ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.45.2015:22
sp. zn. 4 As 45/2015 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: R. J., zast.
Mgr. Janem Soukupem, advokátem, se sídlem Konviktská 12, Praha 1, proti žalovanému:
Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2015, č.
j. 51 A 8/2013 – 86,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 1. 2013, č. j. 13250/DS/2012-8/SR, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové (dále též „správní orgán prvního
stupně”) ze dne 6. 11. 2012, č. j. P/615/2012/OS1/Jad, kterým byl žalobce uznán vinným
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).
Přestupku se žalobce dle správního orgánu prvního stupně dopustil tím, že porušil ustanovení
§18 odst. 3 cit. zákona, když dne 16. 2. 2012 v 17:33 hodin při řízení motorového vozidla tovární
značky Škoda Octavia, registrační značky X, na dálnici D 11 na 76,5 km v katastru obce
Dobřenice, ve směru jízdy na Hradec Králové nerespektoval nejvyšší dovolenou rychlost jízdy
130 km/h, přičemž silničním rychloměrem POLCAM PC 2006 mu byla naměřena rychlost jízdy
192 km/h, která po odečtení možné odchylky silničního měřidla (± 3%) byla stanovena
na 186 km/h. Správní orgán prvního stupně za tento přestupek žalobci podle §11 odst. 1
písm. b), §12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a §125c odst. 4 písm. d) zákona
o silničním provozu uložil pokutu ve výši 8.000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu deset měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí a dále mu podle §79 odst. 1 zákona o přestupcích a §1 odst. 1 vyhlášky
č. 231/1996 Sb. uložil povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, na základě které Krajský soud
v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 4. 2014, č. j. 51 A 8/2013 – 46, rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil mu zaplatit žalobci
náklady řízení ve výši 10.800 Kč k rukám jeho zástupce, a to do 8 dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Krajský soud totiž shledal, že správní orgán prvního stupně projednal přestupkovou
věc žalobce v jeho nepřítomnosti, aniž by pro to byly splněny podmínky §74 odst. 1
přestupkového zákona, čímž došlo i k porušení základního práva žalobce na projednání věci
v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[3] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost. Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 As 120/2014 - 21, rozsudek krajského soudu ze dne
24. 4. 2014, č. j. 51 A 8/2013 – 46, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud
při posouzení otázky, zda v projednávané věci byly splněny podmínky §74 odst. 1 zákona
o přestupcích pro projednání věci v nepřítomnosti žalobce, vycházel z ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 20. 10. 2011, č. j. 2 As 111/2011 – 56, rozsudek
ze dne 23. 12. 2013, č. j. 8 As 53/2013 – 37) a dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně
nepochybil, pokud žalobce nepředvolal za účelem výslechu, ale zaslal předvolání k ústnímu
jednání pouze jeho zástupci. Neúčast žalobce totiž nebránila v uskutečnění jednání a za existující
důkazní situace nemohla ohrozit cíl předmětného řízení, neboť správní orgán prvního stupně
měl ve správním spisu k dispozici řadu důkazů, které spáchání přestupků žalobcem dostatečně
prokazovaly a kterými ostatně provedl dokazování u ústního jednání v nepřítomnosti žalobce
a jeho zástupce. Pro postup podle §74 odst. 1 věty druhé zákona o přestupcích tak byla
rozhodná pouze omluva zástupce, který svou neúčast u nařízeného jednání omlouval tím, že jeho
účast nemá bez přítomnosti žalobce význam. Nemožnost účasti žalobce u ústního jednání
zapříčiněná jeho nemocí však nebyla způsobilá omluvit také nepřítomnost jeho zástupce, který
mohl a měl všechna práva účastníka řízení vykonat za žalobce. Nejvyšší správní soud
se s přihlédnutím ke skutečnosti, že zástupce žalobce neuvedl žádný jiný důvod, který
by mu znemožňoval účast na ústním jednání, plně ztotožnil se závěrem žalovaného, že omluva
zástupce žalobce nebyla náležitá, a uzavřel, že krajský soud považoval nesprávně za rozhodnou
omluvu žalobce, nikoli jeho zástupce, a náležitě nezohlednil zásadní skutečnosti, že žalobce
byl zastoupen a jeho osobní účast u jednání tak nebyla s ohledem na zjištěný skutkový stav
nezbytná pro zachování jeho práv účastníka řízení. Právo na projednání věci za účasti žalobce
je zaručeno v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí o přestupku před nezávislým a nestranným
soudem, který rozhoduje v plné jurisdikci.
[4] Krajský soud v Hradci Králové následně rozsudkem ze dne 13. 1. 2015, č. j. 51 A 8/2013 – 86,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský
soud vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu podle §110 odst. 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) vycházel ze závěrů uvedených
v odůvodnění shora uvedeného rozsudku zdejšího soudu.
[5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
v níž poukázal na obsah žaloby, závěry uvedené v předcházejícím rozsudku krajského soudu
ze dne 24. 4. 2014, č. j. 51 A 8/2013 – 46, a konstatoval, že se závěry uvedenými v tomto
rozsudku se zcela ztotožňuje. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu ze dne 13. 1. 2015, č. j. 51 A 8/2013 – 86, a rozhodnutí správních orgánů obou stupňů
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[6] Podle §104 odst. 3 písm. a) je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem;
to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu.
[7] Dříve než Nejvyšší správní soud mohl přistoupit k meritornímu posouzení věci, zabýval
se tím, zda jsou splněny podmínky přípustnosti kasační stížnosti. Shledal přitom,
že tomu tak není.
[8] Jedná se totiž o druhou kasační stížnost v téže věci. S ohledem na §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. je opakovaná kasační stížnost v téže věci přípustná jen za předpokladu,
že jako její důvod je namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Není přitom podstatné, že v prvém případě podal kasační stížnosti žalovaný
a ve druhém případě druhý účastník řízení – žalobce. Tím není dotčena možnost v opakované
kasační stížnosti brojit proti rozhodnutí krajského soudu v otázkách, kterými se Nejvyšší správní
soud v předchozím zrušovacím rozsudku nezabýval.
[9] Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2013, č. j. 8 Afs 47/2012 – 39,
„[u]stanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. obsahuje z uvedeného pravidla výjimku. Opakovaná kasační stížnost
je přípustná, je-li v ní namítáno, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku. Přípustnost takové kasační stížnosti je tedy omezena
na důvody, které Nejvyšší správní soud v souladu se zákonným omezením svého přezkumu dosud v téže věci
neřešil. Smyslem této úpravy je, aby se Nejvyšší správní soud nemusel opakovaně zabývat věcí, u které již jednou
vyslovil svůj právní názor závazný pro krajský soud; to za předpokladu, že se krajský soud tímto názorem řídil.
[10] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2012, čj. 8 As 2/2012 – 55, shrnul závěry plynoucí
z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, které se týkají dalších případů, kdy lze shledat
přípustnost kasační stížnosti. Jedná se o případy, které ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. sice konkrétně
nezmiňuje, ale implicitně v sobě obsahuje. Nepřípustnost kasační stížnosti nelze konstatovat zejména v případech,
kdy Nejvyšší správní soud vytkl nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový
stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu
by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. Námitky opakované
kasační stížnosti se musí pohybovat v rámci již vysloveného právního názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů, které
Nejvyšší správní soud v dané věci vyslovil, nebo musí směřovat k právní otázce, která nemohla být řešena v první
kasační stížnosti, zejména pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu.
[11] Opakovaná kasační stížnost je dále přípustná i v případě, kdy krajský soud doplnil po zrušení svého
původního rozsudku dokazování, i když nově zjištěné skutečnosti hodnotil v souladu s názorem Nejvyššího
správního soudu, vyjádřeným obecně a obiter dictum ve zrušujícím rozsudku. Obdobně může být podstatně změněn
i právní stav, a to změnou či zrušením rozhodného právního předpisu, za situace bránící aplikaci původního
předpisu; podobně i deklarací protiústavnosti předpisu Ústavním soudem. Jako nepřípustnou nelze odmítnout
ani opakovanou kasační stížnost, je-li jejím argumentačním základem podstatná změna judikatury,
a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen akceptovat v novém
rozhodnutí – například pokud by o rozhodné právní otázce uvážil jinak Ústavní soud, Evropský soud pro lidská
práva, Evropský soudní dvůr.“
[12] Nejvyšší správní soud posoudil obsah kasační stížnosti podle shora uvedených kritérií.
Stěžovatel krajskému soudu nevytýká, že se neřídil závazným názorem Nejvyššího správního
soudu, nenamítá kupř. nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu či jiné vady řízení a netvrdí
ani, že by v jeho případě byla dána některá z výše uvedených judikaturně dovozených výjimek
z nepřípustnosti opakované kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud ostatně zrušil rozsudek
předcházející rozsudek krajského soudu nikoliv pro nepřezkoumatelnost či procesní vady,
ale pro nesprávné právní posouzení věci. Krajský soud odůvodnění rozsudku Nejvyššího
správního soudu převzal. Zcela se tak řídil závazným právním názorem kasačního soudu. Kasační
stížnost stěžovatele však pouze poukazuje na argumentaci obsaženou v předcházejícím
(již zrušeném) rozsudku krajského soudu, tj. pouze vyjadřuje nesouhlas s posouzením věci
Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 As 120/2014 - 22. Stěžovatel
tudíž ve své kasační stížnosti brojí proti posouzení otázky, k n íž se Nejvyšší správní soud
již závazně a komplexně vyjádřil ve svém předchozím zrušujícím rozsudku, aniž by stěžovatel
v tomto směru přicházel s jakoukoli novou argumentací.
[13] Nejvyšší správní soud opětovně poukazuje na usnesení ze dne 5. 2. 2013,
č. j. 8 Afs 47/2012 – 39, v němž uvedl, že „Institut nepřípustnosti opakovaných kasačních stížností
vylučuje, aby Nejvyšší správní soud k nové kasační stížnosti v téže věci sám revidoval svůj původní závazný právní
názor. Zruší-li totiž Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, je vysloveným právním názorem vázán
nejenom krajský soud (§110 odst. 4 s. ř. s.), ale také samotný Nejvyšší správní soud, rozhoduje-li za jinak
nezměněných poměrů v téže věci. Tím je zaručen požadavek legitimního očekávání a předvídatelnosti
soudního rozhodování (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008,
čj. 9 Afs 59/2007 - 56).“
[14] Z výše uvedeného tak vyplývá, že stěžovatel v kasační stížnosti brojí proti závěrům
krajského soudu, které jsou pouze převzaty z předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího
správního soudu, resp. toliko brojí proti argumentaci Nejvyššího správního soudu samotného.
Kasační stížnost je proto podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná.
[15] Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2015, č. j. 51 A 8/2013 – 86, odmítl podle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona, neboť je nepřípustná [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.].
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 věty
první ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť
kasační stížnost byla odmítnuta.
[17] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla odmítnuta, nevyzýval již Nejvyšší správní soud
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost. Pokud by totiž soudní poplatek
vybral, byl by povinen ho v plné výši vrátit podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu