ECLI:CZ:NSS:2015:4.AZS.239.2014:27
sp. zn. 4 Azs 239/2014 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: A. S. A.,
zast. Mgr. Janem Urbanem, advokátem, se sídlem Haškova 1714/3, Hradec Králové 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2014, č. j. 32 Az
12/2014 - 56,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2014, č. j. 32 Az 12/2014 -
56, se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 2. 2014, č. j. OAM -273/ZA-ZA02-LE21-2013,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ani řízení o žalobě.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Janu Urbanovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti v částce celkem
4.114 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku. Náklady zastupování žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Ministerstvo vnitra České republiky (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 5. 2. 2014,
č. j. OAM-273/ZA-ZA02-LE21-2013, neudělilo žalobci mezinárodních ochranu podle
ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále též „zákon
o azylu“), ve znění pozdějších předpisů.
[2] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 11. 2014, č. j. 32 Az 12/2014 - 56,
zamítl žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalovaného, a žádnému z účastníků nepřiznal právo
na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že žalobce neprokázal jakékoli skutečnosti
relevantní pro udělení azylu podle ustanovení §12 písm. a) a §12 písm. b) zákona o azylu,
protože neměl ve své vlasti potíže s uplatňováním politických práv a svobod a neuvedl
skutečnosti svědčící o jeho pronásledování z důvodů vymezených v §12 písm. b) zákona o azylu.
Přestože žalobcovy důvody pro podání žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany – obava
z pomsty Muslimského bratrstva – byly posouzeny již v předcházejícím řízení, rozhodl žalovaný
meritorně, aby mohl zohlednit aktuální situaci v Egyptě. Postavení Muslimského bratrstva, oproti
tvrzení žalobce, se výrazně zhoršilo: organizace byla zakázána, její představitel – prezident
M. Mursí – byl dne 3. 7. 2013 sesazen a bratrstvo je potlačováno egyptskými úřady; žalobce
by úřady proto mohl účinně žádat o pomoc. Obavy ohledně pomluv pro uzavření sňatku
s křesťankou potom nebylo možné shledat za azylově relevantní pronásledování. Krajský soud
dále konstatoval, že pro udělení azylu podle ustanovení §13 zákona o azylu za účelem sloučení
rodiny nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad a rozhodnutí žalovaného ohledně
neudělení humanitárního azylu, na nějž není právní nárok, nevybočilo z mezí stanovených
zákonem a judikaturou. Závěrem se krajský soud ztotožnil s žalovaným, že nebyly dány
ani důvody pro udělení doplňkové ochrany (§14a a §14b zákona o azylu). Žalobce neuvedl
žádné azylově relevantní obavy pro případ návratu do Egypta, obava z Muslimského bratrstva
v kontextu nastalých společensko-politických změn není reálná, v Egyptě neprobíhá konflikt,
v jehož důsledku by byl žalobce ohrožen vážnou újmou ve smyslu ustanovení §14a odst. 2
písm. c) zákona o azylu a vycestování není ani v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky.
[3] Kasační stížností ze dne 2. 12. 2014 napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) nad epsaný
rozsudek krajského soudu. Stěžovatel namítá, že krajský soud se nedostatečně vypořádal s jeho
námitkou ohledně nezákonnosti rozhodnutí žalovaného pro porušení povinností daných
ustanoveními §2 a §3 zákona č. 500/ 2004 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Krajský
soud se totiž omezil pouze na rekapitulaci rozhodnutí žalovaného a vyjádření stěžovatele
bez toho, aby se jimi zabýval. Žalovaný si dále obstaral nedostatečné množství podkladů
k posouzení aktuálního postavení Muslimského bratrstva a ke zhodnocení opatření, která proti
němu přijaly státní orgány. Stěžovatel stále vnímá v zemi vliv Muslimského bratrstva a jeho
výhružky doložil zejména informacemi o únosu svého bratra, přičemž k podobným událostem
dochází v Egyptě i nadále, ačkoli žalovaný tvrdil, že státní orgány zcela potírají nezákonnou
činnost Muslimského bratrstva. O nízké efektivitě těchto kroků svědčí například skutečnost,
že Ministerstvo zahraničních věcí nedoporučuje až na výjimky cesty do Egypta z důvodu špatné
bezpečnostní situace. Žalovaný rovněž získal nedostatečné podklady k otázce tolerance
nábožensky smíšených sňatků muslimy v Egyptě, a proto nemohl objektivně posoudit nebezpečí
ohrožení života stěžovatele s ohledem na jeho bývalé manželství s ženou křesťanského vyznání
a na jeho aktuální vztah. Stěžovatel se také domnívá, že byla nedostatečně posouzena rizika vážné
újmy na zdraví pro případ jeho návratu do země původu. Ačkoli žalovaný nyní rozhodoval
již o druhé stěžovatelově žádosti o udělení mezinárodní ochrany, vycházel nepřijatelně z e zjištění
učiněných v prvním řízení; tato zjištění totiž vycházela z podkladů, které sám žalovaný považoval
za neaktuální. Stěžovatel se závěrem domnívá, že podaná kasační stížnost podstatně převyšuje
jeho zájem, protože krajský soud pochybil při vypořádá vání žalobních námitek stěžovatele a tato
vada mohla mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Stěžovatel proto navrhuje zrušení
nadepsaného rozsudku a jeho vrácení krajskému soudu.
[4] Žalovaný ve vyjádření ze dne 16. 12. 2014 ke kasační stížnosti plně odkázal
na odůvodnění svého rozhodnutí a rozsudek krajského soudu. Konstatoval soulad svého
rozhodnutí se zákonem a zdůvodnil, proč nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle
jednotlivých skutkových podstat zákona o azylu. Za podklad rozhodnutí žalovaný použil
informace o zemi původu z konce roku 2013, přičemž rozhodnutí bylo vydáno počátkem roku
2014. Muslimské bratrstvo je v Egyptě považováno za teroristickou organizaci se soudním
zákazem činnosti, egyptské úřady efektivně řeší problémy spojené s bratrstvem, a proto se může
stěžovatel na ně obrátit s žádostí o pomoc. Navíc do Egypta míří do turistických oblastí i občané
České republiky a Ministerstvo zahraničních věcí hodnotí situaci v zemi jako relativně klidnou
a pod kontrolou bezpečnostních složek. Kasačními námitkami stěžovatele se dostatečně zabýval
již krajský soud, který je vyvrátil. Žalovaný proto navrhuje, aby zdejší soud kasační stížnost
zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[5] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku [§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. )], je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.) a kasační stížnost není nepřijatelná (§104a s. ř. s.) .
[6] Stěžovatel podal kasační stížnost pro nedostatečně zjištěný skutkový stav v řízení před
žalovaným [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a pro nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
spočívající v tom, že krajský soud se nevypořádal řádně s žalobními námitkami [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.].
[7] Ze spisů zjistil zdejší soud tyto podstatné skutečnosti:
[8] Protokolem o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, čl. 54, bylo
poznamenáno, že stěžovatel byl den 23. 1. 2014 v jazyce arabském seznámen s podklady k vydání
rozhodnutí, jmenovitě: žádostí o udělení mezinárodní ochrany z e dne 27. 8. 2013, protokolem
o pohovoru ze dne 3. 9. 2013, spisovým materiálem k předchozí žádosti o mezinárodní ochranu
č. j. OAM-194/LE-LE18-2012, Zprávou Congressional Research Service – Egypt ze dne
12. 9. 2013, Zprávou ministerstva vnitra Spojeného království – Egypt ze dne 8. 11. 2013,
Zprávou ministerstva zahraničí Spojeného království – Egypt ze dne 30. 9. 2013 a Infobankou
ČTK „Země světa, Egyptská arabská republika“ – aktuální znění.
[9] Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 2. 2014, č. j . OAM-273/ZA-ZA02-LE21-2013,
obsahuje na str. 4 a str. 6 sdělení, že žalovaný vycházel při posouzení žádosti z uvedených zpráv,
uvádí, že všechny tyto zprávy jsou součástí spisového materiálu, a v textu na ně opakovaně
odkazuje.
[10] Seznam spisového materiálu – X ve věci stěžovatele, který byl vytisknut dne 26. 3. 2014,
popisuje řazení jednotlivých dokumentů ve formátu: (i) číslo jednací, (ii) datum vložení, (iii) typ
dokumentu, (iv) jméno osoby, která dokument do spisu vložila, (v) počet stran dokumentu a (vi)
doložka, zdali je daný dokument ve spise. Výše zmíněné zprávy nejsou v tomto seznamu jakkoli
zmíněny a zdejší soud je ani nenalezl zařazeny ve spisu.
[11] Společně s přípisem ze dne 6. 5. 2014 odeslal žalovaný krajskému soudu správní spis,
který krajský soud obdržel dne 9. 5. 2014.
[12] V rozsudku ze dne 14. 11. 2014, č. j. 32 Az 12/2014 – 56, Krajský soud v Hradci Králové
na str. 4 až 5 konstatuje, že součástí správního spisu jsou výše uvedené zprávy. Krajský soud dále
v odůvodnění na str. 6 a 9 s odkazem na zprávy o zemi původu (které však ve spisech absentují)
shledal nedůvodnými námitky žalobce týkající se nedostatečného a nesprávného zjištění situace
v zemi původu.
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud při přezkumu rozsudku krajského soudu z úřední povinnosti zjistil
(§109 odst. 4 s. ř. s.), že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.], protože krajský soud při přezkumu rozhodnutí žalovaného vycházel ze skutečností, které
ovšem nemají oporu ani ve spise správního orgánu ani v soudem provedeném dokazování.
[15] Absence podkladů, na které se soud odvolává v odůvodnění svého rozhodnutí, může
být důvodem pro nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí, protože soud v takovém případě
vydává rozhodnutí na základě skutkových důvodů, které nemají oporu ve spise; „[s]kutkovými
důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS, všechny rozsudky Nejvyššího správního
soudu jsou dostupné na: www.nssoud.cz). Konkrétním pochybením může být například
skutečnost, že krajský soud ve svém rozhodnutí vycházel z dokumentu, který správní spis
neobsahoval (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, 5 As 73/2013 - 79).
[16] Skutkově blízký spor ve věci mezinárodní ochrany řešil zdejší soud v rozsudku ze dne
31. 7. 2007, č. j. 4 Azs 44/2007 - 124. Krajský soud ve svém rozhodnutí převzal závěry
Ministerstva vnitra, aniž by zohlednil skutečnost, že ve správním spise chyběly zprávy o zemi
původu žadatele o azyl. Ministerstvo vnitra tedy rozhodovalo na základě skutkového stavu, který
neměl oporu ve spise [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], což bylo i důvodem pro zrušení rozsudku
krajského soudu. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku vycházel z důležitosti skutkových
podkladů k posouzení žádosti o azyl: „Prokázání, že je žadatel o udělení azylu pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu, stejně tak prokázání dalších důvodů uvedených v §13 a §14
zákona o azylu předpokládá shromáždění dostatečných skutkových podkladů správním orgánem, z nichž by bylo
možno tvrzení žalobce z hlediska jeho důvodnosti posoudit. […] Azylové řízení má být ze své povahy směřováno
k hledání materiální pravdy v maximální spravedlivě možné míře. Zásada materiální pravdy představuje jednu
ze základních zásad správního řízení. Účelem této zásady je, aby správní řízení posilovalo důvěru účastníků
řízení ve správnost rozhodování. Podle této zásady lze po správních orgánech oprávněně požadovat, aby jejich
rozhodnutí byla zákonná, správná a především aby vycházela ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci.
Spolehlivě zjištěný skutkový stav je podmínkou perfektnosti vydaných rozhodnutí. […] V řízení o udělení azylu
má zásada materiální pravdy svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících
věrohodnost žadatelových tvrzení. Je však na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových
tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesn ých okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení,
anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku
správního orgánu. Elementární roli při zjišťování skutkového stavu věci hrají zprávy o stavu dodržování lidských
práv v zemi původu žadatele “. Stanovené povinnosti vyplývají přímo z §3 správního řádu ve spojení
s §9 zákona o azylu a jejich naplnění je důležitým kritériem při posuzování zákonnosti
rozhodnutí.
[17] V nyní projednávaném případě se jedná o obdobnou situaci. Krajský soud při rekapitulaci
skutkového stavu konstatoval existenci předmětných zpráv ve správním spise (str. 4 až 5)
a na několika místech se objevují odkazy na informace v nich obsažené (na str. 6 a 9). Nejvyšší
správní soud ale zjistil, že krajský soud musel jejich obsah převzít z rozhodnutí žalovaného,
aniž by mohl jejich pravdivost ověřit přímo z obsahu zmiňovaných zpráv. Z protokolu
o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne 23. 1. 2014 má zdejší
soud za prokázané, že stěžovatel byl s předmětnými zprávami seznámen a žalovaný měl v úmyslu
z nich vycházet při rozhodování o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V předloženém
správním spise zdejšímu soudu ale všechny tyto zprávy chyb í. Přitom nepřichází v úvahu jejich
ztráta, jelikož nejsou uvedeny v seznamu spisového materiálu. Seznam spisového materiálu
byl vytisknut dne 26. 3. 2014 a krajský soud obdržel od žalovaného v řízení o žalobě spisový
materiál dne 9. 5. 2014. Pokud by spisový materiál řádně prozkoumal, zjistil by již ze samotného
seznamu, že předmětné zprávy nejsou jeho součástí.
[18] Z výše uvedeného vyplývá i to, že krajský soud pochybil, protože nedostál své povinnosti
stanovené v §75 odst. 2 s. ř. s. Převážně se totiž ztotožnil s tvrzeními a argumenty žalovaného,
které pouze převzal z napadeného rozhodnutí (včetně odkazů na zprávy o zemi původu, které
však soud neměl k dispozici, neboť nebyly součástí správního spisu), aniž se skutečně věcně
vypořádal s námitkami uplatněnými žalobcem. Pokud by se totiž krajský soud věcí skutečně
zabýval, musel by rozhodnutí žalovaného zrušit podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. z toho důvodu,
že skutkový stav, který vzal správní orgán za z áklad napadeného rozhodnutí, neměl oporu
ve spise. Krajský soud nevzal tuto vadu řízení před správním orgánem vůbec na zřetel; i jeho
rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro jinou vadu řízení [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Jelikož
přezkoumatelnost rozsudku krajského soudu je podmínkou pro posouzení věci samé, zdejší soud
se již nezabýval jednotlivými kasačními námitkami (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, č. 617/2005 Sb. NSS).
[19] K tomuto závěru Nejvyšší správní soud dospěl navzdory tomu, že stěžovatel výslovně
v kasační stížnosti nenamítal to, že předmětné zprávy o zemi původu nejsou založeny
ve správním spise a přesto z nich vycházel jak žalovaný tak i krajský soud. Stěžovatel pouze
napadal správnost závěrů, které ohledně situace v zemi původu žalovaný a krajský soud z těchto
podkladů vyvodili, a dále požadoval doplnění dalších podkladů potřebných pro objektivní
posouzení věci. Tuto vadu ostatně výslovně neuplatnil stěžovatel ani v žalobě. Rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu ovšem v usnesení ze dne 8. 3. 2011, č . j. 7 Azs 79/2009 - 84,
č. 2288/2011 Sb. rozhodl, že „soud je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení,
byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních
bodů“. Rozšířený senát dále již v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008
Sb. NSS, uvedl: „Ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s. upravuje postup soudu v případech, kdy soud může
rozhodnutí zrušit i bez nařízení jednání - z toho lze dovodit jen to, že případy tam uvedené jsou důvodem
ke zrušení správního rozhodnutí. Výslovně předpokládá postup z moci úřední - tj. bez návrhu - pouze v případě
nicotnosti rozhodnutí, kterou lze vyslovit podle odst. 2 cit. ustanovení. Z povahy vady pak postup z moci úřední
přichází v úvahu i u vad spočívajících v nepřezkoumatelnosti podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to proto,
že nepřezkoumatelnost brání zpravidla věcnému přezkumu a posouzení důvodnosti žalobních námitek“.
[20] V nyní posuzovaném případě nastaly právě okolnosti předvídané rozšířeným senátem
v citovaných rozhodnutích. Vada napadeného rozhodnutí správního orgánu (vada řízení
spočívající v tom skutkový stav, z něhož žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech) brání posouzení stěžovatelem uplatněných žalobních (a kasačních) námitek. Soudy
totiž nemohou přezkoumat správnost závěrů, vyvozených žalovaným z použitých informací
o zemi původu, pokud je nemají k dispozici jako součást spisu. Z tohoto důvodu rovněž byla
splněna i podmínka stanovená v §109 odst. 4 s. ř. s. pro zohlednění důvodů stěžovatelem
neuvedených v kasační stížnosti z moci úřední.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[21] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah zrušil rozhodnutí krajského soudu
a Ministerstva vnitra a přikázal věc k dalšímu řízení žalovanému [§78 odst. 4 ve spojení s §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Žalovaný nebyl ve věci procesně úspěšný a žalobci dle obsahu spisů žádné uplatnitelné náklady
v řízení nevznikly.
[23] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 32 Az 12/2014 - 15,
ustanoven zástupce Mgr. Jan Urban, advokát. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému
zástupci stěžovatele odměnu za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) podle
§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů,
a to ve výši 3.100 Kč (srov. §9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5 advokátního tarifu) a náhradu
hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 advokátního tarif u). Po zvýšení o DPH
(ustanovený zástupce stěžovatele je plátce DPH) činí celková výše odměny 4.114 Kč. Tato částka
bude ustanovenému zástupci stěžovatele poukázána z účtu Nejvyššího správního soudu, neboť
náklady zastupování stěžovatele, který byl osvobozen od soudních poplatků, nese stát (§35
odst. 8 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu