ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.183.2015:42
sp. zn. 4 As 183/2015 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. V., zast. Mgr. et Mgr.
Ondřejem Teplým, advokátem, se sídlem Zahradní 46, Kolín, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, se sídlem Na Baních 1535, Praha
5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015,
č. j. 9 A 304/2014 - 126,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Ředitel žalované rozhodnutím ze dne 20. 4. 2009, č. j. KRPS-23904-4/ČJ-2009-0100KR-PK,
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí náměstka ředitele žalované ze dne 23. 1. 2009,
č. 66/2009, jímž byl žalobce podle §42 odst. 1 písm. m) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, na vlastní žádost
propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky ke dni 22. 1. 2009.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2012, č. j. 7 Ca 167/2009 - 57, žalobu
proti tomuto rozhodnutí zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění rozsudku soud uvedl,
že služební funkcionář je povinen na žádost policisty rozhodnout o jeho propuštění
ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, a to i v době kratší dvou měsíců
od doručení žádosti. Soud přitom poukázal na skutečnost, že v písemnosti ze dne 22. 1. 2009,
označené „Sepsání záznamu o odchodu ze školící místnosti - pokyn kpt. Mgr. P. Š.“, žalobce výslovně
uvedl, že se rozhodl k 22. 1. 2009 ukončit svůj služební poměr k Policii České republiky, neboť
by vzájemné vztahy mezi ním a kpt. Š. mohly poškodit jméno policie. Žalobce si byl podle soudu
vědom, že ukončení služebního poměru je v rozporu s příslušnou právní normou a vyjádřil
ochotu plně nést za své rozhodnutí ukončit služební poměr k Policii České republiky následky. Z
tvrzení žalobce a z výpovědí svědků vzal soud za prokázané, že konflikt žalobce s nadřízeným jej
přiměl k rozhodnutí dobrovolně ukončit služební poměr ke dni 22. 1. 2009, což §42 odst. 5
písm. c) zákona o služebním poměru umožňuje. Soud uzavřel, že napadené rozhodnutí vycházelo
z náležitě zjištěného stavu věci a žalobce neuvedl skutečnosti, které by projev jeho vůle vyvrátily.
Námitky žalobce soud označil za snahu zachránit neuvážlivé jednání svědčící o rozporuplnosti
osobního přístupu žalobce.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 5. 2013, č. j. 4 Ads 129/2012 - 44,
kasační stížnost zamítl. Ústavní soud však tento rozsudek nálezem ze dne 13. 6. 2014,
sp. zn. III. ÚS 2428/13, zrušil. V odůvodnění Ústavní soud uvedl, že Nejvyšší správní soud
v napadeném rozsudku patřičně nereagoval na námitku žalobce (dále jen „stěžovatel“), že kpt. Š.,
kterému byla adresována předmětná písemnost, ji nemohl postoupit příslušnému služebnímu
funkcionáři podle §175 odst. 4 zákona o služebním poměru, neboť vůbec nebyl služebním
funkcionářem. Ústavní soud proto shledal, že „… Nejvyšší správní soud nedostál povinnosti své
rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se námitkou stěžovatele, která je pro posouzení dané věci klíčovou, neboť
Nejvyšší správní soud svůj závěr o zákonnosti postoupení předmětné písemnosti příslušnému služebnímu
funkcionáři opřel o §175 odst. 4 zákona o služebním poměru, aniž by tento svůj závěr řádně odůvodnil(…).“
Za dané procesní situace Nejvyšší správní soud znovu přezkoumal napadený rozsudek
a dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost je důvodná, neboť rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 15. 10. 2012, č. j. 7 Ca 167/2009 - 57, je nepřezkoumatelný ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřoval Nejvyšší správní soud
v tom, že se Městský soud v Praze ve svém rozsudku dostatečně nezabýval žalobní námitkou,
podle níž písemnost stěžovatele ze dne 22. 1. 2009 nebyla podána příslušnému služebnímu
funkcionáři, ani jinému služebnímu funkcionáři Policie České republiky, a neměla proto
být příslušnému služebnímu funkcionáři postoupena. Nejvyšší správní soud proto rozsudkem
ze dne 27. 4. 2014, č. j. Ads 129/2012 - 91, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná
a rozsudkem ze dne 6. 5. 2015, č. j. 9 A 304/2014 - 126, ji zamítl. V odůvodnění uvedl, že v rámci
provedeného dokazování nebyly zjištěny skutečnosti, které by svědčily o tom, že kpt. Š.
byl služebním funkcionářem. Soud proto přisvědčil námitce stěžovatele, že žádost nebyla
příslušnému služebnímu funkcionáři doručena podle §175 odst. 4 zákona o služebním poměru.
Nicméně tento závěr nevedl soud ke zrušení rozhodnutí žalované, neboť způsob doručení
žádosti podle §175 odst. 4 zákona o služebním poměru není jediným postupem opravňujícím
služebního funkcionáře k rozhodnutí o žádosti. Pro soud byl zásadní materiální obsah žádosti
stěžovatele a otázka jejího doručení do dispozice služebního funkcionáře. Soud vyložil, že žádost
stěžovatele měla všechny náležitosti ve smyslu §175 odst. 3 zákona o služebním poměru
a připomněl, že zmíněné ustanovení zákona výslovně neuvádí povinnost adresovat žádost přímo
služebnímu funkcionáři. Proto soud žádost z hlediska obsahu posoudil jako způsobilou zahájit
řízení podle §178 zákona o služebním poměru. Sám stěžovatel žádost ponechal na podatelně,
tj. na místě obvyklém a určeném pro naléhavá podání ve smyslu §175 odst. 3 zákona
o služebním poměru. Podle soudu již tímto úkonem stěžovatele byla žádost doručena služebnímu
funkcionáři ve smyslu naposledy uvedeného ustanovení. Následně byla žádost v rámci
organizační struktury žalované „předána“ do dispozice příslušného služebního funkcionáře, který
v návaznosti na podání žádosti zahájil řízení a následně o ní v souladu se zákonem o služebním
poměru rozhodl. Soud nepřijal tvrzení stěžovatele, že jeho záměrem nebylo ukončit služební
poměr u žalované, nýbrž toliko iniciovat zahájení disciplinárního řízení. Takový výklad žádosti
nebyl možný zejména s ohledem na její jasný text a další okolnosti případu. Proto podle soudu
nemůže projev vůle stěžovatele zvrátit ani skutečnost, že v žádosti neoznačil přímo služebního
funkcionáře, který byl oprávněn o věci rozhodnout. Takový výklad by byl možný jen v situaci,
kdy by obsah žádosti a okolností případu vyvolávaly pochybnosti o obsahu projevu vůle,
což však nebyl stěžovatelův případ.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel včasnou kasační stížnost. V ní namítl,
že soud nesprávně vyložil ustanovení §175 odst. 1 zákona o služebním poměru, z něhož
podle stěžovatele plyne, že žádost o ukončení služebního poměru může příslušník učinit pouze
u služebního funkcionáře, který je k rozhodnutí příslušný. Příslušný služební funkcionář musí
být i adresátem žádosti. Výklad uvedeného ustanovení, který by příslušníkům umožnil podat
žádost i u jiného policisty, stěžovatel odmítl. Stěžovatel namítl, že je nepřípustné, aby žádost byla
předána subjektu, který není správním orgánem, a přesto byl následně příslušný služební
funkcionář povinen o této žádosti rozhodnout. Povinnost a zároveň oprávnění postoupit žádost
stěžovatele by měl toliko služební funkcionář, jímž však kpt. Š. nebyl. Podle stěžovatele byla
písemnost pouhým informačním sdělením pro kpt. Š. Soud svým výkladem umožnil, aby byl
propuštěn příslušník na základě soukromé korespondence. Stěžovatel uvedl příklad, kdy kolega
postoupí příslušnému služebnímu funkcionáři soukromý e-mail jiného příslušníka, kde daný
příslušník vyjádří svůj záměr ukončit služební poměr vůči žalované pro nespokojenost se svou
prací a v důsledku takového e-mailu by pak mohl být příslušník propuštěn. Zmíněný postup
stěžovatel pokládá za nezákonný. Odmítl také, že by odevzdání služebního průkazu, služební
zbraně a překonání oplocení bylo možné považovat za žádost o ukončení služebního poměru.
Soud podle stěžovatele posoudil celou situaci spekulativně k jeho tíži, neboť zákon o služebním
poměru nepovažuje nastíněné chování za žádost o ukončení služebního poměru. Stěžovatel
zdůraznil, že podání žádosti neznamená automatické ukončení služebního poměru. O žádosti
vždy musí rozhodnout příslušný služební funkcionář. Celý postup žalované podle stěžovatele
působí absurdně a zakládá vážné obavy, zda žalovaná zná princip rozhodování o ukončení
služebního poměru. Stěžovatel namítl, že předmětná písemnost byla připravena, vytisknuta a
podepsána na podatelně žalované, avšak byla předána pracovnici podatelny k doručení kpt. Š.
Kpt. Š. jako adresát písemnosti nebyl zmocněn k jejímu doručení náměstku ředitele žalované a
doručil ji bez vědomí stěžovatele. Protože stěžovatel nebyl upozorněn na doručení písemnosti
náměstkovi ředitele žalované, nemohl jej ani informovat o tom, že písemnost je pouze informací
pro kpt. Š., a nikoliv žádostí o ukončení služebního poměru. Stěžovatel upozornil, že žalovaná při
nakládání s předmětnou písemností zneužila svého postavení k jeho újmě a postupovala tedy v
rozporu s §77 odst. 1 zákona o služebním poměru.
Stěžovatel služebnímu funkcionáři vytkl jeho nesprávný postup při vyřizování předmětné
písemnosti, který podle něj byl právně i fyzicky neuskutečnitelný. Dne 22. 1. 2009 služební
funkcionář vůbec neměl k dispozici domnělou žádost, ani nebyl o její existenci informován.
Proto nemohl ke zmíněnému datu ani řízení zahájit, protože řízení se zahajuje ve smyslu §178
odst. 1 a §178 odst. 2 písm. a) zákona o služebním poměru dnem, kdy je žádost doručena
věcně příslušnému funkcionáři. Stěžovatel následně uvedl, že rozhodnutí lze považovat
za vydané až v situaci, kdy je doručeno účastníkovi řízení, což v jeho konkrétním případě
bylo až 26. 1. 2009, a tudíž účinky daného rozhodnutí mohou nastat nejprve k tomuto dni.
Stěžovatel vytkl náměstku ředitele žalované, že mu společně s přípisem o zahájení řízení
a vyhovění jeho žádosti současně zaslal i rozhodnutí, kterým jeho služební poměr ukončil.
Zmíněným postupem mu náměstek ředitele žalované zamezil uplatnit v řízení procesní práva,
zejména právo vyjádřit se k podkladům řízení. Pokud by stěžovatel měl možnost se k podkladům
řízení vyjádřit, pak by k jeho propuštění vůbec nedošlo. Stěžovatel dále zdůraznil, že proti
rozhodnutí služebního funkcionáře podal odvolání a že tudíž právní moci uvedené rozhodnutí
nabylo teprve dne 23. 4. 2009, a nikoliv dne 26. 1. 2009, jak nesprávně uvedl soud.
Stěžovatel namítl, že soud nesprávně posoudil oprávnění náměstka ředitele žalované
rozhodnout o jeho propuštění se zpětnou účinností ke dni 22. 1. 2009. Takový postup zákon
o služebním poměru vůbec nepřipouští, neboť služební poměr lze ukončit s účinností
od doručení žádosti do konce druhého kalendářního měsíce následujícího po doručení
žádosti. Soud opomněl, že rozhodnutí o ukončení služebního poměru je svou povahou
rozhodnutí konstitutivní, které nemůže mít zpětné účinky. Stěžovatel považoval za vyloučené,
aby bylo ponecháno na vůli účastníka řízení, zda služební poměr skončí před datem zahájení
řízení. Služební funkcionář měl stěžovatele vyzvat, aby ve své žádosti upravil datum, ke kterému
žádal o propuštění, do souladu s příslušnými právními předpisy. Jelikož tak neučinil, jeho
postupem mělo dojít k zásahu do práv stěžovatele, avšak tento rozpor se zákonem soud vůbec
nezaregistroval. Stěžovatel nesouhlasil s postupem žalované, která mu z pokynu kpt. Š. zamezila
vstup na všechna pracoviště Policie ČR. Odmítl i argument žalované, že si překážku vstupu do
služebny Policie ČR vytvořil sám tím, že odevzdal služební průkaz, který slouží jako vstupní a
identifikační průkaz.
Stěžovatel kasační stížnost uzavřel s tím, že Nejvyššímu správnímu soudu navrhl,
aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že kasační stížnost i tvrzení
v ní obsažená jsou zmatečná a vzájemně rozporná. Žalovaná odmítla tvrzení stěžovatele,
že tzv. Sepsání záznamu o odchodu ze školící místnosti - pokyn kpt. Mgr. P. Š. bylo směřováno
pouze kpt. Š. a nikoliv služebnímu funkcionáři. Zmíněnou písemnost je nutné rozdělit na dvě
části, a to vyjádření stěžovatele k události, která proběhla během školení, a dále pak osobní
rozhodnutí stěžovatele ukončit služební poměr. Žalovaná připomněla, že kpt. Š. byl služebně
nadřízeným stěžovatele, přestože nebyl služebním funkcionářem. Proto kpt. Š., jakožto služebně
nadřízený stěžovatele, postoupil žádost stěžovatele služebnímu funkcionáři. Žalovaná
připomněla, že stěžovatel provedl faktické i právní podání záznamu na její podatelně, neboť
podání předal přímo pracovnici podatelny. Kpt. Š. zjistil, že není k projednání žádosti příslušný, a
proto ji předal příslušnému služebnímu funkcionáři. Žalovaná upozornila, že je jednotným
bezpečnostním sborem a uvedený postup při nakládání s žádostmi je v její struktuře obvyklý a
vyřízení jednotlivých žádostí se vždy přiděluje konkrétním příslušným osobám podle obsahu
žádosti. Pokud služební funkcionář obdrží žádost o ukončení služebního poměru, je pak povinen
služební poměr ukončit. Žalovaná poukázala na skutečnost, že kpt. Š. byl povinen doručit žádost
stěžovatele služebnímu funkcionáři, neboť v opačném případě by se sám vystavil riziku
služebního postihu. Po předání žádosti ji příslušný služební funkcionář posoudil podle §175 odst.
2 zákona o služebním poměru podle jeho obsahu jako žádost o ukončení služebního poměru,
přičemž byla doručena příslušnému služebnímu funkcionáři v souladu s §175 odst. 3 zákona o
služebním poměru. Žalovaná konstatovala, že zákon o služebním poměru zakládá služebnímu
funkcionáři oprávnění ukončit služební poměr i ve lhůtě kratší než dva měsíce od podání žádosti,
proto byl jeho postup při vyřizování žádosti stěžovatele v souladu se zákonem. Žalovaná popřela,
že by stěžovateli byla odepřena možnost vstupu na služebnu. Stěžovateli nic nebránilo navštívit
tzv. recepci služebny, kam má veřejnost přístup a s žalovanou komunikovat. Do dalších prostor
však stěžovatel přístup neměl, neboť odevzdal svůj identifikační průkaz, který zároveň slouží ke
vstupu na služebnu. Žalovaná namítla, že stěžovatel nebyl nikým k ukončení služebního poměru
nucen. Pokud si celou věc rozmyslel, mohl po podání žádosti provést kroky k nápravě celé věci,
což však stěžovatel neučinil. Jelikož stěžovatel s nikým nekomunikoval, služební funkcionář
neměl jinou možnost, než vydat rozhodnutí o ukončení služebního poměru. Žalovaná proto
navrhla Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti je zřejmé, že ji stěžovatel podal z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §175 odst. 1 zákona o služebním poměru „[ú]častník může učinit podání služebnímu
funkcionáři, který je oprávněn ve věci rozhodnout, a to písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické
podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem.“
Podle §175 odst. 2 zákona o služebním poměru „[p]odání se posuzuje podle svého obsahu.
Musí z něj být patrno, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje. Nemá-li podání předepsané náležitosti
nebo trpí-li jinými vadami, vrátí jej služební funkcionář účastníkovi, vyzve jej k jejich odstranění a poskytne
mu k tomu přiměřenou lhůtu.“
Podle §175 odst. 3 zákona o služebním poměru „[p]odání je doručeno, jestliže je převzato
služebním funkcionářem uvedeným v odstavci 1. V případě, že jde o podání, pro něž je stanovena zákonná lhůta,
považuje se podání za doručené, jestliže je podáno na místo, které je k tomu účelu určeno nebo je k tomu účelu
obvyklé (podatelna bezpečnostního sboru nebo organizační části), anebo je držiteli poštovní licence, zvláštní
poštovní licence nebo jinému provozovateli poštovních služeb podáno s označením "doporučeně".“
Podle §175 odst. 4 zákona o státní službě „[n]ení-li služební funkcionář příslušný k rozhodnutí
ve věci, je povinen postoupit podání příslušnému služebnímu funkcionáři bezodkladně a uvědomit
o tom účastníka.“
V projednávané věci již není sporu o tom, že stěžovatel označil jako adresáta
své písemnosti ze dne 22. 1. 2009, nazvané „Sepsání záznamu o odchodu ze školící místnosti - pokyn
kpt. Mgr. P. Š.“, kpt. Š., který však nebyl služebním funkcionářem, a proto je v posuzované věci
vyloučena aplikace §175 odst. 4 zákona o služebním poměru.
Zdejší soud posoudil, zda stěžovatelovo podání lze považovat za žádost o ukončení
služebního poměru ve smyslu §178 odst. 1 zákona o služebním poměru ve spojení s §42 odst. 1
písm. m) téhož zákona. Z obsahu stěžovatelovy žádosti při zohlednění §175 odst. 2 zákona
o služebním poměru jednoznačně vyplývá, že se rozhodl dne 22. 1. 2009 v průběhu školení,
po neshodách s kpt. Š., ukončit svůj služební poměr u žalované, přičemž za tímto účelem sepsal
žádost o propuštění ze služebního poměru. Stěžovatel tuto žádost zanechal v podatelně (tj.
v místě přímo určeném pro příjem podání), vlastnoručně ji podepsal a výslovně v ní uvedl: „(…)
rozhodl jsem se k dnešnímu dni ukončit můj služební poměr k Policii České republiky. Jsem si vědom, že toto
ukončení služebního poměru je v rozporu s příslušnou právní normou, jsem ochoten plně nést z mého rozhodnutí
ukončit služební poměr k Policii ČR následky. V příloze 1 této písemnosti odevzdávám služební průkaz č.
214416.“ Podle zdejšího soudu je nesporné, že výše citovaný projev vůle stěžovatele směřoval k
ukončení služebního poměru a i další okolnosti případu, a to zejména, že stěžovatel ponechal
služební průkaz na podatelně, odevzdal služební zbraň na ekonomickém oddělení a opustil
prostory školicího střediska „přelezením“ přes plot, svědčí o záměru ukončit služební poměr.
Zmíněné úvahy vedou zdejší soud k závěru, že stěžovatelovo chování v kombinaci s jeho
písemnou žádostí lze považovat za projev pravé a svobodné vůle. Ve výše uvedených závěrech
zdejšího soudu, že stěžovatelova vůle směřovala k ukončení služebního poměru, přitom ani
Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 2428/13, neshledal pochybení.
Nejvyšší správní soud se zabýval dále otázkou, zda byla stěžovatelova žádost učiněna vůči
subjektu, který zákon předpokládá. Zdejší soud dospěl k závěru, že ačkoliv žádost stěžovatele
obsahuje omyl v osobě adresáta, byla přesto způsobilá k projednání a kpt. Š. jakožto nesprávný
adresát žádosti při jejím zpracovávání postupoval správně. Nejvyšší správní soud vyšel zejména
ze skutečnosti, že žalovaná je specifickým subjektem veřejného práva a pro její vnitřní organizaci
platí, že vztahy mezi jejími příslušníky jsou stavěny na principu služební hierarchie. Kpt. Š.,
jakožto nesprávný adresát, avšak zároveň služebně výše zařazený příslušník Policie ČR, žádost
vyhodnotil podle jejího obsahu a jelikož zjistil, že k jejímu projednání není příslušný, žádost
neformálně předal příslušnému služebnímu funkcionáři - náměstku ředitele žalované. Podle
Nejvyššího správního soudu specifická povaha žalované vylučuje, aby v důsledku omylu v osobě
adresáta žádosti služebně výše zařazený příslušník takovou žádost ignoroval a nevyřídil
ji. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se žalovanou, že kpt. Š. musel žádost vyřídit, a jelikož
k jejímu projednání sám nebyl příslušný, zvolil nejrychlejší způsob jejího vyřízení, když
ji neformálně předal příslušnému služebnímu funkcionáři. Zdejší soud poukazuje na skutečnost,
že obdobně nakládají s podáními, jež obsahují chybu v označení adresáta, i soudy. Soudy vždy
posoudí podání podle jeho obsahu a při zjištění nesprávného označení adresáta (např. při záměně
příslušného úseku soudu), předají podání příslušnému úseku soudu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 12. 2004, č. j. 3 As 4/2004 - 44, dostupné na www.nssoud.cz). Zdejší
soud tak uvádí, že způsob, jakým žalovaná naložila s podáním stěžovatele, jež obsahovalo chybu
v označení adresáta, není v oblasti veřejného práva neobvyklý, ani překvapivý.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že by podle právního názoru
žalované mohli služební funkcionáři propouštět příslušníky Policie České republiky na základě
toliko soukromé e-mailové korespondence. Předně zdejší soud uvádí, že nyní posuzovaný případ
se zásadním způsobem odlišuje od případu uvedeného stěžovatelem. Stěžovatelem vlastnoručně
sepsanou žádost nelze považovat za pouhou soukromou korespondenci, čemuž nasvědčuje
použité spojení „…rozhodl jsem se k dnešnímu dni ukončit můj služební poměr k Policii České republiky.
Jsem si vědom, že toto ukončení služebního poměru (…)“. Formulace „toto ukončení“ vystihuje
skutečnost, že stěžovatel mínil ukončit svůj služební poměr právě touto žádostí, kterou toliko
nesprávně adresoval kpt. Š. Závěru, že žádost stěžovatele nelze považovat za soukromou
korespondenci nasvědčuje, také to, že stěžovatel žádost podal na podatelně útvaru policie,
společně s ní učinil i další související kroky, a to již nikoliv vůči kpt. Š., ale vůči Policii České
republiky jako takové. To znamená, že odevzdal služební průkaz, služební zbraň a svévolně
opustil místo školení. Formulace stěžovatelovy žádosti, společně s uvedenými okolnostmi, jasně
vypovídá o tom, že skutečným záměrem stěžovatele bylo učinit žádost o skončení služebního
poměru, a to vůči žalované, respektive služebnímu funkcionáři ve smyslu §175 odst. 1 zákona o
služebním poměru. Navíc podle věty první téhož ustanovení nemusí být podání služebnímu
funkcionáři adresováno, nýbrž jen u něho učiněno písemně, ústně do protokolu nebo
v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Jestliže se tedy písemná
žádost o ukončení služebního poměru dostala do dispozice služebního funkcionáře, je nutné
vycházet z toho, že byla učiněna způsobem uvedeným v §175 odst. 1 větě první zákona o
služebním poměru.
Nejvyšší správní soud uvádí, že příslušný služební funkcionář byl oprávněn ukončit
služební poměr stěžovatele ke dni 22. 1. 2009. Teorie správního práva sice obecně předpokládá,
že konstitutivní správní rozhodnutí se vydávají s účinky ex nunc a pro futuro, nicméně připouští
z tohoto pravidla i výjimky (srov. HENDRYCH, Dušan. Správní právo: obecná část. 8. vyd. Praha:
C.H. Beck, 2012, s. 195 ). Takováto výjimka byla ex lege uplatněna právě ve stěžovatelově
případě. Podle §42 odst. 5 písm. c) zákona o služebním poměru skončí služební poměr
příslušníka „uplynutím 2 kalendářních měsíců následujících po dni doručení žádosti o propuštění, jestliže
služební funkcionář nerozhodne na základě žádosti příslušníka o době kratší.“ Citované ustanovení
umožňuje služebnímu funkcionáři, aby ukončil služební poměr příslušníka i ve lhůtě kratší
než 2 kalendářní měsíce po doručení žádosti, požádá-li o to příslušník. Nejvyšší správní soud
podotýká, že stěžovatel v žádosti výslovně uvedl „…rozhodl jsem se k dnešnímu dni ukončit
můj služební poměr k Policii České republiky.“, čímž označil den, ke kterému žádá služební poměr
ukončit (tj. ke dni podání žádosti). V daný den žádost předal na podatelnu žalované. Nejvyšší
správní soud vyložil, že zákon o služebním poměru umožňuje příslušnému služebnímu
funkcionáři ukončit služební poměr s účinností ke dni podání žádosti, činí-li tak na základě
žádosti příslušníka. Proto příslušný služební funkcionář nepochybil při stanovení účinnosti
rozhodnutí ke dni podání žádosti, neboť zákon o služebním poměru takový postup umožňuje
a příslušný služební funkcionář tak učinil na základě výslovného požadavku stěžovatele.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že z přípisu náměstka ředitele žalované ze dne
23. 1. 2009, č. j. KRPS-10526/ČJ2009-0100OP, vyplývá, že řízení o žádosti stěžovatele
o propuštění ze služebního poměru bylo zahájeno v souladu s §178 odst. 1 a §178 odst. 2
písm. a) zákona o služebním poměru, dne 23. 1. 2009, tj. dnem, kdy byla žádost doručena
příslušnému služebnímu funkcionáři - náměstku ředitele žalované. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti doplňuje, že §36 odst. 3 správního řádu obecně ukládá správním orgánům povinnost
upozornit účastníka řízení na možnost vyjádřit se k podkladům řízení, nicméně toto pravidlo
neplatí v situaci, kdy správní orgán plně vyhoví žádosti účastníka řízení. Sám stěžovatel
inicioval zahájení řízení o ukončení služební poměru podáním žádosti. Jelikož příslušný služební
funkcionář jeho žádosti v plném rozsahu vyhověl, nebyl proto povinen stěžovatele upozornit
na možnost vyjádřit se k podkladům řízení. Tento právní názor zaujal zdejší soud
již v předchozím řízení a Ústavní soud v něm neshledal pochybení.
Nejvyšší správní soud přisvědčil námitce stěžovatele, že rozhodnutí příslušného
služebního funkcionáře nabylo právní moci až dne 23. 4. 2009. Tato skutečnost však podle
zdejšího soudu neměla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé a nezaložila důvodnost kasační
stížnosti. Podle §190 odst. 4 zákona o služebním poměru nemá odvolání proti rozhodnutí
o ukončení služebního poměru odkladný účinek. Přestože tedy rozhodnutí o ukončení
služebního poměru vydané příslušným služebním funkcionářem nabylo právní moci až dne
23. 4. 2009, v důsledku absence odkladného účinku odvolání uvedené rozhodnutí ve smyslu §74
odst. 3 ve spojení s §74 odst. 1 věty druhé správního řádu bylo způsobilé vyvolat zamýšlené
právní účinky vůči stěžovateli již okamžikem jeho doručení, tj. 26. 1. 2009.
Zdejší soud pak souhlasí s názorem žalované, že stěžovateli nebylo bráněno ve vstupu
do veřejně přístupných částí služebny žalované, kde případně mohl ponechat svá jiná podání
či pomocí služby na tzv. recepci kontaktovat příslušné osoby. Argument stěžovatele,
že mu byl znemožněn přístup na služebnu žalované, proto neobstojí. Pro úplnost zdejší soud
uvádí, že nedospěl k závěru, že by žalovaná zneužila svého postavení vůči stěžovateli k jeho újmě
či jinak porušila zákon o služebním poměru a konstatuje, že žalovaná §77 odst. 1 zákona
o služebním poměru neporušila.
Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s.
Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a žalované
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu