ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.69.2015:29
sp. zn. 4 As 69/2015 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: J. F., zast.
Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, se sídlem Horní nám. 7, Olomouc, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
27. 2. 2015, č. j. 76 A 36/2013 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 10. 2013, č. j. KUOK 91855/2013 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí
statutárního města Olomouc, Městské policie Olomouc, písemně vyhotovené dne 30. 7. 2013,
vydané dne 2. 8. 2013, č. j. SM OI/113804/2013/MPO, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně
o obnovu řízení ve věci blokového řízení o přestupku žalobkyně proti majetku podle §50 odst. 1
písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, blok série
CC/2010, č. C 1847380, ze dne 16. 3. 2012. K věci samé žalovaný uvedl, že řízení o žádosti
o povolení obnovy řízení bylo zahájeno dne 17. 6. 2013, kdy žádost došla správnímu orgánu
prvního stupně, přičemž právní účinky tohoto podání nastaly dne 23. 5. 2012, neboť tehdy
žalobkyně podala žalobu u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, který ji odmítl
a postoupil správnímu orgánu z důvodu podání žádosti o obnovu řízení. Žalovaný tudíž
konstatoval, že byly splněny zákonné lhůty pro podání žádosti o obnovu řízení.
[2] Žalovaný zdůraznil, že žádost o obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem
z důvodu tvrzených skutkových či právních okolností, které vyšly najevo až po právní moci
rozhodnutí. V dané věci je však nutné vycházet z toho, že se jedná o obnovu blokového řízení,
které je svou povahou zkráceným řízením, v němž se neprovádí klasické dokazování skutkového
stavu, nýbrž se vychází pouze z podkladů opatřených před zahájením samotného řízení. Poukázal
přitom na to, že žalobkyně nepopírá skutečnost, že příslušný pokutový blok a další listiny
vztahující se k projednávanému přestupku podepsala, souhlas zpochybňuje z důvodu svého
psychického stavu, který měl vliv na svobodu a vážnost jejího projevu. Z podkladů blokového
řízení však nevyplynulo, že by svůj projev vůle neučinila svobodně, neboť pouze ona sama tvrdí,
že pokutový blok podepsala pod nátlakem a blíže nespecifikovanými pohrůžkami. Její tvrzení
o tom, že podpis nebyl vážný, nebyl ničím podložen. Bylo přitom jejím právem, aby odmítla činit
jakékoli právní úkony, pokud se necítila dobře. K jejím návrhům na provádění dokazování stran
jejího zdravotního stavu žalovaný uvedl, že stav rozrušení či úzkosti, jehož se žalobkyně
dovolávala, nemůže vzhledem k charakteru projevu vůle spočívajícího v podpisu pokutového
bloku způsobit, že by nevyvolal příslušné právní účinky. Provedení těchto důkazů proto
považoval za nadbytečné, zvláště když by z těchto důkazů nebylo možné zjistit, jaký
byl psychický stav žalobkyně v inkriminované době. Žalovaný proto nemá jakékoli pochybnosti
o tom, že žalobkyně v inkriminovanou dobu dala řádný souhlas s uložením blokové pokuty, nešlo
tedy o žádný z případů absence souhlasu předpokládaných judikaturou Nejvyššího správního
soudu. Nebyla přitom jakkoli zpochybněna její způsobilost právně jednat, zvláště když v blízké
časové souvislosti s projednáním přestupku v blokovém řízení učinila jiné právní úkony – koupi
zboží.
[3] Proti napadenému rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou ze dne
30. 12. 2013, ve které navrhla, aby soud zrušil n apadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a současně aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů
řízení. Namítala, že s ohledem na okolnosti případu a judikaturu správních soudů byly splněny
všechny podmínky pro povolení obnovy blokového přestupkového řízení. Za zcela zásadní
považovala skutečnost, že správní orgány měly zkoumat její nepříznivý zdravotní stav, zejm. její
psychický stav v době údajného spáchání přestupku a jeho následného řešení správním orgánem.
Její nepříznivý psychický stav sám o sobě totiž vylučoval úmyslné odcizení zboží a způsobilost
projevit řádnou a vážnou vůli při projednání tohoto údajného přestupku v blokovém řízení.
Žalovaný přitom vycházel pouze z obsahu správního spisu, nijak se nezabýval žalobkyní nově
předloženými důkazními návrhy. Žalovaný tedy nezkoumal, zda projev její vůle při podpisu bloku
byl skutečně vážný. Nadto nesprávně dospěl k závěru, že nedostatek intelektové složky v podobě
neschopnosti posoudit následky jednání je bez výz namu, protože jej jednající osoba může
kompenzovat volní složkou. Správní orgány se rovněž vůbec nezabývaly jejím psychickým
stavem, ačkoli ohledně této skutečnosti navrhovala provést řadu důkazů , čímž zasáhly do jejího
práva na obhajobu. Závěr, že tyto důkazy nemohly prokázat její stav přímo v době přestupku,
považovala za předčasný a absurdní. Formální postup správních orgánů nadto zamlžil
podstatu celé věci, tedy naprostou absurditu trestání nemocné ženy za údajnou krádež česneku
v hodnotě 7 Kč, kdy řádně zaplatila za nákup zboží částky nesrovnatelně větší. Žalobkyně
v neposlední řadě odkazovala na svou původní správní žalobu projednávanou Kr ajským soudem
v Ostravě pod sp. zn. 76 A 17/2012.
[4] Žalovaný se k věci vyjádřil v přípisu ze dne 24. 3. 2014, v němž odkázal na odůvodnění
správních rozhodnutí, kde se k totožným námitkám žalobkyně již vyjádřil. Pokud žalobkyně
brojí proti jednotlivým větám uvedeným v odůvodnění správních rozhodnutí, poukázal
na to, že je žalobkyně vytrhuje z kontextu, a vyvozuje z nich následně zkreslené závěry. Žalovaný
setrval na stanovisku, že postup správních orgánů byl v dané věci správný, proto navrhoval
zamítnutí žaloby.
[5] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 2. 2015,
č. j. 76 A 36/2013 – 28, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění obsáhle popsal obsah správního spisu, zejm. obsah
úředního záznamu, služebního zápisu, zápisu o podání vysvětlení žalobkyně a zápisu o podání
vysvětlení zaměstnance obchodního domu, v němž došlo k odcizení dvou paliček česneku.
Za spornou otázku krajský soud označil to, zda byly splněny podmínky pro obnovu řízení podle
§100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Za situace, kdy žalobkyně napadá rozhodnutí vydané
v prvním stadiu řízení o obnově, v němž se posuzují důvody, zda se má obnova řízení povolit,
nemůže podle krajského soudu žalobkyně úspěšně namítat okolnosti týkající se skutkového stavu
věci, které lze uplatnit až tehdy, pokud by se znovu rozhodovalo ve věci. Důvodem pro nařízení
obnovy řízení může být to, že vyšly najevo dříve neznámé skute čnosti, které existovaly
v době původního řízení, a které žalobkyně v tomto původním řízení nemohla uplatnit,
a to její nesouhlas s projednáním věci a s uložením pokuty v blokovém řízení. Žalobkyně však
neuvádí nic bližšího k tomu, že svůj skutečný nesouhlas nemohla v původním řízení uplatnit,
resp. ani sama nekonstatuje, že její zdravotní (psychický) stav by jí v době spáchání přestupku
nebyl znám. Žalobkyní namítaný nepříznivý zdravotní stav nebyl neznámou skutečností,
kterou by nemohla ve správním řízení uplatnit. Žalobkyní namítané skutečnosti tedy nenaplňují
podmínky ve smyslu §100 odst. 1 správního řádu. Krajský soud zdůraznil dále,
že ze subjektivního povědomí žalobkyně nelze vycházet.
[6] Krajský soud nadto odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 1 As 21/2010, o nemožnosti napadat skutkový stav věci, protože to by neodpovídalo
povaze blokového řízení. V souzené věci nešlo o záměnu ident ity, zfalšování podpisu, tedy
o důvody, které Nejvyšší správní soud uvedl jako důvody umožňující obnovu řízení v případě
rozhodnutí vydaného v blokovém řízení. Námitky žalobkyně stran materiálního znaku
a přiměřenosti uložené pokuty nemohl soud v tomto řízení posuzovat s ohledem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, která neumožňuje v případě žalob proti rozhodnutí o nepovolení
obnovy řízení zkoumat skutkový stav věci.
[7] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
27. 2. 2015, č. j. 76A 36/2013 - 28, podala stěžovatelka kasační stížnost dne 26. 3. 2015.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 1. 5. 2015 uvedla, že rozsudek krajského soudu napadá
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Trvala na tom, že její psychický stav
v době skutku a v době blokového řízení odůvodňuje povolení obnovy řízení. Svůj nepříznivý
psychický stav chtěla ve správním řízení prokázat, av šak správní orgány jí v tom účelově
zabránily. Zdůraznila, že po operaci štítné žlázy trpěla stavy úzkosti, což ovlivnilo i její jednání
v době vyřizování přestupku. Správní orgány se tedy měly v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu zaměřit na to, zda stěžovatelka byla v inkriminované době schopna posoudit
a ovládnout své jednání v důsledku duševní poruchy. Jelikož se jedná o ryze odbornou otázku,
nebyly správní orgány ani krajský soud oprávněny si o ní udělat samostatný úsudek bez náležitého
odborného posouzení. K podpisu blokové pokuty tedy stěžovatelka byla s ohledem na svůj
psychický stav strážníky přinucena. Tyto skutečnosti (její psychický stav v době projednání
přestupku) přitom stěžovatelka považuje za dříve neznámou skutečnost, která ex istovala v době
původního řízení, kterou nemohla v původním řízení uplatnit, tudíž byly splněny podmínky podle
ustanovení §100 odst. 1 písm. a) správního řádu pro obnovu řízení. S těmito skutečnostmi
se přitom krajský soud i správní orgány nedostatečně a nesprávně vypořádaly.
[8] Stěžovatelka se s ohledem na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k trestním věcem,
(kam rozhodovací praxe zařazuje i přestupkové věci ) domáhala toho, aby Nejvyšší správní soud
přihlédl i ke skutkovým okolnostem případu, přičemž popsala údajné rozpory v závěrech
správního orgánu ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty přestupku. Zdůraznila,
že pouze zapomněla česnek zaplatit, což nemůže být vyhodnoceno jako krádež. V neposlední
řadě stěžovatelka poukazovala na to, že se v mezidobí změnila rozhodovací praxe, protože
původně podala žalobu proti rozhodnutí o uložení blokové pokuty; ta však byla krajským soudem
odmítnuta s tím, že se jedná o návrh na obnovu řízení, tudíž věc krajský soud postoupil
žalovanému k dalšímu řízení. Stěžovatelka však vyslovila přesvědčení, že podle předc hozí
rozhodovací praxe měla být její žaloba připuštěna k soudnímu přezkumu, přičemž krajský soud
měl rozhodnutí vydané v blokovém řízení zrušit a zavázat správní orgán k provedení řádného
dokazování. Stěžovatelka proto navrhovala, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v podání ze dne 20. 5. 2015, v němž se ztotožnil
s rozsudkem krajského soudu, který dle jeho názoru rozhodl v souladu se zákonem, přičemž
své závěry řádně odůvodnil. Ve zbytku žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí,
s tím, že stěžovatelka nic nového neuvádí, pouze rekapituluje svou předchozí argumentaci.
Ve vztahu k námitce ohledně změny judikatury žalovaný uvedl, že vyřešení této otázky nechává
plně na zvážení Nejvyššího správního soudu.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[10] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci vzešel
(ustanovení §102 s. ř. s.), kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná,
neboť nejsou naplněny důvody podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněn ého důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný
právní názor. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
„vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování by l porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zr ušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost “. Podle písm. d) téhož
ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[13] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitk ami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala, tedy
z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít
testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst . 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
[15] Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která
postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o ja ké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud
by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek);
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
[16] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotná stěžovatelka
jeho obsahu porozuměla, přičemž s jeho věcnými závěry polemizuje v obsáhlé kasační stížnosti.
Nelze tudíž hovořit o tom, že by rozsudek krajského soudu byl nesrozumitelný. Skutečnost,
že stěžovatelka se závěry soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného
rozsudku pro jeho údajnou nesrozumitelnost.
[17] Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů,
pod tento termín spadají rovněž nedostatky důvodů skutk ových. Bude se typicky jednat
o případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny.
[18] Ani v tomto směru nezjistil Nejvyšší správní soud žádné pochybení krajského soudu,
neboť ten uvedl, z jakého důvodu považuje napadené rozhodnutí za zákonné. Krajský soud
v Ostravě – pobočka v Olomouci se v odůvodnění tohoto rozhodnutí řádně vyjádřil k zákonnosti
napadeného rozhodnutí a správně zjistil skutkový stav věci. Krajský soud jasně vyjádřil svůj
právní názor ohledně (ne)důvodnosti žaloby; z faktu, že nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky
a že dospěl k závěrům, se kterými nesouhlasí, nelze dovozovat nepřezkoumatelnost rozsudku.
Ostatně ani samotná stěžovatelka výslovně neuvádí a nekonkretizuje, v čem by měl být rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelný; pouze uvádí, že rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné.
Avšak v rámci této argumentace stěžovatelka připouští, že nedostatečné odůvodnění spatřuje
v chybných závěrech soudu o jejím zdravotním (psychickém) stavu, čímž stěžovatelka zcela
zjevně nenamítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu podle ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., ale jeho nezákonnost dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[19] K otázce zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného Nejvyšší správní soud
uvádí následující:
[20] V rozsudku ze dne 29. 12. 2004, č. j. 6 As 49/2003 – 46, Nejvyšší správní soud
v obdobné věci dospěl k právnímu závěru, že „pokud soudní řád správní označuje za nepřípustnou
žalobu proti správnímu rozhodnutí, vůči němuž žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky [§68 písm. a)
s. ř. s.], tím spíše (a minori ad maius) musí být nepřípustná žaloba proti rozhodnutí (zde: rozhodnutí o uložení
pokuty v blokovém řízení podle §84 a násl. zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích), které bylo vydáno
v důsledku souhlasu účastníka řízení, a tedy jeho vědomého rozhodnutí, že přestupek nebude projednáván v řízení,
jehož předmětem by bylo skutkové i právní posouzení jeho jednání.“
[21] Nejvyšší správní soud v dalším rozsudku ze dne 29. 12. 2010, č j. 8 As 68/2010 – 81 , dále
uvedl, že „rozhodnutí v blokovém řízení (§84 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) je vydáno
vystavením pokutového bloku (bloku na pokutu na místě nezaplacenou) a jeho podpisem obviněným z přestupku.“
[22] V souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že za dané procesní situace, kdy je žalob ou napadeno rozhodnutí o zamítnutí žádosti o obnovu
řízení, se nemůže vyjadřovat k tomu, zda se stěžovatelka dne 16. 3. 2012 dopustil a jednání
majícího znaky přestupku, nebo zda jednala podle argumentace uplatněné v kasační stížnosti
neúmyslně, případně v silném psychickém rozrušení, protože tím by fakticky přezkoumával
pravomocné rozhodnutí vydané formou pokutového bloku série CC/2010, č. C 1847380, ze dne
16. 3. 2012, proti němuž by byla žaloba podle ustanovení §65 a násl. nepřípustná
pro nevyčerpání opravných prostředků.
[23] Nejvyšší správní soud se proto může věcně vyjádřit pouze k tomu, zda byly splněny
podmínky pro obnovu řízení či nikoli. Touto otázkou se přitom zabýval rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 12. 3. 2013, č. j. 1 As 21/2010 – 65, v němž
konstatoval, že „povaha blokového řízení tedy vylučuje, aby osoba, která udělila souhlas s projednáním
přestupku v blokovém řízení, následně v žádosti o obnovu řízení podané podle §100 odst. 1 písm. a) správního
řádu zpochybňovala závěry učiněné v tomto řízení a namítala, že přestupek nebyl spolehlivě zjištěn či že jej bylo
možné vyřídit pouhou domluvou. Naopak s ohledem na zásadu vigilantibus iura (nechť si kaž dý střeží svá práva)
je nutné vycházet z toho, že obviněný z přestupku se souhlasem s uložením pokuty v blokovém řízení dobrovolně
vzdal důkladnějšího zjišťování skutkového stavu věci v rámci běžného řízení o přestupku, a proto se této možnosti
nemůže dovolávat v řízení o obnově. Provádění dokazování za účelem zjišťování skutkového stavu věci až v rámci
obnovy blokového řízení by bylo i ve zjevném rozporu se smyslem blokového řízení jako neformálního typu řízení
o přestupku, v němž se zachycují skutkové otá zky zjednodušeným způsobem. Navíc dokazování vedené
až v rámci řízení o obnově podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu by fakticky suplovalo běžné správní řízení
o přestupku, v němž by s ohledem na značný časový odstup od spáchání skutku častokrát nast ával stav důkazní
nouze, který by bezdůvodně svědčil žadatelům o obnovu. V jejich neprospěch by zde totiž existovala
jen elementární skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry obsažené na bloku a na oznámení o uložení
pokuty v blokovém řízení za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Případné svědecké
výpovědi osob, které uložily pokutu v blokovém řízení, by měly daleko menší důkazní sílu, neboť tyto úřední osoby
by si na skutek kvůli množství jimi vyřizovaných bagatelních př ípadů a uplynutí značné doby již těžko
v podrobnostech pamatovaly. Jestliže by se k tomu přidala důkazní aktivita žadatelů o obnovu podepřená
svědeckými výpověďmi jim spřízněných osob, byl by v mnoha případech výsledkem obnoveného řízení závěr
o tom, že spáchání skutku nebylo obviněnému z přestupku prokázáno. Tím by se smysl blokového řízení zcela
popřel a postupně by se z něho stal způsob, jak uniknout sankci za přestupek. Z těchto důvodů nemůže obnova
řízení o uložení pokuty v blokovém řízení podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu přicházet v úvahu tehdy,
když žadatel v žádosti o obnovu řízení nezpochybňuje svůj souhlas s projednáním přestupku v blokovém řízení
a toliko brojí proti skutkovým zjištěním v něm učiněným. V takovém případě musí být žádost o obnovu řízení
podle §100 odst. 6 věty třetí správního řádu bez dalšího zamítnuta. Jiná situac e však nastává, když žadatel
v žádosti o obnovu řízení zpochybňuje svůj souhlas s projednáním přestupku v blokovém řízení. Při neudělení
tohoto souhlasu totiž není splněna základní podmínka blokového řízení, v důsledku čehož nelze vycházet z toho,
že obviněný z přestupku akceptoval skutková zjištění a z nich vyplývající právní kvalifikaci přestupku učiněné
v blokovém řízení, vzdal se běžného správního řízení, a t udíž nemůže tyto závěry blokového řízení později
zpochybňovat. Jestliže tedy žadatel v žádosti o obnovu řízení podané podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu
zpochybní souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení, musí při splnění ostatních podmínek pro obnovu řízení
být provedeno šetření za účelem zjištění, zda tento souhlas skutečně udělil, či nikoliv. Žadatel o obnovu řízení
může zpochybnit souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení s odkazem na to, že skutek nespáchal a pokutový
blok ve skutečnosti podepsala jiná osoba, která se legitimovala jeho osobním dokladem, jako tomu bylo v nyní
projednávané věci. Záměna identity byla tvrzena a několikrát prokázána v trestním řízení (srov. stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. Tpjn 309/2001, p ublikované pod č. 57/2002 Sb. NS, P. Šámal:
K postupu při záměně identity obžalovaného v pravomocném rozsudku, Právní rozhledy č. 6/2000, str. 255),
takže řešení této problematiky má nepochybně význam i pro účely blokového ř ízení. Lze si však představit
i případy zfalšování podpisu obviněného z přestupku, který jeho spáchání nepopřel, avšak dožadoval se projednání
přestupku v běžném správním řízení. K zfalšování podpisu osoby uvedené na pokutovém bloku však dokonce
může dojít i tehdy, když se žádný přestupek nestal nebo kdy nebyl ztotožněn jeho pachatel. Rozšířený senát dosud
neřešil žádný případ zfalšovaného podpisu obviněného z přestupku na pokutovém bloku. Nicméně pro účely
posouzení předložené právní otázky musí být i na takové případy pamatováno. Také v případě zfalšování podpisu
osoby uvedené na pokutovém bloku je totiž nutné vycházet z toho, že tato osoba neudělila souhlas s projednáním
přestupku v blokovém řízení a v důsledku toho jsou zpochybněna i skutková zjištění učiněná v tomto řízení.“
[24] Nejvyšší správní soud se odkazuje na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu a dodává, že obnova řízení v případě přestupku, který byl řešen v blokovém řízení, zásadně
nepřichází v úvahu. Připuštěna je v souladu se závěry rozšířeného senátu pouze v případech,
kdy žadatel o obnovu řízení (přestupce) neudělil souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení,
neboť souhlas ve skutečnosti např. učinila jiná osoba.
[25] O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná. Jak totiž vyplývá
z obsahu předloženého správního spisu, ale i argumentace stěžovatelky uplatněné jak v řízení
před krajským soudem, tak v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem,
stěžovatelka předmětný pokutový blok podepsala.
[26] K tvrzení, že tak učinila v důsledku silného rozrušení, tedy že nebyla schopna své jednání
posoudit a ovládnout, což chtěla prokázat prostřednictvím rozsáhlého dokazování (výslech jejích
rodinných příslušníků, případě prostřednictvím její zdravotnické dokumentace po provedení
operace štítné žlázy), Nejvyšší správní soud uvádí, že pou hé tvrzení o silném rozrušení
a psychickém stresu – byť by bylo prostřednictvím stěžovatelkou navrhovaných důkazních
prostředků prokázáno - nelze hodnotit jako okolnost, z níž by vyplývalo, že by jednání
stěžovatelky při podpisu pokutového bloku dne 16. 3. 2012 bylo neúčinné. Nejvyšší správní soud
je totiž přesvědčen, že jistá míra stresu a rozrušení je přítomna během každého projednání
přestupku, zejm. pokud je přestupek řešen formou blokového řízení, když byl pachatel
tzv. „přistižen“ při činu.
[27] Aby jednání stěžovatelky mohlo být považováno za neúčinné pro přechodnou duševní
poruchu, muselo by se jednat o daleko závažnější psychický sta v, než je jen pouhé rozrušení
a stav úzkosti související s řešenou – pro stěžovatelku nepochybně nepříjemnou situaci.
O tom, že její psychický stav nebyl tak vážný, o statně svědčí i námitky samotné stěžovatelky,
která zdejšímu soudu velmi podrobně předkládá svou skutkovou verzi případu ; pokud by její
psychický stav byl natolik vážný, že v dané chvíli ztratila schopnost ovládnout své jednání a nést
za něj odpovědnost, zcela zjevně by nebyla schopná takto podrobné argumentace stran
skutkových okolností případu. Nadto by se její zdravotní stav projevil i navenek a zasahující
městské policii by tak znemožnil se stěžovatelkou věc projednat.
[28] Pokud by Nejvyšší správní soud přijal argumentaci stěžovatelky, že kvůli stavu úzkosti
a psychického rozrušení nebyla schopna jednat, vedlo by to k výše v usnesení rozšířeného senátu
nastíněnému popření smyslu blokového řízení, neboť každý přestupce, který by nejprve dal
souhlas s projednáním svého přestupku v blokovém řízení, by mohl zpětně následně tvrdit,
že jeho souhlas byl neúčinný, protože jednal v silném rozrušení a pod psychickým nátlakem.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud podotýká, že nelze ostatně ani odhlédnout
od skutkových okolností případu – pokud stěžovatelka byla v téže době před svým zadržením
schopna nakoupit zboží za 196 Kč, a pokud následně během projednání svého přestupku byla
schopna uzavřít další kupní smlouvu na předmětné paličky česneku a zaplatit za ně, byla dozajista
schopná jednat i s městskou policií ohledně předmětného přestupku.
[29] K námitce stěžovatelky, že v době podání její první žaloby v květnu 2012 existovala jiná
rozhodovací praxe správních soudů v případě přezkumu blokových pokut, musí Nejvyšší správní
soud konstatovat, že je nepřípustná ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatelka
touto argumentací uplatňuje zcela jiné důvody, než které upl atnila v řízení před krajským soudem
ve lhůtě podle ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. není totiž
kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s.,
nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne
10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009 - 77, „kasační stížnost může účinně směřovat jen proti těm důvodům
soudního rozhodnutí, na němž je toto rozhodnutí postaveno.“ K obdobným závěrům se Nejvyšší správní
soud přihlásil v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ve kterém uvedl,
že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. představuje zavedení koncentračn ího principu do řízení před Nejvyšším
správním soudem. Užití tohoto principu lze považovat za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady účastníků
řízení proti (zde) pravomocnému správnímu rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soud y,
přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým
a právním otázkám, které jim byly v žalobách předestřeny (promítly-li se, pochopitelně, do námitek kasačních).
Pokud by bylo v řízení před Nejvyšš ím správním soudem (myšleno v řízení o kasační stížnosti) připuštěno
uplatnění skutkových a právních novot (zde srov. též ustanovení §109 odst. 4 s . ř. s.) vedlo by to fakticky
k popření kasačního principu, na němž je řízení o tomto mimořádném opravném pr ostředku vystavěno.
Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. (obdobně jako §109 odst. 4 s. ř. s., vylučující možnost dodatečného uplatňování
argumentů skutkových) tedy nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně.
Po účastnících předcházejícího žalobního řízení (z logiky věci je zřejmé, že musí jít pouze o účastníky aktivně
legitimované) lze jistě spravedlivě požadovat, aby na principu vigilantibus jura postupovali v řízení shora popsaným
způsobem s tím, že v případě, kdy tak neučiní, ponesou (z hlediska možnosti uplatnění procesní argumentace
v dalším stupni) případné nepříznivé důsledky.“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 9. 2008, č. j. 1 Afs 102/2008 – 39, bylo konstatováno, že „podle §104 odst. 4 s. ř. s. tot iž není
kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Tato výhrada dopadá i n a případy, kdy žalobce sice
onu námitku před soudem uplatnil, učinil tak však až po uplynutí lhůty k podání žaloby.“
[30] Řízení o kasační stížnosti jako mimořádném opravném prostředku proti pravomocným
rozhodnutím krajských soudu podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. slouží k přezkumu zákonnosti
a správnosti rozhodnutí krajských soudů; nevytváří proto novou instanci k přednesu další
skutkové a právní argumentace pro žalobce. Nejvyšší správní soud se tedy za dané procesní
situace nemůže věcně vyjádřit k argumentaci stěžovatelky, že zde v minulosti existovala rozporná
judikatura správních soudů stran možnosti soudního přezkumu v případě pokut vydaných
v blokovém řízení. Tuto argumentaci stěžovatelka uvedla až v kasační stížnosti, což je v rozporu
s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s., které ve smyslu výše uvedené judikatury Nejvyššího správního
soudu zakotvuje koncentraci řízení před krajskými soudy, tj. stěžovatelka měla veškerou svou
argumentaci dokládající podle jejího názoru nezákonnost a nesprávnost napadeného rozhodnutí
uvést již v řízení před krajským soudem ve lhůtě podle ustanovení 72 s. ř. s. Nejvyšší správní
soud přitom dodává, že tato argumentace nespadá do okruhu těch námitek, k nimž musí správní
soudy přihlédnout ex offo.
[31] K tomu nutno připomenout žalobcovu povinnost podle §71 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s.
uvést v žalobě m.j. žalobní body a označit výroky napadeného (napadených) rozhodnutí. Toto
ustanovení podtrhuje jejich význam tím, že předepisuje soudu přezkoumat žalobou napadené
výroky v mezích žalobních bodů. Jde o projev dispoziční zásady, na které je správní soudnictví
postaveno (viz §5 s. ř. s.). Výjimkou jsou některá ustanovení §76 s. ř. s., ale i další skutečnosti,
ke kterým je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (např. prekluze odpovědnosti
za přestupek). V této souvislosti je možno poukázat též na judikaturu Nejvyššího správního
soudu (např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84,
publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS), podle které je soud oprávněn zrušit rozhodnutí krajského
soudu pro vady řízení, byť nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání
přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. O takový případ však
v projednávané věci nejde, neboť žádné takové vady v řízení před správním orgánem, které
by bránily přezkoumat napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (např. že by bylo vydáno
věcně nepříslušným orgánem, a bylo tudíž nicotné, nebo bylo zmatečné, či jím byla porušena
zásada ne bis in idem v oblasti správního trestání) nebyly v řízení zjištěny; napadené rozhodnutí
bylo přezkoumatelné v mezích námitek, které stěžovatelka v žalobě uplatnila, a krajský soud
je v těchto mezích přezkoumal.
[32] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí, že údajný rozpor v judikatuře
zdejšího soudu, na jejímž základě stěžovatelka dovozuje, že o její původní žalobě z května 2012
mělo být meritorně rozhodnuto, přičemž rozhodnutí vydané v blokovém řízení mělo být podle
jejího názoru zrušeno, neshledává, protože v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu bylo
pouze konstatováno to, že rozhodnutí vydané v blokovém řízení musí obsahovat podpis
přestupce; pokud ten chybí, nejedná se o pravomocné rozhodnutí, přičemž touto otázkou
se správní soudy měly podle předchozí judikatury náležitě vypořádat. V posuzované věci však
bylo konstatováno, a stěžovatelka to ani nepopírá, že předmětný pokutový blok podepsala,
nemůže se tedy jednat o situaci popsanou v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu
citovaných stěžovatelkou. Za stěžejní přitom Nejvyšší správní soud považuje to, že stěžovatelka
měla přístup k soudu garantován, nejedná se proto po přijetí výše citovaného usnesení
rozšířeného senátu sp. zn. 1 As 21/2010 ve svém důsledku o případ odepření spravedlnosti
(denegatio iustitiae). Jestliže stěžovatelka nesouhlasila s rozhodnutím Krajského soudu
v Ostravě – pobočka v Olomouci sp. zn. 76 A 17/2012 s postoupením věci správnímu orgánu,
měla se proti těmto závěrům bránit kasační stížností, o čem ž byla řádně poučena; pokud
tak neučinila, nemůže nyní dovozovat, že tehdejší postup krajského soudu byl nezákonný.
[33] Nad rámec potřebného odůvodnění jen pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává,
že nemá důvodu nevěřit argumentaci stěžovatelky, že pouhým opomenutím, či z roztržitosti
nepředložila sáček se dvěma paličkami česneku k zaplacení v pokladně prodejny. Následnou
reakci jak pracovníka ostrahy, tak i přivolaných strážníků, kteří mohli situaci vyřešit upozorněním
či napomenutím lze pak označit za zcela neadekvátní stěžovatelčinu pochybení. Lze rovněž
připustit, že nastalá - pro stěžovatelku neobvyklá a dehonestující situace jí mohla přivodit stav
rozrušení či stresu. Pokud však souhlasila s vyřešením záležitosti v blokovém řízení a pokutu
zaplatila, nelze se již nápravy domáhat cestou obnovy blokového řízení, jak bylo vysvětleno výše.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[34] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci k závěru, že nebyly
naplněny tvrzené důvody podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.,
za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší
správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[35] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla ve věci procesně úspěšná,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné
činnosti podle obsahu soudního spisu nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu