto
do nich v žalobou napadeném rozhodnutí nikterak nezasahoval. V kasační stížnosti však uvedené
závěry podpořil odkazem na rozsudek ze dne 8. 10. 2013, č. j. 10 Af 17/2011 - 64, ve kterém
Městský soud v Praze konstatoval, že „[t]ypickým případem oprávněné cenové regulace jsou podle soudu
např. dodávky elektřiny, vody, plynu či odvod kanalizačních vod. Jedná se o služby vázané na konkrétní technické
zařízení, které je v daném místě zpravidla unikátní, a jeho provozovatel má tak v podstatě monopol.“ Stěžovatel
namítl, že z existence hypotetických možností nelze dovozovat existenci cenové soutěže,
neboť v opačném případě by bylo možné dovodit její existenci vždy a všude, což by mohlo vést
k závěru, že monopol vůbec neexistuje. Kromě toho je podle stěžovatele nutné vzít v úvahu
specifika daného trhu. Pro realizaci výše uváděných hypotetických alternativ by bylo nutné splnit
celou řadu legislativních opatření, což by vyžadovalo delší časový úsek i nemalé náklady.
Stěžovatel opět poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2014,
č. j. 8 Afs 81/2013 - 44, podle kterého „[m]ěstský soud naopak uznal oprávněnost cenové regulace
v případě dodávek elektřiny, vody, plynu či při odvodu kanalizačních vod. Jedná se o služby, které osoby musí
(ze zákona nebo přinejmenším v rámci běžného životního standardu) užívat a na které jsou kladeny požadavky
z hlediska veřejného zájmu na ochraně životního prostředí, zájmu na bezpečnosti a ochraně zdraví a veřejnosti.“
Z výše uvedeného stěžovatel dovodil, že podstatná cenová soutěž zjevně nebude korespondovat
s monopolním postavením provozovatele kanalizačních vod. Z výkladu §2 odst. 4 zákona
o cenách stěžovatel dovodil, že podstatnou cenovou soutěží se rozumí situace, kdy prodávající
nebo kupující, který sjednává ceny na trhu, soutěží zboží nebo služby, u nichž existuje takové
množství prodávajících nebo kupujících, aby bylo možné považovat cenovou soutěž probíhající
na relevantním trhu za podstatnou. Pokud ovšem na trhu neexistuje žádná možnost volby,
nemůže se o soutěž vůbec jednat. K otázce hypotetických možností odběratelů rovněž stěžovatel
uvedl, že cenová kontrola byla provedena zpětně za období již minulé, v němž alternativní řešení
neexistovalo, a objekty uživatelů sběrného kanalizačního systému byly propojeny kanálem pouze
na sběrný kanalizační systém žalobkyně. Pokud tedy prvoinstanční orgán připustil možnost
napojení na kanalizační síť Vodohospodářské společnosti Sokolov s. r. o., jednalo
se o hypotetickou variantu, která nemůže být pro posouzení věci relevantní. Nadto, i kdyby
k hypotetickému propojení došlo, soutěžili by spolu pouze dva subjekty, což lze stěží podřadit
pod pojem cenové soutěže. Obdobné závěry stěžovatel dovodil nejen ve vztahu k hypotetické
možnosti vybudování přípojky, ale také jímky. Přitom zdůraznil, že by to nebylo v souladu
s právním názorem Nejvyššího správního soudu ve vztahu k ochraně životního prostředí
a lze jen stěží předpokládat, že by v případě, kdy je v dosahu kanalizační síť, byla stavba jímky
vůbec povolena. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom
neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V kasační stížnosti stěžovatel označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především odmítl tvrzení stěžovatele, že pojem „podstatná cenová
soutěž“ nebylo nutné ve správním řízení interpretovat, neboť žádná cenová soutěž v posuzované
věci neexistovala. Prakticky veškeré argumenty stěžovatele přitom vychází z tohoto mylného
předpokladu. Krajský soud stěžovateli vysvětlil, že termín „podstatná cenová soutěž“ představuje
neurčitý právní pojem a poukázal na části prvoinstančního rozhodnutí a žalobou napadeného
rozhodnutí nikoliv proto, aby dovodil existenci určité konkrétní námitky, ale proto, aby nastínil,
že otázka existence, či neexistence podstatné cenové soutěže byla pro řízení zásadní. Je zřejmé,
že správního deliktu podle §16 odst. 3 písm. b) zákona o cenách se, vzhledem k jeho konstrukci,
navazující na §2 odst. 3 a 4 téhož zákona, nemůže dopustit osoba, která byla vystavena podstatné
cenové soutěži. Podle §50 odst. 3 správního řádu „[v] řízení, v němž má být z moci úřední uložena
povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch
toho, komu má být povinnost uložena.“ Oba správní orgány tedy měly povinnost z vlastní činnosti
zkoumat, zda žalobkyně byla vystavena podstatné cenové soutěži. Krajský soud ovšem správním
orgánům nevyčetl, že by toto posouzení neprovedly, ale že jej nebylo možné přezkoumat,
neboť neurčitý právní pojem „podstatná cenová soutěž“ nikterak neinterpretovaly. Je evidentní,
že k tomu, aby správní orgány mohly určitý skutkový stav subsumovat pod skutkovou
podstatu právní normy obsahující neurčitý právní pojem, musí ji nejprve vyložit. Nelze totiž
přesvědčivě tvrdit, že podstatná cenová soutěž v žádném případě neexistovala, jestliže není jasné,
co to vlastně je podstatná cenová soutěž.
K obdobným závěrům dospěl i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení
ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 8 As 37/2011, v němž dovodil, že „neurčité právní normy zahrnují jevy nebo
skutečnosti, které nelze zcela přesně právně definovat. Jejich obsah, rozsah a aplikace se může v závislosti
na konkrétních okolnostech měnit. Zákonodárce tímto způsobem vytváří příslušným orgánům prostor k tomu,
aby zhodnotily, zda konkrétní situace pod neurčitý právní pojem spadá, či nikoliv. U neurčitých právních pojmů
se zajisté také vyskytuje určitá míra „uvážení“ správního orgánu, ta se ovšem zaměřuje na skutkovou podstatu
a její vyhodnocení. Výsledkem je pak závěr, který nemá alternativu. ... Výklad neurčitého právního pojmu a jeho
aplikace na konkrétní skutkový stav by pak měly být v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. soudem plně
a meritorně přezkoumatelné. Pokud správní soud posoudí oproti správnímu orgánu odlišně zaměnitelnost ochranné
známky nebo dotčenost práv osoby namítající přihlášku ochranné známky podanou ve zlé víře, může v souladu
s §78 odst. 5 s. ř. s. zavázat správní orgán právním názorem vystavěným na hodnocení skutkového stavu, které
je odlišné od předchozího hodnocení provedeného správním orgánem.“.
V rozsudku ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 13/2007 - 56, zdejší soud upřesnil,
že „[p]ři interpretaci neurčitých právních pojmů je třeba odlišit případy, kdy se jedná o neurčité právní pojmy,
jejichž výklad působí jak správním orgánům, tak soudům nemalé obtíže (viz např. bohatá soudní judikatura
k neurčitému právnímu pojmu „veřejný zájem“), od případů týkajících se neurčitých právních pojmů relativně
snadno srozumitelných, jejichž obsah je v podstatě zřejmý již z jejich jazykového vyjádření.“ To však není
v současnosti posuzovaný případ.
Otázka, zda žalobkyně vznesla v odvolání námitku týkající se chybějící interpretace
předmětného pojmu, tedy není relevantní, neboť poskytnutí interpretace neurčitého právního
pojmu nebylo otázkou správnosti, nýbrž zákonnosti, respektive přezkoumatelnosti rozhodnutí
správních orgánů. Z žalobkyní citovaného §89 odst. 2 správního řádu se proto uplatní toliko
jeho první věta, podle které „[o]dvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení,
které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy.“ Stěžovatel nebyl omezen odvolacími
námitkami a měl povinnost z vlastní úřední činnosti zjistit, že prvoinstanční rozhodnutí není
v souladu s požadavky na odůvodnění, které vyplývají z §68 odst. 3 správního řádu,
neboť neobsahuje interpretaci neurčitého právního pojmu „podstatná cenová soutěž“. Vzhledem
k tomu, že předmětnou vadu nezjistil a uvedený pojem nevysvětlil, zatížil své rozhodnutí
nepřezkoumatelností, jak již správně vyslovil krajský soud.
Na těchto závěrech nemůže nic změnit, že se stěžovatel pokusil interpretovat předmětný
neurčitý právní pojem v kasační stížnosti, neboť tímto způsobem nelze nahrazovat nedostatky
správních rozhodnutí.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalobkyni v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné takové náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu