ECLI:CZ:NSS:2015:4.AZS.122.2015:23
sp. zn. 4 Azs 122/2015 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: T. D. M., zast. Mgr. Bc.
Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti výrokům I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2015, č. j. 1 A 18/2015 -
35,
takto:
I. Výrok I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2015, č. j. 1 A 18/2015 - 35,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 2. 2015, č. j. MV-168288-5/OAM-2014,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a o žalobě
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 2. 2015, č. j. MV -168288-5/OAM-2014.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M.,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační
stížnosti ve výši 3.400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů dne právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zástupce žalobce nese
stát.
Odůvodnění:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorát cizinecké policie
Praha - Ruzyně rozhodnutím ze dne 10. 11. 2014, č. j. CPR-18566-16/PŘ-2014-930504, podle
§119 odst. 1 písm. b) bodu 2, písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“) uložila žalobci správní vyhoštění a stanovila dobu, po kterou
mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 4 roky. Toto
rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že se žalobce dne 9. 11. 2014 v 14.00 hodin při pobytové
kontrole na mezinárodním letišti Praha - Ruzyně úmyslně prokázal cestovním dokladem, který
obsahoval neoprávněně provedené změny, a že na území České republiky pobýval bez víza,
ač k tomu nebyl oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.
Proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění podal žalobce odvolání společně s žádostí
o navrácení v předešlý stav podle §41 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“). V ní se žalobce domáhal prominutí zmeškání lhůty pro podání
odvolání, které zároveň předložil. V žádosti o prominutí zmeškání úkonu žalobce uvedl,
že prvoinstanční rozhodnutí mu bylo doručeno dne 10. 11. 2014. Jelikož byl v tuto dobu zajištěn
v Přijímacím středisku Praha - Ruzyně, obrátil s žádostí o pomoc na sociální pracovníky, kteří
mu sdělili, že se dostaví právník, který mu pomůže. Sám si ve francouzštině odvolání napsal,
nicméně mu bylo řečeno, ať na právníka počká, jelikož opravný prostředek musí být sepsán
v českém jazyce a odeslán. Následně požádal o provedení tohoto úkonu právníka organizace
Charita, který se do přijímacího střediska dostavil za účelem právního poradenství. Ten však
odvolání odmítl sepsat s odůvodněním, že na něj nemá čas, jelikož jede na dovolenou.
Až po uplynutí zákonné lhůty dne 20. 11. 2014 se do přijímacího střediska dostavila právnička
jiné neziskové organizace, která mu se sepsáním odvolání pomohla. K zmeškání lhůty pro podání
odvolání tak došlo bez jeho zavinění, neboť byl v přijímacím středisku zajištěn, nemohl
si právníka vyhledat ani s ním komunikovat. Sám nemá právnické vzdělání, a proto nebyl
schopen odvolání v českém jazyce náležitě sepsat. Za této situace byl plně odkázán na právní
pomoc neziskových organizací, které do přijímacího střediska pravidelně jezdí, čehož také využil
ihned, jak to bylo možné, avšak právník organizace Charita odmítl potřebný úkon učinit.
S ohledem na krátkou pětidenní lhůtu pro podání odvolání pak potřebnou právní pomoc obdržel
až po jejím marném uplynutí.
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorát cizinecké policie
Praha - Ruzyně, usnesením ze dne 26. 11. 2014, č. j. CPR-18566-27/PŘ-2014-930504, žádosti
o prominutí zmeškání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění nevyhověla a zmeškání
tohoto úkonu neprominula. V odůvodnění tohoto usnesení se uvádí, že žalobce byl o právu
na podání odvolání řádně poučen za přítomnosti tlumočnice dne 10. 11. 2014 a měl možnost
se na místě odvolat, což neučinil. Po celou dobu řízení o správním vyhoštění byla přítomna
tlumočnice do francouzského jazyka, které žalobce bez problému rozuměl. Navíc újma, která
by prominutím zmeškání úkonu byla způsobena dotčením veřejného zájmu, by převýšila újmu
hrozící žalobci, neboť ten se dopustil nelegálního jednání neslučitelného se zákonem o pobytu
cizinců. Naléhavý veřejný zájem spočívající v ochraně České republiky před nelegální migrací tak
vyžaduje vycestování žalobce.
Následně žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 2. 2015, č. j. MV-168288-5/OAM-2014,
odvolání zamítl jako opožděné, neboť rozhodnutí o správním vyhoštění bylo žalobci oznámeno
dne 10. 11. 2014, právní moci nabylo dne 19. 11. 2014 a žalobce podal odvolání k poštovní
přepravě teprve dne 21. 11. 2014, tedy po uplynutí pětidenní lhůty ode dne oznámení rozhodnutí,
přičemž žádosti o prominutí zmeškání úkonu nebylo vyhověno. Dále odvolací orgán neshledal
žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly obnovu řízení, zahájení přezkumného řízení nebo
vydání nového rozhodnutí v dané věci.
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2015,
č. j. 1 A 18/2015 - 35, žalobu proti tomuto rozhodnutí o odvolání zamítl (výrok I.), žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a ustanovenému zástupci
žalobce přiznal odměnu za zastupování ve výši 6.800 Kč (výrok III.).
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že rozhodnutí o uložení správního
vyhoštění orgánu bylo žalobci tlumočeno včetně poučení o opravných prostředcích, a že tudíž
prvostupňový orgán žalobce řádně poučil o opravném prostředku. Městský soud dále uvedl,
že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je možné v rámci žalobního řízení
přezkoumat také usnesení, kterým prvostupňový orgán nevyhověl žádosti žalobce o navrácení
v předešlý stav. V této souvislosti městský soud uvedl, že žalobce věděl o zákonné pětidenní lhůtě
pro podání odvolání a že rovněž věděl, u kterého orgánu jej má učinit. Městský soud
neakceptoval tvrzení žalobce, že neovládá český jazyk a není schopen podat odvolání. Podle
městského soudu postačoval žalobcův písemný projev vůle, že podává odvolání. Městský soud
rovněž odmítl argument, že žalobce neměl přístup k právnímu poradenství. Upozornil,
že žalobce obdržel rozhodnutí o správním vyhoštění dne 10. 11. 2014 a měl tedy možnost podat
odvolání až do 18. 11. 2014, neboť poslední den zákonné lhůty připadl na svátek. Pokud
pracovníci neziskových organizací do přijímacího střediska docházejí jednou týdně, musel
mít žalobce možnost právní pomoci využít a odvolání podat. Městský soud nepřisvědčil
ani námitce protiústavnosti §169 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Právní řád totiž nabízí
možnost prominutí zmeškání úkonu, tedy podání odvolání po uplynutí pětidenní lhůty
od oznámení rozhodnutí o správním vyhoštění. Srovnání s nálezem Ústavního soudu ze dne
1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09, proto není na místě.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel) včasnou kasační stížnost.
V petitu kasační stížnosti se sice stěžovatel domáhá zrušení celého rozsudku městského soudu,
nicméně z jejího obsahu vyplývá, že směřuje jen proti výroku I. rozsudku městského soudu
o zamítnutí žaloby a proti na něho navazujícímu výroku II. o nepřiznání nákladů řízení o žalobě
žádnému z jeho účastníků, neboť stěžovatel vůči výroku III. o přiznání odměny ustanovenému
zástupci neuplatnil vůbec žádné námitky. Stěžovatel tedy ve skutečnosti napadá pouze výroky
I. a II. rozsudku městského soudu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl nesprávné posouzení žádosti o navrácení v předešlý
stav. Neovládá český jazyk a neorientuje se v českém právu. Argument, že mohl podat odvolání
pomocí jednoduchého podání, stěžovatel odmítl s tím, že správní řád předpokládá určité formální
požadavky odvolání, které jako osoba bez právního vzdělání nezná. V důsledku jazykové bariéry
a omezeného kontaktu s vnějším světem si nebyl schopen zajistit příslušnou právní pomoc
a neměl ani dostatečné prostředky k úhradě nákladů za právní zastoupení. V důsledku těchto
skutečností byl zcela závislý na právní pomoci pracovníků nevládních organizací, kteří do zařízení
docházejí. Soud posoudil věc zcela formalisticky s tím, že cizinec měl k dispozici tlumočníka
a odmítl argumenty jak nezákonnosti rozhodnutí žalovaného, tak i protiústavnosti §169 odst. 5
zákona o pobytu cizinců. Městský soud vyšel z obecného tvrzení, že do zařízení jednou týdně
dojíždí pracovníci Organizace pro pomoc uprchlíkům a z toho dovodil, že cizinec měl zajištěn
přístup k právní pomoci, neboť v jeho případě činila lhůta k podání odvolání 8 dní. Stěžovatel
k tomu uvedl, že se ve skutečnosti k právnímu poradenství dostal až dne 20. 11. 2014, tedy dva
dny po uplynutí lhůty pro podání odvolání. Podle stěžovatele měl soud toto tvrzení vyvrátit
důkazem ze správního spisu, což však neučinil. Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu
ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09, ze kterého dovodil, že §169 odst. 5 zákona o pobytu
cizinců je v rozporu s ústavním pořádkem. Soud podle stěžovatele rovněž nesplnil svou
povinnost vykládat ustanovení zákona o pobytu cizinců eurokonformně, neboť mu upřel
možnost využít prostředků nápravy rozhodnutí o vyhoštění a rovněž mu upřel právo na právní
pomoc v této záležitosti. Podle stěžovatele je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, protože
se soud vůbec nezabýval jeho prohlášením, že se nemůže vrátit do vlasti, kde mu hrozí nebezpečí
ze strany bezpečnostních složek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel byl seznámen se správním
rozhodnutím. Odmítl, že by stěžovateli bránily v podání odvolání objektivní překážky, neboť
postačovalo, aby učinil jednouchý projev vůle, z nějž by vyplynul záměr podat odvolání. Takové
podání byl stěžovatel schopen učinit i bez hlubších právních znalostí a následně bylo možné
odvolání doplnit. Žalovaný dále odkázal na důvody uložení správního vyhoštění spočívající
zejména v tom, že se stěžovatel prokázal neoprávněně upraveným cestovním dokladem. Dále
upozornil na neexistenci překážek pro vycestování z České republiky do země původu
stěžovatele a odkázal na závazné stanovisko odboru azylové a migrační politiky Ministerstva
vnitra. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal výroky I. a II. napadeného rozsudku v souladu s §109
odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
kterou stěžovatel shledal v tom, že se městský soud nezabýval údajným porušením čl. 31 Úmluvy
o postavení uprchlíků a §119 zákona o pobytu cizinců. Městský soud však dospěl k závěru
o důvodnosti zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění pro opožděnost
a v takovém případě se již nemohl zabývat uvedenou meritorní námitkou. V tomto směru tedy
Nejvyšší správní soud důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neshledal.
Proto se dále zabýval kasačními námitkou o protiústavnosti části ustanovení §169 odst. 5
zákona o pobytu cizinců, podle něhož proti rozhodnutí o správním vyhoštění lze podat odvolání do 5 dnů
ode dne oznámení tohoto rozhodnutí. V dané věci totiž nebyla tato lhůta dodržena, neboť rozhodnutí
o správním vyhoštění bylo stěžovateli doručeno dne 10. 11. 2014 a odvolání proti němu bylo
sepsáno až dne 20. 11. 2014 a následujícího dne předáno k poštovní přepravě, přičemž konec
zákonné lhůty pro podání řádného opravného prostředku připadl na den 18. 11. 2014.
Pětidenní lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění však sama
o sobě nezakládá rozpor s ústavním pořádkem. Dále zmíněné právní předpisy Evropské unie
i České republiky totiž cizincům v řízení o správním vyhoštění aspoň v obecné rovině zajišťují
dostatečnou ochranu jejich veřejných subjektivních práv. Jedná se zejména o právní poradenství
osobám, jimž bylo uloženo správní vyhoštění. Zmeškání lhůty pro podání odvolání proti tomuto
rozhodnutí lze dále, nejenom z důvodu neposkytnutí právní pomoci v jednotlivém případě,
prominout za užití §41 správního řádu. Právě tato možnost odlišuje nyní projednávanou věc
od případu řešeného ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/09, v níž Ústavní soud zrušil sedmidenní lhůtu
k podání žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany pro zjevnou
nedůvodnost, jejíž zmeškání podle §72 odst. 4 s. ř. s. nebylo možné prominout. Z těchto důvodů
nelze uvedenou část znění §169 odst. 5 zákona o pobytu cizinců považovat za protiústavní.
Proto se Nejvyšší správní soud zabýval stížnostní námitkou o nesprávném posouzení jeho
žádosti o navrácení v předešlý stav.
Podle §41 odst. 1 správního řádu navrácením v předešlý stav se rozumí prominutí zmeškání
úkonu, který je třeba provést nejpozději při ústním jednání nebo v určité lhůtě.
Podle §41 odst. 2 správního řádu požádat o prominutí zmeškání úkonu účastník může do 15 dnů
ode dne, kdy pominula překážka, která podateli bránila úkon učinit. S požádáním je třeba spojit zmeškaný
úkon, jinak se jím správní orgán nezabývá. Zmeškání úkonu nelze prominout, jestliže ode dne, kdy měl být úkon
učiněn, uplynul jeden rok.
Podle §41 odst. 4 správního řádu správní orgán promine zmeškání úkonu, prokáže-li podatel,
že překážkou byly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění.
Podle §41 odst. 5 správního řádu správní orgán zmeškání úkonu nepromine, je-li zjevné,
že by újma, která by byla způsobena dotčením práv nabytých v dobré víře nebo dotčením veřejného zájmu, převýšila
újmu hrozící podateli.
Jestliže správní orgán podle §41 správního řádu nepromine zmeškání lhůty k podání
odvolání, je takové rozhodnutí sice samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu, avšak může
být správním soudem přezkoumáno v rámci řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí
správního orgánu o odvolání, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 - 49, který je dostupný na www.nssoud.cz.
V nyní projednávané věci odůvodnil stěžovatel žádost o navrácení v předešlý stav
tím, že mu ve lhůtě pro podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění nebyla
poskytnuta potřebná právní pomoc při sepisu opravného prostředku.
Podle čl. 13 odst. 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES (dále
jen „návratová směrnice“) dotčený státní příslušník třetí země musí mít možnost získat právní poradenství,
právní zastoupení a v případě potřeby jazykovou pomoc.
Při transpozici tohoto ustanovení návratové směrnice do zákona o pobytu cizinců však
zákonodárce zcela nedostatečně naplnil jeho cíl spočívající v zajištění efektivního výkonu práva
cizince na poskytnutí právního poradenství či právního zastoupení. Podle §48b odst. 1 zákona
o pobytu cizinců sice cizinci, který podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany
na území, nebo cizinci, kterému bylo toto povolení vydáno, byla poskytnuta právnickou osobou zabývající
se poskytováním právní pomoci cizincům tato pomoc bezplatně, může ministerstvo právnické osobě přispět
na úhradu nákladů spojených s poskytováním právní pomoci na základě písemně uzavřené smlouvy. Dále podle
§144 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zajištěný cizinec má právo přijímat v zařízení návštěvy advokáta
nebo zástupce právnické osoby, který prokáže, že předmětem její činnosti je oprávnění poskytovat právní
pomoc cizincům, přičemž za právnickou osobu jedná k tomu pověřený její zaměstnanec nebo člen, který
má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon
advokacie. Tato ustanovení zákona o pobytu cizinců ani žádný jiný právní předpis však nezaručují
získání bezplatného právního poradenství či právního zastoupení všemi cizinci, kteří nemají
dostatečné prostředky. Především však zákon o pobytu cizinců nedává žádnou záruku, že právní
pomoc bude cizinci poskytnuta nebo že ji získá včas, neboť v něm není zakotvena obecná
povinnost příslušného státního orgánu zajistit cizincům právní poradenství či právní pomoc
tak, aby neutrpěli žádnou újmu. Tento legislativní nedostatek je evidentní zejména v případech
zajištěných cizinců či cizinců nacházejících se v přijímacím či pobytovém středisku, jimž bylo
doručeno rozhodnutí vydané v řízení podle zákona o pobytu cizinců a kteří mají velmi krátkou
lhůtu na sepis a podání odvolání či žaloby ke správnímu soudu proti takovému rozhodnutí.
V rámci implementace návratové směrnice může být nedokonalost české právní úpravy
týkající se zajištění právního poradenství a právního zastoupení jistě aspoň zčásti překlenuta praxí
správního orgánu. Ten kupříkladu může smluvně zabezpečit pravidelnou přítomnost pracovníků
právnické osoby zabývající se poskytováním právní pomoci cizincům s omezenou svobodou
tak, aby mohli podat v zákonné lhůtě odvolání proti správnímu vyhoštění.
V nyní posuzované věci však žalovaný neprokázal, že během pětidenní lhůty od doručení
rozhodnutí o uložení správního vyhoštění byla stěžovateli poskytnuta právní pomoc za účelem
sepisu a podání odvolání proti tomuto správnímu aktu. Žalovaný toliko v žalobním řízení tvrdil,
že do přijímacího zařízení, v němž se v rozhodné době stěžovatel nacházel, dochází jednou týdně
pracovník Organizace pro pomoc uprchlíkům. Nikterak však nedoložil, že do náplně činnosti
pracovníka této neziskové organizace náleželo právě poskytování právního poradenství cizincům,
včetně sepisování opravných prostředků proti rozhodnutím vydaným podle zákona o pobytu
cizinců, a že taková právní pomoc byla v dané věci stěžovateli skutečně nabídnuta. Kromě toho
stěžovatel v žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav uvedl, že v přijímacím zařízení mu bylo
sepsání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění v zákonné lhůtě odepřeno, a to nikoliv
pracovníkem Organizace pro pomoc uprchlíkům, nýbrž právníkem jiné neziskové organizace
Charita.
V řízení před správními orgány tedy nebylo prokázáno poskytnutí právního poradenství
stěžovateli při sepisování odvolání tak, aby opravný prostředek proti uložení správního vyhoštění
mohl být podán v zákonné lhůtě. Tato pětidenní lhůta je přitom natolik krátká, že stěžovatel,
který neměl právní vzdělání a v rozhodné době byl omezen na osobní svobodě pobytem
v přijímacím středisku, si nemohl potřebnou právní pomoc zajistit jiným způsobem. Dále
neobstojí ani argument, že stěžovatel měl po přetlumočení obsahu rozhodnutí o správním
vyhoštění nebo později možnost v zákonné lhůtě podat blanketní odvolání, které mohlo
být následně doplněno. Stěžovatel totiž při nedostatku odborné erudice nemohl vědět, že může
takový jednoduchý úkon učinit, a to obzvláště za situace, kdy mu podle jeho tvrzení měla
být pracovníky přijímacího střediska zdůrazňována nutnost sepisu odvolání v češtině za pomoci
osoby s právnickým vzděláním. Efektivní právní pomoc nemohla stěžovateli zajistit
ani tlumočnice při překladu rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť její úlohou ve správním
řízení nebylo poskytování právních rad, nýbrž pouze překladu z češtiny do francouzského jazyka.
Absencí právního poradenství v kombinaci s neznalostí českého jazyka, s nedostatkem
právního erudice a pobytem v přijímacím zařízení tedy stěžovatel v posuzované věci prokázal,
že překážkou pro včasné podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění byly závažné
důvody, které nastaly bez jeho zavinění. Za této situace byly splněny podmínky pro prominutí
zmeškání úkonu podle §41 odst. 4 správního řádu a správní orgán měl proto žádosti stěžovatele
o navrácení v předešlý stav vyhovět. V dané věci přitom neexistoval naléhavý veřejný zájem, který
by za užití §41 odst. 5 správního řádu bránil prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání proti
rozhodnutí o uložení správního vyhoštění. Pobyt stěžovatele na území České republiky bez víza
či platného oprávnění k pobytu a provedení neoprávněných změn v cestovním dokladu totiž
nepředstavují natolik závažné skutečnosti, pro které by nebylo možné či žádoucí toto odvolání
meritorně projednat, a to obzvláště za situace, kdy stěžovatel v den uložení správního vyhoštění
požádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice, v důsledku čehož může na jejím území
dále pobývat legálně.
V posuzované věci tak byly splněny zákonné podmínky pro prominutí zmeškání lhůty
pro odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění, a proto správní orgán pochybil, když
nevyhověl žádosti stěžovatele o navrácení v předešlý stav. Městský soud tedy posoudil příslušnou
právní otázku nesprávně a důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. byl naplněn.
S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s.
kasační stížností napadené výroky I. a II. rozsudku městského soudu zrušil. Shora uvedený závěr
o nezákonnosti napadeného rozsudku vede k nutnosti vydání nového rozhodnutí o odvolání
a městský soud by v novém žalobním řízení nemohl učinit nic jiného, než rozhodnutí odvolacího
orgánu zrušit. Povaha věci tak umožňuje, aby Nejvyšší správní soud o žalobě sám rozhodl
a podle §110 odst. 2 písm. a), §78 odst. 1 a §78 odst. 4 s. ř. s. současně se zrušením rozsudku
městského zrušil pro nezákonnost také rozhodnutí o odvolání a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. V něm je žalovaný v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s. použitým přiměřeně podle §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V případě
nezměněného skutkového stavu tedy budou správní orgány vycházet z toho, že jsou v dané věci
splněny podmínky uvedené v §41 správního řádu pro prominutí zmeškání lhůty pro podání
odvolání proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění.
Jelikož Nejvyšší správní soud spolu s rozsudkem městského soudu zrušil i žalobou
napadené rozhodnutí, musí podle §120 s. ř. s. za použití §60 odst. 1 a §110 odst. 3 věty druhé
s. ř. s. spolu s rozhodnutím o nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodnout i o nákladech
řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu. V posuzované věci však
žalovaný neměl úspěch a stěžovateli žádné náklady nevznikly, a proto Nejvyšší správní soud
rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
a o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který
mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. Ustanovený zástupce stěžovatele, Mgr. Bc. Filip Schmidt, LL. M., advokát, provedl v řízení
před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní služby, a to písemné podání soudu ve věci
samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“), kterým bylo podání kasační stížnosti. Za jeden úkon právní
služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7
bodem 5 advokátního tarifu, která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Odměna za zastupování tak činí 3.400 Kč a bude
ustanovenému zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode
dne právní moci tohoto rozsudku.
Výrok III. rozsudku městského soudu o přiznání odměny ustanovenému zástupci v řízení
o žalobě zůstal tímto rozsudkem Nejvyššího správního soudu nedotčen.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu