ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.51.2015:72
sp. zn. 4 As 51/2015 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. R. K.,
zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 2, České Budějovice, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
20. 2. 2015, č. j. 10 A 29/2014 – 81,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2015, č. j. 10A 29/2014 –81,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1.000 Kč k rukám právního zástupce
žalobce, Mgr. Jaroslava Topola, advokáta, se sídlem Na Zlatnici 2, Praha 4, a to ve lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“),
jímž soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2014,
č. j. KUJCK 8521/2014/ODSH (dále též „přezkoumávané rozhodnutí“). Krajský soud dále
rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
[2] Přezkoumávaným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Magistrátu města České Budějovice, správního odboru (dále též „správní orgán prvního stupně“)
ze dne 17. 7. 2013, č. j. spr. př. D 1908/13 Lo, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku
podle ustanovení §125c odst. 1 písm. d) a k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a přestupku podle ustanovení §16 odst. 1
písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem
vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu
vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu
vozidla“). Uvedených přestupků se měl žalobce dopustit tím, že dne 19. 3. 2013 v 0. 50 hod.
v Českých Budějovicích, po ulicích Riegrova, Nádražní, Rudolfovská, Dobrovodská, do ulice
U Jeslí, řídil motorové vozidlo tovární značky BMW, r. z. X, kde po zastavení u domu 1A byl
příslušníkem Policie České republiky (dále jen „Policie ČR“) vyzván k předložení dokladů
předepsaných k řízení vozidla, které nepředložil a rovněž po výzvě policisty se odmítl podrobit
vyšetření, zda při řízení nebyl ovlivněn alkoholem, ačkoli takové vyšetření nebylo spojeno
s nebezpečím pro jeho zdraví. Dalším jednáním nesplnil povinnost stanovenou v hlavě II zákona
o silničním provozu a jako řidič nepředložil zelenou kartu o pojištění řízeného vozidla. Tímto
jednáním žalobce porušil ustanovení §4 písm. b), §5 odst. 1 písm. f), §6 odst. 8 písm. a) až c)
a §6 odst. 12 zákona o silničním provozu a ustanovení §17 odst. 1 zákona o pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla, za což mu byla uložena pokuta ve výši 25.000 Kč, zákaz řízení
motorových vozidel všech druhů na dobu jednoho roku a povinnost nahradit náklady spojené
s projednáváním přestupku ve výši 1.000 Kč.
[3] Proti přezkoumávanému rozhodnutí podal žalobce dne 21. 3. 2014 žalobu, kterou doplnil
podáním ze dne 12. 4. 2014. Žalobce především namítal, že napadené rozhodnutí nabylo právní
moci až po uplynutí promlčecí lhůty, neboť žalobci bylo doručeno až dne 20. 3. 2014,
kdy zmocněnec žalobce nahlédl do spisového materiálu. Žalovaný nesprávně považoval
rozhodnutí za doručené desátým dnem od dodání do datové schránky společnosti
ALL EXPERTS s.r.o., která však nebyla zmocněncem žalobce v řízení o přestupku,
jelikož žalobce nikdy nedoručil žalovanému originál plné moci a smlouva o zastoupení
s uvedenou společností nebyla uzavřena. Namítal také, že plná moc byla zaslána z datové
schránky společnosti ALL EXPERTS s.r.o. osobou, která již nebyla oprávněna za společnost
jednat, a přístupové údaje do datové schránky společnosti jí měly být znepřístupněny,
což se pochybením Ministerstva vnitra nestalo. Pochybením Ministerstva vnitra společnost
ALL EXPERTS s.r.o. současně nedisponovala v době doručení přezkoumávaného rozhodnutí
žádnými přístupovými údaji do datové schránky, a neměla tak možnost fakticky se s tímto
rozhodnutím seznámit. Proto žalobce považoval zásilku obsahující napadené rozhodnutí
za doručenou nejdříve dnem, kdy nahlédl další zmocněnec žalobce, K. S., do spisu a o zásilce
se dozvěděl. Zásilka tedy měla být doručena až po uplynutí prekluzivní lhůty, v důsledku čehož
zanikla odpovědnost za přestupek.
[4] Žalobce dále vytýkal, že v průběhu správního řízení nebylo postaveno najisto skutkové
jednání žalobce, jímž mělo dojít ke spáchání přestupku, žalovaný vedl zmatečné řízení a jeho
rozhodnutí nemá oporu v dokazování, je nepřezkoumatelné pro nezákonnost i pro nedostatek
důvodů. Žalobce především polemizoval se správností a opodstatněností postupu správních
orgánů obou stupňů z hlediska rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů,
vytýkal, že správní orgán prvního stupně neprovedl žalobcem navržený vyšetřovací pokus,
aniž by se s návrhem na jeho provedení dostatečně vypořádal. Dále namítal i porušení práva
na obhajobu dle ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jelikož
mu bylo odepřeno právo účastnit se výslechu svědka, čímž došlo k porušení zásady
kontradiktornosti řízení. Proto je důkaz svědeckou výpovědí nepřípustným důkazem.
Dokazování podle žalobce nebylo provedeno způsobem, který zákon předpokládá
v ustanoveních §51 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), přičemž současně nebylo provedeno ohledání videozáznamu zákonem
předpokládaným způsobem. Podle žalobce nebyla respektována ani zásada ústnosti
a bezprostřednosti řízení o přestupcích, k čemuž žalobce analogicky poukazoval na principy
uplatňované v řízení trestním. Ze všech uvedených důvodů, v žalobě podrobně rozvedených,
navrhoval žalobce přezkoumávané rozhodnutí včetně rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
[5] Krajský soud rozsudkem ze dne 1. 8. 2014, č. j. 10A 29/2014 – 45, zrušil přezkoumávané
rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, neboť shledal důvodnou námitku žalobce
týkající se nesprávného procesního postupu při rozhodování o odvolání, jehož doplnění nebylo
podáno žalobcem, nýbrž společností ALL EXPERTS s.r.o. Ta však podle krajského soudu
nepředložila plnou moc k zastupování žalobce v originálu či ověřené kopii, ale pouze
v naskenované podobě zaslané prostřednictvím datové schránky uvedené společnosti. Plná moc
nebyla ani konvertována podle ustanovení §22 odst. 1 a 2 zákona č. 300/2008 Sb.,
o elektronických úkonech a automatizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů,
tedy neměla účinky originálu. Jelikož této společnosti jakožto zástupci žalobce bylo doručováno
přezkoumávané rozhodnutí do datové schránky, ačkoliv nebyla k zastupování žalobce řádně
zmocněna, došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem,
a přezkoumávané rozhodnutí proto bylo třeba zrušit pro vady řízení. Krajský soud závěrem
poznamenal, že dalšími námitkami uplatněnými v žalobě se nezabýval, neboť v důsledku
nesprávného doručování ze strany žalovaného došlo k uplynutí zákonné prekluzivní lhůty podle
ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o přestupcích“), a přestupek proto již není možné opětovně projednat.
[6] Rozsudek krajského soudu ze dne 1. 8. 2014, č. j. 10A 29/2014 – 45, napadl žalovaný
včas podanou kasační stížností, v níž uplatnil kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Žalovaný namítal nezákonnost rozsudku spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a to konkrétně otázky zastoupení žalobce
na základě plné moci udělené společnosti ALL EXPERTS s.r.o. Žalovaný nesouhlasil se závěrem
krajského soudu, že žalobce měl být správními orgány vyzván k předložení originálu plné moci
či její ověřené kopie, jelikož plná moc v prosté kopii nebyla dostačující a pokud by ji žalobce
nepředložil, mělo být se žalobcem jednáno bez ohledu na zmocněnou osobu. K tomu žalovaný
poukázal na ustanovení §33 odst. 1 správního řádu, jež nestanoví náležitosti plné moci. Proto
měl žalovaný zastoupení žalobce touto společností za nepochybné a námitky týkající se doložení
kopie plné moci považoval za ryze účelové, ve snaze prodlužovat správní řízení, čemuž měly
svědčit i opakované změny v zastoupení žalobce v krátkém časovém období, jak plynou
ze správního spisu správního orgánu prvního stupně. Žalovaný navrhl rozsudek zrušit a vrátit věc
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Nejvyšší správní soud kasační stížnosti žalovaného vyhověl, když rozsudkem ze dne
17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 – 26, zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 1. 8. 2014, č. j. 10A 29/2014 – 45, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší
správní soud přitom zavázal krajský soud, aby se zabýval dalšími, do té doby neřešenými
námitkami, které se týkaly jednak posouzení důsledků odeslání plné moci k zastupování žalobce
společností ALL EXPERTS s.r.o. prostřednictvím datové schránky této společnosti jednáním
osoby (J. P.), která podle tvrzení žalobce neměla k takovým dispozicím oprávnění (jelikož byla
odvolána z funkce jednatele) a dále námitkami, které se týkaly vlastního průběhu správního řízení
před správním orgánem prvního stupně, zejména v otázce průběhu, rozsahu a způsobu
dokazování a hodnocení důkazů ve správním řízení navržených či provedených (blíže
viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 – 26).
[8] Krajský soud, vycházeje z právního názoru zdejšího soudu, se vypořádal v dalším
průběhu řízení v první řadě s otázkou zmocnění společnosti ALL EXPERTS s.r.o. k zastupování
žalobce ve správním řízení. V této souvislosti krajský soud uvedl, že s ohledem na dikci
ustanovení §33 odst. 1 správního řádu nebylo nutné předložit správnímu orgánu prvního stupně
originál plné moci udělené žalobcem společnosti ALL EXPERTS s.r.o., nýbrž postačilo
předložení prosté kopie, což se v posuzovaném případě stalo. Krajský soud proto dospěl
k závěru, že společnost ALL EXPERTS s.r.o. byla k přijímání písemností adresovaných žalobci
řádně zmocněna.
[9] Pokud jde o námitku neprovedení řádného přezkoumání věci a nedostatečného zjištění
skutkového stavu správními orgány, konstatoval krajský soud, že s ohledem na obsah správního
spisu bylo dokazování provedeno v souladu s ustanovením §36 odst. 3 a §51 a násl. správního
řádu. Krajský soud považoval skutkový stav za spolehlivě zjištěný, proto shodně se správními
orgány shledal další dokazování nadbytečným a nehospodárným.
[10] Krajský soud se následně zabýval otázkou zákonnosti získaných důkazů a provedení
dokazování, když žalobce především namítal, že příslušníci Policie ČR měli nejdříve vjet
na soukromý pozemek a následně použít proti žalobci slzotvorný prostředek, aniž
by mu následně poskytli první pomoc. Krajský soud v této souvislosti konstatoval,
že mu nepřísluší posuzovat adekvátnost či přiměřenost postupu policistů. Z obsahu správního
spisu je nicméně zřejmé, že žalobce byl policisty vyzýván k zastavení vozidla již na veřejné
komunikaci, přičemž na tuto výzvu nereagoval a pokračoval v jízdě až na soukromý pozemek.
Tato okolnost nemůže mít za následek absolutní neplatnost dalších úkonů policie a v důsledku
toho i neplatnost takto pořízených důkazů, jelikož v takovém případě by únik řidičů na soukromý
pozemek zaručoval beztrestnost pachatelů přestupků. Krajský soud nepovažoval za důvodné
ani námitky týkající se správnosti provedeného dokazování. Dohledání a objasnění pojmu
„KASR“ (slzotvorný prostředek) bylo v souladu s ustanovením §50 odst. 1 správního řádu, když
se jedná o skutečnost, která je správnímu orgánu známa z úřední činnosti. Provedení důkazu
vyšetřovacím pokusem – zkoumáním účinků slzotvorného prostředku na úřednicích, bylo
v souladu s ustanovením §52 správního řádu shledáno nadbytečným z důvodu, že tento důkaz
by s ohledem na specifičnost účinků vůči každému jednotlivci, které jsou navíc vždy ovlivňovány
konkrétními subjektivními a objektivními okolnostmi, nemohl nikterak přispět k potvrzení
žalobcem prezentovaného děje. Správní orgán totiž není vázán důkazními návrhy účastníků
řízení, ale je povinen provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. V rozporu
s principy dokazování nebyl ani výslech svědka T. F. V této souvislosti odkázal krajský soud na
obsah protokolu o ústním projednání přestupku ze dne 18. 4. 2013 (dále jen „protokol o ústním
jednání“), z něhož vyplývá, že svědek nahlédl do oznámení o přestupku pouze za účelem
identifikace, zda toto oznámení sepisoval on a až poté, co již vypověděl o skutkovém průběhu
událostí. Žalobce měl současně možnost klást svědkovi otázky. Tuto možnosti i využil, když
prostřednictvím svého zástupce položil svědkovi toliko čtyři otázky, aniž by měl nějaké další
návrhy ve vztahu k dokazování či samotné svědecké výpovědi. Krajský soud neshledal důvodnou
ani námitku, že správní orgán prvního stupně provedl v protokolu o ústním jednání pouhý odkaz
na prameny důkazů, přičemž tyto důkazy nebyly zkoumány způsobem podle ustanovení §51
správního řádu. V této souvislosti dospěl soud ke zcela opačnému závěru, jelikož z obsahu
protokolu o ústním jednání jasně vyplývá, že byly provedeny důkazy oznámením o přestupku a
úředním záznamem o tomto přestupku, u nichž správní orgán dále uvedl, co z nich bylo zjištěno,
dále byl zaznamenán obsah svědecké výpovědi zasahujícího policisty a proveden důkaz
přehráním videozáznamu ze zásahu policistů. S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu
v souladu s ustanovením §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
[11] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dne 5. 3. 2015 kasační stížnost
s návrhem na přiznání odkladného účinku, v níž uplatňuje kasační důvody podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[12] Stěžovatel namítá v první řadě nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neboť
krajský soud se nezabýval, ačkoli byl k tomu Nejvyšším správním soudem v předchozím řízení
zavázán, otázkou doručení plné moci správnímu orgánu prvního stupně z datové schránky
společnosti ALL EXPERTS s.r.o. (dále též „zmocněnec“), avšak prostřednictvím přístupových
údajů osoby (J. P.), která k takovým dispozicím nebyla oprávněna, a s tím související otázkou
účinnosti doručení přezkoumávaného rozhodnutí zmocněnci žalobce v době, kdy zmocněnec
nedisponoval v důsledku pochybení orgánů státní správy žádnými přístupovými údaji pro
přihlášení do datové schránky.
[13] Stěžovatel podle obsahu dalších uplatněných námitek vytýká současně vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí měl zrušit. Jednu z výše zmíněných vad shledává stěžovatel v tom, že žalovaný
provedl dokazování o pojmu a funkčnosti slzotvorného prostředku mimo ústní jednání,
aniž by stěžovatele seznámil se zjištěnými závěry podle ustanovení §36 odst. 3 správního řádu.
Stěžovatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010,
č. j. 1 As 100/2009 – 129, z něhož vyplývá, že hodlá-li soud zahrnout do svého rozhodnutí
skutečnosti známé mu z úřední činnosti, musí s těmito skutečnostmi nejprve seznámit účastníky
řízení a poskytnout jim dostatečný prostor k tomu, aby mohli prostřednictvím svých tvrzení
učinit tyto skutečnosti spornými a navrhnout za tím účelem provedení důkazů. Jelikož krajský
soud považoval závěry žalovaného ohledně slzotvorného prostředku za skutečnosti známé
mu z úřední činnosti, měl přezkoumávané rozhodnutí zrušit právě z důvodu, že žalovaný
neseznámil žalobce s těmito skutečnostmi před vydáním rozhodnutí a ve svém rozhodnutí
rovněž neuvedl, z jaké činnosti nebo postupu jsou mu tyto skutečnosti známy. Stěžovatel spatřuje
další vadu v nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci. V případě, že by zjištěná verze
skutkového stavu byla pravdivá, pak by stěžovatel byl obviněn rovněž z přestupku
neuposlechnutí výzvy úřední osoby podle ustanovení §47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích,
ke kterému mělo dojít jednak v důsledku nezastavení motorového vozidla na pokyn „STOP“
a následně též v důsledku neopuštění motorového vozidla. Žalovaný správní orgán a posléze
i krajský soud vycházely dále nesprávně ze skutečnosti, že slzotvorný prostředek nemohl
zapříčinit neschopnost stěžovatele vnímat výzvu k podrobení se vyšetření na přítomnost alkoholu
v krvi. Takovýto závěr nemá oporu ve správním spise. Zasahující policisté nemohli poznat
aktuální zdravotní a psychický stav stěžovatele, jelikož se na něj stěžovatele nedotazovali. Krajský
soud se navíc nevypořádal s žalobní námitkou, že dle výpovědi svědka T. F. byl stěžovatel po
zásahu dezorientovaný, zmatený, nedokázal se vyjádřit, avšak nikoli v důsledku požití
alkoholického nápoje. Stěžovatel má za to, že důkazy provedené správními orgány nejsou
dostatečné k prokázání, že by byl stěžovatel k podrobení se vyšetření vyzván, nebo že by tuto
výzvu vnímal.
[14] Stěžovatel dále namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, když nesouhlasí se závěrem krajského soudu o zákonnosti pořízených důkazů, neboť
zákrok proti žalobci byl započat na veřejném prostranství, přičemž únik na soukromý pozemek
nemůže zaručovat beztrestnost. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na zákonnou definici
pojmu „zákrok“ (ustanovení §10 odst. 5 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o policii“), ze které vyplývá, že zákrok předpokládá
přímé vynucování splnění právní povinnosti za použití síly nebo hrozby jejího použití, k čemuž
došlo až na soukromém pozemku. Stěžovatel rovněž vytýká krajskému soudu, že se nevypořádal
s jeho argumenty týkajícími se tvrzeného porušení ustanovení čl. 12 Listiny základních práv
a svobod. Opomenutí vypořádání této otázky tak mělo za následek nesprávné posouzení otázky
zákonnosti získaných důkazů. Krajský soud měl v této souvislosti dle názoru stěžovatele hodnotit
také otázku adekvátnosti zásahu policistů. Z důvodů podrobně vymezených v žalobě (zejména
neposkytnutí první pomoci, jež mohlo mít zásadní vliv na schopnost stěžovatele vnímat výzvu
policistů) považuje stěžovatel zákrok policistů za nezákonný, a výstup z tohoto zákroku proto
nelze využít jako důkaz.
[15] S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2015, č. j. 10A 29/2014 – 81, zrušil
a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
[16] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 3. 4. 2015 setrval na správnosti
a zákonnosti svého rozhodnutí. Námitku související s neúčinností doručení přezkoumávaného
rozhodnutí stěžovateli nepovažuje žalovaný za důvodnou, neboť i sám stěžovatel v tomto ohledu
vytýká pochybení Ministerstvu vnitra, resp. příslušnému rejstříkovému soudu. Pokud měla
společnost ALL EXPERTS s.r.o. jakékoli problémy s přístupy do datové schránky, měla
neprodleně kontaktovat žalovaného a požádat o doručování veškerých písemností například
prostřednictvím držitele poštovní licence. Žalovaný sice souhlasí, že krajský soud se s uvedenou
námitkou stěžovatele řádně nezabýval, avšak žádá zdejší soud, aby se s ní vypořádal v rámci
svého rozhodnutí.
[17] Pokud jde o argumentaci žalovaného týkající se slzotvorného prostředku, žalovaný použil
zdroj, který je veřejně přístupný na internetových stránkách, jehož neuvedení nicméně nemůže
mít na zákonnost rozhodnutí vliv. Jelikož se nejedná o podklad pro vydání rozhodnutí, nýbrž
o obecně přístupné informace, nebyl žalovaný povinen umožnit stěžovateli k těmto informacím
se vyjádřit.
[18] Podle názoru žalovaného nemůže obstát ani námitka nezákonnosti pořízení důkazů,
jelikož z provedeného dokazování, zejména z videozáznamu na CD, je postaveno najisto,
že k započetí služebního zákroku došlo na veřejně přístupné komunikaci, když stěžovateli
byl dáván pokyn k zastavení vozidla již na ulici Dobrovodská. Pokud by stěžovatel uposlechl
pokyn k zastavení vozidla, na soukromý pozemek by nedojel. Správním orgánům přitom
nepříslušelo hodnotit samotný průběh zákroku policistů, neboť Policie ČR není žalovanému
ani správnímu orgánu prvního stupně jakkoliv podřízena. Nelze však očekávat, že zákrok
ze strany policistů nebude dokončen v případě, kdy osoba, která neuposlechne pokyn
policistů, se v úmyslu vyhnout se tomuto zákroku přemístí na soukromý pozemek. Pokud
jde o neuposlechnutí výzvy, toto jednání bylo zmíněno toliko v souvislosti se skutkovým
průběhem věci. Žalovaný má za to, že z provedeného dokazování dále vyplývá, že stěžovatel
byl opakovaně vyzýván k podrobení se dechové zkoušce či vyšetření spojenému s odběrem krve,
které však odmítl. Co se týká použití slzotvorného prostředku, tento byl stříknut do prostoru
vozidla, nikoli přímo na řidiče, a to až po několikeré výzvě. Stěžovateli nicméně tímto postupem
nebyla způsobena žádná zranění ani jiné zdravotní újmy či komplikace. Žalovaný dále konstatuje,
že proces dokazování byl realizován v souladu se zákonem. Důkaz vyšetřovacím pokusem
shledal žalovaný nadbytečným, přičemž neprovedení tohoto důkazu řádně, přesvědčivě
a přezkoumatelně odůvodnil.
[19] S ohledem na shora uvedené žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
[20] V replice k vyjádření žalovaného ze dne 23. 4. 2015 stěžovatel zdůraznil, že žalovaný
nerozporuje kasační námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu v části související
jednak s otázkou odeslání plné moci z datové schránky zmocněnce osobou, jejíž přístupové údaje
měly být zneplatněny, a následně též s otázkou účinnosti doručení přezkoumávanému rozhodnutí
stěžovateli. Tato vada však nemůže být zhojena rozhodnutím Nejvyššího správního soudu,
neboť proti závěrům vysloveným poprvé až zdejším soudem by se stěžovatel již nemohl věcně
bránit, čímž by mu v konečném důsledku byla odepřena jedna soudní instance. Stěžovatel
současně vylučuje, že by byl v důsledku pochybení Ministerstva vnitra povinen požádat
žalovaného o doručování prostřednictvím držitele poštovní licence, jelikož taková žádost
by neměla oporu v zákoně. Následně stěžovatel opakovaně poukazuje na námitky vyslovené
již v kasační stížnosti a žalobě.
[21] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti v první řadě hodnotil, zda jsou
splněny podmínky řízení. V této souvislosti dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou (viz ustanovení §103 a §106 s. ř. s.),
stěžovatel je řádně zastoupen (viz ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.) a není namístě kasační stížnost
odmítnout pro nepřípustnost (viz ustanovení §104 s. ř. s.).
[22] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a zkoumal při tom, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (viz ustanovení §109 odst. 3 a 4
s. ř. s.).
[23] Kasační stížnost je důvodná ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, pokud se krajský soud nezabýval, ačkoli k tomu byl v předchozím zrušovacím
rozsudku zavázán, otázkou odeslání plné moci správnímu orgánu prvního stupně z datové
schránky společnosti ALL EXPERTS s.r.o. (dále též „zmocněnec“), avšak prostřednictvím
přístupových údajů osoby (J. P.), která k takovým dispozicím nebyla oprávněna,
a s tím související otázkou účinnosti doručení přezkoumávaného rozhodnutí zmocněnci žalobce
v době, kdy zmocněnec nedisponoval v důsledku pochybení orgánů státní správy žádnými
přístupovými údaji pro přihlášení do datové schránky.
[24] Zásadní námitkou, kterou stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje, je nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu z důvodu, že krajský soud se nevypořádal s otázkou odeslání plné
moci z datové schránky společnosti ALL EXPERTS s.r.o. prostřednictvím osoby, která
k tomu nebyla oprávněna a s tím související otázkou účinnosti doručení přezkoumávaného
rozhodnutí stěžovateli. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že n epřezkoumatelnost rozhodnutí
je vadou natolik závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat také z úřední
povinnosti (viz ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud současně připomíná,
že za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je zcela nepochybně považováno i rozhodnutí,
kterým krajský soud zamítl žalobu, aniž by vypořádal všechny žalobní námitky (srov. k tomu
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz).
[25] V posuzovaném případě shledal Nejvyšší správní soud námitku nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu opodstatněnou. Krajský soud totiž ve svém novém rozsudku ve věci
toliko převzal názor zdejšího soudu vyslovený v předchozím rozhodnutí o kasační stížnosti, když
dospěl k závěru, že pro účinné zastupování účastníka řízení postačí předložení prosté kopie plné
moci, aniž by se následně vypořádal s dalšími částmi této otázky (viz výše odst. 24 tohoto
rozsudku), přestože byl k tomu výslovně zavázán. Krajský soud tak nejenže zatížil své rozhodnutí
vadou nepřezkoumatelnosti, ale současně také porušil ustanovení §110 odst. 4 s. ř. s., neboť
nerespektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v předchozím
zrušujícím rozsudku.
[26] Nejvyšší správní soud musí stěžovateli přisvědčit i v otázce nemožnosti dodatečného
vypořádání opomenuté žalobní námitky Nejvyšším správním soudem. Nevypořádáním
předmětné žalobní námitky ze strany krajského soudu totiž byla stěžovateli odňata možnost,
aby se proti právnímu hodnocení této námitky případně bránil cestou kasační stížnosti. Takový
postup přitom nemůže být zhojen tím, že Nejvyšší správní soud úvahu krajského soudu zcela
nahradí, neboť stěžovatel by se proti závěrům vysloveným poprvé až v rozhodnutí o kasační
stížnosti již nemohl věcně bránit, čímž by mu fakticky byla odepřena jedna soudní instance
(srov. k tomu např. stěžovatelem citované usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 7. 2014, č. j. 9 As 162/2014 – 31, dostupné na www.nssoud.cz, nebo též nález Ústavního
soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, publ. pod č. 225/2008 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, dostupné na www.nalus.usoud.cz). Nejvyšší správní soud proto nemohl
vyhovět návrhu žalovaného a vypořádat se s předmětnou námitkou v rámci tohoto rozhodnutí.
[27] Navzdory zrušení napadeného rozsudku krajského soudu pro nepřezkoumatelnost
a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné,
aby se alespoň stručně zabýval i ostatními kasačními námitkami, na jejichž vypořádání nemá
opomenutí výše uvedené žalobní námitky ze strany krajského soudu žádný vliv.
[28] Námitku stěžovatele, že krajský soud měl přezkoumávané rozhodnutí zrušit pro vady
řízení spočívající v provedení dokazování o pojmu a funkčnosti slzotvorného prostředku mimo
ústní jednání, aniž by žalovaný seznámil stěžovatele se zjištěnými závěry podle ustanovení
§36 odst. 3 správního řádu, nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou, neboť
má za to, že popis, či instrukce o použití a účincích slzotvorného prostředku nepředstavuje
podklad rozhodnutí, k němuž by byl žalovaný povinen umožnit stěžovateli vyjádřit se.
[29] V této souvislosti lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 12. 2004, č. j. 7 As 40/2003 – 61 (dostupné na www.nssoud.cz), v němž se zdejší soud
vyjádřil k aplikaci ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správním řízení“), když konstatoval,
že „[z] ustanovení §33 odst. 2 správního řádu je zřejmé, že jeho smyslem je poskytnout účastníku správního
řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán
shromáždil ve správním řízení. Materiálním předpokladem jeho užití je situace, kdy skutkový stav doznal změn,
zejména byly provedeny zásadní důkazy, o nichž účastník řízení neví.“ Ustanovení §33 odst. 2 zákona
o správním řízení je nyní promítnuto v ustanovení §36 odst. 3 správního řádu, závěry
z citovaného rozsudku jsou tak dle názoru Nejvyššího správního soudu plně aplikovatelné také
v posuzovaném případě.
[30] Z výše uvedeného vyplývá, že závěr o podstatné vadě řízení spočívající v porušení
ustanovení §36 odst. 3 správního řádu se aplikuje zejména v případě, kdy správní orgán provede
takový důkaz, o němž účastník řízení neví a jenž je způsobilý zásadním způsobem dokreslit,
resp. změnit skutkový děj a s takovými podklady rozhodnutí účastníka neseznámí.
Z přezkoumávaného rozhodnutí nicméně vyplývá, že popis slzotvorného prostředku
byl v posuzovaném případě použit toliko podpůrně. Své závěry ohledně zdravotního stavu
stěžovatele a jeho schopnosti porozumět obsahu výzvy založil žalovaný především na důkazech
provedených již v řízení před správním orgánem prvního stupně. V tomto ohledu žalovaný uvedl,
že z provedených listinných důkazů je zřejmé, že řidiči nebylo způsobeno žádné zranění, řidič
žádné známky zranění ani jiné zdravotní újmy nejevil, na dotaz policejní hlídky neuvedl žádné
zdravotní komplikace, ani nežádal lékařské ošetření, z čehož lze usoudit, že tvrzení odvolatele
o tom, že policisté nevěnovali zdravotnímu stavu pozornost, resp. že stěžovatel nevěděl, k čemu
je vyzýván, není pravdivé (viz str. 5 přezkoumávaného rozhodnutí). Závěry žalovaného by byly
dle názoru Nejvyššího správního soudu stejné i v případě, kdyby žalovaný popis slzotvorného
prostředku do svého rozhodnutí nezahrnul.
[31] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele týkající se nesprávně
zjištěného skutkového stavu věci. Stěžovatel v této souvislosti zejména uvedl, že ze skutečnosti,
že nebyl obviněn také z přestupku neuposlechnutí výzvy úřední osoby, je možné dovodit,
že k zastavení vozidla, resp. k jeho opuštění, policisty vyzván nebyl. Nejvyšší správní soud
má nicméně za to, že udělení výzev ze strany policistů lze zcela nepochybně dovodit z jiných
okolností. Jak podotkl již správní orgán prvního stupně (viz str. 5 rozhodnutí ze dne 17. 7. 2013,
č. j. spr. př. D 1908/13 Lo), věrohodnost výpovědi svědka T. F. o udělení pokynu k zastavení
vozidla stěžovatele na veřejné komunikaci podporuje též videozáznam pořízený z kamery
umístěné ve vozidle zasahující policejní hlídky, z něhož je patrné blikající modré světlo na
policejním vozidle při průjezdu ulicí Dobrovodskou. Následné neudělení pokynu stěžovateli
k opuštění vozidla, když v jeho blízkosti se navíc postupně sešlo několik policejních hlídek, se jeví
jako velice málo pravděpodobné.
[32] Nutno dále konstatovat, že věrohodnost jednotlivých skutkových tvrzení stěžovatele
je do velké míry oslabena značnými logickými rozpory. V této souvislosti lze odkázat
např. na odvolání ze dne 17. 9. 2013 (viz č. l. 62 správního spisu), v němž stěžovatel nejdříve
uvedl, že nevystupoval z vozidla z obavy o svůj život, zdraví a majetek, jelikož se domníval,
že policisté jsou falešní, přičemž vzápětí podotkl, že nemusel výzvu slyšet, neboť byl zavřen
v dokonalém vozidle BMW X6, ve kterém hrála hlasitá hudba. Poukázat lze také na skutečnost,
že stěžovatel v průběhu celého správního i navazujícího soudního řízení tvrdí, že výzvu
k podrobení se vyšetření na přítomnost alkoholu v krvi nemohl vnímat v důsledku zasažení
slzotvorným prostředkem, přičemž ale zároveň odmítá, že by byl ze strany policistů dotazován,
zda je či není zraněn (viz např. potvrzení a doplnění vyjádření ke spisu ze dne 17. 5. 2013
na č. l. 30 správního spisu nebo též žaloba ze dne 12. 4. 2014 na č. l. 7 soudního spisu). Nejvyšší
správní soud shledává rozpor v tvrzení stěžovatele, který si je na jedné straně tak jist skutečností,
že se ho policisté neptali na jeho zdravotní stav, avšak na straně druhé současně tvrdí,
že schopnost jeho vnímání byla podstatně snížena.
[33] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel značně překrucuje
některé skutečnosti vyplývající ze správního spisu, když tyto skutečnosti neodůvodněně
interpretuje ve svůj prospěch. V tomto ohledu lze poukázat např. na samotnou kasační stížnost
ze dne 2. 3. 2015, v níž stěžovatel uvedl, že krajský soud se nijak nevypořádal s žalobní námitkou,
že dle výpovědi svědka T. F. byl stěžovatel po zásahu dezorientovaný, zmatený, nedokázal se
vyjádřit, avšak nikoli v důsledku požití alkoholického nápoje, neboť dle svědka nejevil žádné
známky jeho požití. To ale z výpovědi svědka nikterak nevyplývá. Svědek T. F. totiž uvedl, že na
stěžovateli neviděl, že by jevil známky podnapilosti, kromě mírného zápachu z dechu.
O dezorientovanosti, zmatenosti a neschopnosti stěžovatele vyjádřit se pak v protokolu o ústním
jednání není žádná zmínka. Svědek sice uvedl, že na výzvu k předložení dokladů a k podrobení se
dechové zkoušce reagoval stěžovatel „střídavě“ a vyhýbavě, nicméně tato skutečnost dle názoru
zdejšího soudu nenasvědčuje jeho dezorientovanosti či zmatenosti, ale spíše jeho snaze vyhnout
se splnění povinnosti (blíže viz protokol o ústním jednání na č. l. 16 správního spisu). S ohledem
na shora uvedené považuje Nejvyšší správní soud námitky stěžovatele související s vadami řízení
před správními orgány za ryze účelové a současně konstatuje, že podle jeho názoru byl skutkový
stav spolehlivě zjištěn a prokázán.
[34] Nejvyšší správní soud se následně zabýval námitkou stěžovatele spočívající
v nezákonnosti pořízených důkazů z důvodu zásahu policistů na soukromém pozemku.
Na tomto místě je nutné odkázat na ustanovení §40 odst. 1 zákona o policii, na jehož základě
jsou policisté oprávněni „vstoupit bez souhlasu uživatele do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek a provést
tam potřebné úkony nebo jiná opatření jen tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu
života nebo zdraví osob anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti.“ Takové
oprávnění mají i v případě pronásledování osoby [viz ustanovení §40 odst. 2 písm. b) téhož
zákona]. Citované ustanovení zákona o policii tak umožňuje zákonný zásah ze strany policistů
do ústavně zaručené nedotknutelnosti domovní svobody (srov. k tomu též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 2 As 25/2010 – 65, publ. pod. č. 689/2005 Sb. NSS,
dostupné na www.nssoud.cz).
[35] Nejvyšší správní soud opětovně připomíná, že z obsahu správního spisu vyplývá,
a to bez ohledu na terminologii použitou krajským soudem (zákrok, zásah atd.), prokazatelné
udělení výzvy k zastavení motorového vozidla stěžovateli již na veřejné komunikaci, na níž však
stěžovatel nereagoval. Argumentace stěžovatele ohledně nedotknutelnosti obydlí proto nemůže
obstát, neboť policisté byli za uvedených okolností oprávněni pokračovat v pronásledování
stěžovatele i po jeho zastavení na soukromém pozemku. Krajský soud tedy dospěl ke správnému
závěru, když konstatoval, že žalobcem tvrzená skutečnost, dle níž byl vůz zastaven
na soukromém pozemku, nemůže mít za následek neúčinnost dalších úkonů policie a v důsledku
toho i nepoužitelnost takto pořízených důkazů (viz str. 11 napadeného rozsudku).
[36] Pokud jde o stěžovatelem vytýkané neposkytnutí první pomoci, lze odkázat na úřední
záznam ze dne 19. 3. 2013, vyhotovený zasahujícími policisty (viz č. l. 3 správního spisu),
v němž je uvedeno, že řidiči nebylo donucujícím prostředkem (myšleno slzotvorným
prostředkem) způsobeno zranění ani škoda na majetku, řidič nejevil známky zranění ani na dotaz
hlídky neuvedl žádné zdravotní komplikace, ošetření nežádal. Nejvyšší správní soud přitom
nevidí důvod, proč by měl považovat tvrzení zasahujících policistů za nevěrohodná. Lze totiž
vycházet z úvahy, že u svědka, který nemá žádný zájem na výsledku řízení, bude spíše
pravděpodobné, že bude tvrdit takové skutečnosti, o nichž je subjektivně přesvědčen, že jsou
pravdivé. Při kolizi mezi tvrzením obviněného z přestupku a policisty je proto zpravidla
věrohodnějším svědectví policisty (srov. k tomu též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 4. 2014, č. j. 1 As 26/2014 – 41, publ. pod č. 3014/2014 Sb. NSS, dostupné
na www.nssoud.cz). Tvrzení samotného stěžovatele nepovažuje zdejší soud za věrohodné
ani z důvodů výše popsaných (viz výše odst. 32 – 33 tohoto rozsudku). Je proto nutné uzavřít,
že důkazy použité ve správním řízení byly pořízeny v souladu se zákonem, a posouzení této
otázky ze strany krajského soudu tak bylo správné.
[37] Ze shora uvedeného je patrné, že Nejvyšší správní soud nepovažuje věcné
námitky stěžovatele za opodstatněné. Jelikož však krajský soud v dosavadním průběhu řízení
neposoudil žalobní námitku týkající se odeslání plné moci z datové schránky společnosti
ALL EXPERTS s.r.o. prostřednictvím osoby, která k tomu nebyla oprávněna a s tím související
otázkou účinnosti doručení přezkoumávaného rozhodnutí stěžovateli, nezbylo Nejvyššímu
správnímu soudu nic jiného než jen pro tuto jedinou dosud nevypořádanou námitku rozsudek
krajského soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
[38] O odkladném účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval,
neboť stěžovatel nesplnil ve stanovené lhůtě svoji poplatkovou povinnost. Nejvyšší správní soud
totiž stěžovatele vyzval usnesením ze dne 17. 3. 2015, č. j. 4 As 51/2015 – 40, k zaplacení
soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč,
k čemuž mu stanovil přiměřenou lhůtu 5 dnů. Stěžovatel nicméně soudní poplatek ve stanovené
lhůtě neuhradil. Nejvyšší správní soud proto považoval návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti za neúčinný podle ustanovení §9 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, o čemž stěžovatele informoval přípisem ze dne
31. 3. 2015, č. j. 4 As 51/2015 – 54, který byl stěžovateli doručen dne 2. 4. 2015.
[39] Jelikož po doručení výše uvedeného přípisu stěžovateli byla dne 7. 4. 2015 ze strany
stěžovatele složena na účet Nejvyššího správního soudu částka ve výši 1.000 Kč, rozhodl zdejší
soud ve výroku II. tohoto rozsudku o vrácení této částky zpět stěžovateli, a to k rukám jeho
právního zástupce.
[40] O nákladech řízení o kasační stížnosti mezi účastníky rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu