ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.225.2015:32
sp. zn. 4 As 225/2015 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. V., proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2015,
č. j. 22 A 17/2014 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu města Prostějov (dále jen „prvostupňový orgán“) ze d ne
2. 10. 2013, č. j. PVMU 118041/2013 16a, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
pozdějších předpisů, kterého se dopustil porušením §4 písm. c) zákona silničním provozu,
neboť „ […] dne 3. 4. 2013 v 17:31 hod. na 29. km rychlostní komunikace č. 46 ve směru jízdy
na Brno mezi obcemi Olšany u Prostějova a Prostějov, při řízení osobního motorového vozidla tovární značky
Audi A8, RZ: X překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou - dopravní značkou
B20a - na 100 km/hod. Silničním radarovým rychloměrem Ramer 10C byla zjištěna rychlost jízdy 162
km/hod. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ± 3 % byla rychlost jízdy minimálně 157 km/hod.
Tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy mimo obec o 50 km/hod. a více.“ Za tento přestupek
prvostupňový orgán žalobci uložil pokutu ve výši 6.000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí a povinnost
uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 12. 2013, č. j. KÚOK/98230/2013/ODSH-SD/7471,
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí prvostupňového orgánu. V odůvodnění
rozhodnutí žalovaný uvedl, že důkazy obsažené ve spise, zejména záznam o radarovém měření,
oznámení o spáchání přestupků a úřední záznam vyhotovený zasahujícími policisty postačují
k závěru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Žalovaný konstatoval, že nemá pochybnosti
o správnosti měření ani o závěrech z něj plynoucích. Radar byl kalibrován a obsluhoval
jej proškolený policista. Omezení rychlosti v předmětném úseku rychlostní silnice č. 46 bylo
podle žalovaného prokázáno obsahem úředního záznamu vyhotoveného zasahujícími policisty.
Žalovaný konstatoval, že fotografie z radarového měření vylučuje záměnu měřeného vozidla.
Dále zpochybnil, že žalobce neměl možnost zvolit si v průběhu prvostupňového řízení zástupce.
O této možnosti jej prvostupňový orgán řádně poučil v oznámení o zahájení řízení. Žalovaný
připomněl, že uvedené není povinnou náležitostí předvolání k ústnímu jednání a jeho absence
není protizákonná. Pokud žalobce v rámci ústního jednání uvedl svůj záměr zvolit si zástupce,
avšak žádné další kroky v tomto směru nečinil, nelze žalobcovo chování přičítat k tíži
prvostupňového orgánu. Žalobce byl při ústním jednání přítomen a mohl svá práva hájit. Pokud
prvostupňový orgán shledal, že již není potřeba provádět další dokazování, ústní jednání ukončil
a následně vydal rozhodnutí, jednal v souladu se zákonem. Žalovaný odmítl argument žalobce,
že neměl možnost nahlédnout do podkladů řízení před vydáním rozhodnutí, neboť žalobcův
podpis na protokolu o ústním jednání toto tvrzení vylučuje. Žalovaný rozhodnutí uzavřel
s tím, že sankce byla udělena v přiměřené výši, že její uložení bylo řádně odůvodněno
a že prvostupňový orgán řádně vyhodnotil důkazy obsažené ve spise.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 8. 2015, č. j. 22 A 17/2014 - 34, zrušil
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k novému projednání. Krajský soud uvedl, že v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu zkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí.
Zdůraznil, že ke spáchání přestupku nepostačuje toliko naplnění znaků formálních, ale je zásadní,
zda byla rovněž naplněna i materiální stránka přestupku. Tento právní názor krajský soud opřel
o rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2015, č. j. 7 As 18/2004 - 48, a ze dne
14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45. Krajský soud uvedl, že správní orgány se nezabývaly
naplněním materiální stránky přestupku spáchaného žalobcem, respektive její naplnění
neodůvodnily. Správní orgány nesplnily ani povinnost postupovat při ukládání sankcí podle
kriterií obsažených v §12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů, tj. uloženou sankci řádně neodůvodnily a neindividualizovaly. Krajský soud shledal,
že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je pouze rekapitulační a nedostatečně hodnotí
všechny okolnosti případu. Krajský soud vytkl žalovanému, že ignoroval zásadní vadu řízení
před prvostupňovým orgánem spočívající v tom, že prvostupňový orgán rozhodl ve věci samé,
přestože žalobce výslovně při ústním jednání uvedl, že si chce zvolit pro přestupkové řízení
obhájce.
Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že v posuzované věci došlo k naplnění materiální stránky přestupku, přičemž svůj
závěr opřel o právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 5 As 104/2008 - 45. Stěžovatel uvedl, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a přestupkové
jednání bylo žalobci prokázáno. Prvostupňový orgán podle stěžovatele řádně zhodnotil kritéria
pro ukládání sankcí uvedená v §12 odst. 1 zákona o přestupcích a sankci řádně individualizoval
a odůvodnil. Prvostupňový orgán podle stěžovatele neodepřel žalobci právo zvolit si zástupce,
neboť mu ve výkonu tohoto práva nijak nebránil. To, že žalobce své právo neuplatnil, nemůže
jít k tíži správních orgánů. Žalobce byl prokazatelně o možnosti zvolit si zástupce poučen, avšak
sám ji nevyužil. Stěžovatel uzavřel kasační stížnost s tím, že navrhl Nejvyššímu správnímu soudu,
aby napadaný rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že na předmětné rychlostní komunikaci
měla být z neznámých důvodů rychlost snížena na 100 km/h, přestože zákon o silničním
provozu pro tento typ komunikace předpokládá nejvyšší dovolenou rychlost 130 km/h. Jelikož
stěžovatel neprovedl jediný možný důkaz, který by mohl prokázat sníženou nejvyšší dovolenou
rychlost v předmětném úseku, a to výslech zasahujících policistů, nebyl podle žalobce dostatečně
zjištěn skutkový stav. Podle žalobce v předmětném úseku byla nejvyšší povolená rychlost
130 km/h a žalobce tedy nemohl svým jednáním naplnit ani formální znaky přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu. Prvostupňový orgán měl zkoumat
materiální stránku přestupku, stejně jako důvody, proč měla být v předmětném úseku snížena
nejvyšší dovolená rychlost. Žalobce dále namítl, že postup prvostupňového orgánu nebyl
předvídatelný. Z tvrzení prvostupňového orgánu „[s]právní orgán zváží další postup v řízení“ dovodil,
že další jednání proběhne za přítomnosti žalobce i jeho obhájce a proběhnou výslechy svědků.
Podle žalobce je tedy zřejmé, že došlo k porušení §73 odst. 2 zákona o přestupcích, jak uvedl
krajský soud.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti je zřejmé, že ji stěžovatel podal z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k] asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení .“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
vyhlášené pod č. 209/1992 Sb (dále jen „Úmluva“) „[k]aždý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo
obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení
obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyž adují.“
Podle č. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod („Listina“) „[m]á obviněný právo,
aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce.“
Podle §2 odst. 13 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád),
ve znění pozdějších předpisů, „[t]en, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období
řízení vhodným způsobem a srozumitelně poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby
a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění
jeho práv.“
Podle §73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., zákona o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů, má „[o]bviněný z přestupku právo vyjádřit se ke všem skutečnos tem, které se mu kladou za vinu,
a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné
prostředky. K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován.“
Nejvyšší správní soud uvádí, že prvostupňový orgán svým postupem v přestupkovém
řízení upřel žalobci právo na obhajobu, neboť rozhodl ve věci samé, aniž by žalobci umožnil
výkon práva zvolit si pro přestupkové řízení obhájce. Podle Nejvyššího správního soudu je nutné
vykládat §73 odst. 2 zákona o přestupcích ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 13
trestního řádu. Uvedená ustanovení Úmluvy, Listiny a trestního řádu zaručují obviněným právo,
aby si zvolili obhájce, aby obhájce byl přítomen úkonům v přestupkovém řízení, dále právo radit
se s obhájcem v průběhu celého přestupkového řízení, přičemž uvedená práva jsou projevem
ústavní zásady spočívající v zajištění práva na obhajobu. Tuto zásadu je nutné aplikovat
i v přestupkovém řízení, které je svou povahou řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6
odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší správní soud uvedl již dříve v rozsudku ze dne 18. 4. 2007,
č. j. 4 As 10/2007 - 57 (všechna rozhodnutí zdejšího soudu dostupná na: www.nssoud.cz),
že „[s]e zřetelem k zásadám, vyjádřeným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, vyhlášené
ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992, které vyjadřují principy práva na spravedlivý proces, musí řízení o přestupku,
stejně tak o jiném správním deliktu, podléhat stejnému režimu jako řízení o tres tných činech. V tomto smyslu
je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu.“
Obviněný má proto i v přestupkovém řízení právo žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého
obhájce a má právo, aby se jeho obhájce účastnil všech úkonů přestupkového řízení.
Svého práva chtěl v řízení před prvostupňovým orgánem využít i žalobce. Ten byl celkem
třikrát předvolán k ústnímu jednání, přičemž z ústních jednání nařízených na 21. 5. 2013
a 12. 8. 2013 se ze zdravotních důvodů omluvil. Dostavil se na ústní jednání nařízené
na 30. 9. 2013 a na začátku uvedl, že si nebyl vědom hrozby sankce zákazu řízení motorových
vozidel v přestupkovém řízení a uvedl, že si chce pro přestupkové řízení zvolit obhájce.
Prvostupňový orgán na toto sdělení nijak nereagoval, pokračoval v ústním jednání a provedl
listinné důkazy. Na závěr ústního jednání prvostupňový orgán žalobci umožnil nahlédnout
do podkladů řízení, na což žalobce opět reagoval s tím, že si chce zvolit obhájce. K žalobcovu
prohlášení prvostupňový orgán uvedl, že zváží další postup v řízení a ústní jednání ukončil.
Následně prvostupňový orgán vydal dne 2. 10. 2013 rozhodnutí ve věci samé. V odůvodnění
rozhodnutí uvedl, že pokud si žalobce chtěl zvolit obhájce, mohl tak učinit již dříve v době
své pracovní neschopnosti, případně dostavit se s obhájcem přímo k ústnímu jednání konanému
dne 30. 9. 2013. Prvostupňový orgán doplnil, že jednání žalobce považuje za obstrukční s cílem
dosáhnout uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku.
S tímto postupem prvostupňového orgánu Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit.
Prvostupňový orgán měl totiž žalobci na základě jeho žádosti umožnit zvolit si obhájce,
a to v přiměřené lhůtě, kterou mu měl za tímto účelem stanovit. Žalobce se sice ze dvou ústních
jednání ze zdravotních důvodů omluvil, avšak na ústní jednání konané dne 30. 9. 2013 se dostavil.
Z chování žalobce nelze učinit jednoznačný závěr, že chtěl své práva využít k obstrukcím
za účelem uběhnutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku. Žalobce totiž oznámil svůj záměr
zvolit si obhájce při prvním ústním jednání, kterého se zúčastnil, a to s poukazem na zjištění,
že mu v přestupkovém řízení hrozí uložení sankce zákazu činnosti. Ani v případě určité
účelovosti tohoto postupu žalobce však nebylo namístě mu výkon práva na obhajobu znemožnit,
neboť s ohledem na konání teprve prvního jednání a dlouhou dobu, která zbývala do uplynutí
prekluzivní lhůty pro projednání přestupku, se evidentně ještě nejednalo o případ zneužití práva.
Neobstojí ani argument stěžovatele, že žalobce byl o svém právu zvolit si obhájce poučen
v oznámení o zahájení řízení a že měl tedy dostatečný časový prostor, aby si obhájce zvolil .
Nejvyšší správní soud upozorňuje, že výkon práva zvolit si obhájce nelze omezit toliko na časový
úsek před zahájením ústního jednání. Žalobce proto byl oprávněn zvolit si obhájce i v průběhu
ústního jednání. Pokud prvostupňový orgán na prohlášení žalobce nereagoval, v ústním jednání
pokračoval, provedl dokazování a vydal rozhodnutí ve věci samé , zasáhl tím do garantovaných
procesních práv žalobce na obhajobu.
Součástí tohoto práva je pak i právo obviněného, aby se jeho obhájce účastnil
dokazování, což prvostupňový orgán při ústním jednání žalobci neumožnil. S ohledem na tuto
závažnou procesní vadu proto nebylo možné z výsledku dokazování provedeného při ústním
jednání vycházet a na základě něho činit skutková zjištění a právní závěry.
Oproti tomu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného není
nepřezkoumatelné, neboť obsahuje důvody, které jej vedly k závěrům o vině žalobce a volbě
uložené sankce. Dále Nejvyšší správní soud konstatuje, že z konstantní judikatury zdejšího soudu
neplyne správním orgánům povinnost detailně rozebírat otázku naplnění materiální stránky
přestupku v situaci, kdy jsou naplněny formální znaky přestupku a kdy je porušení zákona nikoliv
marginální, nýbrž velmi závažné. Tak tomu bylo i v posuzované věci, v níž měla být překročena
nejvyšší dovolená rychlost jízdy mimo obec o více než 50 km/hod. Za této situace plně postačilo,
že správní orgány zhodnotily naplnění materiálních znaků přestupku v obecnější rovině.
Tento právní názor ostatně zaujal Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 6. 6. 2013,
č. j. 1 As 24/2013 - 28, který navázal na dřívější rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 5 As 104/2008 - 45.
Přestože dal Nejvyšší správní soud uvedeným námitkám za pravdu, nemohl kasační
stížnost shledat důvodnou. Nejvyšší správní soud totiž obdobně jako krajský soud dospěl
k závěru, že řízení před prvostupňovým orgánem bylo stiženo zásadní vadou spočívající
v porušení práva obviněného z přestupku na obhajobu, která způsobila nezákonnost rozhodnutí
prvostupňového orgánu i žalovaného. Proto z hlediska procesní ekonomie s přihlédnutím
k závěrům usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, zdejší soud nepřistoupil ke zrušení rozsudku krajského sou du. Žalovaný
tedy bude v dalším řízení vázán právním názorem Krajského soudu v Brně s korekcemi
uvedenými v tomto rozsudku.
S ohledem na skutečnost, že uvedená vada řízení ovlivnila průběh a výsledky ústního
jednání, na základě něhož byly učiněny příslušn é skutkové a právní závěry, bude v dalším řízení
nezbytné zrušit i rozhodnutí prvostupňového orgánu a umožnit tak nové ústní jednání za účasti
obhájce žalobce. Jestliže však v dalším řízení žalobce oznámí svůj záměr zvolit si obhájce
až během konání jednotlivých úkonů, jichž se osobně zúčastní, bude již nutné na takový jeho
případný postup nahlížet jako na zneužití práva. Oproti situaci řešené v tomto řízení o kasační
stížnosti by již totiž bylo naprosto zřejmé, že žalobci nejde o realiza ci práva na obhajobu, nýbrž
o dosažení zániku odpovědnosti za přestupek.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch a žalobci
v něm žádné náklady nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu