ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.218.2014:58
sp. zn. 4 As 218/2014 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: Mgr. Ing. Ivo Hala,
insolvenční správce dlužníka JIP – Papírny Větřní, a. s., IČ: 450 22 526, se sídlem
Papírenská 2, Větřní, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická
65, Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Státní fond životního prostředí, se sídlem
Olbrachtova 2006/9, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2014, č. j. 10 A 87/2014 - 34,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2014,
č. j. 10 A 87/2014 - 34, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 18. 6. 2014, č. j. 886/510/14,
zamítlo žalobcovo odvolání a potvrdilo rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne
23. 4. 2014, č. j. KUJCK 25271/2014/OZZL, jímž krajský úřad uložil společnosti JIP – Papírny
Větřní, a. s., v konkursu, IČ: 45022526, se sídlem Papírenská 2, Větřní (dále též „dlužník“), jako
provozovateli zařízení „Skládka odpadů Lověšice“ v souladu s §47 odst. 1 ve spojení s §46
odst. 3 a §48 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), povinnost zaplatit Státnímu fondu
životního prostředí (dále též „osoba zúčastněná na řízení“ nebo „fond“) neodvedenou rizikovou
složku poplatku za ukládání nebezpečných odpadů na skládku (dále též „poplatek“) za období
září 2012 až prosinec 2013 v celkové výši 36.945 Kč.
[2] Žalobou ze dne 17. 7. 2014 napadl insolvenční správce společnosti JIP – Papírny
Větřní, a. s. (dále jen „žalobce“) rozhodnutí žalovaného a domáhal se jeho zrušení, popřípadě
i zrušení rozhodnutí krajského úřadu, nebo vyslovení nicotnosti obou rozhodnutí. Žalobce
se domníval, že správní orgán neměl pravomoc k jeho vydání, protože v insolvenčním řízení
příslušela rozhodovací pravomoc k plnění z majetkové podstaty pouze insolvenčnímu soudu.
Žalovaný zároveň nesprávně aplikoval výlučně zákon o odpadech bez toho, aby zohlednil zákon
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „insolvenční zákon“). V případě úpadku se totiž veškeré autoritativní rozhodování musí
koncentrovat u insolvenčního soudu nebo insolvenčního správce, mezi což patří i rozhodování
o tom, jak bude použita majetková podstata a co do ní patří. Pokud by žalovaný vykládal zákon
o odpadech v kontextu celého právního řádu, došel by k závěru, že žádný jiný orgán kromě
insolvenčního soudu nemůže zasahovat do insolvenčního řízení ukládáním povinností
k peněžitému plnění. Pohledávku vzniklou do rozhodnutí o úpadku za období od září 2012
do 6. 6. 2013 měl Státní fond životního prostředí přihlásit do insolvenčního řízení, přičemž mohl
tuto pohledávku uplatnit pouze přihláškou [§109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona]. Část
pohledávky vzniklá od 6. 6. 2013 mohla představovat pohledávku za majetkovou podstatou
[§168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, ve znění do 31. 12. 2013]. Její uplatnění by potom
probíhalo postupem podle ustanovení §203 insolvenčního zákona, ve znění účinném
do 31. 12. 2013. Vzhledem k zásadě rovného postavení věřitelů bylo vyloučeno, aby některý
z věřitelů obcházel insolvenční řízení a zajišťoval si výhodnější pozici prostřednictvím rozhodnutí
jiných orgánů. Krajský úřad a žalovaný proto neměli žádnou pravomoc k vydání svých
rozhodnutí; o plnění z majetkové podstaty dlužníka v insolvenčním řízení totiž příslušelo
rozhodovat toliko soudu. Absolutní nedostatek pravomoci potom právní teorie standardně
považuje za důvody nicotnosti. Pokud správní orgány zastávaly názor, že poplatky za ukládání
odpadu nespadaly do majetkové podstaty dlužníka, žalobce poukazoval na to, že výjimku v §208
insolvenčního zákona bylo nutné vykládat restriktivně. Zároveň dovodil, že poplatek podle
ustanovení §46 zákona o odpadech nespadá pod uvedenou výjimku, a je tedy součástí majetkové
podstaty. Jestliže by ale poplatky nenáležely do majetkové podstaty a insolvenční správce
je do majetkové podstaty zahrnul, měl fond podat žalobu na vyloučení věci z majetkové podstaty
dlužníka, nebo požádat insolvenční soud, aby udělil insolvenčnímu správci závazný pokyn
k vyřazení majetku z majetkové podstaty dlužníka.
[3] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 12. 2014, č. j. 10 A 87/2014 -
34, vyslovil nicotnost rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí krajského úřadu a dále rozhodl o
nákladech řízení. Krajský soud shledal důvod pro vyslovení nicotnosti rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů z moci úřední podle ustanovení §76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“) v tom, že rozhodnutí správních orgánů obsahovala nesprávné
označení povinného subjektu. Usnesení o prohlášení konkurzu dlužníka bylo zveřejněno
v insolvenčním rejstříku dne 18. 10. 2013 a tímto dnem nabyl insolvenční správce veškerá
procesní práva a povinnosti spojená s majetkovou podstatou dlužníka. Jelikož rozhodnutí
krajského úřadu o povinnosti k úhradě neodvedeného poplatku bylo vydáno dne 23. 4. 2014, měl
být za povinný subjekt namísto dlužníka označen insolvenční správce; krajský soud
posoudil uvedené pochybení za důvod nicotnosti rozhodnutí. Další důvod nicotnosti krajský
soud shledal v nedostatku pravomoci správních orgánů v důsledku probíhajícího insolvenčního
řízení. Pohledávka fondu vzniklá v období od prohlášení úpadku dlužníka do prosince roku 2013
představovala pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení §168 odst. 2 písm. e)
insolvenčního zákona a vydané rozhodnutí bylo jen deklaratorním titulem, na základě něhož
se mohl fond obrátit na insolvenčního správce se žádostí o úhradu této pohledávky. Naproti
tomu vyměřený poplatek za období od září 2012 do dne 7. 6. 2013 byl pohledávkou obecnou a
příjemce poplatku byl povinen postupovat v souladu s §173 insolvenčního zákona, a tedy měl
přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení. Protože správní orgány nebyly oprávněny
rozhodnout o povinnosti k úhradě této druhé pohledávky, jsou jejich rozhodnutí nicotná. Krajský
soud závěrem navíc konstatoval, že se řízení vedené před správními orgány netýkalo majetkové
podstaty dlužníka (§208 insolvenčního zákona). Poplatek za ukládání odpadů v §45 a násl.
zákona o odpadech vyhodnotil za účelově určený majetek, protože je jako ekonomický nástroj
ovlivňující nežádoucí produkci nebezpečných odpadů příjmem fondu. Nejedná se tedy o finanční
prostředky, které by dlužníku ze zákona náležely. Naopak dlužník je povinen poplatky odvádět
obci nebo fondu, a proto je není možné zařadit do majetkové podstaty. Účelovost poplatku je
dána především tím, že dlužník je pouze jakýmsi zprostředkovatelem této platby. Jelikož se
z uvedených důvodů nejednalo o poplatek patřící do majetkové podstaty dlužníka, správní orgány
nebyly povinny nezahajovat nebo přerušovat správní řízení v projednávané věci (§263
insolvenčního zákona).
II.
Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobce a osoby zúčastněné na řízení
[4] Kasační stížností podanou u zdejšího soudu dne 31. 10. 2014 brojí žalovaný (dále
též „stěžovatel“) proti nadepsanému rozsudku krajského soudu. Namítá, že krajský soud
nesprávně posoudil charakter poplatku za ukládání odpadu ve vztahu k oprávnění krajského
úřadu a stěžovatele vydat rozhodnutí o povinnosti zaplatit Státnímu fondu životního prostředí
poplatek za ukládání poplatků na skládku. Stěžovatel při označování povinného subjektu vycházel
z toho, že předmětné poplatky nejsou součástí majetkové podstaty, což konstatoval i krajský
soud. Povinným subjektem je proto dlužník a vyhlášený konkurz nevylučuje možnost vydat
rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit poplatek, protože rozhodnutí o insolvenci nemá žádné
účinky na uvedené správní řízení. Insolvenční správce tedy není osobou povinnou, jelikož
mu přísluší pouze výkon práv a povinností ve vztahu k majetku patřícímu do majetkové podstaty.
[5] Stěžovatel dále konstatuje, že rozhodnutí krajského úřadu stanoví povinnost
k peněžitému plnění, při jejímž nesplnění dochází teprve ke vzniku pohledávky. Uvedené
rozhodnutí je právním titulem, na základě něhož může oprávněný uplatnit své právo jako věřitel;
způsob uplatnění vykonatelného rozhodnutí nemá přitom pro vedené řízení význam. Jelikož
ale poplatek nebyl součástí majetkové podstaty, není důvod, aby byl nárok uplatněn přihláškou.
Prohlášením konkurzu se podle ustanovení §140a insolvenčního zákona přerušují soudní
a rozhodčí řízení týkající se majetkové podstaty, a proto se nepřerušují řízení ve věcech mimo
majetkovou podstatu a jejich účastníkem zůstává stále dlužník. Prohlášením konkursu zároveň
nebyla ovlivněna dlužníkova způsobilost k právním úkonům a procesní způsobilost. Oba správní
orgány přitom ve správním řízení doručovaly veškeré listiny dlužníku i insolvenčnímu správci.
[6] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu i pro jeho vnitřní rozpornost. Krajský soud
citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2014, č. j. 9 Afs 127/2013 - 36, který
pojednává o právech a povinnostech dlužníka souvisejících s majetkovou podstatou a o aktivní
legitimaci insolvenčního správce k jejich výkonu. Krajský soud dovodil, že správní orgány měly
vést řízení s insolvenčním správcem; stěžovatel za předpoklad takového závěru ale považuje,
že by se muselo jednat o řízení související s majetkovou podstatou dlužníka. Pokud předmětný
poplatek nelze zařadit do majetkové podstaty dlužníka a insolvenční správce nemá k tomuto
poplatku dispoziční oprávnění, nemělo být správní řízení vedeno s insolvenčním správcem.
[7] Jelikož poplatek za ukládání odpadů není součástí majetkové podstaty dlužníka a řízení
bylo v souladu se zákonem vedeno s dlužníkem, rozhodnutí netrpí vadami, které by vyvolávaly
jeho nicotnost. Stěžovatel proto navrhuje, aby zdejší soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Státní fond životního prostředí se jako osoba zúčastněná na řízení ztotožňuje s právním
názorem stěžovatele. Fond trvale zastává názor, že poplatek podle zákona o odpadech svým
charakterem není a nikdy nebyl příjmem dlužníka, a proto nemůže při úpadku náležet do jeho
majetkové podstaty. Insolvenční správce je naproti tomu toho názoru, že poplatky podle zákona
o odpadech náležejí do majetkové podstaty dlužníka, a proto je odmítá fondu odvádět. Krajský
soud konstatoval, že fond měl dlužnou částku ve výši 9.765 Kč (za období září 2012, říjen 2012
a leden 2013) přihlásit do insolvenčního řízení jako obecnou pohledávku a částku ve výši
27.180 Kč (za období červen 2013 až prosinec 2013) krajský soud označil za pohledávku
za majetkovou podstatou, která se uspokojuje bez nutnosti podání přihlášky v plné výši kdykoli
po rozhodnutí o úpadku. Krajský soud tak na jednu stranu dlužné částky označil za pohledávky
za majetkovou podstatou, ale na druhou stranu uvedl, že nenáleží dlužníkovi a dlužník je povinen
je dále odvádět příjemci. Dlužník měl podle ustanovení §47 odst. 1 zákona o odpadech
povinnost odvést poplatek, a protože tak neučinil, byla mu uložena rozhodnutím. Pokud začal
v souladu s insolvenčním zákonem vykonávat práva a povinnosti dlužníka insolvenční správce,
měl za dlužníka odvést fondu dlužné poplatky nehledě na to, že nenáležejí do majetkové
podstaty, protože u něj vykonává správu (§246 odst. 1 insolvenčního zákona). Krajský soud
navíc blíže nezdůvodnil, z jakých konkrétních důvodů shledal rozhodnutí správních orgánů
nicotná (§77 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). Fond
proto shledává napadený rozsudek nezákonným a nepřezkoumatelným.
[9] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že nemůže podpořit rozhodnutí
krajského soudu, ale současně nesouhlasí ani s kasační stížností žalovaného. Otázku týkající
se určení adresáta správních rozhodnutí považuje za bezpředmětnou, protože rozhodnutí neměla
být za stavu probíhajícího insolvenčního řízení vůbec vydána. Dále opakovaně popisuje povahu
insolvenčního řízení a poukazuje na to, že rozsah majetkové podstaty zjišťuje insolvenční správce
a v případě sporu insolvenční soud. Přitom žádný jiný orgán kromě insolvenčního soudu nemůže
do insolvenčního řízení zasahovat tím, že uloží dlužníkovi povinnost k peněžitému plnění. Pokud
jsou v posuzovaném případě správní rozhodnutí ukládající peněžitá plnění fakticky
neuskutečnitelná, jsou obě nutně nicotná (§77 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů). V případě pohledávky vzniklé do rozhodnutí o úpadku
měl příjemce poplatku pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení jako ostatní věřitelé
prostřednictvím přihlášky. Pokud by byla rozporována (§198 insolvenčního zákona), rozhodoval
by o jejím uznání insolvenční soud v incidenčním sporu. Pokud by pohledávka vznikla po datu
rozhodnutí o úpadku, jednalo by se zřejmě o pohledávku za majetkovou podstatou [§168 odst. 2
písm. e) tamtéž], kterou by uspokojil insolvenční správce (§203 insolvenčního zákona, ve znění
účinném do 31. 12. 2013), nebo by se ji v případě rozporů mohl věřitel domáhat žalobou proti
insolvenčnímu správci (§203 odst. 4 tamtéž). Pro případ, že by nepatřily vybrané poplatky
do majetkové podstaty dlužníka podle ustanovení §208 insolvenčního zákona a přesto
byly do majetkové podstaty zařazeny, žalobce uvádí, že příjemce poplatku měl podat žalobu
na vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka nebo dát podnět insolvenčnímu soudu,
aby udělil insolvenčnímu správci pokyn k vyřazení majetku z majetkové podstaty. V obou
případech přitom rozhoduje insolvenční soud a správní orgány nemají pravomoc ukládat
dlužníkovi nebo insolvenčnímu správci jakoukoli povinnost k vyplácení poplatku třetím osobám.
Pokud stěžovatel uvádí, že rozhodnutí jsou toliko deklaratorní, jsou taková rozhodnutí
nadbytečné a bez významu, protože příjemce poplatku může své právo uplatňovat bez ohledu
na rozhodnutí rovnou u insolvenčního soudu. Ustanovení §208 insolvenčního zákona definuje
majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu nakládat pouze způsobem, k němuž
byl určen. Jedná se o účelově vázané hodnoty poskytnuté státem či veřejnou korporací nebo
samostatně účelově vázaný soubor majetku, jenž má být využit do budoucnosti. Žalobce
se domnívá, že poplatek za ukládání odpadu (§46 zákona o odpadech) nelze podřadit první
ani druhé kategorii majetku, protože v případě prvním nejsou vybrané poplatky poskytovány
jmenovanými subjekty a v druhém případě zákon nehovoří o žádném vyčleňování majetku
a nevyplývá z něho ani účelová vázanost poplatku; cílem je samotný výběr poplatku – motivuje
původce odpadu k minimalizaci jeho tvorby. Proto poplatek patří do majetkové podstaty
dlužníka; nakládat s ním tedy může pouze osoba s dispozičním oprávněním a pouze insolvenční
soud může ukládat povinnosti ohledně tohoto majetku. Žalobce dále podotýká, že přes svůj
nesouhlas s odůvodnění krajského soudu neshledává nesrozumitelnost nebo nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu
pro lidská práva, která nevyžaduje detailní odpověď na každou žalobní námitku, pokud jsou
z kontextu zřejmé důvody soudního rozhodnutí. Z uvedených důvodů navrhuje, aby zdejší soud
kasační stížnost zamítl.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel jedná
zaměstnancem s vysokoškolským právnickým vyžadovaným pro výkon advokacie (§105 odst. 2
s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal
přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel podal kasační stížnost pro tvrzenou nezákonnost [§103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.] a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a vnitřní rozpornosti rozsudku
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[12] Ze spisů a insolvenčního rejstříku zjistil zdejší soud následující podstatné skutečnost:
[13] Usnesením ze dne 25. 4. 2013, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-A-4, vydaným
v 10:21 hodin, zahájil Krajský soud v Českých Budějovicích s dlužníkem insolvenční řízení
a tímto okamžikem nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.
[14] Usnesením ze dne 6. 6. 2013, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-A-18, vyslovil krajský soud
úpadek dlužníka. Insolvenčním správcem byl stanoven Mgr. Ing. Ivo Hala, Věřitelé dlužníka byli
vyzváni k tomu, aby svoje pohledávky přihlásili do 31. 7. 2013. Usnesení bylo zveřejněno dne 7.
6. 2013 v 9:14 hodin.
[15] Usnesením ze dne 17. 10. 2013, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-45, prohlásil krajský soud
na majetek dlužníka konkurz. Rozhodnutí bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno dne 18. 10. 2014.
[16] Státní fond životního prostředí dopisem ze dne 28. 3. 2014 informoval Krajský úřad
Jihočeského kraje o tom, že společnost JIP – Papírny Větřní, a. s. dluží fondu (§46 odst. 3
zákona o odpadech) za rizikový poplatek v období od září 2012 do prosince 2013 částku ve výši
36.945 Kč. Fond dále uvedl, že je mu známo, že uvedená společnost je v úpadku a od 6. 6. 2013
je insolvenčním správcem Mgr. Ing. Ivo Hala. Fond se částkou ve výši 9.765 Kč připojil k výše
uvedenému konkursnímu řízení. Fond dále požádal krajský úřad ve smyslu ustanovení
§47 odst. 1 zákona o odpadech o zajištění nedoplatku.
[17] Přípisem ze dne 1. 4. 2014 oznámil Krajský úřad Jihočeského kraje dlužníkovi,
že s ním na základě návrhu fondu zahájil řízení ve věci zaplacení poplatku ve výši 36.945 Kč
za období září 2012 až prosinec 2013 (§47 odst. 1 ve spojení s §46 odst. 1 až 3 a §48 odst. 3 a 4
zákona o odpadech). Přípis byl zaslán insolvenčnímu správci jako účastníku řízení, fondu,
dlužníkovi a oblastnímu inspektorátu České inspekce životního prostředí v Českých
Budějovicích; všem byl doručen 1. 4. 2014.
[18] Rozhodnutím ze dne 23. 4. 2014, č. j. KUJCK 25271/2014/OZZL, Krajský úřad
Jihočeského kraje uložil společnosti JIP – Papírny Větřní, a. s., v konkursu, IČ: 45022526,
se sídlem Papírenská 2, Větřní, jako provozovateli zařízení „Skládka odpadů Lověšice“ v souladu
s §47 odst. 1 ve spojení s §46 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona o odpadech povinnost zaplatit
Státnímu fondu životního prostředí neodvedenou rizikovou složku poplatku za ukládání
nebezpečných odpadů na skládku za období září 2012 až prosinec 2013 v celkové výši 36.945 Kč.
Splatnost částky byla stanovena ve lhůtě 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Dále
uložil společnosti úhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí.
[19] Kasační stížnost je důvodná.
III. a)
Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
[20] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], protože přezkoumatelnost rozsudku
je podmínkou pro věcný přezkum dalších kasačních námitek (viz například rozsudek zdejšího
soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, č. 617/2005 Sb. NSS, všechny rozsudky zdejšího
soudu jsou dostupné na: www.nssoud.cz). Stěžovatel namítá, že krajský soud na jedné straně
dospěl k závěru, že poplatek na základě ustanovení §208 insolvenčního zákona není součástí
majetkové podstaty, ačkoli na druhé straně v předchozí části svého rozhodnutí odkazoval
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2014, č. j. 9 Afs 7/2013 - 36, který
dovozuje oprávnění insolvenčního správce ve věcech práv a povinností souvisejících
s majetkovou podstatou.
[21] Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku
důvodů podporujících výrok rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána
především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek
uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 3 As 4/2007 - 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat
zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké
věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu
mimo rámec žalobních námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují
vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou
ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130).
[22] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel jeho
obsahu porozuměl, přičemž s jeho závěry polemizuje v kasační stížnosti. Nelze tudíž hovořit
o tom, že by rozsudek krajského soudu byl nesrozumitelný. Skutečnost, že stěžovatel se závěry
soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou
nesrozumitelnost.
[23] Nejvyšší správní soud uvádí, že jakkoli argumentaci krajského soudu k otázce
přináležitosti poplatku do majetkové podstaty lze považovat vskutku za nekonzistentní, tato vada
není natolik intenzivní, aby způsobila nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Krajský soud
se touto otázkou zabýval pouze okrajově. To vyplývá i ze způsobu, jakým krajský soud svůj
právní názor uvedl: „Nad rámec se krajský soud zabýval charakterem poplatku […].“ Pro rozhodnutí
krajského soudu byly podstatnými důvody, pro které vyslovil nicotnost rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů, přičemž tyto důvody jsou z odůvodnění napadeného rozsudku seznatelné,
i když jsou věcně nesprávné, jak bude uvedeno níže.
III. b)
Vliv úpadku provozovatele skládky na řízení o uložení povinnosti odvést poplatek za
ukládání odpadu
[24] Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil charakter poplatku ve vztahu
k oprávnění správních orgánů vydat rozhodnutí podle ustanovení §47 odst. 1 zákona
o odpadech. Dovozuje, že poplatek nepatřil do majetkové podstaty a osobou povinnou nebyl
insolvenční správce, ale dlužník. Fond proto nebyl povinen uplatnit svůj nárok přihláškou
v insolvenčním řízení a správní orgány měly i po rozhodnutí o úpadku, respektive po prohlášení
konkursu, nadále pravomoc ve věci rozhodnout a jejich rozhodnutí proto nejsou nicotná.
[25] Podle §45 odst. 1 zákona o odpadech „[z]a ukládání odpadů na skládky je původce povinen
platit poplatek“. Podle odst. 2 „[p]oplatek platí i původce, který je sám provozovatelem skládky a tato
skládka je na jeho vlastním pozemku“. Podle §47 odst. 1 zákona o odpadech „[p]okud provozovatel
skládky neodvedl obci nebo Státnímu fondu životního prostředí vybraný poplatek ve stanovené lhůtě, uloží
mu povinnost zaplatit poplatek krajský úřad, který vydal souhlas k provozování skládky, rozhodnutím, na návrh
příjemce poplatku. Za neodvedený poplatek se platí úrok z prodlení ve výši 0,5 promile ze zadržené částky denně.
Úrok z prodlení je příjmem obce“.
[26] Podle §168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona „[p]ohledávkami za majetkovou podstatou,
pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální
zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné zdravotní pojištění a pojistné
na důchodové spoření, pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení
podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty“.
[27] Podle §208 insolvenčního zákona „[n]estanoví-li tento zákon jinak, do majetkové podstaty nepatří
též majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen,
zejména účelové dotace a návratné výpomoci ze státního rozpočtu, z Národního fondu, z rozpočtu územního
samosprávního celku nebo státního fondu, finanční rezervy vytvářené podle zvláštních právních předpisů, majetek
České národní banky, který byl na základě zvláštních dohod svěřen do správy jiné osobě, zboží propuštěné celním
úřadem k dočasnému použití a majetek státu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem“.
[28] Ačkoli neexistuje legální definice poplatku, finančněprávní teorie definuje poplatek jako
peněžitou dávku zákonem stanovenou, nenávratnou, vybíranou státem nebo jinými veřejnoprávními
korporacemi za zákonem stanovené úkony jejich orgánů. Na rozdíl od daně je poplatek dávkou
nepravidelnou s ekvivalentem, tedy je vybírán ad hoc za protiplnění ze strany státu nebo jiné
veřejnoprávní korporace (srov. Jánošíková, P., Mrkývka, P., Tomažič, I. a kol. Finanční a daňové
právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. s. 413.). Poplatek je účelový,
dobrovolný a nenávratný. Poplatky musí být stanoveny výhradně zákonem (čl. 11 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod). Zároveň není podstatné, jak je platba nazvána, ale její účel, zda ji musí
subjekt zaplatit a kdo je jejím příjemcem.
[29] Poplatek za ukládání odpadu ve smyslu §45 a násl. zákona o odpadech přitom tuto
doktrinální definici poplatku zcela naplňuje (srov. rovněž Baxa, J. a kol.: Daňový řád, komentář,
Praha, Wolters Kluwer, 2011, s. 16). Jedná se jednoznačně o veřejnoprávní platbu ukládanou
na základě zákona o odpadech. Jeho příjemcem jsou obce a Státní fond životního prostředí (§46
odst. 3 tamtéž). Přitom účelem poplatku je minimalizovat tvorbu odpadu; důvodová zpráva k tomu
uvádí, že „[p]oplatky za uložení odpadů na skládku jsou základním ekonomickým nástrojem ovlivňujícím nežádoucí
produkci odpadů. Výše poplatků je závislá na množství ukládaných odpadů a sazbě, která je závislá na kategorii
odpadů“. Odvedený poplatek se potom nenávratně stává příjmem obce, na jejímž katastrálním území
je skládka umístěna, a fondu, který s ním dále nakládá ve smyslu zákona č. 388/1991 Sb., o Státním
fondu životního prostředí České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o fondu“).
Oproti daním se poplatek za ukládání odpadu vyznačuje i existencí ekvivalentního protiplnění, které
spočívá ve státem uznávané možnosti ukládat odpad na skládce (srovnej například §9a a §10 zákona
o odpadech).
[30] Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje s odkazem stěžovatele na část rozhodnutí
krajského soudu, kde soud dovozoval, že poplatek je vyloučen z majetkové podstaty podle
ustanovení §208 insolvenčního zákona. Jak zdejší soud nastínil výše, poplatek za odvod odpadu
je veřejnoprávní platbou odpovídající poplatku v pojetí doktríny finančního práva. Zákonodárce
v ustanovení §208 insolvenčního zákona demonstrativním výčtem definoval základní druhy
majetku, které nepatří do majetkové podstaty. Z povahy jednotlivých položek vypočtených
v tomto ustanovení lze určit typové skupiny vyloučeného majetku. Pro nyní posuzovaný případ
přichází v úvahu první dvě skupiny: (i) majetek, s nímž lze nakládat podle zvláštního zákona
pouze v souladu se stanoveným účelem, přičemž z výčtu je patrné, že půjde především o veřejné
prostředky poskytnuté insolvenčnímu dlužníkovi za určitým účelem, a (ii) finanční rezervy
vytvářené podle zvláštních právních předpisů, např. podle §37a zákona č. 44/1988 Sb., horní
zákon. Oproti těmto typovým skupinám majetku poplatek za ukládání odpadu není majetkem
pocházejícím z veřejných prostředků, který by byl účelově poskytnut insolvenčnímu dlužníkovi.
Součástí veřejných rozpočtů by se tyto prostředky staly až po jejich odvedení provozovatelem
skládky. Zároveň poplatek není ani pevně vázanou rezervou určenou zákonem ke zvláštnímu
účelu. Svoji povahou se poplatek za ukládání odpadu například blíží lázeňskému poplatku (§3
zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), který obdobně
vybírá a odvádí obci ubytovatel. V rozporu se závěrem krajského soudu navíc provozovatel
skládky není pouze plátcem, protože může zároveň vystupovat i v roli poplatníka (srovnej §45
odst. 2 zákona o odpadech). Poplatky vybrané provozovatelem skládky jsou součástí jeho
majetku, nepředstavují prostředky vázané na zvláštním účtu, jakkoli provozovateli skládky
zároveň vzniká povinnost takto vybrané poplatky (a poplatky, které je povinen sám platit
za uložený odpad, jehož je původcem) odvést jejich příjemci.
[31] Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že daně a poplatky
vzniklé po rozhodnutí o úpadku jsou zařazeny mezi pohledávky za majetkovou podstatou [§168
odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona], jež se uspokojují přímo z majetkové podstaty (§168
odst. 3 tamtéž). Jelikož zdejší soud nemá pochybnosti o tom, že poplatek za ukládání odpadu
je poplatkem ve smyslu citovaných ustanovení (srovnej hodnocení poplatku výše),
musí být poplatek za uložení odpadu součástí majetkové podstaty dlužníka. Podobně je tomu
i u dalších nepřímých daní či poplatků.
[32] Je tedy nesprávný závěr krajského soudu, že prostředky vybrané jako poplatek za ukládání
odpadu dlužníkem od původců odpadu nejsou součástí majetkové podstaty úpadce.
[33] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, že krajský soud nesprávně posoudil
otázku pravomoci správních orgánů k vydání rozhodnutí o povinnosti zaplatit fondu poplatek.
Krajský soud totiž dovodil, že rozhodnutí správních orgánů jsou nicotná, protože správní orgány
neměly pravomoc vést řízení ohledně části poplatku za období od září 2012 do 7. 6. 2013
(tj. do rozhodnutí soudu o úpadku).
[34] Nicotnost správního rozhodnutí legislativně vymezuje správní řád v §77, přičemž
se jedná o závažnou kvalitativní vadu rozhodnutí, ke které správní soudy přihlížejí z úřední
činnosti (§76 odst. 2 s. ř. s.). Za nicotné rozhodnutí doktrína považuje případ, „[…] kdy úkon,
který správní orgán učinil, není v důsledku určité závažné vady (či více vad) vůbec správním aktem, tj. projevem
výkonu pravomoci správního orgánu v právním smyslu, ale paaktem, který není způsobilý vyvolat žádné právní
následky. Nulitní správní akt není nadán presumcí správnosti, nikoho (ani správní orgán, ani účastníky
řízení) de iure nezavazuje a není vůbec považován za projev výkonu působnosti orgánu veřejné správy“
(Vedral, J.: Správní řád: Komentář. 2. vydání. Praha: Bova Polygon, 2012. s. 662.).
[35] Judikatura správních soudů postupně zpřesňovala výklad pojmu nicotného rozhodnutí.
Za nicotná rozhodnutí jsou tak například považována rozhodnutí, k jejichž vydání nemá správní
orgán pravomoc nebo není absolutně věcně příslušný (srovnej rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne ze dne 4. 2. 2009, č. j. 3 As 7/2008 - 99; ze dne 2. 11. 2006, č. j. 5 A 35/2002 - 73;
ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 6 A 44/2001, č. 502/2005 Sb. NSS; ze dne 21. 8. 2003,
č. j. 5 A 116/2001 - 46, č. 20/2003 Sb. NSS.), rozhodnutí vydaná proti neexistujícímu
subjektu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 - 74,
č. 1629/2008 Sb. NSS) nebo pokud správní orgán rozhodl o nepodaném odvolání (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 7 A 18/2001).
[36] Naopak nicotnost nezpůsobují méně závažné vady správních aktů. Nicotnými nejsou
rozhodnutí, která například obsahují písařskou chybu (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 12. 2005, č. j. 4 As 53/2004 - 73), která jsou podepsána v rubrice za správnost jinou
osobou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 2 Azs 5/2004),
a jež byla vydaná v rozporu s překážkou věci pravomocně rozhodnuté (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 7 Afs 68/2007 - 82). Obecně řečeno, „[l]ze-li jednoznačně
tedy dospět k závěru, že není pochyb o tom, že rozhodnutí vydal oprávněný orgán v rámci svých kompetencí, netrpí
vadami, které mohou způsobit jeho zmatečnost, neurčitost nebo nemožnost, přičemž je zřejmé, komu je určeno,
nelze takové rozhodnutí označit za nicotné“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004,
č. j. 5 Afs 19/2004 - 53).
[37] Pravomoc a působnost krajského úřadu k vydání rozhodnutí o úhradě poplatku byla
založena ustanovením §47 odst. 1 zákona o odpadech, správní spis obsahuje i příslušný návrh
fondu a z rozhodnutí je patrné, komu bylo určeno. Argumentace krajského soudu vychází
z principu rovnosti účastníků insolvenčního řízení [§5 písm. a) insolvenčního zákona]
a z pravidla, že se neprivilegované pohledávky v insolvenčním řízení uplatňují přihláškami [§109
odst. 1 písm. a), §140 a násl., §165 a násl. insolvenčního zákona]. Jelikož usnesení o zjištění
úpadku bylo vyhlášeno dne 7. 6. 2013, krajský soud dospěl k závěru, že poplatek vzniklý před
tímto datem (od září 2012 do dne 7. 6. 2013) měl být uplatněn přihláškou. Z toho dovodil
nicotnost rozhodnutí správních orgánů pro nedostatek pravomoci rozhodnout o této části
poplatku. Nejvyšší správní soud považuje tento závěr za nesprávný.
[38] Účinky rozhodnutí o úpadku, respektive o prohlášení konkursu na řízení před orgány
veřejné moci je upraven v insolvenčním zákoně. Podle §263 odst. 1 insolvenčního zákona,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 se prohlášením konkursu „ […] přerušují soudní, správní a jiná
řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové
podstaty, jejichž účastníkem je dlužník. V těchto řízeních lze pokračovat jen za podmínek stanovených tímto
zákonem“. Správní řízení v nyní rozhodovaném případě bylo ale zahájeno dne 1. 4. 2014
za účinnosti insolvenčního zákona ve znění zákona č. 294/2013 Sb., který nabyl účinnosti dne
1. 1. 2014. Uvedená novela zrušila účinky konkursu na zahájení správního řízení a na povinnost
přerušit správní řízení týkající se majetkové podstaty (srovnej §140d a §263 odst. 1
insolvenčního zákona ve znění účinném od dne 1. 1. 2014). Podle právní úpravy aplikovatelné
na posuzovanou věc proto zjištění úpadku ani prohlášení konkursu nemá žádný vliv na řízení
před správními orgány ve věci uložení povinnosti odvést poplatek za ukládání odpadu. Nelze
z ničeho dovozovat, že by pravomoc správních orgánů rozhodnout o této povinnosti podle §47
odst. 1 zákona o odpadech po rozhodnutí o úpadku (případně po prohlášení konkursu) zanikla.
Naopak, podobně jako v jiných věcech daní a poplatků správní orgány i v době úpadku,
respektive po prohlášení konkursu, v řízení pokračují a vydávají rozhodnutí. Situace je specifická
pouze ohledně výkonu těchto rozhodnutí (srov. §140e insolvenčního zákona). Exekuci
k vymožení pohledávky na základě rozhodnutí správních orgánů lze nařídit a provést
až po skončení účinků rozhodnutí o úpadku některým ze způsobů předvídaných insolvenčním
zákonem, nejedlá-li se o pohledávku za podstatou. Příjemce poplatku tedy při realizaci svého
práva na úhradu poplatku za ukládání odpadů podle pravomocného rozhodnutí správních orgánů
má postupovat způsobem uvedeným krajským soudem, tj. přihlášením své pohledávky
(resp. uplatněním pohledávky za podstatou u insolvenčního správce). To ovšem nic nemění
na nesprávnosti závěru krajského soudu o absolutním nedostatku věcné působnosti správních
orgánů a z toho plynoucí nicotnosti jejich rozhodnutí.
[39] K jinému závěru nevede ani argumentace rovností věřitelů v insolvenčním řízení.
V rozsudku ze dne 27. 8. 2014, č. j. 8 Afs 69/2013 - 32, Nejvyšší správní soud posuzoval
podobný případ v oblasti daňového řízení. Správce daně vydal platební výměr na daňové penále
po prohlášení konkursu a daňovou pohledávku přihlásil. Později byl konkurz zrušen a správce
daně pokračoval ve vymáhání pohledávek podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Posuzována byla sporná otázka, zdali se po dobu
konkursního řízení přerušují lhůty i ve vztahu k plnění povinností dle zákona o správě daní
a poplatků. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl, že „[p]rávní úprava, která v rámci
konkursního řízení stát jako věřitele staví na roveň ostatním ‚soukromým‘ věřitelům a k uspokojení
své pohledávky se tak stát musí podrobit témuž zákonem o konkursu a vyrovnání stanovenému režimu (musí včas
přihlásit pohledávku a má i tutéž ‚výhodu‘ stran stavění promlčecí lhůty po dobu trvání konkursu a může
být jen poměrně uspokojen) respektuje princip rovnosti forem vlastnictví, tj. že vlastnické právo všech vlastníků
má stejný zákonný obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Po skončení konkursu
již každý z věřitelů postupuje podle práva, které se na vztahy, z nichž neuspokojená pohledávka vzešla, dopadá.
Správce daně jako státní orgán musí postupovat podle zákona o správě daní, resp. daňového řádu a nedoplatek
dále vymáhat tímto předpisem stanoveným postupem, jinak by postupoval v rozporu s ústavní zásadou (čl. 2
odst. 3 Ústavy České republiky)“.
[40] Právě i shora vyloženou právní úpravou vztahu správního řízení a řízení insolvenčního
je zajištěna rovnost vlastnictví věřitelů [§5 písm. a) a b) insolvenčního zákona a čl. 11 odst. 1
věta druhá Listiny základních práv a svobod]. Je-li insolvenční řízení skončeno, může pokračovat
každý z věřitelů dle okolností ve vymáhání svých neuhrazených pohledávek podle příslušné
právní úpravy; zatímco soukromé osoby běžně využívají postupů podle civilního práva hmotného
a procesního, orgány veřejné správy jsou při výkonu vrchnostenské moci vázány při vymáhání
pohledávek procesními předpisy veřejného práva, zejména správním a daňovým řádem.
[41] Pokud tedy krajský soud dovodil, že insolvenční zákon vylučoval pravomoc správních
orgánů k vydání rozhodnutí o poplatku za odvod nebezpečného odpadu, nemá jeho závěr oporu
v zákoně. Jelikož byla rozhodnutí správních orgánů vydána v rámci jejich pravomoci
a působnosti, nemůže se jednat o rozhodnutí nicotná. Nejvyšší správní soud shledal proto i tuto
kasační námitku stěžovatele ve výsledku za důvodnou.
III. c)
Nicotnost pro nesprávné určení adresáta rozhodnutí
[42] Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že měl být k úhradě
pohledávky zavázán v rozhodnutí krajského úřadu insolvenční správce namísto dlužníka. Krajský
soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů jsou nicotná, protože byla adresována
dlužníkovi, ačkoli ve věci povinnosti odvést poplatek za období po účinnosti prohlášení
konkursu měla být rozhodnutí adresována insolvenčnímu správci.
[43] Podle §245 odst. 3 insolvenčního zákona „[p]rohlášení konkursu nemá vliv na dlužníkovu
způsobilost k právním úkonům ani na jeho procesní způsobilost“.
[44] Podle §246 odst. 1 věty první insolvenčního zákona „[p]rohlášením konkursu přechází
na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností,
které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou“.
[45] Krajský soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2014.
č. j. 9 Afs 7/2013 - 36, na kterém dokládal přechod veškerých procesních práv a povinností
spojených s majetkovou podstatou dlužníka na insolvenčního správce. Nejvyšší správní soud
se s tímto závěrem neztotožňuje, přičemž samo citované rozhodnutí názor krajského soudu
vyvrací. V uvedeném případě totiž zdejší soud potvrdil rozhodnutí Krajského soudu v Brně
ze dne 19. 12. 2012, č. j. 30 Af 94/2011 - 25, které vycházelo z dřívějšího rozhodnutí zdejšího
soudu ze dne 13. 7. 2005, č. j. 1 Afs 55/2004 - 94, podle něhož „[n]a hmotněprávním postavení úpadce
se nic nemění potud, že i nadále zůstává daňovým dlužníkem, a proto správce daně vyměřuje daň jemu a nikoliv
správci konkursní podstaty. U daňového subjektu ovšem dochází k omezení jeho dispozičních oprávnění ve smyslu
§14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, což se nutně promítne i v rovině procesní v daňovém řízení,
do něhož vstupuje jako tzv. třetí osoba podle §7 odst. 2 písm. e) daňového řádu správce konkursní podstaty. Jako
projev omezení dispoziční volnosti úpadce přechází na správce konkursní podstaty v souladu s §14a odst. 1
zákona o konkursu a vyrovnání oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které mj. i podle daňových
předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. To platí
jak pro výkon subjektivních práv a povinností hmotných, tak i procesních. Správce konkursní podstaty má proto
v daňovém řízení stejná práva jako měl úpadce: pro souzenou věc je mj. významné to, že se správcem konkursní
podstaty správce daně jedná v daňovém řízení, týkajícím se daňové povinnosti úpadce, a jemu také doručuje
rozhodnutí. Důsledkem přechodu oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti v daňovém řízení je rovněž
to, že odvolání proti platebnímu výměru je oprávněn podat správce konkursní podstaty a nikoliv úpadce.“
Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 Afs 7/2013 - 36 dovodil, že citované závěry ohledně
přechodu dispozičních oprávnění platí i pro insolvenční zákon. Opačný výklad by byl i v nyní
posuzované věci neudržitelný. Například při zrušení konkursu (srovnej §308 odst. 1 ve spojení
s §312 insolvenčního zákona) by právní názor krajského soudu vedl v probíhajících správních
řízeních k absurdnímu výsledku – správní orgány by vedly správní řízení proti bývalému
insolvenčnímu správci, který by ale již neměl žádná dispoziční oprávnění.
[46] Jinými slovy, i po vydání rozhodnutí o konkursu byl dlužník povinnou osobou, se kterou
správní orgány vedly v souladu se zákonem správní řízení (§46 odst. 2 zákona o odpadech
ve spojení s §245 odst. 3 insolvenčního zákona; srovnej i §140d větu třetí tamtéž), a insolvenční
správce měl toliko oprávnění k činění úkonů za dlužníka v řízení týkajícím se majetkové podstaty
(§246 odst. 1 insolvenčního zákona). Správní orgány rovněž řádně doručovaly v řízení nikoli
pouze dlužníkovi, nýbrž i insolvenčnímu správci.
[47] Nejvyšší správní soud uvádí, že i kdyby byl jako příjemce rozhodnutí označen nesprávný
subjekt, případně by určitelný příjemce rozhodnutí byl označen nepřesně, nemohlo by to vést
k nicotnosti rozhodnutí správního orgánu, nýbrž toliko k jeho případné nezákonnosti
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2005, č. j. 4 Afs 15/2003 - 55,
respektive rozsudek z 26. 11. 2009, č. j. 8 Afs 39/2009 - 74). Za nicotné je možné považovat
pouze rozhodnutí adresované osobě, která neexistuje, případně osobu příjemce rozhodnutí nelze
z tohoto rozhodnutí vůbec zjistit, takže se jedná o rozhodnutí neuskutečnitelné (srov. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 - 74).
Kasační námitka je proto důvodná.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[48] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a vrátil mu věc
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.), ve kterém bude krajský soud vycházet
z právního názoru Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[49] O nákladech řízení před Nejvyšší správním soudem rozhodne v dalším řízení krajský soud
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu